18 Ad 30/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce R. J., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Praha 5, Křížová 25, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12.4.2016 o zamítnutí námitek a potvrzení rozhodnutí žalované ze dne 3.2.2016, o invalidním důchodu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 12.4.2016 č.j. X žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 3.2.2016, kterým zvýšila žalobci invalidní důchod pro invaliditu I. stupně na invalidní důchod pro invaliditu III. stupně od 16.11.2015 podle ust. § 56 odst. 1 písm. d) a ust. § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava ze dne 30.11.2015 byl žalobce od uvedeného data uznán invalidním pro invaliditu III. stupně, protože jeho pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 70%. Žalovaná neuznala námitky žalobce týkající se přiznané výše invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně, nezohlednila žalobci zaměstnání v I.AA pracovní kategorii – uran a také to, že jeho pracovní poměr byl rozvázán pro dosažení nejvyšší přípustné expozice. Taktéž neshledala důvodnou námitku žalobce, že se stal invalidním v III. stupni invalidity následkem pracovního úrazu ze dne 2.9.1986 a neuznala ani jeho námitku ohledně „další doby pojištění od 25.3.2002 do 16.11.2015“. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu, ve které stejně tak jako v řízení o námitkách nesouhlasil s vypočtenou výši invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. Žalovaná podle něj nezohlednila všechny faktory ovlivňující výši tohoto důchodu a to „AA URAN 50 – rozvázání pracovního poměru na NPE“ s tím, že ohledně tohoto tvrzení již žalované zaslal doklady, nezohlednila to, že jeho invalidita III. stupně je následkem pracovního úrazu a taktéž nezohlednila „přesluhování (důchodový věk AA URAN 50) od 25.3.2002 do 16.11.2015“. Dle výpočtu žalobce mu měla být přiznána výše invalidního důchodu 23.856,- Kč, neboť invalidita u něj nastala následkem pracovního úrazu a dosáhl důchodového věku v 50 letech podle nařízení vlády ČSFR ze dne 30.11.1990 o mimořádném poskytování starobních důchodů některým horníkům, tj. v roce 2002 a „nad hranicí důchodového věku nadsluhoval od roku 2012 do roku 2015, za což mu náleží dopočet důchodu o 6% ročně, což je přibližně 75-78%“. Žalobce také požaduje po žalované doplatek přiznaného důchodu i úrok z prodlení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalované ze dne 12.4.2016 č.j. X, připojeným dávkovým spisem žalobce a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel krajský soud přitom z ust. § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalované (ust. § 75 odst. 1,2 s.ř.s.). Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného dávkového spisu žalobce vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobci byl přiznán částečný invalidní důchod pro následky pracovního úrazu utrpěného dne 2.9.1986 a to od 11.8.1987. Rozhodnutím ze dne 28.4.2000 žalovaná žalobci tento důchod odňala od 12.6.2000, přičemž toto rozhodnutí opřela o posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava-Město ze dne 19.4.2000. Podle tohoto posudku žalobce již nebyl částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 10%. Dne 23.7.2014 uplatnil žalobce žádost o invalidní důchod, na základě které mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu I. stupně od 17.7.2014. Na základě žádosti žalobce ze dne 21.9.2015 byl žalobce posouzen okresní správou sociálního zabezpečení dne 30.11.2015 se závěrem, že se u něj jedná o invaliditu III. stupně od 16.11.2015. Na základě tohoto posouzení vydala žalovaná rozhodnutí ze dne 3.2.2016, kterým žalobci zvýšila podle ust. § 56 odst. 1 písm. d) a ust. § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů od 16.11.2015 invalidní důchod pro invaliditu I. stupně na invalidní důchod pro invaliditu III. stupně ve výši 20.356,- Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, o kterých jak shora uvedeno, rozhodla žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím. V souladu s ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. přezkoumal krajský soud žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl k následujícím závěrům. Žalobce nesouhlasil s výší invalidního důchodu zvýšeného v důsledku uznání invalidity III. stupně proto, že byl zaměstnán v preferované kategorii I.AA, kterou v žalobě označil „AA URAN 50“. Při ústním jednání krajského soudu toto tvrzení žalobce upřesnil tak, že tím mínil výkon zaměstnání u OKD a.s., Důl Staříč. Tomuto tvrzení odpovídá i žalobcův osobní list důchodového pojištění, který byl vyhotoven v souvislosti s rozhodnutím o zvýšení invalidního důchodu a který potvrzuje, že žalobce vykonával v preferované kategorii I.AA zaměstnání v době od 1.7.1974 do 28.2.1978, od 2.3.1978 do 31.10.1980, od 6.11.1980 do 31.12.1981, od 1.1.1982 do 31.12.1982, od 1.1.1983 do 31.12.1985, od 1.1.1986 do 31.12.1986, od 1.1.1987 do 31.7.1987 a od 1.8.1987 do 10.8.1987. Pro účely výpočtu výše upraveného invalidního důchodu mu byly tyto doby zhodnoceny, přičemž žalobce v průběhu řízení žádné jiné další doby pojištění, které by neměl zhodnoceny při výpočtu invalidního důchodu, nenamítal. Nutno podotknout, že uvedené doby výkonu práce v preferované kategorii I.AA pod číslem resortního seznamu 010401 – horník v osobním listě důchodového pojištění žalobce jsou zahrnuty (a byly tedy i zhodnoceny) i doby uvedené v potvrzení o skutečnostech rozhodných pro vznik nároku na starobní důchod poskytovaný podle nařízení vlády ČSFR ze dne 30.11.1990 o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, které žalobce předložil žalované v rámci správního řízení o zvýšení invalidního důchodu a které předložil k nahlédnutí při jednání i krajskému soudu. Není tedy oprávněná žalobní námitka, že by žalovaná nezohlednila žalobci dobu pojištění – výkon práce zaměstnání v preferované kategorii. Stejně tak není důvodné poukázání na to, že žalobcův pracovní poměr, v němž tyto práce vykonával, byl ukončen pro naplnění nejvyšší přípustné expozice, neboť tato skutečnost nemá žádný vliv na výpočet výše jeho invalidního důchodu (s dosažením nejvyšší přípustné expozice jsou spojovány nároky pracovně právní, nikoliv nároky důchodového pojištění). Další žalobní námitkou žalobce bylo to, že jeho invalidita III. stupně byla uznána následkem pracovního úrazu. Tuto žalobní námitku žalobce při ústním jednání soudu upřesnil tak, že mu měl být invalidní důchod z tohoto důvodu zvýšen o 10% a odkazoval v této souvislosti na zákon č. 235/1992 Sb. Je nutno především předeslat, že uvedené zvýšení invalidního důchodu upravovalo ust. § 30 odst. 7 zákona č. 100/1988 Sb., podle kterého invalidní důchod občana, který se stal invalidním následkem pracovního úrazu, je o 10% průměrného měsíčního výdělku vyšší než invalidní důchod vypočtený podle odst. 1 až 6 téhož ustanovení. Uvedené ustanovení bylo zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, podle čl. I. bodu 10 vypuštěno. Tentýž zákon pak v přechodných ustanoveních v čl. VII. odst. 2 stanovil, že pokud občan utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání přede dnem 1.6.1992, má nárok na zvýšení invalidního důchodu o 10% jeho průměrného měsíčního výdělku podle předpisů platných před tímto dnem. Jak již bylo shora uvedeno, je nesporné, že žalobce utrpěl pracovní úraz dne 2.9.1986, tedy přede dnem 1.6.1992. V souvislosti s tímto pracovním úrazem pobíral částečný invalidní důchod od 11.8.1987, který mu však od 12.6.2000 byl odňat. Nárok na invalidní důchod pro invaliditu I. stupně vznikl nově od 17.7.2014, tedy v době účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v platném znění, který nabyl účinnosti 1.1.1996 a který nespojuje nárok na zvýšení invalidního důchodu o 10% se skutečností, že tato invalidita vznikla následkem pracovního úrazu nebo nemocí z povolání. Jinými slovy na žalobce nebylo možno vztáhnout výhodu stanovenou v čl. 6 odst. II. přechodných ustanovení zákona č. 235/1992 Sb., jelikož mu opětovný nárok na tento důchod byl přiznán za účinnosti zákona č. 155/1995 Sb. Uvedenou žalobní námitku proto krajský soud rovněž nemohl uznat za důvodnou. Třetí žalobní námitkou žalobce bylo poukázání na to, že přesluhoval (důchodový věk AA URAN 50) od 25.3.2002 do 16.11.2015. Tuto námitku žalobce upřesnil tak, že měl právo žádat o předčasný hornický důchod v 50 letech, tedy už od 25.3.2002. Tuto žádost nepodal z důvodu potřeby výdělečné činnosti a postarat se o nezletilé děti. Žalobce tedy měl na mysli zvýšení důchodu za dobu výkonu výdělečné činnosti po vzniku nároku na tento důchod. Toto zvýšení upravuje ust. § 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., podle kterého výše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle odst. 1 téhož ustanovení se zvyšuje pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo § 29 odst. 3 písm. a) a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom starobní důchod ani invalidní důchod pro invaliditu III. stupně, za každých 90 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 1,5% vypočteného základu. Z uvedeného ustanovení ovšem vyplývá, že toto zvýšení se vztahuje výslovně na důchod starobní (tedy nikoliv invalidní) a navíc je toto ustanovení součástí dílu druhého citovaného zákona, který upravuje výši starobního důchodu (tedy nikoliv invalidního). Není proto ani tato žalobní námitka důvodná. Závěrem své žaloby požadoval žalobce po žalované nejen doplacení rozdílu mezi výši přiznaného invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně a výši tohoto důchodu, která mu podle jeho názoru náleží, ale také zaplacení úroku z prodlení z této dlužné částky. Jak vyplývá ze shora uvedeného, z hlediska nedůvodnosti všech žalobních bodů, žalobci žádný nedoplatek na tomto důchodu nevznikl a i kdyby tomu tak bylo, nemohl by se po žalované úspěšně domáhat přiznání úroku z prodlení z nedoplatku na důchodu, neboť takový nárok zákon č. 155/1995 Sb. v platném znění neupravuje. Nárok na úroky z prodlení upravuje zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v ust. § 1968 a následujících a je tedy tento nárok možný jen ve vztazích občansko právních a nikoliv správně právních. Na základě výše uvedeného krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl, neboť není důvodná. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovaná na jejich náhradu nárok ze zákona nemá (ust. § 60 odst. 2 s.ř.s. a ust. § 118d zák.č. 582/1991 Sb. v platném znění). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Ostrava dne 22. září 2016 JUDr. Petr Indráček samosoudce