16 CO 272/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: právnická osoba , IČO sídlem adresa o náhradu škody o odvolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 9. 2021, č. j. 13 C 170/2020-116,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavcích I. a II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci III. výroku mění takto: Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 53 324,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 25 423,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 289 420,50 Kč z titulu odpovědnosti žalované za pracovní úraz, který utrpěl dne [datum], kdy obsluhoval posuvnou plošinu pro převážení zavážecích vozíků žíhací linky. Během převozu zjistil, že dochází k pomalému posunování vozíku po plošině, a ve snaze zabránit sjetí vozu z plošiny se rozhodl zastavit posun plošiny. Při pohybu k ovládacímu zařízení plošiny křivě našlápl, došlo ke smeknutí nohy do drážky u plošiny a zachycení paty pohybem plošiny. V důsledku pracovního úrazu utrpěl mj. otevřenou tříštivou kompresivní zlomeninu pravé patní kosti. Odškodňovací komise žalované po projednání případu dospěla k závěru, že žalobce postupoval v souladu se zaužívaným postupem a že„ tedy neporušil předpisy“, proto navrhla uhradit žalobci škodu v plné výši. Žalovaná však prostřednictvím vedlejšího účastníka krátila jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody v rozsahu 20 % z důvodu„ spoluzavinění úrazu“, což žalobce považuje za„ nedůvodné a protizákonné“, neboť„ z jeho strany nedošlo k porušení právních ani bezpečnostních předpisů“. Žalobce se domáhal jednak doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od [datum] do [datum] ve výši 60 084 Kč, doplatku náhrady za bolest ve výši 80 000 Kč, doplatku náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 142 500 Kč a částky 6 836,50 Kč, kterou zaplatil znalci [titul] [jméno] [příjmení], [titul] za vypracování znaleckého posudku na ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění.

2. Žalovaná a vedlejší účastník navrhli zamítnutí žaloby, přičemž namítali, že ke krácení náhrady škody v rozsahu 20 % došlo v souladu s ustanovením § 270 odst. 2 zákoníku práce, protože žalobce v rozporu s bezpečnostním opatřením„ za provozu se nevzdalovat z místa ovládání“ a identifikovaným nebezpečím„ zachycení osoby, vtažení a sevření těla nebo části (nejčastěji končetiny) pohyblivou části dopravníku“ po zapnutí z posuvné plošiny vystoupil na podlahu podél kolejové dráhy a následně opětovně vstoupil na plošinu. Při tomto pohybu došlo ke smeknutí nohy a zachycení paty žalobce do mezery mezi posuvnou plošinou a podlahou. Žalobce tedy porušil pokyn žalované k zajištění bezpečnosti práce za provozu se nevzdalovat z místa ovládání, se kterým byl prokazatelně seznámen dne [datum], což bylo podstatnou příčinou vzniku škody. Nadto si počínal také lehkomyslně, neboť s přihlédnutím ke svým zkušenostem a délce zaměstnání u žalované přesahující [počet] let si musel být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Stanovená míra spoluzavinění v rozsahu 20 % je s ohledem na uvedené okolnosti ve vztahu k žalobci velmi vstřícná.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 289 420,50 Kč, dále žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně soudní poplatek ve výši 14 472 Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 53 324,70 Kč k rukám advokátky [titul] [jméno] [příjmení].

4. Okresní soud považoval pro posouzení věci za stěžejní otázku, zda jsou dány důvody alespoň pro částečné zproštění povinnosti žalované k náhradě škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem. Vycházel v tomto směru z výpovědí dvou zaměstnanců (svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), kteří pracovali na stejné pozici jako žalobce, přičemž shodně potvrdili, že obsahem školení, kterého se zúčastnil i žalobce, byly jen obecné informace týkající se bezpečnosti práce ve slévárně a že jim nikdy nebylo řečeno, že z plošiny nesmí vystupovat a vstupovat na ni, když je v pohybu; naopak toto se běžně dělalo. Pokyny co dělat v situaci, která nastala těsně před úrazem žalobce, si předávali pracovníci na inkriminované pozici mezi sebou, když starší a zkušenější pracovníci„ zaškolovali“ nováčky. Ke změnám došlo až po úrazu žalobce, kdy bylo znemožněno vystoupit z plošiny za pohybu, neboť nově musí pracovník držet spínač pohybu plošiny, současně bylo namontováno bezpečnostní zábradlí a byli proškoleni o tom, že z plošiny se nesmí vystupovat a že v okolí plošiny nesmí nikdo být. Okresní soud proto uzavřel, že žalobce nebyl proškolen o tom, že by nemohl vystoupit z posuvné plošiny, naopak takovým způsobem postupovali ve stejné situaci i ostatní zaměstnanci na stejné pozici. Nelze mít tudíž za to, že žalobce porušil bezpečnostní předpisy či pokyny a že tím spoluzavinil vznik pracovního úrazu. Ostatně ke stejnému závěru dospěla i odškodňovací komise samotné žalované. Jednání žalobce nelze podle názoru okresního soudu označit ani jako lehkomyslné, protože postup, který v dané situaci zvolil žalobce, byl běžně užívaným postupem zaměstnanců na téže pozici a ani žalovaná jako zaměstnavatel proti takovému postupu evidentně nic nenamítala. Jednalo se pouze o běžnou neopatrnost, nikoli o riskování a hazardérství. Nadto z hlediska zproštění nepostačuje zjištění, že zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se kterými byl řádně seznámen. Je zapotřebí, aby zaměstnavatel prokázal, že znalost a dodržování zásad bezpečné práce neustrnulo pouze na formální úrovni, nýbrž že zaměstnavatel vyvíjel úsilí, aby se podle nich postupovalo i v praxi, a to například tím, že doloží doklady, že sledoval, že zaměstnanci dodržují bezpečnostní předpisy a pokyny a že jejich případné porušení neponechal bez povšimnutí, což se ovšem v daném případě nestalo. Okresní soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby žalobci doplatil náhradu škody z pracovního úrazu do plné výše, tedy i krácených 20 %.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, proto dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci. Závěry okresního soudu nekorespondují s provedeným dokazováním, resp. okresní soud neprovedl náležité hodnocení důkazů. Napadené rozhodnutí rovněž neobsahuje úvahy, jimiž se okresní soud při hodnocení důkazů řídil. Žalovaná prokázala, že žalobce byl řádně proškolen k obsluze předmětného zařízení a že jednal v rozporu s bezpečnostním opatřením„ za provozu se nevzdalovat z místa ovládání“, se kterým byl prokazatelně seznámen dne [datum] Okresní soud bezdůvodně upřednostnil výpovědi dvou svědků ([jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), ze kterých dovodil, že žalobce nebyl řádně proškolen, a to bez toho, aby tyto výpovědi hodnotil ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Okresní soud přešel výpověď svědka [příjmení], který uvedl, že ze strany žalované jako zaměstnavatele probíhaly kontroly dodržování BOZP, přičemž je nelogické, aby na jednom pracovišti tyto kontroly prováděl a druhém nikoli. Výpověď svědka [příjmení] koresponduje se závěry Oblastního inspektorátu práce pro [územní celek] v protokolu o kontrole ze dne [datum], který žádné pochybení při šetření nezjistil. Okresní soud tyto závěry oblastního inspektorátu práce přešel bez bližšího rozboru, ačkoli z jeho zjištění vyplývá, že žalovaná zajistila žalobci dne [datum] školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP a že žalobce byl řádně proškolen k obsluze předmětného zařízení, a to včetně bezpečnostního opatření, že se za provozu nesmí vzdalovat z místa ovládání. Soud prvního stupně tedy upřednostnil bez zjevné argumentace subjektivní výpovědi dvou zaměstnanců oproti závěrům nezávislého kontrolního orgánu. Dle žalované nemůže obstát ani závěr okresního soudu, že se v daném případě jednalo pouze o běžnou neopatrnost, neboť s přihlédnutím ke svým zkušenostem a délce zaměstnání u žalované přesahující [počet] let si musel být žalobce vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil a žalobu zamítl.

6. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání rovněž vedlejší účastník, který namítal, že okresní soud svá skutková zjištění opřel o výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení] s tím, že výpověď svědka [příjmení] nepřinesla nic relevantního. S takovým hodnocením nelze souhlasit, protože svědek [příjmení] vypověděl, že na jeho úseku žalovaná prováděla kontroly dodržování právních předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kdy si lze jen stěží představit, že by žalovaná prováděla tuto kontrolu jen na některých svých pracovištích. Navíc skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z šetření oblastního inspektorátu práce uvedenými v protokolu o kontrole ze dne [datum]. Podle oblastního inspektorátu práce došlo k pracovnímu úrazu tak, že žalobce i přes seznámení s identifikovaným nebezpečím„ zachycení osoby, vtažení a sevření těla nebo části (nejčastěji končetiny) pohyblivou části dopravníku“ a bezpečnostním opatřením„ za provozu se nevzdalovat z místa ovládání“ vystoupil po zapnutí z posuvné plošiny na podlahu podél kolejové dráhy a po našlápnutí špičkou nohy na plošinu se mu sesmekla noha a pata jeho pravé dolní končetiny se zachytila v mezeře mezi posuvnou plošinou a podlahou. Oblastní inspektorát práce dále zjistil, že dne [datum] byl žalobce proškolen o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to včetně vnitřního předpisu žalované„ Návod na obsluhu: Linka [anonymizována dvě slova]“. Okresní soud stručně zmínil existenci tohoto protokolu o kontrole, aniž by ovšem nějakým způsobem závěry šetření tohoto státního orgánu zohlednil. Také vedlejší účastník nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že se v daném případě nejedná o lehkomyslné jednání ve smyslu § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce Vedlejší účastník navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

7. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že provoz na pracovišti, na kterém se mu stal pracovní úraz, byl zahájen již v roce [rok]. Žalobce zde pracoval po celou dobu na stejné pozici. Po technické stránce nedošlo na tomto provozu k žádným změnám a běžně se z posuvné plošiny vystupovalo. Teprve po pracovním úrazu došlo ke změně způsobu ovládání plošiny (tlačítko pro automatický posun bylo odebráno a naopak při posunu plošiny je nutné tlačítko po celou dobu držet stlačené) a zaměstnanci byli poučeni o zákazu opouštět za pohybu posuvnou plošinu, která byla nadto opatřena bezpečnostním zábradlím. Uvedené skutečnosti jednoznačně vyplynuly z výpovědí svědků [příjmení] a [příjmení], kteří vykonávali stejnou práci jako žalobce. Svědek [příjmení] pracoval na jiné pozici. Samotná žalovaná zpočátku požadovala po vedlejším účastníkovi, aby pojišťovna uhradila žalobci škodu v plné výši, o čemž vypovídají dopisy bezpečnostního technika [titul] [jméno] [příjmení] adresované vedlejšímu účastníkovi ze dne [datum] a [datum]. Rovněž odškodňovací komise žalované po projednání případu dospěla dne [datum] k závěru, že žalobce postupoval v souladu se zaužívaným postupem a že„ tedy neporušil předpisy“, proto navrhla uhradit žalobci škodu v plné výši. Z protokolu o kontrole oblastního inspektorátu práce nevyplývá, který konkrétní předpis měl žalobce údajně porušit. Obsahem školení BOZP před pracovním úrazem byly pouze obecné informace. Stejným způsobem při obsluze předmětného zařízení postupovali i všichni jeho kolegové.

8. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 28. 7. 2017 (dále jen„ zákoník práce“).

10. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

11. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu a nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem jsou podle § 269 odst. 1 zákoníku práce pracovní úraz, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoli z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany (srov. též § 269 odst. 4 zákoníku práce). Někteří zaměstnavatelé (včetně žalované, jak je zřejmé z obsahu odvolání) vnímají svoji odpovědnost jako nespravedlivý postih, protože jim nelze vytknout v souvislosti s pracovním úrazem porušení jakékoli právní povinnosti. Jedná se však o objektivní odpovědnost, proto je třeba mít na zřeteli, že pro vznik odpovědnosti není porušení právní povinnosti vyžadováno, tím méně ne zaviněné porušení právní povinnosti. Zákoník práce proto zdůrazňuje, že zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a že jedinou možností k částečnému či úplnému zproštění zaměstnavatele z odpovědnostního vztahu jsou liberační důvody upravené v § 270 zákoníku práce.

12. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně všech předpokladů potřebných pro vznik požadovaných dílčích nároků (včetně jejich výše), a nemá co podstatné dodat.

13. Jádro sporu spočívá v posouzení, zda jsou dány důvody k částečnému či úplnému zproštění žalované povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu.

14. Podle ustanovení § 270 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

15. Podle ustanovení § 270 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

16. Ustanovení § 270 zákoníku práce umožňuje, aby se zaměstnavatel své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost.

17. Hodlá-li se žalovaný zaměstnavatel své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti zprostit, nese v řízení o odškodnění pracovního úrazu procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o. s. ř.), že byl naplněn některý ze shora uvedených liberačních důvodů.

18. Pojem právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je blíže vymezen v § 349 odst. 1 zákoníku práce. Jedná se nejen o právní předpisy publikované ve Sbírce zákonů, ale i o ty předpisy, které jsou ve Sbírce jen registrovány či oznámeny. Podstatné vždy je, aby se jednalo o předpis, jehož obsahem je ochrana života a zdraví zaměstnanců, resp. který – byť jen zčásti – upravuje otázky týkající se ochrany života a zdraví. Právní nebo ostatní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci musí být konkrétní, tedy takový, který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje, neboť podle § 270 odst. 4 zákoníku práce se nelze dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. Porušení předpisů nebo pokynů jen všeobecného charakteru tedy nemůže mít za následek liberaci z odpovědnosti za škodu.

19. Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou ve smyslu § 349 odst. 2 zákoníku práce konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Pokyny mohou být vydávány jak písemnou formou k provedení obecných předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a v jejich rámci, je-li to zapotřebí k rozvedení pravidel chování na podmínky u konkrétního zaměstnavatele; v těchto případech mohou mít písemné pokyny jakoukoli formu, třeba i formu vnitřního předpisu či pracovního řádu. I ústně vydané pokyny mohou být zcela bezformální, v závislosti na povaze pracoviště mohou být vydány i způsobem, který by v jiném prostředí mohl být vnímán jako expresivní projev nerespektující pravidla společenských konvencí; i takový pokyn je však závazný, stanoví-li určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Právní relevanci tedy má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem.

20. Samotná skutečnost, že zaměstnanec – z objektivního hlediska nazíráno – porušil předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ještě k liberaci zaměstnavatele z jeho odpovědnosti nedostačuje. Zaměstnanec musí být s těmito předpisy především řádně seznámen. Zvolená forma seznámení musí odpovídat duševní úrovni zaměstnance a časový rozsah musí být zvolen tak, aby byl zaměstnanec schopen požadovaná pravidla chování náležitě vnímat. Okolnost, že zaměstnanec dokument o seznámení podepsal, nemá sama o sobě žádný právní význam; podstatné je, jaký byl skutečný obsah seznámení, zda lze, třeba i na základě výpovědí účastníků instruktáže, dospět k závěru, že seznámení proběhlo takovou formou a v takovém časovém rozsahu, aby zaměstnanec mohl obsah předpisů náležitě vnímat a pochopit (srov. [jméno], M., [příjmení], L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019).

21. Z hlediska liberace zaměstnavatele z jeho povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu nepostačuje (kromě dalšího) jen samotná objektivní skutečnost, že zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; je zapotřebí, aby tak učinil svým zaviněním.

22. Pro zproštění zaměstnavatele konečně ještě nepostačuje ani zjištění, že zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se kterými byl řádně seznámen. Je zapotřebí, aby zaměstnavatel prokázal, že znalost a dodržování zásad bezpečné práce neustrnulo pouze na formální úrovni, nýbrž že zaměstnavatel vyvíjel úsilí, aby se podle nich postupovalo i v praxi. Jinak řečeno, že zaměstnavatel, respektive jeho vedoucí zaměstnanci, sledovali, zda zaměstnanci dodržují bezpečnostní předpisy a pokyny, a že jejich případné porušení neponechali bez povšimnutí (ústní domluva, finanční postih, písemný záznam apod.).

23. Z toho, za jakých podmínek se zaměstnavatel může zcela nebo zčásti zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, je zřejmé, že (s výjimkou opilosti poškozeného zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek, když zároveň zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit - § 270 odst. 1 písm. b) zákoníku práce) prvotním předpokladem je zjištění, zda zaměstnanec (ne) porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Úvaze o tom, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz také podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce (tj. pro lehkomyslnost poškozeného zaměstnance), tak musí předcházet zjištění, že zaměstnanci nelze vytýkat porušení právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3787/2018). Je-li úraz zaměstnance (mechanismus jeho vzniku) následkem porušení existujícího předpisu nebo pokynu k zajištění bezpečnosti práce, jinak řečeno, je-li dána příčinná souvislost mezi úrazem zaměstnance a porušením předpisu nebo pokynu k zajištění bezpečnosti práce, nepřichází v úvahu liberační důvod podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, i kdyby (v obecné rovině) chování zaměstnance by bylo také možno posoudit jako chování zjevně lehkomyslné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1798/2020).

24. Lehkomyslné jednání zaměstnance je samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se povinnosti. Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon výslovně stanoví, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1969 sp. zn. 7 Cz 22/69, uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a závěry býv. Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpj 37, uveřejněné pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Žalovaná a vedlejší účastník spatřovali důvody pro zproštění povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy v porušení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to pokynu„ za provozu se nevzdalovat z místa ovládání“ obsaženém v dokumentu označeném jako„ Identifikace nebezpečí, hodnocení rizik a stanovení opatření NS [číslo], [číslo], [číslo]“ ze dne [datum] (konkrétně v části pod kódem 22 věnované dopravníkům), případně v lehkomyslnosti žalobce. Jelikož posuvnou plošinu, při jejíž obsluze žalobce utrpěl pracovní úraz, lze bezesporu považovat za druh dopravníku, vztahoval se zmiňovaný pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví rovněž na žalobcem vykonávanou práci. S ohledem na mechanismus předmětného úrazu, který je mezi účastníky nesporný a který je popsán v záznamu o úrazu (čl. 15 spisu), je nepochybné, že k tomuto úrazu došlo následkem porušení zmiňovaného pokynu nevzdalovat se za provozu z místa ovládání posuvné plošiny, jinak řečeno, v posuzovaném případě je dána příčinná souvislost mezi úrazem žalobce a porušením shora uvedeného pokynu k zajištění bezpečnosti práce, proto nepřichází v úvahu liberační důvod podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, i kdyby (v obecné rovině) chování žalobce by bylo také možno posoudit jako chování zjevně lehkomyslné.

26. Odvolací soud zopakoval dokazování protokolem o kontrole Oblastního inspektorátu práce po [územní celek] [anonymizováno] [územní celek] ze dne [datum] ([číslo listu] spisu), rozhodnutím odškodňovací komise žalované ([číslo listu] spisu), dopisem technika BOZP [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] adresovaným vedlejšímu účastníkovi ([číslo listu] spisu) a doklady o periodickém školení BOZP dne [datum] (prezenční listina, osnova školení a část dokumentu„ Identifikace nebezpečí, hodnocení rizik a stanovení opatření NS [číslo], [číslo], [číslo]“ ze dne [datum] – kód 22„ Dopravníky“). Odvolací soud z obsahu protokolu o kontrole oblastního inspektorátu práce (a to zejména seznamu podkladů) zjistil, že kontrolní orgán při svém závěru, že žalobce byl seznámen s předmětným pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (identifikovaným nebezpečím„ zachycení osoby, vtažení a sevření těla nebo části (nejčastěji končetiny) pohyblivou části dopravníku“ a tomu odpovídajícím bezpečnostním opatřením„ za provozu se nevzdalovat z místa ovládání“), zjevně vycházel toliko ze skutečnosti, že žalobce podepsal dokument o seznámení (prezenční listinu školení, podle jehož osnovy mělo být součástí školení i seznámení zaměstnanců s výše uvedeným bezpečnostním opatřením týkajícím se obsluhy dopravníků), což ovšem nemá samo o sobě žádný právní význam. Odvolací soud naopak v tomto směru přejímá jako správné skutkové zjištění soudu prvního stupně (že žalobce - stejně jako ostatní zaměstnanci pracující na zmiňované posuvné plošině - s tímto bezpečnostním pokynem ve skutečnosti řádně seznámen nebyl), které učinil z výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Neshledal ve shodě se soudem prvního stupně žádný důvod k pochybnostem o věrohodnosti jejich výpovědí, neboť korespondují s dalšími provedenými důkazy, a to zejména rozhodnutím odškodňovací komise žalované a dopisem technika BOZP [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], ze kterých jednoznačně vyplývá, že byť zaměstnanci formálně podepisovali seznámení s tímto pokynem, tak praxe byla ve skutečnosti taková, že„ z technologických a hygienických důvodů nebylo možné setrvat za provozu na ovládacím stanovišti; jelikož vytahované odlitky z pece o teplotě cca 600 ºC představovaly velký zdroj sálavého tepla, bylo ovládací zařízení uzpůsobeno tak, aby se obsluha mohla vzdálit a nebyla tak vystavena sálavému teplu“. Ke změně této zaběhnuté praxe a k přijetí dalších opatření (změna ovládání plošiny a bezpečnostní zábradlí) došlo až po pracovním úrazu. Je tedy zřejmé, že předmětný pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ustrnul pouze na formální úrovni a že žalovaná před pracovním úrazem žalobce rozhodně nevyvíjela úsilí, aby se podle něj postupovalo i v praxi, ba naopak trpěla či tolerovala, že se zaměstnanci za provozu vzdalovali z místa ovládání posuvné plošiny. Výpověď svědka [jméno] [příjmení] o tom, že žalovaná (v obecné rovině) prováděla kontroly dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nevypovídá nic o tom, zda žalovaná soustavně vyžadovala a kontrolovala dodržování dotyčného (konkrétního) pokynu na pracovišti žalobce. Odvolací soud proto souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že nebyly splněny předpoklady pro zproštění povinnosti k náhradě škody podle § 270 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákoníku práce.

27. Odvolací soud již shora (viz bod 25 odůvodnění) odůvodnil, proč v daném případě nepřichází v úvahu liberační důvod podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. I kdyby tato argumentace neobstála, má odvolací soud za to, že aplikaci tohoto důvodu pro částečné zproštění povinnosti k náhradě škody brání i skutečnost, že se nejednalo o činnost, která by byla v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, ale naopak – jak odvolací soud rovněž již uvedl – žalovaná trpěla či tolerovala, že se zaměstnanci za provozu vzdalovali z místa ovládání posuvné plošiny.

28. Lze uzavřít, že v projednávané věci není dán důvod ani pro částečné zproštění odpovědnosti žalované podle § 270 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce proto má nárok na náhradu bolestného, náhradu ztížení společenského uplatnění, náhradu ztráty na výdělku a náhradu věcné škody (za vypracování znaleckého posudku) v plné („ nekrácené“) výši.

29. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a souvisejícím výroku II. o přenesení poplatkové povinnosti shledal jako ve výroku věcně správný, proto jej v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. v této části potvrdil.

30. Soud prvního stupně opomenul, že vedlejší účastník je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku. V řízení před soudem prvního stupně vznikly (procesně úspěšnému) žalobci náklady ve výši 53 324,70 Kč, které soud prvního stupně správně vyčíslil (viz bod 6 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 53 324,70 Kč.

31. Náklady odvolací řízení žalobce ve výši 25 423,30 Kč spočívaly v odměně za právní zastupování za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne [datum]) po 9 460 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve dvou režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, náhradě za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 citované vyhlášky a v jízdném ve výši 891 Kč (za cestu k jednání dne [datum] osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 5,4 l nafty na 100 km, cena paliva 36,10 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč, ujeto z [obec] do [obec] a zpět 134 km), tj. celkem 21 011 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4 412,30 Kč, neboť zástupkyně žalobce je plátcem této daně.