19 A 5/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2016 č.j. MSK 147018/2015, o přestupcích, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 16.7.2015, č. j. SMO/254892/15/DSČ/Lip o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu a přestupku podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Žalobce namítal, že žalovaný svým rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nicméně z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný de facto změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť změnil formu zavinění z vědomé nedbalosti na nedbalost nevědomou. Žalovaný měl postupovat dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a nikoliv dle § 90 odst. 5 správního řádu. Rozhodnutí žalovaného je tak stiženo vadou, neboť bylo vydáno v rozporu se zákonem. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno, je nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti výroku, což představuje důvod ke zrušení rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Výrok prvostupňového rozhodnutí není konformní s § 77 zákona o přestupcích, který jednoznačně stanoví, že obligatorní náležitostí výroku o vině z přestupku je mimo jiné i údaj o formě zavinění. Tento údaj však ve výroku rozhodnutí I. stupně absentuje. Žalobce poznamenal, že není přitom rozhodné, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno před účinností novely zákona o přestupcích, která míru zavinění jako náležitost výroku zavedla, neboť žalovaný rozhodl již za účinnosti novely, a tedy měl přezkoumat rozhodnutí správního orgánu podle účinných procesně právních předpisů a případně ho zrušit či změnit. Žalobce má za to, že taková vada má vliv na jeho práva, neboť nelze vyloučit např. liberalizaci bodového systému. Bodový systém by mohl být upraven tak, že by se do bodového hodnocení zaznamenávaly body jen za úmyslně spáchané přestupky. V takovém případě by se ovšem žalobce nemohl zpětně domáhat výmazu nyní provedeného záznamu bodů z evidenční karty řidiče, neboť navrhuje-li účastník řízení o námitkách do záznamu bodů do evidenční karty řidiče provést výmaz bodů, nese sám důkazní břemeno k prokázání neoprávněnosti provedeného záznamu. Napadené rozhodnutí však není způsobilé prokázat nedbalostní formu zavinění přestupku, neboť takovou funkci má pouze výrok rozhodnutí. V důsledku této procesní vady tak má žalobce horší postavení, což nelze připustit. Nedostatky výroku mají původ v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro nedostatek důvodů, neboť toto rozhodnutí neobsahuje žádné přezkoumatelné právně kvalifikační úvahy správního orgánu o tom, proč vzal za zjištěné, že žalobce spáchal údajný přestupek z vědomé nedbalosti, což označil za vadu i žalovaný, který si tak musel uvědomovat, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně musí být zrušeno nebo změněno, přestože rozhodnutí potvrdil. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je dále nezákonný i z toho důvodu, že nebylo uvedeno, že s odsouzením z přestupku je spojen též bodový postih. To je dle názoru žalobce v rozporu s § 77 zákona o přestupcích. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je vadný i z toho důvodu, že není dostatečně určitě vymezeno místo spáchání přestupku. Z výroku není zřejmé, po které ulici měl žalobce v rozhodné době jet. Žalobce dále namítal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné i z toho důvodu, že správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí provádí tzv. souhrnné zjištění o pořízených důkazech namísto toho, aby tyto důkazy skutečně provedl a následně uvedl, jaké skutečnosti byly z jednotlivých důkazních prostředků vyvozeny. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je vadné i z toho důvodu, že správní orgán nedostatečně odůvodnil naplnění materiální stránky údajných přestupků, respektive se jí de facto nezabýval, neboť pouze uvedl, že „obviněný svým jednáním ohrozil zájem chráněný zákonem, a tím je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích“. Naplnění materiální stránky přestupku musí být přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí o vině z přestupku popsáno, což se v napadeném rozhodnutí nestalo. Správní orgán I. stupně se tak měl dle názoru žalobce zabývat existencí okolností snižujících míru společenské nebezpečnosti a srozumitelně popsat, které okolnosti zkoumal, jakým způsobem a k jakému závěru dospěl. Nerespektování světelného značení může přitom být typickým příkladem jednání, které nemusí potřebnou míru společenské škodlivosti naplňovat v každém z případů naplnění formální stránky přestupku. Zásadní je konstatování správního orgánu I. stupně o tom, že jednání žalobce nezpůsobilo žádný následek. Je také s podivem, že správní orgán se vůbec nevěnuje škodlivosti dalšího jednání žalobce, kterým mělo být neukázání zelené karty. Vzhledem k tomu, že žalovaný aproboval i tuto část rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je i jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné právě z tohoto důvodu. Správní orgán I. stupně se také vůbec nezabýval otázkou, zda žalobce vůbec mohl na světelný signál bezpečným způsobem reagovat. Tato skutečnost je tak pouze předmětem svědecké výpovědi svědka M., který ovšem uvedl pouze to, že se nejednalo o situaci, při které by žalobce neměl možnost včas zastavit. Policisté však rychlost žalobce na místě žádným způsobem neměřili a nemohou se tak relevantně vyjadřovat o tom, jakou rychlostí měl žalobce jet. Svoje tvrzení svědek M. nepodložil ani jakýmkoli argumentem, který by jeho verzi události potvrzovat a jedná se tak o bezpředmětné a účelové vyjádření. Tvrzením svědka M. se navíc správní orgány žádným způsobem nevěnovaly. Na předmětné křižovatce přitom svítí žluté světlo extrémně krátkou dobu a žalobce tak při započítání reakční doby nemohl své vozidlo zastavit bezpečným způsobem na signál STŮJ!. To vyplývá z provedeného videozáznamu, který správní orgán nesprávně hodnotil. Správní orgán totiž videozáznam vůbec nehodnotil v kontextu toho, zda žalobce mohl zareagovat na změnu světelného signálu. Správní orgán měl postupovat tak, že by změřil čas mezi okamžikem, kdy se na semaforu rozsvítila žlutá barva a momentem, kdy žalobce křižovatkou projel, a dle výpočtu brzdné dráhy zjistit, zda vůbec bylo v možnostech žalobce, který jel předepsanou rychlostí, včasně na změnu světelného signálu reagovat. Správní orgán tak neučinil. Přitom byl povinen zjišťovat též okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Tato skutečnost však předmětem správního řízení vůbec nebyla a skutkový stav tak nebyl zjištěn s dostatečnou mírou jistoty, což činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Žalobce dále namítal, že hodnocení jednání žalobce správním orgánem I. stupně nepřiléhá na skutkové okolnosti daného případu, neboť správní orgán se zabýval překročením maximální povolené rychlosti, namísto nerespektování světelného značení. Žalovaný sice tuto vadu označil za chybu v psaní, žalobce má však za to, že tento závěr je zjednodušující a neodůvodněný. Žalovanému se tak nepodařilo vadu rozhodnutí správního orgánu I. stupně napravit. Žalobce rovněž namítal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně na mnoha místech nepřípustným způsobem slučuje a tedy i hodnotí dohromady dva zcela rozdílné přestupky žalobce a je tak proto nepřezkoumatelné. Přestože správní orgán správně aplikoval § 12 odst. 2 přestupkového zákona, není možné z tohoto ustanovení učinit závěr, že odůvodnit je nutné pouze přestupek, za který hrozí vyšší sankce. Žalobce tedy zastává názor, že výrok rozhodnutí, kterým byl uznán vinným z přestupku dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nemá oporu v odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí totiž není zřejmé, na podkladě jakých úvah a na základě jakých důkazů, dospěl správní orgán k závěru, že se žalobce předmětného přestupku dopustil. Žalobce dále uvedl, že jednání, kterým měl skutkovou podstatu přestupku dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, není protiprávní. Dle výroku rozhodnutí se žalobce dopustil přestupku tím, že „na požádání policisty nepředložil zelenou kartu“. Z dokazování však nebylo zjištěno, že by policisté žalobce požádali. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K námitce ohledně absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, žalovaný uvedl, že podle článku II bod 1 zákona č. 204/2015 Sb. (přechodná ustanovení) se řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Přestože tento článek II má podle článku XXVI téhož zákona nabýt účinnosti až dnem 1.10.2016, je nutno učinit závěr, že jde o zjevnou legislativní chybu. Vzhledem k tomu, že se jedná o přechodná ustanovení, která z povahy věci upravují postup adresátů měněné právní normy v době bezprostředně následující po nabytí účinnosti takové změny, je jediným smysluplným výkladem takový výklad, že přechodná ustanovení nabývají účinnosti ke stejnému dni jako změna právní normy, ke které se vztahují, tedy k 1.10.2015. Dalším argumentem pro tento výklad je obsah bodu 3 téhož článku II přechodných ustanovení, podle kterého se ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení, použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo by absurdní, aby přechodné ustanovení, které upravuje běh prekluzívní lhůty pro přestupky spáchané po 1.10.2015, nabylo účinnost až dne 1.10.2016. Žalovaný uvedl, že správní orgány tedy postupovaly v souladu s tímto přechodným ustanovením tak, že řízení o přestupku žalobce zahájené před 1.10.2015, dokončily podle zákona o přestupcích ve znění účinném před 1.10.2015. Absence formy zavinění přestupku ve výroku rozhodnutí tedy není vadou rozhodnutí, nýbrž je v souladu se zákonem. Žalovaný poznamenal, že i kdyby soud dospěl k závěru o pozdější účinnosti přechodných ustanovení, má žalovaný za to, že žalobce by nemohl být zkrácen na svých právech za situace, kdy správní orgány hodnotily formu zavinění jako nevědomou nedbalost, tedy nejmírnější formu zavinění. Případná změna v seznamu bodovaných jednání by nemohla mít vliv na body řádně zaznamenané podle právní úpravy účinné ke dni právní moci rozhodnutí, které je podkladem záznamu. Žalovaný konstatoval, že není-li ve výroku napadeného rozhodnutí uvedeno úmyslné zavinění, pak žádný orgán veřejné moci nemůže po právu vycházet z toho, že žalobce spáchal přestupek úmyslně. Žalovaný dále vyslovil nesouhlas s námitkou, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné, pokud jde o odůvodnění zavinění přestupků. Úvahy správního orgánu se nacházejí na straně 5 rozhodnutí odst. 4 a 5. K námitce žalobce, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně není uveden bodový postih přestupku, jakožto druh a výměra sankce, žalovaný uvedl, že v rozsudku č. j. 6 As 114/2014-69 Nejvyšší správní soud sice dospěl k závěru, že body jsou sankcí, nicméně současně konstatoval, že se nejedná o porušení zásady ne bis in idem, jsou-li body zaznamenávány vedle sankce pokuty či zákazu činnosti ani je-li následkem dosažení určitého počtu bodů pozbytí řidičského oprávnění. Z rozsudku nijak nevyplývá, že by sdělení počtu bodů mělo být součástí rozhodnutí o přestupku, nebo dokonce součástí jeho výroku. K námitce, že není dostatečně určitě vymezeno místo spáchání přestupku, žalovaný uvedl, že označení místa skutku ve smyslu § 77 zákona o přestupcích je dostačující k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, je-li určen názvem obce a názvem dvou ulic, které tvoří křižovatku. Jestliže žalobce namítá, že z důvodu nedostatečného určení místa přestupku nebylo možné hodnotit např. sklon komunikace, viditelnost semaforu nebo úpravu nejvyšší dovolené rychlosti, pak o těchto skutečnostech nevznikly v řízení žádné pochybnosti, přičemž žalobce námitky v tomto směru nevznesl a nečiní tak ani v žalobě, pouze spekulativně namítá, že je správní orgány nezkoumaly. Žalovanému není zřejmé, jaký vliv na posouzení přestupku by měl mít sklon komunikace. Viditelnost semaforu pro řidiče vozidel je zřejmá z videozáznamu i z výpovědi svědků a nebyla ničím konkrétním zpochybněna. Vzhledem k tomu, že místo přestupku se nachází v obci, byla nejvyšší dovolená rychlost dle obecné zákonné úpravy 50 km/h. Co se týče námitky žalobce, který považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán I. stupně měl činit tzv. souhrnná zjištění, žalovaný uvedl, že žalobce účelově cituje jednu větu z úvodu předmětného rozhodnutí, ačkoli dále v odůvodnění se správní orgán jednotlivými důkazy a z nich plynoucími zjištěními zabýval. K námitce žalobce, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného odůvodnění materiálního znaku přestupku, žalovaný uvedl, že právě podle žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008-45 je – vzhledem k obecně nízké společenské nebezpečnosti přestupků ve srovnání s trestnými činy (u přestupků postačí nebezpečnost v míře nepatrné) – materiální znak přestupku naplněn zpravidla vždy, jsou-li naplněny jeho znaky formální, s výjimkou případů, kdy vyvstanou takové zvláštní okolnosti, které naplnění materiálního znaku vylučují, respektive, kdy nebezpečnost přestupku pro společnost nedosahuje ani míry nepatrné. V projednávané věci však žádné takové zvláštní okolnosti (ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem zvláštní okolnosti spočívaly v tom, že šlo o překročení nejvyšší dovolené rychlosti o pouhé 2 km/h, a to bezprostředně před dopravní značkou označující konec obce, v místě bez souvislé zástavby), nebyly zjištěny, a ani žalobce jejich existenci netvrdil. Žalovaný zdůraznil, že řidič má v zásadě povinnost zastavit vozidlo už na signál se žlutým světlem „POZOR!“, vyjma situace, kdy je vozidlo již tak blízko, že by řidič nemohl bezpečně zastavit vozidlo, k čemuž se vyjádřil svědek M. M. S. Nezastavení vozidla na signál s červeným světlem „STŮJ!“ tudíž není mezním případem srovnatelným s věcí řešenou citovaným rozsudkem. S ohledem na uvedené nebyl správní orgán povinen naplnění materiálního znaku přestupku podrobně odůvodňovat. Totéž platí pro přestupek spočívající v nepředložení zelené karty. Jde o běžně se vyskytující se případ tohoto druhu přestupku, u něhož nevyšly najevo ani nebyly tvrzeny žádné zvláštní okolnosti, které by měly vést k závěru, že toto jednání neporušuje ani neohrožuje zájem společnosti. Pokud žalobce namítá, že i správní orgán I. stupně uvedl, že jeho jednání nemělo žádný následek, žalovaný konstatoval, že ze samotné věty žalobcem citované pod bodem 18 žaloby je zjevné, že správní orgán I. stupně hodnotil skutečnost, že jednáním žalobce nedošlo k porušení zájmů chráněného zákonem, ale pouze k jeho ohrožení, což však pro posouzení jednání jako přestupku postačuje. Chybu v odůvodnění spočívající v uvedení jiného jednání (překročení nejvyšší dovolené rychlosti) žalovaný vlastním odůvodněním napravil. K námitkám týkajícím se reakce žalobce na světelný signál žalovaný uvedl, že z videozáznamu je zcela nepochybné, že žalobce projel křižovatkou na červený signál v pravém jízdním pruhu až v době, kdy řidič bílé dodávky jedoucí v levém pruhu, která vjela do záběru kamery dříve než vozidlo žalobce, již zastavil vozidlo na stejný signál. Rovněž je z videozáznamu patrné, že žalobce jede relativně vysokou rychlostí (ve srovnání s rychlostí ostatních vozidel na záznamu), aniž žalovaný hodlá spekulovat o absolutní hodnotě rychlosti vozidla žalobce, neboť tato nebyla změřena. Žlutý signál přitom svítí nejméně 3 sekundy, jak je zřejmé z časomíry záznamu. Za standardní reakční dobu řidiče je obecně považována jedna sekunda. Za tuto dobu ujede vozidlo při rychlosti 50 km/h dráhu cca 14 m. Není důvodná ani námitka žalobce, že nebylo prokázáno, že ho policisté o předložení zelené karty požádali. Tato skutečnost byla prokázána výpověďmi svědků, kteří shodně uvedli, že svědek M. S. požádal žalobce o předložení dokladů potřebných k řízení a provozu vozidla. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zcela zřejmé, kterými důkazy byl prokázán, který z obou přestupků, jak správní orgán hodnotil zavinění a jakou stanovil právní kvalifikaci u každého z nich. Soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili. Krajský soud na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů), a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správních spisů Magistrátu města Ostravy a žalovaného zjistil krajský soud následující skutečnosti. Dne 12.2.2015 bylo sepsáno oznámení přestupku, v němž je uvedeno, že dne 12.2.2015 v 08:27 hodin na ulici Mariánskohorská X Jirská v Ostravě řídil žalobce, jehož totožnost byla zjištěna z občanského průkazu a řidičského průkazu, vozidlo značky Mercedes – Benz X, X a nezastavil na křižovatce na červenou, tímto porušil ust. § 70 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb. Následně při silniční kontrole nepředložil doklad pojištění odpovědnosti a tímto porušil ust. § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a tímto se dopustil přestupku dle § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Tímto jednáním vlastník vozidla firma AC PLUS s.r.o. porušila ust. § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. a dopustila se přestupku dle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Řidič byl poučen dle § 61 zákona č. 273/2008 Sb., čemuž porozuměl. Žalobce se na místě do oznámení přestupku vyjádřil tak, že si není vědom přestupku, nikoho neomezil ani neohrozil. Oznámení žalobce podepsal. Na oznámení je rovněž podpis policisty nstržm. M. M. S. a podpis vedoucího Bc. J. H. Z úředního záznamu policisty nstžm. M. M. S. ze dne 12.2.2015 plyne, že téhož dne vykonával hlídkovou činnost spolu s nstržm. K. M. v úseku Ostrava – Přívoz. Na ulici Mariánskohorská v křižovatce s ulicí Jirská ve směru na ulici Muglinovskou v Ostravě – Přívoze v 08:27 hodin spatřili vozidlo Mercedes Benz, RZ X, černé barvy, které nezastavilo na křižovatce na červené světlo STOP. Z toho důvodu se rozhodli vozidlo zastavit. Vozidlo zastavili na ulici Mexické hned po odbočení z ulice Muglinovské v Ostravě – Muglinově. Policista M. S. řidiče vyzval k předložení dokladů potřebných k provozu a řízení motorového vozidla. Řidič předložil všechny doklady s výjimkou dokladu o pojištění odpovědnosti vozidla „zelenou kartu“. V dostupných evidencích bylo zjištěno, že provozovatelem vozidla je právnická osoba AC PLUS s.r.o. Jako řidič vozidla byl zjištěn žalobce. Ten byl hlídkou policie poučen dle § 13 a 61 zákona č. 273/2008 Sb., poučení porozuměl. Řidiči byl ukázán snímek, kdy vozidlo projelo křižovatkou na červenou. Řidič k tomu uvedl, že je tedy jasné, že jel křižovatkou na červenou, ale přesto chce tento přestupek oznámit na Magistrát města Ostravy k projednání. S řidičem bylo sepsáno oznámení o dopravním přestupku v dopravě, které řidič vozidla podepsal. Řidič je podezřelý z porušení § 70 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. a dopustil se přestupku dle § 125c odst. 1 bod 5 téhož zákona, dále porušil § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a je podezřelý z přestupku dle § 16 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Provozovatel vozidla pak porušil § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. a je podezřelý z přestupku dle § 16a odst. 1 písm. a) téhož zákona. Součástí spisu je videozáznam z kamery snímající křižovatku ulic Mariánskohorská a Jirská ve směru k ulici Muglinovské v Ostravě – Přívoze, který zaznamenal, že vozidlo značky Mercedes Benz, RZ X jelo v pravém jízdním pruhu. V záběru kamery se nejprve objevuje bílá dodávka jedoucí v levém pruhu a zastavila na červený signál. Vozidlo Mercedes Benz projelo křižovatkou na červený signál v době, kdy již předmětná bílá dodávka jedoucí v levém pruhu na červený signál zastavila. Z videozáznamu je rovněž patrné, že žlutý signál svítil nejméně 3 sekundy. Součástí spisové dokumentace je rovněž výpis z evidenční karty řidiče. Dne 17.3.2015 bylo žalobci doručeno do vlastních rukou oznámení o zahájení řízení ve věci předmětných přestupků a předvolání k ústnímu jednání na 8.4.2015. Z protokolu o ústním jednání ze dne 8.4.2015 plyne, že se žalobce k ústnímu jednání nedostavil. Jednání bylo odročeno. Do spisu pak byla 11.5.2015 doručena plná moc, jíž žalobce zmocnil Ing. M. J. k zastupování v předmětném správním řízení. Zástupce žalobce a žalobce osobně byli následně předvoláni k ústnímu jednání na 22.6.2015. Zástupce žalobce převzal předvolání dne 18.6.2015, žalobce 11.6.2015. K jednání byli předvoláni také svědci, a to policisté nstržm. M.M. S. a nstržm. K. M. Z protokolu o ústním jednání ze dne 22.6.2015 plyne, že zástupce žalobce ani žalobce se k jednání bez omluvy nedostavili. Správní orgán I. stupně u jednání provedl důkaz listinami, a to oznámením přestupku sepsaném na místě, výpisem z evidenční karty řidiče, videozáznamem a vyslechl svědky nstržm. M.M. S. a nstržm. K. M. Svědek nstržm. M. M. S. po zákonném poučení vypověděl, že dne 12.2.2015 na denní směně vykonával společně s kolegou M. hlídkovou činnost, a to v Ostravě – Přívoze. Se služebním vozidlem stáli cca 15 až 20 m od místa, kde ke spáchání přestupku došlo a z tohoto místa je velice dobře vidět na křižovatku, kde se přestupek stal. Na ulici Mariánskohorská v křižovatce s ulicí Jirská ve směru k ulici Muglinovská spatřili jedoucí vozidlo Mercedes Benz, jehož řidič nezastavil na křižovatce na červené světlo, které mu přikazuje vozidlo zastavit. Policisté se proto za předmětným vozidlem rozjeli. K jeho zastavení došlo za pomoci modrého majáku a červeného nápisu STOP POLICIE na ulici Mexické v Ostravě – Muglinově. Poté, co policista přistoupil k okénku řidiče předmětného vozidla, požádal jej o předložení dokladů potřebných k řízení a provozu vozidla. Řidič na požádání nepředložil zelenou kartu od vozidla. Řidiči vozidla L. B. bylo sděleno, jakého přestupku se dopustil a shlédl záznam usvědčující ho, že projel křižovatkou na červenou. K tomu policistovi sdělil, že je jasné, že jel křižovatkou na červenou, ale přestupek chce oznámit na Magistrát města Ostravy. Řidič byl řádně poučen a byla mu dána možnost se ke spáchanému přestupku vyjádřit, což učinil a své vyjádření podepsal. Ve vozidle byl sám, k záměně řidiče nemohlo dojít. Svědek policista nstržm. K. M. po zákonném poučení jako svědek vypověděl, že tehdy vykonával denní službu spolu s kolegou M. S. K dispozici měli služební vozidlo v barvách policie, svědek byl jeho řidičem. Službu vykonávali v Ostravě – Přívoze. S vozidlem stáli na nájezdu k bývalému Dřevoprodeji, což je cca 15 až 20 m od místa, kde byl přestupek spáchán. Výhledové podmínky byly velmi dobré. Ze služebního vozidla spatřili, že na ulici Mariánskohorská v křižovatce s ulicí Jirská ve směru na ulici Muglinovskou přijíždí vozidlo, které, přestože na semaforu byla červená, křižovatkou projelo. Nejednalo se o situaci, že by řidič jel takovou rychlostí, že by vozidlo zastavit nemohl. Řidič prostě signál nerespektoval, jednalo se o vozidlo Mercedes Benz. Po tomto zjištění svědek zapnul na služebním vozidle maják modré barvy a nápis STOP POLICIE a za vozidlem se vydali. Vozidlo bylo zastaveno na ulici Mexické v Ostravě – Muglinově. Kolega svědka pan M. S. požádal řidiče o předložení dokladů potřebných k řízení a provozu vozidla. Na požádání policisty řidič nepředložil zelenou kartu. Řidiči byl sdělen důvod zastavení a shlédl záznam, který prokazoval, že se předmětného přestupku dopustil. Řidič B. konstatoval, že ze záznamu je zřejmé, že s vozidlem projel křižovatkou na červenou, ale chtěl, aby věc byla oznámena na Magistrát města Ostravy. Po řádném poučení do oznámení o spáchaném přestupku se vyjádřil a toto vyjádření podepsal. K záměně řidiče nemohlo dojít, řidič byl ve vozidle sám. Správní orgán I. stupně následně vydal rozhodnutí dne 16.7.2015, č. j. SMO/254892/15/DSČ/Lip, jímž žalobce uznal vinným z naplnění skutkové podstaty přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu pro porušení ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu v návaznosti na ust. § 70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, podle ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla pro porušení ust. § 17 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kterých se dopustil tím, že dne 12.2.2015 v 08:27 hodin v Ostravě – Přívoze na křižovatce ulic Mariánskohorská x Jirská, řídil osobní motorové vozidlo Mercedes Benz, RZ X, se kterým nerespektoval červený signál „STŮJ!“ tím, že vozidlo nezastavil právě na tento signál a pokračoval dál v jízdě. Dále při kontrole na požádání policisty nepředložil zelenou kartu. Žalobci byla uložena pokuta 2.500,- Kč a povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku paušální částkou 1.000,- Kč a bylo rozhodnuto o splatnosti pokuty a nákladů řízení. Žalovaný odvolání žalobce napadeným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 správního řádu ze dne 19.1.2016, č. j. MSK 147018/2015 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, ztotožnil se se závěry správního orgánu I. stupně o naplnění skutkové podstaty předmětných přestupků, korigoval jak níže uvedeno toliko hodnocení subjektivní stránky přestupků. V odůvodnění správní orgán I. stupně uvedl, z jakých podkladů a důkazů vycházel, v odůvodnění činí zjištění z jednotlivých důkazů (viz první odstavec odůvodnění rozhodnutí, kde jsou samostatně zjištění z oznámení o přestupku, z videozáznamu, z výpisu z evidenční karty řidiče, na str. 3 rozhodnutí jsou zjištění z výpovědi svědka nstržm. M. M. S., na str. 4 jsou samostatně zjištění z výpovědi svědka nstržm. K. M., v následující pasáži správní orgán provádí hodnocení důkazů). Na tomto místě krajský soud činí závěr, že není důvodná námitka žalobce, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně provádí tzv. souhrnné zjištění. Uvedené tvrzení žalobce je v rozporu s citovaným obsahem odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nelze tedy ani přisvědčit námitce žalobce, že by z uvedeného žalobcem tvrzeného důvodu bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelné. V následující pasáži pak správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí odkazem na příslušná ustanovení zákona činí právní závěry o naplnění skutkové podstaty každého z přestupků (viz str. 4 až 5 rozhodnutí) a dle názoru soudu přezkoumatelným způsobem odůvodnil také naplnění materiálního znaku přestupků. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že materiální znak přestupku je naplněn zpravidla vždy, jsou-li naplněny jeho znaky formální s výjimkou případů, kdy vyvstanou takové zvláštní okolnosti, které naplnění materiálního znaku vylučují. V projednávané věci žádné takovéto okolnosti žalobce netvrdil a nebyly zjištěny ani správním orgánem. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že řidič má v zásadě povinnost zastavit vozidlo už na signál se žlutým světlem „POZOR“ s výjimkou situace, kdy je vozidlo již tak blízko, že by řidič nemohl bezpečně zastavit, přičemž z provedených důkazů, a to videozáznamu a výpovědi svědků nic takového zjištěno nebylo. Nezastavení vozidla na signál s červeným světlem „STŮJ!“ tak nelze srovnávat s věcí řešenou Nejvyšším správním soudem v žalobcem odkazovaném rozsudku č. j. 5 As 104/2008-45. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že za popsané situace správní orgán nebyl povinen naplnění materiálního znaku přestupků podrobně odůvodňovat. Učinil-li závěr, že žalobce svým jednáním ohrozil zájem chráněný zákonem, a tím je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, nelze mu nic vytknout. Soud rovněž sdílí názor žalovaného, že naplnění materiálního znaku přestupku nebyl správní orgán povinen podrobně odůvodňovat ani ve vztahu k přestupku spočívajícímu v nepředložení zelené karty. Navíc za situace, kdy nevyšly najevo ani nebyly tvrzeny žádné zvláštní okolnosti, které by měly vést k závěru, že toto jednání žalobce neporušovalo ani neohrožovalo zájem společnosti. Soud dále ve shodě s žalovaným uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že jednáním žalobce došlo k ohrožení zájmu chráněného zákonem, což pro posouzení jednání jako přestupku postačuje. Chybu v odůvodnění rozhodnutí, která spočívá v tom, že správní orgán I. stupně uvedl na str. 5 jiné jednání – překročení nejvyšší dovolené rychlosti, žalovaný napravil v odůvodnění svého rozhodnutí. Zde soud poznamenává, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně a odvolacího správního orgánu tvoří nedílný celek. Námitce žalobce, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného odůvodnění materiálních znaků přestupků s ohledem na výše uvedené závěry, přisvědčit nelze. Krajský soud neakceptuje ani námitku žalobce směřující proti nesprávnému hodnocení důkazů, a to výpovědi svědka M. a videozáznamu. Soud má naopak za to, že správní orgány posoudily oznámení přestupku sepsané na místě samém, svědecké výpovědi a videozáznam v souladu s § 50 odst. 4 správního řádu, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Podklady pro rozhodnutí tvořily ucelený důkazní rámec a za této situace bylo možno spolehlivě dovodit odpovědnost žalobce za obě přestupková jednání. Krajský soud současně konstatuje, že správní orgán dostál své povinnosti přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Výpovědi svědků – policistů korespondují s videozáznamem. Tyto důkazy jednoznačně prokazují, že žalobce projel křižovatkou na červený signál. Z videozáznamu rovněž bylo zjištěno, že žlutý signál svítil nejméně 3 sekundy. Nelze tudíž souhlasit s názorem žalobce, že na předmětné křižovatce žluté světlo svítilo extrémně krátkou dobu a že vozidlo nemohl zastavit bezpečným způsobem na signál „STŮJ!“. K tomu soud poznamenává, že uvedenou námitku žalobce nikdy v průběhu správního řízení nevznesl. Za zjištěného skutkového stavu správní orgán I. stupně vůbec neměl důvod se zabývat otázkou, zda žalobce mohl na světelný signál bezpečným způsobem reagovat. Žalobce ani nikdy v průběhu správního řízení netvrdil, že by bezpečným způsobem reagovat nemohl. Žalobce ani v žalobě žádné konkrétní okolnosti, vyjma videozáznamem vyvráceného tvrzení, že žluté světlo svítilo extrémně krátkou dobu, neuvedl. Nedůvodnou soud shledává i námitku žalobce, že v řízení nebylo prokázáno, že ho policisté o předložení zelené karty požádali. Opak je pravdou. Z výpovědi svědků – policistů M. M. S. a K. M. bylo jednoznačně prokázáno, že k předložení zelené karty žalobce byl požádán. Výpovědi policistů byly bez rozporů jak každá zvlášť, tak při vzájemném porovnání, s nimi korespondoval i listinný důkaz, a to oznámení přestupku, v němž se žalobce vyjádřil a nic o tom, že by policisty k předložení zelené karty vyzván nebyl, neuvedl. Námitka žalobce, že skutkový stav nebyl zjištěn s dostatečnou mírou jistoty, není důvodná. K porušení § 3 správního řádu nedošlo. Soud nesdílí názor žalobce, že výrok prvostupňového rozhodnutí není konformní s § 77 zákona o přestupcích. Soud naopak souhlasí se závěry žalovaného, že z článku II bod 1 zákona č. 204/2015 Sb. – přechodná ustanovení plyne, že řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Soud považuje za přiléhavou argumentaci žalovaného, že přestože tento článek II měl podle článku XXVI téhož zákona nabýt účinnosti až dne 1.10.2016, je nutno učinit závěr, že jde o zjevnou legislativní chybu. Argumentoval přitom, že se jedná o přechodná ustanovení, která z povahy věci upravují postup adresátů měněné právní normy v době bezprostředně následující po nabytí účinnosti takové změny, a proto je jediným smysluplným výkladem takový výklad, že přechodná ustanovení nabývají účinnosti ke stejnému dni, jako změna právní normy, ke které se vztahují, tedy k 1.10.2015. Soud proto souhlasí rovněž s názorem žalovaného, že správní orgány postupovaly v souladu s přechodným ustanovením tak, že řízení o přestupku žalobce, které bylo zahájeno před 1.10.2015, dokončily podle zákona o přestupcích ve znění účinném před 1.10.2015. Z uvedeného plyne závěr, že absence formy zavinění přestupku ve výroku rozhodnutí není vadou rozhodnutí. V daných souvislostech soud poznamenává, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí provedl korekci závěru správního orgánu I. stupně o formě zavinění a odlišně od správního orgánu I. stupně hodnotil formu zavinění jako nevědomou nedbalost, jak plyne z jeho odůvodnění. Dle názoru soudu tato korekce neznamená bez dalšího změnu rozhodnutí v části odůvodnění ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žádný orgán veřejné moci proto nemůže vycházet z toho, že žalobce spáchal přestupky úmyslně. Soud současně dospěl k závěru, že odůvodnění zavinění přestupků na str. 5 rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou přezkoumatelné. Hodnocení subjektivní stránky přestupků přezkoumatelným způsobem odůvodnil i žalovaný na str. 3 a s jeho argumentací a závěrem, že je nutno posoudit jednání žalobce jako zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, soud souhlasí a odkazuje na odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Přisvědčit nelze ani námitce žalobce, že by sdělení počtu bodů mělo být součástí rozhodnutí o přestupku, respektive dokonce součástí výroku rozhodnutí. Nic takového z ust. § 77 zákona o přestupcích, podle něhož výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popř. rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1), neplyne. Sankcí ve smyslu § 11 zákona o přestupcích, zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci, zákaz pobytu. Výčet sankcí v ust. § 11 odst. 1 zákona o přestupcích je taxativní. Ani z žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 114/2014-69 neplyne, že by sdělení počtu bodů mělo být součástí rozhodnutí o přestupku či dokonce součástí jeho výroku. Popis skutku ve výroku rozhodnutí je dostatečný a určitý a má náležitosti dle § 77 zákona o přestupcích. Námitka žalobce o neurčitosti výroku rozhodnutí není důvodná. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Ostravě dne 28.12.2016 Mgr. Jarmila Úředníčková samosoudkyně