16 CO 61/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1) jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2) jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 2 493 427 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného 2) proti rozsudku Okresního soudu v Bruntálu – pobočka v Krnově ze dne 22. září 2021, č. j. 219 C 58/2020-88

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byli oba žalovaní zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 493 427 Kč od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku mění tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 119 206 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

III. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 12 826 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

1. Předmětem řízení zahájeného dne [datum] je regresní nárok žalobkyně (včetně úroků z prodlení od [datum]) proti žalovaným za pojistné plnění, které žalobkyně coby pojistitel vyplatila poškozenému městu [obec] na náhradu škody způsobenou žalovanými. Žalovaní měli škodu způsobit podle žalobkyně tím, že dne [datum] v době od 15:00 do 15:45 hod. po předchozí vzájemné domluvě vnikli do nezajištěného objektu [anonymizována čtyři slova] v [obec], kde v místnosti přiléhající ke kanceláři [číslo] ve [číslo] nadzemním podlaží bývalé administrativní budovy a poté v prostoru výrobní haly úmyslně založili pomocí zapalovače požár. Následně došlo k zahoření kancelářských prostor a výrobní haly. V důsledku jednání žalovaných vznikla poškozenému městu [obec] škoda na nemovitostech a movitém majetku ve výši 6 821 046,50 Kč a žalobkyně nahradila poškozenému na základě pojistné smlouvy dne [datum] částku 1 000 000 Kč a dne [datum] částku 1 493 427 Kč.

2. První žalovaný se k žalobě vyjádřil při ústním jednání dne [datum] tak, že vůči nároku žalobkyně neměl žádné výhrady.

3. Žalovaný 2) se k žalobě vyjádřil nejprve písemně prostřednictvím zástupce a nárok žalobkyně neuznal s tím, že škoda vznikla z nedbalosti a nikoliv úmyslně. Žalovaný 2) nezpochybnil, že se oba v předmětný den nacházeli v areálu [anonymizováno] v [obec], stejně tak, že zde první žalovaný rozdělal oheň zapalovačem, popřel však, že by byl o jeho záměru předem informován a nejednal v úmyslu způsobit jinému škodu. Žalovaní se spoléhali na to, že jejich jednání nepovede ke způsobeným následkům. Za podstatnou okolnost považuje druhý žalovaný, že si do objektu přinesl 3 láhve vody, které po rozdělání ohně použil k uhašení. Tyto okolnosti podporují závěr o tom, že škoda nebyla způsobena úmyslně. Žalovaný 2) dále tvrdil, že měl zálibu v tzv. parkuru (zdolávání stěn a různých překážek) a byl za tím účelem v předmětném areálu nejméně desetkrát a také v předmětný den byl domluvený s dalším kamarádem na provádění parkuru, shodou okolností se mu nabídl první žalovaný, že tam spolu půjdou, ale o jeho záměru a o tom, že má u sebe zapalovač, se dozvěděl až na místě, když vytáhl zapalovač a zkoušel podpálit nějaké věci v odpadním koši. Žalovaný 2) zdůraznil, že chová-li se nezletilý tak, že se materiál zapálený kamarádem snaží přinesenou vodou nemalého množství uhasit, pak lze dovodit, že si nepočínal v úmyslu způsobit komukoli škodu a předpokládá, že z uhašeného ohně žádná škoda dále již na majetku vzniknout nemůže. Tato úvaha odpovídá zjištěným skutečnostem a také rozumové a emoční úrovni žalovaného, který vzhledem ke svému věku nebyl schopen zcela odmyslet, jaké může dané jednání zanechat následky. Navrhl moderaci výše škody. Při účastnickém výslechu žalovaný 2) částečně korigoval vyjádření svého zástupce v tom směru, že u sebe neměl PET láhve ani batoh. Dále při tomto výslechu uvedl, že do areálu [anonymizováno] šli za účelem parkuru, což také zpočátku dělali, kdy pobíhali po budově a až v budově [anonymizováno] vytáhl žalovaný 1) zapalovač, neříkal proč, nebavili se o tom. Žalovaný 1) byl v místnosti s nábytkem a televizí, žalovaný 2) šel do jiné místnosti, kde byly stroje. Když se žalovaný 2) vracel do místnosti za žalovaným 1), už to tam hořelo a viděl pouze, jak hoří oheň a první žalovaný vybíhá z místnosti za ním. S ohněm nic nedělal a šli společně do místnosti, kde byly stroje, v té místnosti vykopl žalovaný 2) okno a šel se podívat na střechu, kudy by utekli. Byl venku asi 5 minut, a když se vrátil, už to hořelo i v místnosti se stroji a viděl, jak žalovaný 1) drží nějakou roli, která hořela, a zapaloval s ní další věci. Poté začali hasit, ale už to nešlo, proto utekli oknem ven.

4. Soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví žalobě vyhověl, tj. uložil oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 2 493 427 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (I.) a na náhradě nákladů řízení 260 918 Kč (II.), to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

5. Po stránce skutkové soud dospěl k závěru, že žalovaní dne [datum] před [anonymizováno] hodinou vnikli do nezajištěného objektu [anonymizována čtyři slova] v [obec] na ulici [ulice a číslo] s úmyslem rozdělat oheň v nemovitosti zapalovačem přineseným prvním žalovaným. Druhý žalovaný o tomto úmyslu prvního žalovaného předem věděl, což bylo podle závěru soudu prokázáno výpovědí prvního žalovaného před policejním orgánem ze dne [datum], jakož i vysvětlením druhého žalovaného před policejním orgánem z téhož dne, ve kterém uvedl, že [jméno] navrhl, že by šli do té [anonymizováno], žalovaný 2) se bál, ale nakonec tam šli. Z tohoto vyjádření soud prvního stupně usoudil, že žalovaný 2) musel vědět o účelu návštěvy objektu, když předtím byl v areálu provozovat parkur během dvou měsíců asi v deseti případech a jeho obavy tak byly podle závěru soudu vyvolány právě účelem návštěvy objektu. Soud prvního stupně přihlédl také k vyjádření tohoto žalovaného k žalobě, ve kterém uvedl, že sebou měl připraveny tři láhve vody, které následně použil k hašení ohně. Jednání druhého žalovaného považoval soud prvního stupně za prokázáno také vyjádřením v rámci podání vysvětlení před policejním orgánem, ve kterém mimo jiné uvedl, že [jméno] ještě ten den řekli, že tu [anonymizováno] společně zapálili. Výpovědi druhého žalovaného při účastnickém výslechu a v řízení před [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud považoval za zcela nevěrohodné a účelové. Následkem požáru pak bylo poškození administrativní budovy, konkrétně kanceláře s ohniskem požáru a dalších částí budovy sálavým teplem a kontaminací povrchu stěn, podlah a stropů zplodinami hoření. Výše škody byla objektivizovaná znaleckými posudky, a to na poškozených nemovitostech v částce 6 540 508 Kč, dále byla v trestním řízení vyčíslena cena prací nutných k uvedení do předešlého stavu v částce 3 967 170 Kč (znaleckým posudkem [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum]). Poškozené nemovitosti jsou ve vlastnictví [územní celek], které mělo se žalobkyní uzavřenou smlouvu o pojištění majetku ze dne [datum], na jejímž základě žalobkyně poskytla poškozenému pojistné plnění v souvislosti s poškozením nemovitostí včetně movitého majetku v důsledku požáru v celkové výši 2 493 427 Kč platbami z [datum] a [datum]. Žalobkyně následně vyzvala oba žalované k plnění regresního nároku v žalované výši ve lhůtě do [datum]. Na skutkový stav navázal soud prvního stupně právním posouzením se závěrem, že u obou žalovaných byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 2910 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) s tím, že v rozsahu pojistného plnění přešel nárok na její náhradu v souladu s § 2820 o. z. na žalobkyni. U obou žalovaných shledal soud za splněnou také složku zavinění, a to ve formě nepřímého úmyslu, neboť věděli, že svým jednáním mohou způsobit požár objektu spolu se škodou na majetku, a pro případ, že jej způsobí, s tím byli srozuměni. Soud prvního stupně se dále zabýval posouzením rozumových a volních schopností žalovaných v době jednání ve smyslu § 2920 odst. 1 o. z. s ohledem na skutečnost, že první žalovaný byl ve věku [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno] a druhý žalovaný ve věku [anonymizována tři slova]. Vzhledem k věku žalovaných a charakteru jednání, kterého se dopustili, je podle závěru prvostupňového soudu zřejmé, že žalovaní znali následky, které lze požárem nemovitosti způsobit, a byli schopni své jednání ovládnout. Jsou proto plně způsobilí z odpovědnosti za způsobenou škodu, proto je zavázal k náhradě škody společně a nerozdílně. S ohledem na úmyslné zavinění nebylo možné přistoupit k moderaci výše škody ani její náhradu stanovit žalovaným podle jejich účasti na škodlivém následku. Spolu s náhradou škody soud podle § 1970 o. z. uložil žalovaným povinnost zaplatit úroky z prodlení od [datum] s tím, že žalovaní byli vyzváni k úhradě dluhu do [datum].

6. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný 2) a zaměřil jej pouze do části meritorního výroku týkající se úroků z prodlení a do nákladového výroku (rozsah odvolání sice nevyplývá z písemného odvolání explicitně, ale lze jej dovodit přinejmenším z jeho obsahu a odvolacího návrhu, navíc zástupce druhého žalovaného rozsah odvolání postavil najisto u odvolacího jednání). Žalovaný 2) v odvolání zdůraznil, že ke škodní události došlo bez jeho zavinění, takové jednání nezamýšlel, nepřipravoval a až na místě budoucího požáru z chování prvého žalovaného zjistil, že jeho záměrem zřejmě nebude zdolávat parkurové překážky. Toto zjištění učinil až ve chvíli, kdy prvý žalovaný vytáhl z kapsy zapalovač a zkoušel podpálit nějaké věci v odpadním koši v areálu [anonymizováno]. Považuje za nerozhodné, jak se posléze oba o proběhlé události vyjadřovali na sociální síti. Z toho co uvedli lze pouze dovodit spojitost mezi jejich jednáním a vznikem škody, nikoliv existenci subjektivní stránky v podobě úmyslu. Je zřejmé, že si oba uvědomili, k čemu došlo plně až po oné události, což však nic nevypovídá o tom, zda byli schopni v danou chvíli na daném místě zcela důsledky svého jednání řádně domyslet. Při rozumové vyspělosti a věku druhého žalovaného nelze dospět k závěru, že by si byl schopen plně uvědomit, jaký následek může z takového jednání případně vzniknout. Bez významu není ani skutečnost, že věk, kterého druhý žalovaný v době události dosáhl, bývá odbornou literaturou považován za hraniční, kdy si zpravidla nezletilý již může uvědomit následky svého jednání, ne však vždy a plně. Oba žalovaní jsou osobami, jejichž rozumová a emoční úroveň byla velmi vzdálená věku dospělých a je zřejmé, že vzhledem ke svému věku nebyl ani jeden z nich zcela schopen domyslet, k jakým následkům může jejich jednání dospět, a že důsledky z takového jednání mohou ovlivnit jejich životy na dlouhou dobu do budoucna. Rovněž závěr, že u žalovaných není možné použít § 2953 o. z. o moderaci náhrady škody, není možné podle odvolatele spolehlivě učinit bez znaleckého zkoumání. Proto je takový závěr o zavinění v podobě úmyslu jen na základě skutkových okolností a prosté úvahy nepodložený. V části směřující proti nákladovému výroku se odvolatel domáhal aplikace § 150 o. s. ř. a závažné důvody pro tento postup spatřuje především ve věku obou žalovaných a v tom, že druhý žalovaný se cílevědomě připravuje na své budoucí povolání řádným denním studiem, které nijak nezanedbává a absolvuje s dobrým prospěchem. Kromě období letních prázdnin nemá možnost své poměry finančně zlepšit. Není tak v jeho možnostech hradit soudní poplatek za řízení ani náklady právního zastoupení a na prahu své dospělosti je zatížen dluhem v takovém rozsahu, že to bude ovlivňovat jeho majetkové poměry na značnou dobu do budoucna, což mu podstatně zkomplikuje jeho sociální poměry, vstup do manželství, založení rodiny apod. Odvolatel dále navrhoval, aby se soud zabýval účelností nákladů na právní zastoupení žalobkyně a odkázal v tomto směru na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2310/13. Poukázal rovněž na to, že se jedná o spor proti nezletilým a soud by se měl zabývat účelností a potřebností takto vynaložených nákladů k účelnému uplatnění nároků žalobkyně a tím, zda lze po žalovaných spravedlivě požadovat jejich náhradu. Žalobkyně je nadnárodní korporací a jednou z největších obchodních společností na pojišťovacím trhu v České republice, s vlastním právním oddělením a množstvím právníků, kteří jsou schopni zastupovat ji v právních sporech o náhradu škody a účelně uplatňovat její zákonné nároky plynoucí z předmětu podnikání. Samotná výše škody přitom nebyla a nemusela být řešena v rámci civilního sporu, ale byla zjišťována již ve fázi šetření policejního orgánu a sérií znaleckých posudků, jejichž odborné závěry byly civilním soudem převzaty.

7. Žalobkyně navrhla odvolání zamítnout. V písemném vyjádření zdůraznila, že k odpovědnosti za škodu se nevyžaduje úmyslné zavinění, ale postačí zavinění z nedbalosti a poukázala na rozpory ve stanoviscích odvolatele. Podle žalobkyně je evidentní, že žalovaný 2) musel být srozuměn s tím, že dojde k založení požáru.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. s. ř.“)) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně, a to v části týkající se nákladů řízení. K rozsahu odvolání odvolací soud dodává, že ačkoli odvolání podal pouze jeden ze dvou žalovaných, tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí patří vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci k případům, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky, proto v rozsahu, ve kterém napadl prvostupňový rozsudek žalovaný 2), bylo odvolací řízení otevřeno také ve vztahu k žalovanému 1) (viz § 153 odst. 2, § 206 odst. 2 a § 212 písm. c) o. s. ř.; srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1993, sp. zn. 6 Cdo 111/93).

9. Po skutkové stránce v zásadě nebyly mezi účastníky až na výjimky zásadní rozpory. Nebylo sporné, že oba žalovaní v předmětnou dobu ([datum] mezi 15. a 16. hodinou) byli v areálu [anonymizováno] v [obec], ve kterém první žalovaný zapalovačem způsobil požár. Rozsah a výše škody způsobené tímto požárem jsou objektivizovány znaleckými posudky, jejichž závěry jsou konstatovány v odůvodnění napadeného rozsudku. Stejně tak bylo v řízení prokázáno, že část škody v žalobou uplatněné výši nahradila poškozenému městu [obec] žalobkyně z titulu pojistného plnění a že před podáním žaloby vyzvala oba žalované (jejich zákonné zástupce), aby jí částku odpovídající pojistnému plnění nahradili.

10. Sporný byl podíl žalovaného 2) na způsobeném požáru, zejména zda již do areálu vstupoval v úmyslu způsobit požár, resp. zapálit nějaké věci, zda měl pro tyto případy k dispozici připravené PET láhve s vodou, zda byl přítomen samotnému vzniku požáru v jednotlivých místnostech a také, zda byl schopen ovládat své jednání a uvědomit si jeho možné následky.

11. Odvolací soud za účelem posouzení sporných skutkových otázek a vzhledem k tomu, že žalovaný 1) se svou účastnickou výpovědí nesouhlasil, zopakoval dokazování jednak protokolem o výslechu prvního žalovaného před policejním orgánem ze dne [datum] a dále protokolem o jeho výslechu před soudem ve věcech mládeže. Žalovaný 1) před policejním orgánem uvedl, že se předmětného dne potkal s druhým žalovaným a navrhl mu, jestli„ chce tedy zapálit tu [anonymizováno]“, na což mu řekl, že klidně jo. Žalovaný 1) zašel pro vlastní zapalovač a spolu šli k areálu, přelezli zeď, vešli do budovy a hledali nějaké věci, které můžou chytit nebo bouchnout. Ve druhém patře vešli do místnosti s nábytkem, ve které žalovaný 1) svým zapalovačem zapálil nějaké koště v části, kterou se zametá, žalovaný 2) jej vzal do ruky a přiložil k plastovému koši s fotkami a papírem, pročež koš začal hořet. Koš stál na stole a začal„ kapat“ dolů na papíry, které začaly také hořet. Žalovaný 2) vytáhl láhve s vodou a společně polili koš, který shodili na zem hořícím koštětem. Všechnu vodu vylili ven, láhve vyhodili z okna a oheň uhasili (šel z toho takový bílý dým). Pak šli na chodbu a z chodby vešli do veliké místnosti, ve které byly nějaké stroje a police s velkým množstvím svázaných papírů. Žalovaný 1) zapálil jeden balík papírů, ale pak to najednou chytlo celé a začalo hořet kolem nich, proto spolu utekli oknem. Obdobným způsobem, byť o poznání stručněji, popsal žalovaný 1) skutek v řízení sp. zn. [spisová značka].

12. Odvolací soud po posouzení výsledků doplněného dokazování spolu se závěry učiněnými soudem prvního stupně neuvěřil skutkové verzi žalovaného 2) tak, jak ji přednesl v rámci svého účastnického výslechu. Předně je třeba zmínit, že žalovanému 2) již bylo rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] uloženo opatření podle § 93 zákona číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále též„ zákon o soudnictví ve věcech mládeže“) s odůvodněním, že se dopustil činu jinak trestného podle § 272 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona (obecné ohrožení způsobené úmyslně se způsobenou škodou velkého rozsahu), za který není pro nedostatek věku v době spáchání trestně odpovědný. Přestože uvedený rozsudek nelze považovat za rozhodnutí o tom, že žalovaný 2) spáchal trestný čin ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., kterým by byl soud v tomto řízení vázán, na druhou stranu i z tohoto rozhodnutí lze ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet a odvolací soud neshledal ohledně úmyslného zavinění žalovaného 2) důvod k přijetí odlišných závěrů. Za významnou považuje odvolací soud také skutečnost, že žalovaný 1) ve svých výpovědích potvrdil, že do areálu [anonymizováno] šli s úmyslem něco zapálit a byť žalovaný 2) sám požár nezpůsobil (nezapálil koště ani papíry ve výrobní hale), tak byl vzniku požáru v obou místnostech přítomen. Žalovaný 1) přitom sám uvedl, že se jednalo o jeho nápad a jeho zapalovač, se kterým také zacházel, nejedná se tak o situaci, že by se snad snažil odklánět svou odpovědnost na žalovaného 2) a také proto odvolací soud jeho verzi v podstatné části uvěřil. Oproti tomu verze druhého žalovaného zní nevěrohodně. Nejde přitom jen o to, že je v rozporu s tvrzeními žalovaného 1) a že se jeho účastnická výpověď rozchází taky se samotnými skutkovými tvrzeními (minimálně ohledně toho, zda měl u sebe PET láhve a zda byl přítomen založení požáru), ale jeho výpověď zní navíc vysoce nepravděpodobně, zejména pokud jde o tu část jeho výpovědi, podle které byl vždy právě v době vzniku požáru na jiném místě. Odvolacímu soudu vskutku nezní logicky a věrohodně, že žalovaný 2) poté, kdy viděl, že žalovaný 1) vytáhl v budově [anonymizováno] zapalovač, tak se nezajímal proč jej má a odešel do jiné místnosti se stroji, a když se vracel zpět do místnosti s nábytkem, tak již v této místnosti hořelo a žalovaný 1) z ní vybíhal, přesto aniž by se pokusili požár uhasit, šli do místnosti se stroji, ve které žalovaný 2) vyskočil oknem na střechu budovy, kde trávil dalších cca 5 minut a mezitím měl žalovaný 1) opět zakládat (bez jeho účasti) v místnosti se stroji další požár. Po porovnání obou výpovědí ve spojení s ostatními důkazy proto odvolací soud dospěl k závěru o nevěrohodnosti skutkové verze druhého žalovaného a neuvěřil mu.

13. Po skutkové stránce tak považuje odvolací soud za prokázané, že předmětného dne [datum] kolem 15.00 hodin šli oba žalovaní do objektu [anonymizováno] v [obec] se společným úmyslem zde něco zapálit. Přes zeď a neuzamčená vrata se dostali dovnitř budovy a ve druhém nadzemním podlaží nejprve v místnosti přiléhající ke kanceláři [číslo] žalovaný 1) za účasti druhého žalovaného zapálil koště a koš. Požár se podařil žalovaným alespoň dočasně uhasit vodou z PET láhví, kterou přitom vylili, poté přešli do prostor bývalé výrobní haly (označované žalovanými jako místnost se stroji), ve které žalovaný 1) rovněž za přítomnosti druhého žalovaného podpálil balík papírů a po následném rozšíření požáru z budovy utekli oknem. V důsledku požáru došlo k poškození administrativní budovy, výrobní haly a movitých věcí v nich umístěných. Majetková újma na administrativní budově a výrobní hale byla vyčíslena na částku 6 540 508 Kč, škoda spočívající ve vyčíslení prací nutných k uvedení do předešlého skutkového stavu na částku 3 967 170 Kč a náklady na uvedení památkově chráněných strojů a zařízení do předešlého stavu pak byly znalecky vyčísleny na 12 908 885 Kč. Žalobkyně coby pojistitel nahradila poškozenému městu [obec] (vlastníku areálu) částku 2 493 427 Kč (dne [datum] částku 1 000 000 Kč a dne [datum] částku 1 493 427 Kč) a vyzvala k její náhradě ve lhůtě do [datum] nejprve rodiče žalovaných (dopisy ze dne [datum]) a následně prostřednictvím zástupce oba žalované.

14. Na tomto skutkovém základě lze souhlasit rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně. Také podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno splnění veškerých hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou porušením zákonné povinnosti podle § 2910 o. z., a to včetně subjektivní stránky. Byť odvolací soud souhlasí s tím, že větší díl odpovědnosti je na straně žalovaného 1), který byl iniciátorem a také přímým viníkem požáru, tak také v případě žalovaného 2) lze shledat zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu, jakkoliv pro samotnou odpovědnost za škodu co do základu postačí zavinění ve formě nedbalosti. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je totiž dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Tím se právě liší eventuální úmysl od jednání ve vědomé nedbalosti, kdy se jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, přičemž zde existují takové konkrétní okolnosti, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by reálně mohly být způsobilé škodě zabránit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013). V tomto směru považuje odvolací soud za podstatné, že podle jeho skutkového závěru šli žalovaní do areálu s cílem něco zapálit, a i kdyby bylo možno akceptovat, že žalovaný 2) měl k dispozici láhve s vodou za účelem hašení (byť existenci těchto PET láhví druhý žalovaný při svém účastnickém výslechu paradoxně popírá), tak i všechnu vodu z nich podle vyjádření žalovaného 1) vylili v prvním ohnisku požáru (kancelář), petky vyhodili z okna a ve výrobní hale tak již neměli nic, co by reálně mohlo zabránit požáru (rozhodně nic v tomto směru nebylo tvrzeno ani nevyplývá z výpovědí žalovaných). Žalovaný 2) byl vzniku požáru v obou místnostech přítomen a svou přítomností přinejmenším pomáhal žalovanému 1) v založení požáru a podporoval jej, přičemž v řízení ani netvrdil, že by podnikl cokoliv, čím by založení požáru žalovaným 1) zabránil, a to ani před druhým založením požáru ve výrobní hale, kdy již o skutečných záměrech žalovaného 1) nemohl mít žádné pochybnosti. Právě opětovné založení požáru ve výrobní hale (místnosti se stroji) poté, co se snad podařilo žalovaným alespoň dočasně uhasit či zmírnit požár v jeho původním ohnisku v kanceláři s nábytkem, podstatně zvyšuje podle přesvědčení odvolacího soudu nebezpečnost a závažnost činu žalovaných a vede odvolací soud ke konečnému závěru o nepřímém úmyslu i u žalovaného 2) ve vztahu ke způsobení požáru a vzniklé škodě. Vědomá spoluúčast žalovaného 2) na způsobení požáru a jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu pak brání tomu, aby mohlo dojít k moderaci práva na náhradu škody nebo k jinému určení vzájemného vztahu obou žalovaných k její náhradě (viz § 2953 odst. věta poslední 1 o. z. a § 2915 odst. 2 o. z.) Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně také ohledně závěru, že odpovědnosti žalovaných nebrání ani jejich věk v rozhodné době ([anonymizováno] let u prvního žalovaného a [anonymizována dvě slova] u druhého žalovaného). Podle názoru odvolacího soudu sice nelze vyjít z § 2920 odst. 1 o. z. ve znění citovaném v bodě 11 prvostupňového rozsudku, které se stalo účinné až od [datum] (srov. část první, článek II, bod 4 přechodných ustanovení k zákonu číslo 192/2021 Sb.), ale právní názor soudu prvního stupně obstojí i v poměrech dosavadní právní úpravy. Podstata zmíněné legislativní změny spočívá v tom, že byla stanovena nová věková hranice do [anonymizováno] let pro zmenšenou deliktní způsobilost, ale pro nezletilé, kteří v rozhodnou dobu již dovršili [anonymizováno] let (což je i [anonymizováno] [role v řízení]), nadále platí, že pokud byli schopni ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, tak za škodu odpovídají. Právě zavedení hranice [anonymizováno] let pak lze vnímat jako úvahu zákonodárce, že u nezletilců v tomto věku již lze obecně předpokládat jejich vyšší schopnost předcházet škodám a ovládat své jednání, není-li samozřejmě v konkrétním případě zjištěno něco jiného. V daném případě nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, pro kterou by bylo možno se domnívat, že žalovaní nebyli schopni ovládat své jednání (do areálu šli zcela dobrovolně, založení požáru nebylo podle skutkového závěru soudu pouhou nešťastnou náhodou nebo vedlejším důsledkem jejich činnosti, ale záměrem) a odvolací soud nepochybuje ani o tom, že oba žalovaní byli rovněž schopni posoudit nedovolenost svého činu a přizpůsobit tomu své jednání. Za této situace nebylo třeba doplňovat dokazování o znalecký posudek ohledně uvedených schopností žalovaných.

15. Protože nebylo zjištěno pochybení soudu prvního stupně ani co do počátku prodlení či výše úrokové sazby (proti čemuž ani odvolací námitky nesměřovaly), lze uzavřít, že žalobkyně má právo na úroky z prodlení v požadované výši a není důvod pro jejich snížení či nepřiznání. Odvolací soud proto prvostupňový rozsudek v napadené části výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

16. Oproti tomu odvolací soud změnil rozsudek v nákladovém výroku, přičemž zčásti akceptoval výhrady žalovaného 2) a přistoupil k částečné moderaci výše přisouzených nákladů řízení. Ve prospěch obou žalovaných odvolací soud zohlednil, že se skutku dopustili v nízkém věku a byť v této skutečnosti ve shodě se soudem prvního stupně neshledal okolnost vylučující jejich odpovědnost, tak k ní přihlédl alespoň při určení výše přísudku. Odvolací soud rovněž přihlédl k majetkové situaci obou žalovaných, která byla v případě žalovaného 2) reflektována již při rozhodování o částečném osvobození od soudních poplatků (v podrobnostech viz usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum], č. l. 134). Současně je zřejmé, že pro žalované ([anonymizována tři slova]) představuje již samotný závazek k náhradě škody velkou zátěž do budoucího života a bude je s největší pravděpodobností velmi negativně omezovat v jejich budoucích osobních aktivitách a pracovním uplatnění. Odvolací soud rovněž nemá obavy, že by částečná moderace práva na náhradu nákladů řízení měla zásadní vliv na fungování žalobkyně coby jedné z [anonymizována tři slova], na druhou stranu ani ji nelze coby soukromý subjekt zcela omezovat v právu nechat se zastoupit advokátem. Oproti odvolateli má odvolací soud za to, že věk žalovaných v době způsobení škody spíše zvyšoval právní náročnost sporu a důvodnost právního zastoupení, kdy k obecným znakům odpovědnosti za škodu přistoupil taky prvek spočívající v posouzení odpovědnosti žalovaných s ohledem na jejich věk. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že za situace, kdy žalovaní nenahradili dobrovolně žalobkyni peněžní prostředky vyplacené na [anonymizována dvě slova], žalobkyně důvodně uplatnila svůj nárok u soudu, vynaložila v této souvislosti náklady (jen na soudním poplatku zaplatila 124 672 Kč) a má právo na to, aby jí byly alespoň zčásti nahrazeny. Podíl 50 % na nákladech řízení ze strany žalovaných považuje odvolací soud v daném případě za adekvátní okolnostem sporu a v tomto rozsahu přistoupil k částečné moderaci jak nákladů prvostupňového, tak odvolacího řízení.

17. Žalobkyně v řízení účelně vynaložila náklady na soudní poplatek ve výši 124 672 Kč a dále na právní zastoupení. Při stanovení výše nákladů řízení za právní zastoupení vyšel odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též„ advokátní tarif“). Účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně sestávají z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - předžalobní výzva ze základním skutkovým a právním rozborem, 3. podání žaloby a 4. a 5. - účast u soudního jednání dne [datum], které trvalo déle než 2 hodiny) po 18 300 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 6 advokátního tarifu), celkem 91 500 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 1 500 Kč a náhrady promeškaného času v souvislosti s cestou zástupce žalobkyně k ústnímu jednání v rozsahu 10 půl hodin po 100 Kč, celkem 1 000 Kč, to vše (bez soudního poplatku) navýšeno podle § 137 odst. 1 a 3 písm. b) o. s. ř. o daň z přidané hodnoty ve výši 19 740 Kč. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení (včetně soudního poplatku) činí podle výpočtu odvolacího soudu 238 412 Kč a odvolací soud uložil žalovaným povinnost nahradit žalobkyni 50 % z nich, tj. 119 206 Kč, a to v obecné 3denní lhůtě od právní moci rozsudku (§ 160 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Důvod k prodloužení pariční lhůty odvolací soud neshledal. Pro úplnost dodává odvolací soud, že náklady spojené s replikou k vyjádření žalovaného 2) nepovažuje za účelně vynaložený náklad, který by bylo možno přenášet k tíži žalovaných.

18. Žalobkyně byla v odvolacím řízení ohledně věci samé úspěšná a podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo také na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení ve výši podle advokátního tarifu. Oproti nákladům prvostupňového řízení vycházel odvolací soud při stanovení tarifní hodnoty pro účely odměny advokáta z částky 299 826 Kč odpovídající předmětu odvolacího řízení ke dni vyhlášení odvolacího rozsudku (úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 493 427 Kč od [datum] do [datum]), od které se odvíjí sazba odměny za 1 úkon právní služby ve výši 9 500 Kč. Zástupce žalobkyně poskytl v odvolacím řízení žalobkyni dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) a má tak právo na odměnu ve výši 19 000 Kč, k tomu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu promeškaného času v souvislosti s cestou k odvolacímu jednání v délce 16 půlhodin po 100 Kč, tj. 1 600 Kč (výši požadovaných cestovních výdajů zástupce žalobkyně shodně jako v řízení před soudem prvního stupně blíže nespecifikoval ani nedoložil, proto je ani odvolací soud žalobkyni nepřiznal). Náklady právního zastoupení ve výši 21 200 Kč jsou rovněž navýšeny o DPH ve výši 4 452 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobkyně činí 25 652 Kč a odvolací soud přiznal žalobkyni právo na náhradu jejich 50 %, tj. 12 826 Kč. Uvedenou částku uložil odvolací soud žalovaným zaplatit žalobkyni shodným způsobem jako v případě nákladů prvostupňového řízení.