16 CO 79/2016

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o náhradu škody o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 16 C 187/2011-165, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2021, č. j. 16 C 187/2011-249

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku mění tak, že žaloba o zaplacení částky [částka] se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky, se sídlem [adresa].

1. Okresní soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] (výrok I), žalobu o zaplacení částky [částka] zamítl (výrok II), řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši [částka] z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok III), žalobce a žalovanou zavázal každého z nich zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení [částka] (výroky IV a V) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobce, že žalovaná neodváděla tržby za prodané zboží, že si je ponechávala pro vlastní potřebu a že„ nechávala odebírat zboží odběrateli bez řádného zaplacení ceny zboží“, sice nebylo prokázáno, nicméně žalovaná přesto na základě platně uzavřené individuální dohody o odpovědnosti podle § 252 odst. 1 zákoníku práce odpovídá za schodek na svěřených hodnotách ve výši [částka], který byl zjištěn v prodejně se samoobsluhou při inventurách provedených ve dnech [datum] a [datum], neboť ve smyslu § 252 odst. 4 zákoníku práce neprokázala, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění. Bylo sice prokázáno, že žalobce a jeho manželka měli klíče od prodejny a že do ní vstupovali po pracovní době a odebírali odsud zboží pro potřeby restaurace, nechávali tam však o tom záznam a toto zboží bylo následně zohledněno při inventuře. Obdobně byla vedena evidence o zboží, které bylo odebráno bez zaplacení pro osobní potřebu žalobce a jeho rodičů. Se souhlasem žalobce byl umožněn prodej zboží tzv.„ na dluh“ nejen jeho zaměstnancům, ale i třetím osobám, dluhy za takto odebrané zboží však byl zaplaceny, ať již přímo ze mzdy dlužníků nebo v hotovosti prodavačkám, případně přímo žalobci. Shora uvedená praxe podle názoru okresního soudu nemohla vést ke zproštění odpovědnosti žalované za schodek, protože mezi touto praxí a vznikem schodku není dána příčinná souvislost. Okresní soud však tyto okolnosti zohlednil při aplikaci moderačního práva podle § 264 zákoníku práce. Dále přihlédl k tomu, že žalobce náhradu škody požadoval výlučně po žalované, která„ na prodejně odpracovala minimální počet hodin ve srovnání s tzv. ‚hlavní‘ prodavačkou [jméno] [příjmení]“, jakož i tomu, že„ se jedná o poměrně malou prodejnu, že podle inventurního soupisu se zde mělo nacházet zboží za [částka], resp. [částka] a že vzniklý schodek činí více jak 37 % celkové hodnoty zboží, proto by takový schodek nemohl vzniknout při dostatečné kontrolní práci žalobce“. V uvedených skutečnostech okresní soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení náhrady škody o 50 %, proto žalobě vyhověl co do částky [částka] a ohledně zbývající částky [částka] žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti vyhovujícímu výroku I a souvisejícím výrokům o nákladech řízení, podala odvolání žalovaná, který namítala, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl jí navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Závěr okresního soudu, že se jí nepodařilo prokázat, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění, není správný. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, z čeho soud prvního stupně nabyl jistoty, že zboží, které bylo odebráno bez zaplacení pro potřeby restaurace a pro osobní potřebu žalobce a jeho rodičů, bylo následně zohledněno při inventuře. Vedení účetnictví totiž bylo„ pochybné“. Žalobce nebyl schopen soudu vysvětlit, proč si neponechal záznamy o zboží odebraném shora uvedeným způsobem a proč tyto záznamy skartoval. Nadto svědkyně [jméno] [příjmení] uvedla, že klíče od prodejny měl k dispozici i číšník z restaurace. Z provedeného dokazování vyplývá i„ nejednotný a chaotický systém příjmu zásob zboží“. Žalobce neprokázal výši schodku, protože jím předložené inventurní soupisy jsou neprůkazné s ohledem na absenci podpisů osob odpovědných za provedení inventarizace. Okresní soud opomenul přihlédnout k tzv. přirozenému úbytku zásob, jenž je podle ustálené judikatury zohledňován v rozsahu 4 %. Prvostupňový soud se rovněž nevypořádal s její námitkou týkající se neplatnosti dohody o hmotné odpovědnosti z důvodu„ neprovedení řádné inventury před jejím uzavřením“. Dále vytýkala okresnímu soudu, že neprovedl jí navřený důkaz znaleckým posudkem, který se zabýval otázkou„ možnosti vzniku schodku v rozsahu tvrzeném žalobcem s přihlédnutím k celkovému rozsahu skladových zásob a vykazovaných tržeb provozovny“. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného. Zdůraznil, že okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, přičemž provedené důkazy řádně vyhodnotil. Bylo prokázáno, že veškeré odběry zboží byly vždy řádně zaznamenány v průběžně vedené evidenci. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách je ze své podstaty objektivní, proto není zaměstnavatel povinen prokazovat zavinění zaměstnance na vzniku schodku. Naopak je na zaměstnanci, aby prokázal, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Žalobce souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalovaná toto důkazní břemeno neunesla. Výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] byla potvrzena„ správnost inventurních zjištění“, proto je irelevantní námitka absence jejího podpisu na těchto soupisech. Tzv. přirozený úbytek zásob v rozsahu 4 % nelze z povahy věci uplatnit u zboží prodávaného v obchodě se smíšeným zbožím.

5. Řízení bylo následně přerušeno z důvodu zjištění úpadku žalované usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka].

6. Poté, co Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka] vzal na vědomí splnění oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře, tj. poté, co pominuly účinky rozhodnutí o úpadku žalované, soud prvního stupně předložil věc krajskému soudu jako soudu odvolacímu (§ 10 odst. 1 o. s. ř.).

7. Žalovaná u odvolacího jednání doplnila odvolání tak, že po vyhlášení napadeného rozsudku proběhlo insolvenční řízení, v rámci něhož jí insolvenční soud po splnění oddlužení osvobodil od placení zbytku pohledávek, přičemž toto osvobození se vztahuje i na předmětnou pohledávku žalobce. Současně zdůraznila, že se snažila jednat férově, neboť nepravomocnou pohledávku žalobce uvedla v návrhu na povolení oddlužení.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

9. Žalobce se z důvodu karantény omluvil z jednání před odvolacím soudem dne [datum], ovšem o odročení jednání nepožádal, proto odvolací soud podle § 101 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. projednal věc v nepřítomnosti žalobce.

10. Odvolací soud převzal jako správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce po dosud provedeném dokazování neprokázal své tvrzení, že žalovaná neodváděla tržby za prodané zboží, že si je ponechávala pro vlastní potřebu a že„ nechávala odebírat zboží odběrateli bez řádného zaplacení ceny zboží“, tj. že žalovaná způsobila vznik schodku úmyslně. Odvolací soud byl připraven u jednání poučit žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a vyzvat jej, aby označil důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že žalovaná zavinila vznik schodku úmyslným porušením svých právních povinností, nicméně žalobce se o tuto možnost připravil, neboť se k odvolacímu jednání nedostavil.

11. Odvolací soud v souladu s ustanovení § 213 odst. 4 a 5 o. s. ř. doplnil dokazování ke skutečnostem, které nastaly po vyhlášení napadeného rozsudku ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., a to rozhodnutími insolvenčního soudu, které se týkaly oddlužení žalované. Odvolací soud přitom zjistil, že na návrh žalované bylo u Krajského soudu v Ostravě (dále též jen„ insolvenční soud“) dne [datum] zahájeno insolvenční řízení. Usnesením ze dne [datum] insolvenční soud zjistil úpadek žalované a povolil řešení úpadku oddlužením. Žalovaná v návrhu na povolení oddlužení v seznamu svých závazků uvedla i pohledávku žalobce, o níž v řízení jde; žalobce však nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení. Usnesením ze dne [datum] insolvenční soud schválil oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne [datum] č. j. [insolvenční spisová značka] vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalované plněním splátkového kalendáře (tento výrok nabyl právní moci dne [datum]) a pod bodem IV. výroku osvobodil žalovanou od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitelé, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (tento výrok nabyl právní moci dne [datum]).

12. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je náhrada škody způsobené schodkem na svěřených hodnotách, který byl zjištěn inventurami provedenými ve dnech [datum] a [datum] - podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen„ zákoník práce“). S přihlédnutím k době, kdy bylo vydáno a kdy současně nabylo právní moci usnesení insolvenčního soudu o osvobození žalované od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, je třeba dále aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen„ insolvenční zákon“).

13. Podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. [ulice] podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2).

14. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010) pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat. Jinak řečeno, pohledávka sice v neuhrazeném rozsahu nadále existuje, dlužník však je rozhodnutím insolvenčního soudu zbaven povinnosti ji věřiteli zaplatit. Koncepce oddlužení vychází z toho, že je na dlužníku, zda dobrodiní zákona dané úspěšně proběhnuvším oddlužením využije. To znamená, že dlužníku, který se rozhodne pohledávky, od jejichž placení byl rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen, později uhradit dobrovolně, zůstane tato možnost zachována. Pohledávka v neuhrazeném rozsahu nezanikla, leč věřitel ji nemůže úspěšně vymáhat; v soudním či jiném řízení již nelze takovou pohledávku věřiteli přiznat (pohledávka má povahu naturální obligace).

15. V daném případě uplatňovaná pohledávka na náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách vznikla před rozhodnutím o úpadku žalované, proto měl žalobce pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. Jelikož tak neučinil, vztahuje se na ni osvobození od placení zbytku dluhů podle § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.

16. Podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobození podle § 414 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

17. Pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti se tedy v neuhrazeném rozsahu po úspěšně splněném oddlužení nepromění (v důsledku rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů) v naturální obligace. U tohoto typu pohledávek je pro jejich vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka. Jde zjevně o legislativní vyjádření myšlenky, podle které by se dlužníku neměla vyplácet„ úmyslně způsobená škoda“.

18. Soudní praxe dovodila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. 29 Cdo 2846/2016), že zavinění ve formě úmyslu má (musí) být prokázáno coby důvod výluky z účinků osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů i tam, kde příslušné právní předpisy zkoumání této subjektivní stránky jednání škůdce (dlužníka) jinak nevyžadují, tedy tam, kde se škůdce (dlužník) činí odpovědný za vznik škody, kterou způsobil protiprávním jednáním, bez zřetele k tomu, zda škodu také zavinil (objektivní odpovědnost za škodu).

19. Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, podle ustanovení § 252 zákoníku práce je zvláštní pracovněprávní odpovědností, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Předpokladem této odpovědnosti jsou vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách a uzavření dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen„ dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty“). Zavinění zaměstnance je zde presumované. Zaměstnavatel proto není povinen prokazovat zavinění zaměstnance na vzniku škody. Odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách se zaměstnanec zprostí zcela, popřípadě zčásti jen tehdy, prokáže-li, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat (§ 252 odst. 4 zákoníku práce).

20. Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě by se výluka z účinků osvobození žalované od placení zbytku dluhů uplatnila pouze tehdy, pokud by žalobce prokázal, že žalovaná zavinila vznik schodku úmyslně, což se však nestalo. Předmětnou pohledávku proto žalobci nelze v soudním řízení přiznat. Z důvodu nadbytečnosti se odvolací soud již nezabýval námitkami, které se týkaly existence (základu) pohledávky a její výše.

21. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky [částka] zamítl.

22. S ohledem na změnu rozsudku okresního soudu rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. opětovně i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť došlo ke změně výsledku sporu. V souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. by podle úspěchu ve věci měla žalovaná vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v plné výši. Odvolací soud ovšem podle § 150 o. s. ř. shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované.

23. Ust. § 150 o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Významné jsou mj. okolnosti, které vedly k zahájení soudního řízení, postoj účastníků v průběhu řízení, charakter uplatněného nároku apod. Podle ustálené judikatury ust. § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových a sociálních rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil.

24. Důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované odvolací soud spatřuje v okolnostech věci, které vedly nakonec k zamítnutí žaloby v plném rozsahu. V řízení před soudem prvního stupně byla pohledávka žalobce nepravomocně co do základu shledána opodstatněnou a k částečnému zamítnutí žaloby došlo toliko na základě aplikace moderačního práva soudu. Podle ustálené judikatury by tedy žalobce správně měl mít podle § 142 odst. 3 o. s. ř. vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Jinak řečeno, soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení se až po uplynutí dalších více než 5 let situace obrátila, nicméně tak došlo na základě institutu osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů po úspěšně proběhnuvším oddlužení, což představuje pro žalovanou poměrně významné zvýhodnění vůči jejím věřitelům. Nadto je třeba přihlédnout i k celkové délce řízení, která již přesáhla více než 10 let. S ohledem na tyto okolnosti považoval odvolací soud za nespravedlivé, aby žalobce byl ještě povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

25. Co se týče náhrady nákladů řízení, které vznikly státu v řízení před soudem prvního stupně, tak podle výsledku řízení by tyto náklady řízení měl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit státu rovněž žalobce. Odvolací soud ovšem z obdobných důvodů státu vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. nepřiznal, proto rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

26. Na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně odvolací soud neshledal v odvolacím řízení důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. Přihlédl zejména k postoji účastníků v průběhu řízení, kdy žalobce setrval na žalobě a nevzal ji zpět ani poté, co insolvenční soud rozhodl o osvobození žalované od placení zbytku dluhů, čímž došlo ke zbytečnému navýšení nákladů řízení. Odvolací soud proto žalobce zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka], která představuje odměnu za dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast u jednání dne [datum]) po [částka] podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dva režijní paušály po [částka] podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, náhradu za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po [částka] podle § 14 citované vyhlášky a cestovní náhrady ve výši [částka] (za cestu k jednání osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 5,5 l benzinu 95 oktanů na 100 km, cena paliva [částka], sazba základní náhrady za 1 km jízdy [částka], ujeto z [obec] do [obec] a zpět 122 km). Odměnu za další úkon právní služby spočívající v sepsání doplnění odvolání odvolací soud nepřiznal jako neúčelnou, neboť zástupkyni žalované nic nebránilo, aby důvody odvolání uvedla již při podání odvolání dne [datum].