16 CO 9/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem část obce a číslo , PSČ obec zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 10. 2021, č. j. 25 C 172/2020-172,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne [datum]. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na pozici ředitele kontaktního pracoviště v [obec], krajské pobočky Úřadu práce ČR v [obec] na základě jmenování ze dne [datum]. Dne [datum] se vzdal vedoucího pracovního místa ředitele a dnem [datum] skončil výkon práce na tomto místě. Žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru s odůvodněním, že pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pracovní poměr měl podle této výpovědi skončit ke dni [datum]. Žalobce považoval tuto výpověď za neplatnou, neboť žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, jelikož přijímala nové zaměstnance na pracovní místa, která odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, přičemž zdůraznila, že neměla pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Tvrdila, že pokud byl přijímán na pracovišti v [obec] nový zaměstnanec v době doručení výpovědi, tak šlo o pracovní místo, které neodpovídalo kvalifikaci žalobce ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce. Šlo totiž o pracovní místo na pozici údržby. Nadto výpověď ze dne [datum] byla daná žalobci jen z opatrnosti, jelikož jeho pracovní poměr skončil na základě výpovědi ze dne [datum], která mu byla doručována žalovanou v místě jeho bydliště dne [datum], ovšem žalobce toto doručení zmařil, neboť se v tomto místě nezdržoval a nesdělil žalované aktuální kontaktní adresu, čímž doručení výpovědi zmařil, proto je třeba považovat výpověď za řádně doručenou. Za významnou dále žalovaná pokládala skutečnost, že dne [datum] nabyl účinnosti zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě. Vzhledem k tomu, že žalobce se před účinností tohoto zákona vzdal místa vedoucího zaměstnance, nedošlo ze zákona ke dni [datum] k „ překlopení“ jeho pracovního poměru do služebního poměru. Jelikož žalobce podle přechodných ustanovení citovaného zákona nepožádal do [datum] o přijetí do služebního poměru, jeho pracovní poměr ze zákona skončil nejpozději marným uplynutím této lhůty, tj. ke dni [datum].

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 52 347 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Okresní soud předně neshledal důvodnou námitku žalované, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě výpovědi žalované ze dne [datum]. V tomto směru vyšel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2019 č. j. 5 C 130/2015-114 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019 č. j. 23 Co 238/2019-160, který nabyl právní moci dne [datum]. Těmito rozhodnutími byla žalobci přisouzena vůči žalované náhrada platu za období od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok], přičemž soudy dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] nebyla žalobci řádně doručena, proto nemohla vyvolat žádné právní účinky, tudíž pracovní poměr mezi účastníky trval i po [datum] Okresní soud neshledal v projednávané věci důvod odchýlit se od posouzení této předběžné otázky. Dále se zabýval otázkou, jaký vliv na existenci a na další trvání pracovního poměru měl zákon o státní službě. Souhlasil s názorem žalované, že vzhledem k tomu, že žalobce se před účinností tohoto zákona vzdal místa vedoucího zaměstnance, nedošlo podle § 188 odst. 1 zákona o státní službě ke dni 1. 7. 2015 ze zákona k „ překlopení“ jeho pracovního poměru do služebního poměru. Naopak nesouhlasil s argumentací žalované, že podle přechodných ustanovení (§ 190 odst. 4 zákona o státní službě) pracovní poměr mezi účastníky skončil ze zákona ke dni [datum]. Žalobce od vzdání se místa vedoucího zaměstnance činnost podle § 5 zákona o státní službě nevykonával, proto nebyl osobou povinnou ani oprávněnou k podání příslušné žádosti o přijetí do služebního poměru do [datum] podle § 190 zákona o státní službě. Okresní soud konstatoval, že žalovaná nenabídla žalobci žádné jiné volné pracovní místo, tedy žalobce nebyl„ zařazen“ na žádném konkrétním pracovním místě, čímž mu žalovaná v podstatě znemožnila„ překlopení“ do služebního poměru. Za této situace pracovní poměr mezi účastníky trval i po [datum] a žalovaná měla vůči žalobci nadále nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce, tj. byla povinna mu nabídnout jinou vhodnou práci, kterou by mohl vykonávat v pracovním poměru.

4. Okresní soud zjistil, že ke dni výpovědi bylo volné pracovní místo spisového pracovníka na pracovišti v [obec], že fakticky toto pracovní místo spočívalo ve výkonu práce asistenta ředitele kontaktního pracoviště, že na tomto pracovním místě byla zařazena [titul] [jméno] [příjmení], která od [datum] do [datum] čerpala mateřskou dovolenou. Po dobu mateřské dovolené [titul] [jméno] [příjmení] byla na předmětné pracovní místo přijata [jméno] [příjmení], která dne [datum] pracovní poměr ukončila ve zkušební době. Ke dni [datum] tedy bylo toto pracovní místo volné, bylo pro žalobce vhodné (zejména s ohledem na jeho kvalifikaci), proto mu ho měla žalovaná nabídnout. Dle okresního soudu na tom nic nemění skutečnost, že ode dne [datum] se na uvedené místo po ukončení mateřské dovolené vrátila zpět [titul] [jméno] [příjmení]. Žalovaná dále přes poučení nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhla důkazy potřebné k prokázání, že nedisponovala ke dni [datum] žádným vhodným volným pracovním místem v celém územním rozsahu její působnosti v rámci České republiky, které by žalobci mohlo být nabídnuto. Žalovaná tedy neprokázala splnění nabídkové povinnosti, která nebyla teritoriálně omezená, tj. neprokázala, že neměla v rámci celé České republiky žádnou jinou vhodnou práci. Okresní soud dospěl rovněž k závěru, že žalovaná zjevně zneužila právo s cílem způsobit žalobci újmu v podobě zániku jeho pracovního poměru, neboť výpověď z pracovního poměru dala žalobci až po uplynutí 7 let v době, kdy neměla dle vlastního tvrzení žádné volné pracovní místo, ačkoliv je úřadem s celostátní působností a mohla tak načasovat podání výpovědi v době, kdy měla k dispozici pro žalobce jinou vhodnou práci. Z uvedených důvodů okresní soud určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Namítala, že pracovní místo asistentky ředitele kontaktního pracoviště v [obec] nemohlo být žalobci nabídnuto, protože by takový postup byl nutně hodnocen jako účelový. Šlo totiž o práci, kterou by mohl žalobce vykonávat jen krátkou dobu do skončení mateřské dovolené [titul] [příjmení] (tj. necelé tři měsíce). Nadto se okresní soud nezabýval tím, zda šlo skutečně o práci odpovídající kvalifikaci žalobce. Při posuzování nabídkové povinnosti okresní soud nepřihlédl k tomu, že žalovaná je„ specifickým zaměstnavatelem, který je organizován na krajských pobočkách a který rovněž práva a povinnosti zaměstnavatele vykonává prostřednictvím organizačních složek, tj. krajských poboček“. Poukázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2525/2004. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že nese důkazní břemeno ohledně neexistence volného místa pro žalobce v rámci celé České republiky. Podle ustálené judikatury důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. To, že žalovaná měla v rámci České republiky v době výpovědi volné pracovní místo, má tvrdit žalobce, který z něj vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (žalovaná naopak tvrdí, že takové volné pracovní místo neexistovalo). Důkazní břemeno ohledně této skutečnosti proto leží na žalobci. Žalovaná důkazní břemeno nést nemůže, protože z povahy věci nelze prokazovat negativní skutečnosti. Dále okresnímu soudu vytýkala, že při posuzování otázky zneužití práva nevzal v úvahu následující okolnosti, které předcházely výpovědi z pracovního poměru. Žalobci byla dána v pořadí první výpověď již v roce [rok] a v následujících letech byl veden u pražského soudu spor, ve kterém byla řešena otázka účinného doručení této předchozí výpovědi. Žalovaná měla za to, že výpověď z ledna 2012 byla žalobci řádně doručena a že pracovní poměr skončil, proto neměla přinejmenším do skončení sporu v [obec] žádný důvod k nabízení jiné práce. Naopak znaky zneužití práva a nemravnosti vykazuje jednání žalobce, který„ využil formálních nedostatků při doručování první výpovědi k uplatňování nároku na náhradu platu ze státních prostředků“. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že okresní soud zjistil řádně a úplně skutkový stav a věc posoudil správně i po právní stránce. Obšírně se vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám žalované. Konstatoval zejména, že žalovaná (Úřad práce České republiky) je organizační složkou státu jako správní úřad s celostátní působností. Postavení zaměstnavatele má (i dle žalovanou poukazované judikatury) právě žalovaná (Úřad práce České republiky), nikoli krajské pobočky jako její vnitřní organizační jednotky, což má zásadní vliv na plnění nabídkové povinnosti, která není nijak teritoriálně omezena, jak správně uvedl soud prvního stupně. Co se týče rozložení důkazního břemene ve sporech o neplatnost rozvázání pracovního poměru, tak poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2355/2009, který obsáhle citoval.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 5 až 12 napadeného rozsudku považuje odvolací soud za správná, proto je přejímá a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne [datum], který mu byl doručen téhož dne – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2019 (dále jen„ zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen„ o. z.“).

10. Podle ustanovení § 73a odst. 1 zákoníku práce odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější.

11. Podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

12. Tím, že byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa (popřípadě z jiného pracovního místa, které se podle zvláštních právních předpisů obsazuje jmenováním) platně odvolán nebo že se ho platně vzdal, jeho pracovní poměr nekončí. Zákoník práce předpokládá, že pracovní poměr může skončit jen na základě (jiné) zákonem stanovené právní skutečnosti, která nastala po odvolání nebo vzdání se pracovního místa nebo v souvislosti s tím. Odvolací soud se ztotožňuje zcela se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr mezi účastníky poté, co se žalobce vzdal dne [datum] vedoucího pracovního místa ředitele kontaktního pracoviště v [obec], neskončil na základě výpovědi ze dne [datum] ani ze zákona ke dni [datum] podle § 190 odst. 4 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě.

13. Pracovní poměr zaměstnance, který byl ze svého místa odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, sice nadále trvá, zaměstnanec však nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat. Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. Zdravotnímu stavu zaměstnance odpovídá taková práce, kterou je schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, aniž by tu byl dán důvod k převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. a) nebo b) zákoníku práce, popřípadě k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. d) nebo e) zákoníku práce. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace. Zaměstnanec má možnost uvážit, zda nabízené nové pracovní zařazení přijme nebo odmítne.

14. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme (i kdyby nabízené pracovní zařazení odpovídalo zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance), nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Znamená to, že zaměstnavatel může dát takovému zaměstnanci výpověď s odvoláním na výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by se naplnění tohoto výpovědního důvodu opravdu vyžadovalo, tedy aniž by se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

15. Soud prvního stupně při řešení otázky důkazního břemena ohledně splnění tzv. nabídkové povinnosti správně vycházel z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2355/2009. Rovněž odvolací soud neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchýlit.

16. Vzhledem k tomu, že hmotné právo (§ 73a odst. 2 zákoníku práce) tuto tzv. nabídkovou povinnost ukládá zaměstnavateli, má (musí mít) v občanském soudním řízení, jehož předmětem je posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané z důvodu fikce nadbytečnosti, povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti (o tom, že byla tzv. nabídková povinnost splněna) rovněž zaměstnavatel; zaměstnavatel proto má v tomto směru také důkazní povinnost a důkazní břemeno. Podá-li zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, s odůvodněním, že pro něho nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, nespočívá povinnost zaměstnavatele tvrdit pro občanské soudní řízení rozhodné skutečnosti - jak se mylně domnívá odvolatelka - v údajích o neexistenci volného pracovního místa, které by odpovídalo zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance. Zaměstnavatel, který přistoupil k výpovědi z pracovního poměru z důvodu, že pro zaměstnance, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, nemá práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, prokáže v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru použitý výpovědní důvod, jen bude-li za řízení tvrdit (a pomocí důkazů prokazovat), že pracovní místa, jež by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, jsou obsazená (jinými zaměstnanci), popř. že neobsazená pracovní místa neodpovídají zdravotnímu stavu a kvalifikaci tohoto zaměstnance.

17. Soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou správně dovodil, že shora uvedená nabídková povinnost není nijak teritoriálně omezena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum] a ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 315/2020). Soudní praxe (a to i dle žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2525/2004) dospěla dále k názoru, že určité specifické postavení jako zaměstnavatel má organizační složka státu, (tedy i žalovaná) s tím, že jednotlivé organizační složky státu pokládá za zaměstnavatele„ sui generis“, byť nejsou samostatnými právnickými osobami, a to i pro účely splnění nabídkové povinnosti. Výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů se upíná vždy k příslušné organizační složce státu. Jinak řečeno, je třeba rozlišovat jednotlivé organizační složky státu, které jsou de facto„ samostatnými“ zaměstnavateli. Platí to i pro Úřad práce České republiky jako organizační složku státu, ke které se upíná výkon práv a povinností z pracovněprávního vztahu vůči žalobci. Úřad práce České republiky je organizační složkou státu jako správní úřad s celostátní působností (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Postavení zaměstnavatele má právě žalovaná (Úřad práce České republiky), nikoli krajské pobočky jako její vnitřní organizační jednotky, což má zásadní vliv na plnění nabídkové povinnosti, která není nijak teritoriálně omezena, jak správně uvedl soud prvního stupně.

18. Správný je tak i závěr soudu prvního stupně, že žalovaná přes poučení soudu neprokázala splnění nabídkové povinnosti, neboť řádně netvrdila ani neprokázala, že v celém rozsahu její územní působnosti (tj. v rámci území celé České republiky – kdekoli ve vnitřní organizační struktuře této organizační složky státu) byla v rozhodné době pracovní místa, jež by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce, obsazená (jinými zaměstnanci), popř. že v rozhodné době neobsazená pracovní místa neodpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce.

19. Již jen z tohoto důvodu nebyl dán uplatněný výpovědní důvod fikce nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Předmětná výpověď z pracovního poměru je tedy neplatným právním jednáním (§ 580 o. z.), neboť nenaplnění uvedeného předpokladu rozvázání pracovního poměru výpovědí pro fikci nadbytečnosti je v rozporu se základní zásadou pracovněprávních vztahů uvedenou v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce, přičemž žalobce se neplatnosti právního jednání z tohoto důvodu dovolával. Z důvodu nadbytečnosti se odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami žalované, které se týkaly možnosti nabídky pracovního místa asistenta ředitele kontaktního pracoviště v [obec] a otázky zneužití výkonu práva.

20. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně shledal ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový jej včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 6 776 Kč, které představují odměnu za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne [datum]) po 2 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, tj. celkem 5 600 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 176 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty.