18 A 1/2017

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: D. B., st. příslušnost Moldavská republika, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 10, Sevastopolská 378/16, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.12.2016 č.j. OAM-171/LE-LE05-LE05-PS-2016, o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se určuje částkou 8.228,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 7.12.2016 č.j. OAM-171/LE-LE05-LE05-PS-2016 byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a podle odst. 5 téhož ustanovení byla stanovena doba trvání tohoto zajištění do 25.3.2017. Žalovaný vzal za objasněno, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že jím podaná žádost o udělení mezinárodní ochrany má za cíl vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobcova žádost o mezinárodní ochranu je tedy účelová ve snaze legalizace pobytu a vyhnout se vyhoštění. Dle názoru žalovaného by v případě žalobce nebylo účinné uplatnění zvláštního opatření podle ust. § 47 zákona o azylu. Žalobce podal proti shora uvedenému rozhodnutí žalobu ze dne 2.1.2017, kterou jemu ustanovený právní zástupce doplnil podáním ze dne 13.1.2017. Namítal, že v jeho případě není dán důvod k zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Poukázal na čl. 15 směrnice evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, podle které zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsob i účel zajištění. Podle žalobce je možnost zajištění cizince ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu pouze v případě, kdy podána žádost o mezinárodní ochranu za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání do ciziny. Jestliže je taková žádost zároveň spojená s jinými cíly, např. s cílem získat mezinárodní ochranu na území České republiky, pak dle žalobce tato možnost nepřipadá v úvahu. Žalobce poukázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí v tom, že se v něm uvádí, že v jeho případě nebude aplikováno ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, jelikož může po podání žádosti uvést i další azylově relevantní důvody. Žalovaný tedy připustil, že žalobce svou žádost nepodal pouze z důvodu zamezení realizace jeho správního vyhoštění. V této souvislosti poukázal na to, že pobýval na území České republiky velmi dlouhou dobu, že by zde pobýval rád nadále na základě jakéhokoliv právního titulu, tedy i jakožto poživatel mezinárodní nebo doplňkové ochrany. Další podstatnou žalobní námitkou žalobce bylo to, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil aplikovatelnost zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu. Žalobce není migrantem směřujícím přes Českou republiku do jiného státu, naopak na území České republiky dlouhodobě legálně pobýval. Jestliže žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9Azs 192/2014 ze dne 30.9.2014, pak podle žalobce toto rozhodnutí není použitelné na případ žalobce, neboť žadatel o mezinárodní ochranu je ve zcela odlišném postavení než vyhošťovaná osoba. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 7.12.2016 č.j. OAM-171/LE-LE05-LE05-PS-2016 a z obsahu připojeného správního spisu žalovaného a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z předloženého správního spisu žalovaného vzal krajský soud v daném případě za prokázáno, že: - rozhodnutím Krajského ředitelství policie, hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 4.12.2016 č.j. KRPA-491143-12/ČJ-2016-000022 byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění podle ust. § 124 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 326/1999 Sb. a doba jeho zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud zjistil, že tentýž orgán cizinecké policie vydal dne 24.7.2016 rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí změněno tak, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena ze dvou roků na jeden rok a ve zbytku bylo napadené rozhodnutí I. stupně potvrzeno. Dne 16.11.2016 byl žalobci vydán výjezdní příkaz s platností do 27.11.2016, který žalobce nerespektoval. V rámci řízení o jeho zajištění bylo zjištěno, že dne 4.12.2016 vykonávala hlídka Policie České republiky svoji činnost ve svěřeném obvodu Praha 1, kdy kontrovala žalobce jako podezřelého z krádeže oblečení – zimní bundy v hodnotě 2.298,- Kč v OD C&A Móda. Žalobce byl v uvedený den zajištěn a uvedená krádež byla řešena uložením blokové pokuty ve výši 4.000,- Kč na místě nezaplacené. Jak shora uvedeno, žalobce po pravomocném rozhodnutí a po vydání výjezdního příkazu k opuštění České republiky dne 16.11.2016 s platností do 27.11.2016 nevycestoval a nacházel se na území České republiky v rozporu s vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění a mařil tak jeho výkon; - dne 5.12.2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Do vlastnoručně psané žádosti uvedl, že od roku 2007 až 2010 měl studentské vízum, byl studentem ČVUT. Od roku 2011 do roku 2016 měl zákaz pobytu, odstěhoval se na pět let na Ukrajinu. Po ukončení zákazu se v dubnu 2016 vrátil do Prahy, protože má možnost práce a pomoci rodině; - v rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce mimo jiné uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení a nijak se politicky nikdy neangažoval. V roce 2007 odjel z Moldavska přes Ukrajinu a Polsko do České republiky. V březnu 2011 byl deportován z České republiky do Moldavska a následně v roce 2012 odjel na Ukrajinu do Oděsy, kde žil až do dubna 2016. V roce 2012 mu zemřel otec, po němž zůstaly nějaké dluhy. Museli s matkou všechno prodat a měli finanční problémy. Odešli proto s rodinou na Ukrajinu. O azyl žádá proto, že na Ukrajině pro sebe nevidí žádnou perspektivu a chtěl by nějak zabezpečit svoji matku; - dne 13.12.2016 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, při němž uvedl, že žádá o azyl proto, že na Ukrajině a přímo v Oděse není bezpečná situace. Kdyby se do Oděsy vrátil, neví, jak by mohl pomoci své matce. Na otázku, zda měl nějaké konkrétní potíže v Moldavsku, odpověděl, že nikoliv. Podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Krajský soud především znovu opakuje, že přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného toliko v rámci uplatněných žalobních bodů v souladu s dispoziční zásadou vyplývající z ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Především podotýká, že nezjistil v napadeném rozhodnutí takové vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu, nebo které by způsobovaly jeho nicotnost (ust. § 76 odst. 2 s.ř.s.). První žalobní námitkou žalobce bylo to, že v jeho případě není dán důvod pro zajištění podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto žalobní námitku odůvodnil tím, že možnost zajištění podle tohoto zákonného ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, kdy je žádost o udělení mezinárodní ochrany podána pouze za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny. Byla-li podle žalobce taková žádost podána i s cílem skutečně získat mezinárodní ochranu na území České republiky, pak tato možnost nepřipadá v úvahu. Jestliže by žalobce svou žádost podal jen a pouze z důvodu zmaření správního vyhoštění, byly by naplněny podmínky pro zamítnutí jeho žádosti podle ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu jako zjevně nedůvodné. Žalovaný však v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že toto zákonné ustanovení na případ žalobce aplikovat nebude, jelikož může po podání žádosti uvést i další azylově relevantní důvody; sám tedy jiné důvody než zamezení realizace správního vyhoštění připouští. S touto žalobní námitkou krajský soud nesouhlasí, neboť se zřetelem na shora uvedená zjištění se ztotožnil se závěrem žalovaného v tom, že přistoupil k omezení osobní svobody žalobce v souladu s naplněním podmínek shora citovaného ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Krajský soud vzal správním spisem žalovaného za prokázáno, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku rozhodnutím ze dne 16.11.2016 a že následně byl vydán výjezdní příkaz, podle kterého byl povinen Českou republiku opustit do dne 27.11.2016. Toto rozhodnutí žalobce nerespektoval, nadále na území České republiky pobýval bez platného povolení k pobytu, víza či jiného oprávnění. Protože výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektoval, byl dne 4.12.2016 cizineckou policii zajištěn za účelem realizace rozhodnutí o správním vyhoštění. O udělení mezinárodní ochrany přitom žalobce požádal teprve až po uložení správního vyhoštění a poté, kdy byl Policií ČR zadržen a zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Vzhledem k tomu, že se na území České republiky pohyboval od dubna 2016, není pochyb o tom, že o mezinárodní ochranu mohl požádat již dříve nehledě k tomu, že předtím v letech 2007 až 2011 pobýval v České republice po dobu čtyř let. Za této situace se krajský soud zcela shoduje s žalovaným v tom, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze a jedině s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv o mezinárodní ochranu měl možnost požádat již dříve. Žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobce pak odůvodnil pouze ekonomickými důvody, tedy tím, že má potřebu zabezpečit svoji matku a tím, že na Ukrajině nevidí žádnou perspektivu. V průběhu řízení o této žádosti uvedl, že v zemi původu neměl žádné problémy, že se nijak politicky neangažoval a v návratu mu brání to, že se nemá kam vrátit a nemá tam bydlení. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce měl ekonomický důvod už při posledním příchodu do České republiky a že o mezinárodní ochranu požádal až po udělení správního vyhoštění a vydání rozhodnutí o jeho zajištění. Jiný důvod žádosti krajský soud z obsahu správního spisu nezjistil a ke sdělení žalobce uvedenému při pohovoru k důvodům této žádosti ohledně nedobré bezpečnostní situace na Ukrajině krajský soud dodává, že jej v případě žalobce považuje za absurdní už s ohledem na to, že se žalobce podle své výpovědi sám s rodinou odstěhoval z Moldávie do Oděsy z ekonomických důvodů. Námitka, že žalovaný sám připustil, že žalobce svou žádost nepodal pouze z důvodů zamezení realizace správního vyhoštění s ohledem na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný výslovně sdělil, že nebude aplikováno ust. § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, je zcela irelevantní. K uvedenému je nutno dodat, že úvahy žalovaného, co se týče rozhodnutí o žádosti žalobce ve vztahu k tomuto zákonnému ustanovení, jsou v odůvodnění uvedeny v souvislosti se stanovením délky trvání zajištění žalobce. Další žalobní námitkou žalobce bylo nedostatečné a nesprávné posouzení aplikovatelnosti zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu. Žalobce v této souvislosti poukázal na skutečnost, že není pouhým migrantem směřujícím do jiného státu přes Českou republiku a že v jeho případě se jedná o osobu, která v České republice poměrně dlouho pobývala a to zcela legálně. Vytýkal žalovanému, že se ohledně neuložení zvláštního opatření dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně sp. zn. 9Azs 192/2014 ze dne 30.9.2014, podle něhož platí, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené správním rozhodnutím o vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto jeho zajištění. Dle názoru žalobce není tento rozsudek aplikovatelný v případě zvažování zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu, neboť žadatel o mezinárodní ochranu je ve zcela odlišném postavení, než vyhošťovaná osoba. Ani s tímto názorem žalobce nemůže krajský soud souhlasit. Je pravdou, že v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014 č.j. 9Azs 192/2014-29 se řešená situace týká zajištění za účelem realizace správního vyhoštění, což ovšem neznamená, že závěry v tomto rozsudku prezentované nelze vztáhnout i na otázku přípustnosti či nepřípustnosti použití zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu v rámci rozhodování o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jehož žádost byla vyhodnocena jako účelově podaná se zřetelem k dřívějšímu uložení správního vyhoštění. I v případě zajištění podle výše citovaného ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jde o omezení svobody žadatele o mezinárodní ochranu, u něhož je důvodná obava, že tato žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny. Jde tedy o situaci obdobnou jako v řízení o zajištění podle zákona č. 326/1999 Sb., a proto lze závěry uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu vztáhnout i na posouzení otázky použití zvláštních opatření uvedených v ust. § 47 zákona o azylu. Nejen z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale i z dalších jeho rozhodnutí je možno vyvodit závěr, že použití mírnějších prostředků než zajištění, tedy zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu předpokládá, že se žadatel o mezinárodní ochranu těmto zvláštním opatřením podřídí, že je bude dodržovat a že je důvodné se domnívat, že jejich uložení bude dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany (viz druhý odstavec tohoto zákonného ustanovení). V projednávané věci ovšem měl žalovaný najisto postaveno (zejména rozhodnutím cizinecké policie ze dne 4.12.2016 KRPA-491143- 12/ČJ-2016-000022), že žalobce nevycestoval po pravomocném rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie poté, kdy mu byl vydán výjezdní příkaz k opuštění České republiky dne 16.11.2016 s platností do 27.11.2016. Naopak se žalobce nacházel na území České republiky v rozporu s vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění a mařil tak jeho výkon. Mimo to porušoval právní předpisy České republiky i tím, že se dopustil přestupku podle ust. § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, odcizením zbožím v hodnotě 2.298,- Kč, za což mu byla uložena bloková pokuta. Lze tedy přisvědčit názoru žalovaného, že použití zvláštních opatření podle ust. § 47 zákona o azylu by v případě žalobce bylo neúčinné. Žalovanému nelze proto vytýkat, že nesprávně a nedostatečně posoudil aplikovatelnost těchto opatření, už proto, že žalobce nerespektoval dobrovolně povinnost uloženou mu v rozhodnutí o správním vyhoštění. Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s., přičemž rozhodl bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné prokazatelné náklady nevznikly. Ustanovenému právnímu zástupci žalobce byla přiznána odměna za zastupování žalobce v celkové výši 8.228,- Kč představující 2 úkony právní služby po 3.100,- Kč a 2 režijní paušály po 300,- Kč, tj. 6.800,- Kč a s připočtením daně z přidané hodnoty 21% 1.428,- Kč, celkem 8.228,- Kč v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, do dvou týdnů po jeho doručení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel nebo jeho zástupce nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Ostrava dne 1.února 2017 JUDr. Petr Indráček samosoudce