16 CO 65/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený opatrovnicí titul jméno příjmení , advokátkou sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne datum , č. j. 8 C 201/2019-48

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16 940 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Přerově 100 % nákladů odvolacího řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené opatrovnice žalobce; výše a podmínky splatnosti těchto nákladů budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

1. Žalovaná dopisem ze dne [datum] označeným jako„ vytýkací dopis“ sdělila [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum], že není spokojena s výsledky jeho práce, konkrétně na zakázce pro [územní celek] ze dne [datum] spočívající v opravě„ stříkačky“. Jeho úkolem bylo„ stanovit závadu“, což neučinil. Z tohoto důvodu a dále za„ opakované nedodržování pracovní docházky“ byl současně upozorněn na možnost okamžitého zrušení pracovního poměru.

2. Následně žalovaná dopisem ze dne [datum] oznámila [jméno] [příjmení], že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro zvlášť hrubé porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci („ [anonymizováno 6 slov]“), které spatřovala v tom, že„ opakovaně porušoval pracovní kázeň a dlouhodobě nerespektoval nařízení vedení, a to neprůkaznou docházkou do zaměstnání, dále nedodáním zakázky ze dne [datum] (viz vytýkací dopis za neplnění úkolů ze dne [datum])“. 3. [jméno] [příjmení] se žalobou domáhal určení neplatnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu odůvodnil tím, že na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] byl u žalované zaměstnán jako„ [anonymizováno 7 slov]“. Okamžité zrušení pracovního poměru považoval za neurčité, neboť údajné porušení pracovních povinností je pouze obecně formulováno. Nadto se žádného porušení pracovních povinností nedopustil. Co se týče zakázky pro [územní celek], tak se jednalo o práci, která neodpovídala sjednanému druhu práce„ údržbáře“, kdy nesouhlasil se změnou sjednaného druhu práce na„ [anonymizováno 6 slov]“. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno zcela účelově a souviselo s rozvodem jeho manželství s [anonymizováno] žalované.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a žalovanou zavázal zaplatit dosavadnímu žalobci [jméno] [příjmení] na nákladech řízení částku 29 104 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [titul] [jméno] [příjmení] Okresní soud dospěl k závěru, že z obsahu písemného okamžitého zrušení pracovního poměru nevyplývá, jakým konkrétní způsobem měl [jméno] [příjmení] opakovaně porušovat pracovní kázeň„ neprůkaznou docházkou“ a jaké nařízení vedení firmy nerespektoval. Podle evidence docházky přitom neměl neomluvené absence, naopak vykazoval i přesčasy. Okresní soud proto uzavřel, že neurčitost tohoto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru se nepodařilo odstranit ani výkladem projevu vůle podle § 556 o. z. a § 18 zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru v této části neodpovídá požadavkům ustanovení § 60 zákoníku práce týkajících se určitosti a nezaměnitelnosti vymezení důvodů, proč zaměstnavatel přikročil k tomuto výjimečnému způsobu ukončení pracovního poměru se zaměstnancem tak, aby byla možná jejich přesná individualizace. Co se týče druhého důvodu spočívajícího v „ nedodání zakázky ze dne [datum]“, tak žalovaná zadala [jméno] [příjmení] po ukončení jeho dočasné pracovní neschopnosti v [měsíc] [rok] pracovní úkol, který však spadal do jeho předchozího sjednaného druhu práce (odborný technik strojní výroby). Od [datum] totiž došlo u [jméno] [příjmení] ze zdravotních důvodů ke změně sjednaného druhu práce na údržbáře a do jeho pracovní náplně tedy nespadalo zajišťování opravy, resp. stanovení závady na [anonymizována dvě slova]. [jméno] [příjmení] sice přesto na této opravě skutečně pracoval a pokusil se stroj opravit, neboť byl, jak vyplývá z výpovědi jednatelky žalované, zjevně jediný, kdo mohl zjistit příčinu závady. Skutečnost, že se mu to nepodařilo, nemůže být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, protože toto vytýkané jednání nemůže naplnit potřebnou intenzitu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Nadto bylo okamžité zrušení učiněno až po uplynutí prekluzivní subjektivní dvouměsíční lhůty podle § 58 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovaná se o tomto důvodu dozvěděla již v [měsíc] [rok] a okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila až v [měsíc] [rok]. Předmětné okamžité zrušení pracovního poměru je z výše uvedených důvodů absolutně neplatným právním jednáním.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která namítala, že soud prvního stupně postupoval při posuzování náležitostí okamžitého zrušení pracovního poměru ryze formalisticky a dospěl k nesprávnému závěru, že toto právní jednání je neurčité. Při výkladu projevu vůle nepřihlédl k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo odkaz na tzv. vytýkací dopis ze dne [datum], ve kterém bylo uvedeno, jaký konkrétní pracovní příkaz [jméno] [příjmení] neuposlechl. [jméno] [příjmení] se k tomuto vytýkacímu dopisu vyjádřil, přičemž místo splnění pracovního úkolu hledal„ neobjektivní důvody“ pro jeho nesplnění. Dále vytýkala okresnímu soudu, že se nezabýval vytýkaným jednáním a neprovedl důkazy, které žalovaná navrhla k prokázání těchto skutečností. Po žalované nelze požadovat, aby dále zaměstnávala osobu, která pravidelně nerespektuje řádně přidělené pracovní úkoly. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. V průběhu odvolacího řízení [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřel.

7. Okresní soud poté, co zjistil - že v řízení o pozůstalosti byla usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci téhož dne, schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti, podle níž syn zůstavitele (dosavadního [role v řízení]) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], nabývá práva zůstavitele vůči [právnická osoba] [anonymizováno] vyplývající ze skutečnosti, že za života zůstavitele byl veden soudní spor u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a to všechny pohledávky zůstavitele vůči [právnická osoba] [anonymizováno] plynoucí z uvedených skutečností, včetně pohledávky na náhradu mzdy - usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce s dědicem dosavadního žalobce [jméno] [příjmení] (dále jen„ [role v řízení]“), a současně [role v řízení] ustanovil kolizního opatrovníka (advokátku [titul] [jméno] [příjmení], která dosavadního žalobce v řízení zastupovala na základě plné moci).

8. Žalobce prostřednictvím své opatrovnice navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Žalovaná u jednání před odvolacím soudem uvedla, že na podaném odvolání trvá, a to zejména s ohledem na náklady prvostupňového řízení (odměnu za právní zastoupení), které by měla zaplatit advokátce [titul] [jméno] [příjmení].

11. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 4 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

12. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo dáno dopisem ze dne [datum], který odmítl téhož dne převzít – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019 (dále jen„ zákoník práce“) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen„ o. z.“).

13. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatele může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušen jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

14. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

15. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním jednáním projevit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr. Důvod okamžitého zrušení musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v § 55 odst. 1 zákoníku práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován. Skutečnosti, které byly důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč bylo zaměstnanci dáno okamžité zrušení.

16. Při úvaze, jak podrobně má být v okamžitém zrušení pracovního poměru uplatněný důvod skutkově vymezen, je rovněž významné to, o jakou skutkovou podstatu z důvodů uvedených v § 55 odst. 1 zákoníku práce se v konkrétním případě jedná. Zatímco u okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. a) zákoníku práce nebude většinou konkretizace použitého důvodu činit problémy, u důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem – bude třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace. Nebude proto zpravidla stačit jen povšechný poukaz na„ zvlášť hrubé porušení povinností“, ale bude třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, resp. tyto údaje„ musí vyplývat“ alespoň z výkladu projevu vůle. Výklad projevu vůle ovšem může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl, nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil. Při výkladu tohoto projevu vůle je třeba vycházet z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zákoníku práce. Při výkladu právního jednání musí být v první řadě náležitě vzato v úvahu především to, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru se vyloží s přihlédnutím k jeho slovnímu vyjádření podle úmyslu té strany pracovního poměru, která dala okamžité zrušení, byl-li takový úmysl druhé straně znám, nebo musela-li o něm vědět, a že se projevu vůle přizná takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev vůle určen. Vykládá-li se právní jednání, přihlédne se též k praxi zavedené stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, jakož i k tomu, jak strany daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Lze-li vyložit určitý výraz různě, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější (§ 18 zákoníku práce).

17. Z uvedeného vyplývá, že pro výklad projevu vůle je významné jednak použité jazykové vyjádření (jednajícím užitá slova a jiné výrazy), jednak„ úmysl“ (vůle) jednajícího, na nějž lze usuzovat z okolností, za nichž jej projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně i z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli zaměstnavatele v době okamžitého zrušení pracovního poměru. Uvedené současně znamená, že doslovný výklad projevu vůle není sám o sobě rozhodující, neboť smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru zaměstnavatele v projevu vůle, a opomenuto nemůže být ani to, jak byl projev vůle pochopen zaměstnancem. Prostřednictvím výkladu projevu vůle však nelze měnit obsah a smysl jinak nepochybného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru (a tím ve svých důsledcích nepřípustně dodatečně měnit důvod okamžitého zrušení).

18. Nepodaří-li se nedostatky okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska § 60 zákoníku práce v jeho určitosti nebo srozumitelnosti odstranit ani výkladem projevu vůle, znamená to, že se k vymezení důvodu v okamžitém zrušení pracovního poměru nepřihlíží, neboť v tomto směru jde o zdánlivé (nicotné, putativní) právní jednání (srov. § 553 odst. 1 a § 554 o. z.), a že se tedy na zaměstnavatelovo okamžité zrušení pracovního poměru hledí tak, jako kdyby v něm důvod okamžitého zrušení vůbec nebyl obsažen. Okamžité zrušení pracovního poměru dané zaměstnavatelem, v němž není uveden (vymezen) důvod, je neplatným právním jednáním (§ 580 odst. 1 o. z.), a to absolutně, neboť absence důvodu rozvázání pracovního poměru v okamžitém zrušení – zejména s přihlédnutím k základní zásadě pracovněprávních vztahů uvedené v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce – zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.).

19. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru specifikovaný v dopise ze dne [datum] tak, že právní předchůdce žalobce„ opakovaně porušoval pracovní kázeň a dlouhodobě nerespektoval nařízení vedení, a to neprůkaznou docházkou do zaměstnání“ neodpovídá požadavkům ustanovení § 60 zákoníku práce. Z tohoto skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení je sice zřejmé, který z důvodů uvedených v § 55 odst. 1 zákoníku práce byl žalovanou uplatněn, a to důvod spočívající porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. To však nestačí, neboť důvod okamžitého zrušení musí být současně uveden takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován. Odvolací soud má za to, že s ohledem na povahu vytýkaného jednání a okolnost, že žalobce byl zaměstnán u žalované již od [datum], resp. od [datum] vykonával práci„ údržbáře“, bylo třeba k přesné individualizaci vytýkaného skutku uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena (např. ve kterých konkrétních dnech a v čemž konkrétně spočívala„ neprůkazná docházka“, o jaká konkrétní nařízení vedení firmy se mělo jednat, apod.). Bez tohoto upřesnění totiž nelze posoudit mj. otázku dodržení prekluzivních lhůt podle § 58 zákoníku práce a zajistit, aby nebylo možno nepřípustně dodatečně měnit nebo doplňovat důvody okamžitého zrušení pracovního poměru. Odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalované, že tyto požadavky na přesnou individualizaci vytýkaného skutku představují„ ryzí formalismus“, který nemá oporu v právních předpisech. Správný je rovněž závěr prvostupňového soudu, že neurčitost tohoto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru se nepodařilo odstranit ani výkladem projevu vůle. Okresní soud při výkladu projevu vůle postupoval v souladu se shora uvedenými pravidly a náležitě přihlédl ke všem okolnostem, za kterých bylo okamžité zrušení pracovního poměru učiněno, a zda za těchto okolností bylo zřejmé, proč žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru s právním předchůdcem žalobce. Žalovaná zejména netvrdila a ani nevyšlo jiným způsobem v řízení najevo, že by byl [jméno] [příjmení] seznámen s důvody okamžitého zrušení pracovního poměru např. ústně při jeho předání, apod. Odvolací námitka žalované, že soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo odkaz na tzv. vytýkací dopis ze dne [datum], není důvodná. Ve zmiňovaném vytýkacím dopisu totiž bylo blíže rozvedeno pouze to, jaký konkrétní pracovní příkaz právní předchůdce žalobce neuposlechl, což se ovšem týkalo druhého důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru (viz níže), zatímco ve vztahu k „ opakovanému nedodržování pracovní docházky do zaměstnání“ žádná další specifikace uvedena nebyla. Soud prvního stupně také vzal přiléhavě v úvahu, že podle evidence pracovní doby (tzv.„ docházkových listů“) neměl neomluvené absence.

20. Odvolací soud souhlasí i se závěrem prvostupňového soudu, že druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru týkající se zakázky pro [územní celek] sice byl po skutkové stránce dostatečně individualizován tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, ovšem toto vytýkané jednání nepředstavuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.

21. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je charakterizováno tím, že zaměstnanec poruší povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Povinnost dodržovat povinnosti, které vyplývají z pracovního poměru, patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být toto porušení povinnosti ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

22. Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem či jinými vnitřními předpisy zaměstnavatele, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.

23. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“,„ závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci“ a„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; přitom podle ustálené judikatury může soud přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zejména k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.

24. Dosavadní soudní praxe považuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce za porušení zvlášť hrubým způsobem pouze ty nejzávažnější případy porušování pracovních povinností, a to zejména déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci (zpravidla více jak 3 dny), fyzický nebo hrubý slovní útok na zaměstnavatele, úmyslný útok na majetek zaměstnavatele apod. Uvedená porušení představují tak významné okolnosti, že zpravidla již samy o sobě postačují pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

25. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce výjimečným opatřením. K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

26. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel může podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušit pracovní poměr se zaměstnancem platně jen tehdy, jestliže zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

27. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je zaměstnanec od vzniku pracovního poměru povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. I když zaměstnanec je v podřízeném postavení vůči zaměstnavateli a musí konat práci podle jeho pokynů, dispoziční oprávnění zaměstnavatele vůči zaměstnanci je omezeno pracovní smlouvou. Zaměstnanec je povinen konat mimo jiné pouze ty práce, jejichž druh si v pracovní smlouvě sjednal. Pokud zaměstnanec odmítne konat další práce, které po něm zaměstnavatel požaduje a které nespadají do rámce sjednaného druhu práce, pak tak činí po právu a nemůže u něho z tohoto důvodu dojít k porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru. Jelikož u právního předchůdce žalobce došlo na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] ke změně sjednaného druhu práce na„ údržbáře strojní dílny, budov a majetku firmy“, nebyl [jméno] [příjmení] povinen konat práce na zakázce žalované pro [územní celek] spočívající v opravě (zjištění závady)„ [anonymizována dvě slova]“, neboť se jednalo zjevně o práce, které nespadaly do rámce sjednaného druhu práce. Lze uzavřít, že tímto vytýkaným jednáním [jméno] [příjmení] neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Okamžité zrušení pracovního poměru dané zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, aniž by došlo k naplnění předpokladů uvedených v bodu 26 odůvodnění tohoto rozhodnutí (jak tomu bylo i v projednávané věci), je neplatným právním jednáním (§ 580 odst. 1 o. z.), a to absolutně, neboť absence zákonem stanovených předpokladů rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením – zejména s přihlédnutím k základní zásadě pracovněprávních vztahů uvedené v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce – zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Za této situace se odvolací soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval otázkou prekluzivních lhůt podle § 58 zákoníku práce.

28. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

29. Odvolací soud shledal v rámci odvolacího přezkumu důvod pro změnu toliko v případě výroku o nákladech řízení. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku přiznal právnímu předchůdci žalobce odměnu za právní zastoupení za 8 úkonů právní služby, ovšem odvolací soud má za to, že účtovatelných a účelných bylo pouze 5 úkonů právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, 2 úkony za účast u jednání dne [datum] a účast u jednání dne [datum]. Předžalobní výzvu (výzvu k plnění) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) a § 142a odst. 1 o. s. ř. lze považovat za účelně vynaložený náklad pouze v případě žaloby na plnění, zatímco v daném případě se jednalo o žalobu určovací. Nadto podle ustálené judikatury okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96). Rovněž podání ze dne [datum] nelze považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, neboť se jedná v podstatě o„ průvodní komentář“ k předloženým listinným důkazům. Odvolací soud dále považuje za neúčelné„ jednání s protistranou po podání žaloby“, neboť jednak nebylo upřesněno, kdy a za jakých okolností mělo proběhnout, a jednak bylo zjevně neúspěšné.

30. Smrtí právního předchůdce žalobce došlo k zániku plné moci udělené advokátce [titul] [jméno] [příjmení] (§ 28 odst. 5 o. s. ř.), proto nelze ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. uložit povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám této advokátky.

31. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 16 940 Kč, která představuje odměnu za zastupování advokátkou za 5 úkonů právní služby po 2 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, a 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 14 000 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit o náhradu za 21% DPH ve výši 2 940 Kč, neboť advokátka [titul] [jméno] [příjmení], která právního předchůdce žalobce zastupovala, je plátcem daně z přidané hodnoty.

32. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve věci samé procesně úspěšnému žalobci podle obsahu spisu v odvolacím řízení osobně žádné náklady nevznikly, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

33. Ustanovená advokátka [titul] [jméno] [příjmení] zastupovala v odvolacím řízení jako kolizní opatrovnice žalobce, který má podle výsledku řízení právo na plnou náhradu nákladů řízení. Stát proto má podle § 149 odst. 2 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu 100 % nákladů odvolacího řízení, které spočívají v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanovené opatrovnice žalobce. Odvolací soud podle § 155 odst. 1 o. s. ř. rozhodl jen o základu náhrady těchto nákladů řízení s tím, že výše této náhrady a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu, a to poté, co bude rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené advokátky.