19 A 10/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobkyně: A. R. státní příslušnost Ukrajina zastoupena Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem sídlem 702 00 Ostrava, Stodolní 7/843 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem 140 21 Praha 4, Náměstí Hrdinů 1634/3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 7. 2025 č. j. MV-85917-4/SO-2025, o povolení k trvalému pobytu takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 9. 4. 2025 č. j. OAM-23338-12/TP-2024, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

2. Žalobkyně namítala, že žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podala dne 14. 8. 2024 jako nezletilá cizinka, která je dítětem cizince (otce), jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu a chce s ním setrvat na území České republiky za účelem společného soužití. Žalovaná omezila odůvodnění negativního rozhodnutí zcela formalistickým závěrem o tom, že v průběhu řízení nabyla zletilosti a že tedy přestala splňovat podmínku pro vydání povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Přepjatý formalismus žalované má za následek nepřiměřený zásah do jejích práv a je zcela v rozporu s legitimním očekáváním. Na dobu, v níž došlo k vydání rozhodnutí, neměla objektivně žádný vliv a bez své viny nemohla ovlivnit naplnění zákonných požadavků. Bylo na místě aplikovat výjimku z principu obecného rozhodování správních orgánů dle skutkového stavu existujícího v době vydání rozhodnutí a vycházet naopak ze stavu, který prokazatelně existoval ke dni podání žádosti. Zamítnutí žádosti pouze z důvodu, že během řízení nabyla zletilosti, jak uvádí žalovaná v napadeném rozhodnutí, odporuje principům materiálního právního státu a právu na rodinný život. I když je platná právní úprava postavená na striktních podmínkách, není přípustné, aby formální nedostatky či překážky vzniklé nezávisle na její vůli převážely ochranu základních práv, zejména v delikátní rodinné situaci. Zamítnutím žádosti dochází zejména k roztržení rodiny a ke vzniku existenční nejistoty, což představuje nepřiměřený zásah do jejích chráněných práv. Na své rodině pobývající na území je existenčně závislá. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná ignoruje její námitky ve vztahu k osvědčení naplnění důvodu žádosti, tj. společného soužití s rodičem (otcem) na území České republiky, neboť související odvolací argumentací se vůbec nezabývala, přestože společné soužití s rodinou na území České republiky je v daném případě stěžejní. Tímto postupem byla žalovanou rovněž zkrácena na svých právech, především na právu na spravedlivý proces, tj. na řádné, důsledné a individuální projednání její věci v intencích zákona, mezinárodních právních předpisů, jimiž je Česká republika vázána a konstantní judikatury při posouzení relevantních skutkových zjištění a jejích osobních poměrů. Žalovaná se tedy vůbec nezabývala posouzením jejího obvyklého bydliště, vedením společné domácnosti s otcem, přestože podrobně uváděla skutečnosti svědčící o naplnění důvodů uvedených v žádosti o povolení k trvalému pobytu. Namítala, že správní orgány obou stupňů jsou od počátku seznámeny s tím, že má na území České republiky oba rodiče a sestru, kteří disponují pobytovým oprávněním na území České republiky. V zemi původu nikoho z příbuzných nemá. Na svých rodičích je existenčně závislá již od doby studia a tato situace přetrvává i nadále s ohledem na její nízký věk a snahu o navýšení kvalifikace a zlepšení uplatnění na trhu práce. Pokud by byla nucena vycestovat z území České republiky a pobytové oprávnění by jí nebylo uděleno, byla by vystavena existenční nouzi, neboť finanční poměry její rodiny neumožňují její samostatný pobyt mimo společnou domácnost sdílenou s rodiči a sestrou. Není možné hradit další náklady na samostatné bydlení a sama není schopna pokrýt své životní potřeby.

3. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že téměř stejné námitky žalobkyně uplatnila i v odvolacím řízení.

4. U jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku k věci. Soud jednal v nepřítomnosti žalované, která svou neúčast omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti.

5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s. ř. s.), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

6. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 14. 8. 2024 podala žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu uvedeného v § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb. V žádosti jako účel pobytu na území žalobkyně uvedla: § 66 odst. 1 písm. d), sloučení rodiny. K žádosti žalobkyně doložila cestovní pas číslo X s platností do 12. 8. 2025. V době podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu žalobkyně pobývala na území České republiky na základě bezvízového pobytu. K žádosti předložila také průkaz povolení k pobytu vystavený Slovenskou republikou číslo X s platností do 31. 8. 2025 vydaný z důvodu přechodného pobytu za účelem studia ve Slovenské republice. K žádosti žalobkyně doložila také svůj rodný list vydaný příslušnými ukrajinskými orgány, dle něhož matkou je paní L. R. a otcem pan A. R., oba státní příslušníci Ukrajiny. Součástí správního spisu je rovněž potvrzení o školní docházce a o ubytování žalobkyně ve školním internátu Súkromné stredné odborné školy, X. Podle potvrzení je žalobkyně žákyní školy od 1. 9. 2021 s předpokládaným ukončením studia 31. 8. 2025. Údaji z informačního systému cizinců bylo doloženo, že otec žalobkyně, pan A. R., narozen X, státní příslušník Ukrajiny, pobývá na území na základě povolení k trvalému pobytu občana třetího státu, vydaného s platností od 16. 5. 2023. Matka žalobkyně paní L. R., narozená X, státní příslušnice Ukrajiny pobývá na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny s platností do 26. 11. 2025.

7. Podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, to je ve znění k datu vydání napadeného rozhodnutí, se povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců na území.

8. Podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. h) téhož zákona, ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody uvedené v žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 nebo nejsou splněny podmínky podle § 67 nebo § 68.

9. Podle ustanovení § 169t odst. 6 písmeno g) bod 2 citovaného zákona, o žádosti ministerstvo rozhodne v případě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu ve lhůtě do 60 dnů ode dne podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 69, je-li žádost podána na území.

10. Správní orgány proto nepochybily v závěru, že žalobkyně ke dni vydání správního rozhodnutí podmínku nezletilosti nesplnila. Je nesporné, a vyplývá to ze správního spisu, že žalobkyně podala dne 14. 8. 2024 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Jako účel pobytu do žádosti uvedla § 66 odst. 1 písm. d) sloučení rodiny. Žádost podala těsně před dosažením zletilosti, konkrétně jeden měsíc před dosažením 18 let věku.

11. Správní orgán I. stupně vydal dne 9. 4. 2025 rozhodnutí, jímž tuto žádost žalobkyně zamítl. Ke dni rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla žalobkyně již zletilá a přestala tedy splňovat podmínku nezletilosti a správní orgán I. stupně postupoval správně, když žádost žalobkyně zamítl. O žádném přepjatém formalismu, jak se v žalobě namítá, nemůže být řeči. Identická situace, v níž žalobkyně požádala o trvalý pobyt ještě jako nezletilá, avšak uplynutím času k datu vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně nabyla zletilosti a nesplňovala tak podmínku pro povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť již nebyla v době vydání rozhodnutí nezletilým dítětem, byla již v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 398/2020 ze dne 1. 12. 2021, č. j. 1 Azs 397/2017 ze dne 18. 1. 2018). Ohledně posouzení právní otázky, k jakému časovému okamžiku měly správní orgány posuzovat skutkový a právní stav věci a závislé otázky naplnění podmínky nezletilosti, Nejvyšší správní soud učinil závěr, že správní orgány jsou povinny rozhodovat podle skutkového stavu ke dni svého rozhodování, a proto není podmínka pro povolení k trvalému pobytu na základě žádosti dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců splněna v případě, kdy žadatel v době vydání rozhodnutí již není nezletilým dítětem. Pravidlo, dle kterého je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, implicitně vyplývá ze správního řádu a explicitně z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek č. j. 1 As 24/2011-79). Otázkou možnosti prolomit toto pravidlo se pak Nejvyšší správní soud zabýval přímo ve vztahu k řízení o žádosti dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (byť v jeho dřívějším znění), přičemž takovou možnost odmítl (viz rozsudek ze dne 18. 1. 2018 č. j. 1 Azs 397/2017-31). V tehdejším případě žalobkyně splňovala podmínku nezaopatřenosti navázanou rovněž na její věk (tehdejší znění vedle nezletilosti umožňovalo udělit trvalý pobyt rovněž z důvodu nezaopatřenosti) v době podání žádosti, nikoli však již v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to v důsledku průtahů, kterých se správní orgán dopustil a které v důsledku plynutí času způsobily odpadnutí podmínky nezaopatřenosti. Přesto se Nejvyšší správní soud ani v takovém případě od uvedeného pravidla neodchýlil s odůvodněním, že opačný postup by představoval zásah do právní jistoty účastníků a předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Shledal, že takový postup nelze považovat za přílišný formalismus, ale je naopak obecně v zájmu právní jistoty účastníků řízení, byť v konkrétním případě nemusí být konkrétnímu účastníku ku prospěchu, konec citace z rozsudku č. j. 6 Azs 398/2020-34.

12. Krajský soud neshledal důvod odchýlit se ve věci žalobkyně od předmětné judikatury.

13. Nedůvodnými soud shledává i námitky žalobkyně, které se týkají přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života. V rozsudku č. j. 6 Azs 398/2020-36 Nejvyšší správní soud uvedl, že v případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodů uvedených v § 75 odst. 2 zákona o pobytu cizinců zákon stanoví, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. V případě zamítnutí žádosti z důvodů obsažených v § 75 odst. 1 téhož zákona, aplikovaného v posuzované věci, však zákon o pobytu cizinců zkoumání této podmínky výslovně nestanoví. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně dovodila, že namítá-li cizinec ve správním řízení nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, tedy porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je správní orgán povinen se s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v konkrétním typu řízení posouzení přiměřenosti vyžaduje či nikoli. Jedná se o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudky ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016-46, ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016-53, ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Azs 102/2017-35, ze dne 6. 2. 2020, č. j. 5 Azs 429/2019- 40 nebo ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020-37). S nepřiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života se proto musejí správní orgány k námitce cizince vypořádat bez ohledu na skutečnost, zda zákon o pobytu cizinců v konkrétním řízení posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a tohoto zákona vyžaduje či nikoliv. Z citované judikatury rovněž vyplývá, že na těchto závěrech nic nemění ani odst. 3 tohoto ustanovení, který byl do zákona o pobytu cizinců nově doplněn s účinností od 15. 8. 2017 a který stanoví, že přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví, konec citace. V uvedeném rozsudku č. j. 6 Azs 398/2020-36 Nejvyšší správní soud zároveň poznamenal, že v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019- 39 Nejvyšší správní soud (byť ve věci zrušení trvalého pobytu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců) vyslovil, že „článek 8 úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem, avšak k jeho potenciální aktivaci musí cizinec v řízení (…) vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat (srov. též rozsudek ze dne 23. 12. 2019 č. j. 10 Azs 262/2019-31, bod 15). Zároveň pokračoval, že „článek 8 úmluvy může být použit jen za předpokladu, že nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince není na první pohled nemyslitelná, to znamená, že cizincem tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí není jen zdánlivá či zjevně nespadá pod ochranu článku 8 úmluvy. Proto ministerstvo ani žalovaná nemusejí nutně vypořádávat všechny výtky nepřiměřenosti, rozhodně ne, ty, které ani při vší představivosti nemohou aktivovat ochranu dle článku 8 úmluvy“, konec citace. Shodně s žalovanou také soud dospěl k závěru, že žalobkyně žádné konkrétní skutečnosti z hlediska posuzování přiměřenosti rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života v průběhu správního řízení netvrdila, pouze obecně uváděla, že na území České republiky žijí oba rodiče a sestra, kteří disponují pobytovým oprávněním na území České republiky, na svých rodičích je existenčně závislá. Dle názoru soudu je to přitom účastník řízení, kdo má nejen tvrdit konkrétní individualizované skutečnosti, které se váží k jeho soukromému a rodinnému životu, a které považuje za relevantní, ale také má podle § 52 správního řádu, zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení. Není povinností správního orgánu, aby k holé námitce nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí tyto skutečnosti osobního, intimního charakteru sám o své vlastní vůli vyhledával, pokud takové informace neoznačí a neprokáže sám cizinec (viz rozsudky NSS č. j. 8 As 32/2011-60, č. j. 9 As 142/2012-21).

14. S ohledem na to, že žalobkyně k datu vydání napadeného rozhodnutí nesplňovala jednu z podmínek pro udělení trvalého pobytu dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tj. podmínku nezletilosti a již z tohoto důvodu nebylo lze její žádosti vyhovět, nebylo třeba zabývat se dalšími skutečnostmi a posuzovat otázku společného soužití žalobkyně a její rodiny na území České republiky, zda příjem žalobkyně a s ní společně posuzovaných osob je dostatečný apod. Tyto otázky z důvodu nadbytečnosti nehodnotil ani soud.

15. Na základě všech shora uvedených skutečností soud neshledal důvodnými žádný z předestřených žalobních bodů, ani neshledal žádnou vadu, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a pro kterou by bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalované prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné další náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č.

6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava 30. června 2026 Mgr. Jarmila Úředníčková samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I.M.