16 CO 37/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa , PSČ obec a číslo o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. prosince 2021, č. j. 25 C 80/2019-173

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění v odstavci II. výroku takto: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokáta se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo].

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokáta se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo].

1. Předmětem řízení v nyní souzené věci byl požadavek žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum], kterou obdržel od původní žalované [právnická osoba] (ke vstupu aktuálního žalovaného do řízení došlo na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum], [číslo listu]).

2. Soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví tohoto usnesení žalobu zamítl (I.), uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši [částka] (II.) a rozhodl, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (III.). Výrokovou část o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky odůvodnil soud prvního stupně procesním úspěchem žalovaného ve smyslu § 142 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval možnou moderací práva žalovaného na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. se závěrem, že se v daném případě nejedná o výjimečný případ a nejsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele pro tento postup. Žalobce byl sice osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu a dne [datum] utrpěl pracovní úraz, ale až do doby, kdy mu byla dána výpověď, nadále u zaměstnavatele pracoval, aniž byl převeden na lehčí práci. U žalobce byly prováděny pravidelné preventivní prohlídky se závěrem, že je schopen práci vykonávat, žalobce se závěry těchto preventivních prohlídek souhlasil, a teprve v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru, kdy byl uznán práce neschopen pro obecné onemocnění, tvrdil, že má následky po pracovním úraze ze dne [datum], pro které by nemohl vykonávat původní práci a rovněž začal tvrdit, že má psychické problémy v souvislosti s tímto předmětným pracovním úrazem. Závěry lékařského posudku ze dne [datum] přitom byly potvrzeny ve správním odvolacím řízení v podstatě se stejnými závěry jako znalecké dokazování provedené v této věci [anonymizována tři slova] v [obec]. Současně byly vyvráceny posudkové závěry znalce [titul] [jméno] [jméno], [titul]. K postoji (původní) žalované pak soud uvedl, že od samého počátku tvrdila, že postupovala v souladu s předmětným lékařským posudkem, a bylo na žalobci, aby prokázal, že tomu tak není.

3. Proti rozsudku podal žalobce (prostřednictvím zástupkyně) odvolání, které směřoval výhradně proti výrokové části o náhradě nákladů řízení (II.). V odvolání upozornil, že se jednalo o běžný pracovněprávní spor a že svou žalobu podal poté, co měl vypracovaný znalecký posudek, ve kterém bylo uvedeno, že není schopen vykonávat dosavadní zaměstnání pro následky po pracovním úrazu, kterými stále trpí, což mu tvrdili také všichni jeho ošetřující lékaři s výjimkou lékařského posudku vydaného [právnická osoba] Podle žalobce nebyla jeho žaloba neopodstatněná, jak tvrdil okresní soud a žalobce se skutečně mohl domnívat, že není schopen vykonávat dosavadní práci pro následky po pracovním úrazu, což se domnívá nadále, když má stále zdravotní potíže a původní práci vykonávat nemůže. Až revizní znalecký posudek vypracovaný dne [datum], se kterým žalobce nesouhlasil, tvrdí, že žalobce potíže spojené s pracovním úrazem nemá. Žalovanému by náhrada nákladů řízení neměla být přiznána taky z toho důvodu, že se jedná o státní podnik, a proto zcela jistě operuje právním aparátem, který byl schopen jej účinně hájit v tomto celkem běžném pracovněprávním sporu. Podle žalobce jsou na věc plně aplikovatelné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12 a zdejšího krajského soudu ve věci sp. zn. 16 Co 226/2021.

4. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku v napadené části s tím, že odvolání považuje za nedůvodné. Žalovaný vyjádřil podiv nad tím, že žalobce rozporuje závěr soudu o nedůvodnosti žaloby, zároveň však odvolání podal pouze do výroku o nákladech řízení a upozornil, že pokud žalobce první výrok rozsudku nenapadl odvoláním, je argumentace týkající se merita věci v případě odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení zcela irelevantní. V průběhu řízení bylo navíc jednoznačně prokázáno, že žalobce předmětnými zdravotními obtížemi se zády trpěl ještě předtím, než došlo k tvrzenému pracovnímu úrazu ze dne [datum] a za podstatné považuje, že žalobce v žalobě, jakož i při přípravě jím zadaného znaleckého posudku, účelově zatajil, že se s předmětnými zdravotními obtížemi léčil ještě před pracovním úrazem. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobce po předmětném úrazu z roku [rok] normálně pracoval, a náhle v roce [rok] po obdržení výpovědi si„ vzpomněl“, že před sedmi lety utrpěl pracovní úraz a že mu tedy musí být vyplaceno odstupné. Žalovaný rovněž namítl, že nepřiznání náhrady nákladů řízení v tomto konkrétním případě by znamenalo připuštění toho, aby žalobce žalobou„ zkoušel své štěstí“ a ucházel se o vyplacení odstupného náležejícího při výpovědi podle § 52 písm. d) zákoníku práce, byť v žalobě úmyslně zatajil podstatné skutečnosti, aniž by riskoval povinnost nahradit náklady řízení podle zásady úspěchu ve věci samé. K námitce týkající se své povahy (státní podnik) žalovaný uvedl, že je zcela nepřiléhavá, neboť se vztahuje výhradně na případy, kdy úspěšnou stranou je„ stát, resp. jeho organizační složka, resp. [územní celek], jeho městská část či jiné statutární město“. Státní podnik není ani státem, ani jeho organizační„ služkou“ (myšleno zřejmě složkou – poznámka odvolacího soudu) či územním samosprávným celkem. Žalovaný není povinen zřizovat právní oddělení pro řešení sporů o neplatnost rozvázání pracovního poměru a ani tak nečiní. V daném případě navíc nešlo o„ běžný pracovněprávní spor“ a jeho složitost byla dána právě tím, že žalobce úmyslně zatajil podstatné informace o svém zdravotním stavu, přičemž bylo na žalovaném, aby vyvrátil, že žalobcovy obtíže jsou v příčinné souvislosti s 10 let starým pracovním úrazem, přičemž obzvláště složité bylo prokázat to, že žalobce zdravotní problémy měl ještě před pracovním úrazem. Závěrem žalovaný poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky týkající se práva každého na právní pomoc v řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci s tím, že nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení by pro žalovaného představovalo porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

5. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal prvostupňový rozsudek v napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolací námitky důvodné nejsou, přesto je důvod k částečné změně nákladové části výroku.

6. V přezkoumávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Proti meritorní části výroku žalobce odvolání nepodal, uvedená výroková část nabyla právní moci a není otevřena odvolacímu přezkumu. Předmětem odvolacího řízení je otázka náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, při jejímž posouzení odvolací soud vycházel z pravomocného rozhodnutí o věci samé a nepříslušelo mu již znovu skutkové a právní závěry soudu prvního stupně týkající se věci samé přezkoumávat.

7. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

8. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

9. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že žalovaný byl v řízení procesně úspěšný a podle výsledku sporu by měl mít proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Sporné je, zda jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., při kterých soud nemusí výjimečně procesně úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení přiznat. Druhou spornou otázkou je, zda žalovanému náleží náhrada nákladů spojených s právním zastoupením s ohledem na skutečnost, že se jedná o státní podnik.

10. Pokud jde o první otázku, tak je pravdou, že ve sporech o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru soud zvažuje aplikaci § 150 o. s. ř. častěji, a to tím spíš, byl-li spor veden ohledně zdravotní (ne) způsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadního zaměstnání, resp. případné příčiny této nezpůsobilosti (zde v podobě toho, zda příčinou zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu dosavadního zaměstnání byl pracovní úraz či jiné, tzv.„ obecné“, onemocnění). Stejně tak považuje soud zpravidla za významné, zda žalobce měl při podání žaloby k dispozici důkazy, na jejichž základě se mohl legitimně domnívat, že je jeho nárok po právu (zejména znalecký posudek). Potud lze souhlasit se žalobcem, že by podmínky pro aplikaci moderačního práva splněny být mohly. V řízení však současně vyšly najevo další okolnosti, které naopak postup podle § 150 o. s. ř. prakticky vylučují. Na většinu z nich upozornil již soud prvního stupně, který poukázal mimo jiné na to, že přestože žalobce utrpěl dne [datum] pracovní úraz, tak ten neměl žádné trvalé následky, žalobce do výpovědi ([datum]) u dosavadního zaměstnavatele pracoval, aniž byl převeden na jinou lehčí práci z důvodu následků pracovního úrazu ze dne [datum] a byly u něho prováděny pravidelné preventivní prohlídky se závěrem, že je schopen tuto práci nadále vykonávat. Na tyto závěry soudu prvního stupně již žalobce v odvolání adekvátně nereagoval, přitom odvolacímu soudu se naopak jeví jako stěžejní. Zejména časové okolnosti (úraz [datum], dlouhodobá pracovní neschopnost od [měsíc] [rok], výpověď ze dne [datum]) totiž vskutku vzbuzují důvodné pochybnosti o legitimním přesvědčení žalobce v době zahájení řízení o tom, že důležitou, podstatnou a značnou příčinou jeho zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce v době doručení výpovědi byl právě pracovní úraz z roku [rok]. Za další podstatnou okolnost odvolací soud považuje, že byť se žalobce podle žaloby do pracovního úrazu nikdy s páteří neléčil, tak podle skutkového závěru soudu prvního stupně měl první potíže v oblasti bederní páteře ještě před úrazem. Tyto závěry soudu jsou přitom opřeny jak o rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (podle kterého jsou první potíže v oblasti bederní páteře zaznamenány již v [měsíc] [rok]), tak o znalecký posudek [anonymizována tři slova] v [obec] (viz např. zjištění znaleckého ústavu na straně 10 posudku:“ [datum] bolest v zádech, léčil se soluxem a teplými koupelemi“,„ [datum] Lehká skoliosa páteře“). Pokud za této situace žalobce přesto opíral žalobu o znalecký posudek [titul] [jméno] [jméno], [titul], podle kterého se nikdy před pracovním úrazem s páteří neléčil (viz str. 15), měl si být vědom toho, že minimálně v této části je posudek nepřesný, případně měl na tyto závěry v odvolání konkrétně reagovat. Za tohoto stavu nelze podle přesvědčení odvolacího soudu vyjít z obecných tezí o závislosti výsledku řízení na znaleckém posudku, o informování žalobce lékaři před podáním žaloby a o jeho subjektivních přesvědčení, ale bylo na žalobci, aby na základě konkrétní argumentace přesvědčil odvolací soud, že přes výše uvedené okolnosti vskutku vstupoval do řízení v legitimním přesvědčení, že jeho nárok je po právu. To se žalobci nepodařilo, proto také odvolací soud hodnotí okolnosti zahájení a dalšího vedení sporu v jeho neprospěch. Za této situace ani jeho nepříznivé příjmové a majetkové poměry zjištěné při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nemohou být samy o sobě důvodem pro byť jen částečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému.

11. Za nedůvodné považuje odvolací soud také odvolací námitky ohledně neúčelnosti právního zastoupení žalovaného. Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že u žalovaného coby státního podniku lze presumovat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen dostatečně a kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musel využívat právní pomoc advokátů. Podle právního názoru odvolacího soudu nelze takto extenzivně vykládat závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené například v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 376/12 nebo I. ÚS 2929/07 (a v řadě dalších) a aplikované také v rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 16 Co 226/2021, které se týkají právního zastoupení státu nebo obcí, případně jiných veřejných institucí (České televize, Pozemkového fondu České republiky). Žalovaný je státním podnikem, který má přes nepochybné napojení na veřejné prostředky povahu podnikatelského subjektu (viz § 2 odst. 1 zákona číslo 77/1997 Sb., o státním podniku) a podle přesvědčení odvolacího soudu mu nelze upřít právo nechat se zastupovat advokátem, pokud uzná za vhodné vyhledat právní pomoc. Něco jiného by samozřejmě bylo, pokud by se zjevně jednalo o zneužití právního zastoupení za účelem kreace nákladů řízení, ale ze spisu se nepodává, že by šlo o takový případ.

12. Odvolací soud poté, kdy ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný má proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, přezkoumal z úřední povinnosti výši nákladů řízení přisouzených žalovanému soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že je namístě ji částečně korigovat. K tomu odvolací soud dodává, že rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou oficiality (soud rozhoduje z úřední povinnosti), soud tudíž není vázán návrhem účastníka, jeho vyúčtováním a v případě odvolání může rozhodnout i v neprospěch odvolatele, tj. např. zvýšit výši náhrady nákladů řízení uloženou k úhradě odvolateli soudem prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1792/2015).

13. Z nákladů řízení určených soudem prvního stupně souhlasí odvolací soud s tím, že žalovanému náleží v rámci přísudku náhrada odměny advokáta za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a účast u jednání dne [datum]) po [částka] (tj. [částka]), tomu odpovídající paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 o. s. ř., náhrada promeškaného času stráveného zástupcem žalovaného při cestě k ústnímu jednání z [obec] do [obec] a zpět ve výši [částka] (20 půlhodin po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu)), náhrada za DPH podle § 137 odst. 1 a 3 písm. b) o. s. ř. z uvedených nákladů ve výši [částka] a dále náhrada cestovních výdajů za cestu vlakem a taxi (již bez dalšího navyšování o DPH) ve výši [částka] (v podrobnostech k výpočtu cestovného viz bod 32 prvostupňového rozsudku). K tomu je třeba připočítat spotřebovanou zálohu na důkazy ve výši [částka], kterou zaplatila původní žalovaná [právnická osoba] a na jejíž náhradu má žalovaný, který vstoupil do řízení na její místo, taky právní nárok. Celkem tak činí výše nákladů řízení žalovaného [částka] a v tomto směru odvolací soud prvostupňový rozsudek v napadené nákladové části změnil a uložil žalobci povinnost zaplatit náklady řízení v této výši žalovanému k rukám jeho advokáta v obecné 3 denní lhůtě od právní moci rozhodnutí (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

14. Oproti tomu odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady spojené s námitkou nedostatku pasivní legitimace ze dne [datum]. Podle spisu dala podnět ke změně účastníků žalobci (jeho zástupkyni) původní žalovaná dopisem ze dne [datum] (č. l. 106). Na její podnět reagoval žalobce návrhem podle § 107a o. s. ř., kterému nikdo neodporoval a jemuž soud prvního stupně vyhověl usnesením ze dne [datum] (č. l. 111), přičemž proti jeho rozhodnutí nepodala odvolání původní žalovaná, ani aktuální žalovaný a usnesení nabylo právní moci [datum]. Teprve podáním doručeným soudu prvního stupně dne [datum] začal žalovaný namítat nedostatek pasivní věcné legitimace s tím, že - stručně řečeno - ve vztahu k žalobci nedošlo k přechodu práv a povinností. Odvolací soud si je samozřejmě vědom rozdílů mezi rozhodováním podle § 107a o. s. ř. a konečným posouzením pasivní věcné legitimace a nemíní ani spekulovat o důvodech pozdějšího uplatnění takové námitky (z hlediska toho, zda žalovaný na tuto otázku změnil názor, nebo se např. jednalo o součást procesní strategie), ale je třeba přihlédnout k tomu, že podle § 107 odst. 4 ve spojení s § 107a odst. 3 o. s. ř. nový účastník řízení přijímá stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Pro účely nyní posuzované věci z toho mimo jiné plyne, že k tíži žalovaného je třeba posuzovat také to, že to byla původní žalovaná, která svým podnětem proces se změnou účastníků iniciovala. Za této situace pak odvolací soud nepovažuje za důvodné a spravedlivé, aby náklady spojené se změnou postoje ohledně přechodu práv a povinností, která navíc nebyla při věcném projednání shledána důvodnou (viz bod 14 prvostupňového rozsudku), byly přeneseny na žalobce.

15. Žalobce nebyl v odvolacím řízení procesně úspěšný (jeho odvolacím námitkám odvolací soud nevyhověl a ve výsledku dokonce došlo k navýšení nákladů prvostupňového řízení), proto je podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Žalovaný se v odvolacím řízení prostřednictvím zástupce vyjádřil k odvolání, a má právo na náhradu nákladů spojených s tímto vyjádřením ve výši určené podle advokátního tarifu. Odměna advokáta činí v tomto případě [částka] podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 (za tarifní hodnotu považuje odvolací soud částku [částka] odpovídající výši přísudku napadeného odvoláním) a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu. Dále má žalovaný právo na paušální náhradu hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu DPH ve výši [částka]. Celková výše nákladů řízení žalovaného v souvislosti s odvolacím řízení činí [částka] a odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit tyto náklady žalovanému shodným způsobem jako náklady prvostupňového řízení.