19 A 5/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: J. M. H. zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem 110 00 Praha 1, Opletalova 25 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem 130 51 Praha 3, Olšanská 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2026, č. j. CPR-2565-3/ČJ-2026-930310- V248, ve věci správního vyhoštění takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 3. 12. 2025 č. j. KRPT-302159-24/ČJ-2025-070022 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 326/1999 Sb.) a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace v délce 3 let. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena dle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., ode dne, kdy cizinec vycestuje z území členských států EU a smluvních států. Podle § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., byla žalobci stanovena doba k vycestování do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně bylo rozhodnuto o tom, že podle § 120a odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestován podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb.

2. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Rozhodnutím žalovaného Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 12. 3. 2026 č. j. CPR-2565-3/ČJ-2026-930310- V248, bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.

3. Žalobce podal v zákonné lhůtě u zdejšího soudu žalobu proti označenému rozhodnutí žalovaného, v níž namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť správní orgán I. stupně v rámci správního řízení dospěl k závěru, že na území České republiky se dopouštěl výkonu závislé práce bez platného oprávnění k takové činnosti, a tedy porušil ustanovení § 103 písm. v) zákona o pobytu cizinců. Současně učinil závěr, že nelegální práce je jednou z okolností jeho případu, která vypovídá o jeho postoji (ne) respektování právního řádu České republiky a že tato zvyšuje závažnost jeho protiprávního jednání. Žalobce uvedl, že výkon nelegální práce považuje za okolnost, která v průběhu správního řízení nebyla jednoznačně prokázána a v rámci odvolání namítal, že řízení v jeho věci není vedeno dle § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a tedy by se správní orgán neměl zabývat údajným výkonem nelegální práce. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí mu dal de facto za pravdu, když uvedl, že byl kontrolován na ubytovně a nikoliv v místě výkonu práce, proto mu tedy nelze přiznávat k tíži údajné porušení § 103 písm. v) zákona o pobytu cizinců. Považuje ovšem za nelogické, aby žalovaná akceptovala jeho odvolací námitku, ale nijak toto nereflektovala ve výroku rozhodnutí. Odpadnutí jedné ze závažných okolností (výkon nelegální práce), ke které správní orgán I. stupně přihlížel, nemůže vést k potvrzení rozhodnutí I. stupně. Nelze hovořit o tom, že by postup správního orgánu I. stupně byl toliko „nesprávností“. Naopak v případě, kdy jsou mu přičítány k tíži okolnosti, které v rámci správního řízení nebyly dostatečně prokázány, a pro které ani není řízení vedeno, lze hovořit o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, pro kterou měla žalovaná rozhodnutí I. stupně zrušit.

4. V další pasáži žalobce vytýkal žalovanému hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění. Poukázal na to, že nerozporuje, že se skutečně dopustil porušení norem cizineckého práva, nicméně to bylo způsobeno zejména nesprávným (dá se říci, že až podvodným) poučením ze strany zprostředkovatelů, kteří mu obstarávali víza do Maďarské republiky. V jeho případě nelze hovořit o vědomém a úmyslném porušování norem. Ačkoliv tedy nesplnění povinnosti dle zákona o pobytu cizinců je nezpochybnitelné, měl žalovaný uvedená tvrzení zohlednit v rámci šetření postupu, kterým správní orgán I. stupně hodnotil přiměřenost svého rozhodnutí. Neúmyslnost protiprávního jednání je zcela jistě okolností, kterou je nutno v rámci přezkumu přiměřenosti zohlednit, a to v souladu s kritérii, kterými se rozhodující orgány musí v případech mj. správních řízení ohledně správního vyhoštění řídit tak, jak je stanovil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost číslo 46410/99. Mezi tato kritéria patří následující: 1) povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem, 2) délka jeho pobytu v hostitelské zemi, 3) doba od spáchání trestného činu a chování stěžovatele během ní, 4) státní občanství různých dotčených osob, 5) rodinná situace stěžovatele, zejména doba trvání manželství, jakož i ostatní okolnosti svědčící o existenci skutečného rodinného života páru, 6) otázka, zda manžel stěžovatele při vzniku rodinného pouta věděl o trestné činnosti stěžovatele, 7) otázka, zda z manželství vzešly děti, a jejich věk, 8) závažnost obtíží, kterým by manžel stěžovatele čelil v domovské zemi, 9) zájem a blaho dětí, zejména s ohledem na obtíže, kterým by čelili v domovské zemi, 10) pevnost rodinných, sociálních a kulturních vazeb s hostitelskou a domovskou zemí. Žalobce dále uvedl, že posuzováním přiměřenosti dopadu rozhodnutí na oprávněné zájmy cizinců se mnohokrát zabýval Nejvyšší správní soud. Z jeho judikatury vyplývá, že správní orgány musí při testu proporcionality protichůdné zájmy definovat, popsat a vážit proti sobě. Cílem je roztřídit jednotlivé protichůdné zájmy mezi dvě misky na opačných stranách vah. Tento proces nelze nahradit pouhým konstatováním, že rozhodnutí je přiměřené. Žalobce v žalobě odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalovaná jeho výše uvedené námitky v rámci napadeného rozhodnutí nezohlednila. Tvrzení ohledně lživého poučení ze strany zprostředkovatelů hodnotila pouze ve vztahu ke splnění podmínkám pro uložení správního vyhoštění. Žalobci připomenul, že jeho námitka neměla sloužit k prokázání, že na území v důsledku nevědomosti pobýval oprávněně, ale k tomu, aby se žalovaná náležitě zabývala okolnostmi porušení právních předpisů na úseku pobytu cizinců a následně poměřila veřejný zájem a zájem soukromí, a to mimo jiné náležitým stanovením přiměřené doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU.

5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se podrobně vyjádřil k celé věci a přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty ust. § 119 odst. 1 písmeno b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, a to z důvodu, že napravil dílčí nesprávnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně týkající se ustanovení § 103 písm. v) zákona o pobytu cizinců, avšak ve výroku přesto potvrdil rozhodnutí o správním vyhoštění, žalovaný uvedl, že k této nesprávnosti nepřihlížel a postupem podle § 89 odst. 2 správního řádu ji korigoval. Podstatné je, že napadené rozhodnutí stojí výhradně na prokázaném dlouhodobém neoprávněném pobytu, nikoli na závěrech o výkonu práce. Odstranění dílčí nesprávnosti tedy nemá žádný vliv na zákonnost, ani správnost výroku. Případná výdělečná aktivita žalobce měla pouze podpůrný význam při hodnocení přiměřenosti, nikoli při posouzení samotného důvodu pro vyhoštění. Základním a samostatně postačujícím důvodem je dlouhodobý neoprávněný pobyt žalobce. Tvrdil-li žalobce, že jednal v omylu, údajně způsobeném „lživým poučením agentury“, pak touto otázkou se napadené rozhodnutí zabývá rozsáhle a s odkazem na povinnosti cizince podle zákona o pobytu cizinců i na povahu vízového štítku. Údaje o délce povoleného pobytu byly uvedeny v angličtině, kterou žalobce ovládá. Soukromá osoba nemůže nahradit povinnost cizince znát a dodržovat právní předpisy. Žalobce se zdržoval na území bez povolení po dobu 9 měsíců, a nikoli ojediněle či krátkodobě. Naopak šlo o jednání dlouhodobé a vědomé, přerušené pouze policejní kontrolou. Žalovaný uvedl, že neakceptuje námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Poukázal na to, že žalobce nemá na území České republiky ani EU žádné rodinné, sociální, ekonomické či jiné vazby. Sám uvedl, že jeho rodina žije na Filipínách, kam se může bez překážek vrátit a že mu v domovské zemi mu nic nehrozí. Tříletá doba zákazu vstupu byla stanovena v polovině možného rozpětí, je přiměřená a odpovídá charakteru porušení povinností žalobce.

6. U jednání žalobce setrval na svém stanovisku k věci. Žalovaný se k jednání nedostavil, svou neúčast řádně omluvil a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s., zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

8. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 3. 12. 2025 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., a to na základě skutečnosti, že 2. 12. 2025 ve 20:15 hodin na adrese P. u K., D. M. č. p. X, ubytovací zařízení HDP P. u K., provedla hlídka policie pobytovou kontrolu za účelem objasňování nelegální migrace. Byl kontrolován i cizinec, v jehož osobě byl ztotožněn žalobce. Při pobytové kontrole předložil platný biometrický cestovní pas PHL číslo X s platností do 18. 9. 2028. V cestovním dokladu nebylo nalezeno žádné platné vízum či povolení k pobytu. Příletové razítko na letiště Maďarsko - Ferihegy má datum 30. 1. 2025. V předloženém dokladu se dále nacházel vízový štítek HUN číslo X s platností od 27. 1. 2025 do 20. 3. 2025 s délkou pobytu 30 dnů, vydaný dne 27. 1. 2025 Maďarskem. Dle zjištěného byl poslední den legálního pobytu cizince den 28. 2. 2025, a tedy od 1. 3. 2025 se na území nachází bez oprávnění k pobytu. Žalobce nepředložil žádný další doklad, který by jej opravňoval k pobytu na území.

9. Dne 3. 12. 2025 byl s žalobcem sepsán protokol o výslechu účastníka správního řízení, a to za přítomnosti tlumočníka do jazyka anglického, který byl ustanoven na základě jeho žádosti vzhledem k tomu, že českému jazyku nerozuměl slovem, ani písmem. Žalobce kromě svých osobních údajů včetně místa bydliště ve Filipínách sdělil, že je svobodný, ale žije s přítelkyní, se kterou má dceru. Sdílejí společnou domácnost, tvoří rodinu. Obě žijí na Filipínách. Bydlí tam také jeho matka. V České republice, ani v Evropě nemá žádnou rodinu. Do EU přicestoval z ekonomických důvodů. Chtěl si zde vydělat nějaké peníze. Do Maďarska jej pozvala firma, která mu předem zařídila vízum. Do Maďarska přiletěl z Filipín 30. 1. 2025. Pracoval tam po dobu tří měsíců jako ochranka na stavbě. Na dotaz policisty odpověděl, že nevěděl, že jeho vízum bylo pouze na jeden měsíc. Domníval se, že má roční vízum. Poté jej pozval kamarád, aby za ním přijel do Prahy. Nabídl mu, že zde může žít a pracovat. Ve skutečnosti tu pracoval pouze jeden týden, a to na stavbě v areálu Škoda Auto ve městě Kosmonosy. Následně vykonával různé práce, především příležitostné výpomoce, čímž si vydělával na živobytí, například uklízel. Co se týče pobytu, tak se domníval, že je zde legálně. Byl si vědom toho, že k práci potřebuje povolení, to si však žádným způsobem nevyřizoval. Poslední práci vykonával v úklidové firmě Plan C facilities někde v Karviné. Firma mu slíbila, že mu pracovní povolení vyřídí. V Evropské unii nemá žádnou osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu bylo z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života nepřiměřené. Nemá zde žádné ekonomické, kulturní, společenské vazby, případně závazky nebo pohledávky. Ve své domovské zemi není ohrožen na životě, nic mu tam nehrozí. Je mu tam zaručeno právo na osobní bezpečnost, na účinnou právní ochranu. Neexistuje důvod či překážka, které by mu znemožňovaly návrat do domovské země.

10. Ve spise je fotokopie cestovního dokladu žalobce opatřeného vízovým štítkem vydaným Maďarskem číslo X, národní vízum – typ „D“, s platností od 27. 1. 2025 do 20. 3. 2025, jednovstupní s povolenou délkou pobytu 30 dnů. V témže dokladu je otisk vstupního razítka hraničního přechodu Budapešť – Ferihegy 2, ze dne 30. 1. 2025. V předmětném dokladu je také založena rezidenční nálepka Spojených arabských emirátů (Abú Zabí).

11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, tj. ve znění k datu vydání napadeného rozhodnutí, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

12. Krajský soud v rozhodnutí žalovaného žádné nezákonnosti neshledal a žalobní námitky považuje za nedůvodné.

13. Bez důvodných pochybností bylo v řízení před správním orgánem prokázáno, že žalobce pobýval na území České republiky od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 (kdy proběhla pobytová kontrola) bez platného oprávnění k pobytu, čímž naplnil podmínku § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., neboť porušil § 103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb. (pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu). Bylo prokázáno, předloženým biometrickým cestovním pasem a výpovědí žalobce, že cestovní doklad byl opatřen vízovým štítkem vydaným Maďarskem, šlo o národní vízum – typ v „D“ s platností od 27. 1. 2025 do 20. 3. 2025, jednovstupní, s povolenou délkou pobytu 30 dnů, přičemž na otisku vstupního razítka z hraničního přechodu Budapešť – Ferihegy 2 je datum 30. 1. 2025. Žalobce tak byl oprávněn na území pobývat do 28. 2. 2025. Je třeba zdůraznit, že předmětné národní vízum má jasně vyznačené údaje v angličtině a s vyznačenou platností, údaje jsou srozumitelné, jsou v jazyce, který žalobce ovládá. Nadto, jak žalovaný přiléhavě poznamenal, cestovní pas žalobce obsahuje předchozí rezidenční víza vydaná Spojenými arabskými emiráty, což svědčí o zkušenosti žalobce s cizineckými režimy. Tvrzení žalobce o omylu, že si myslel, že se jedná o roční vízum, je tvrzení ryze účelovým. Žalobce mohl a měl vědět a zcela jistě věděl, jak s vízem nakládat. Odpovědnost za splnění povinností (pobytových a pracovněprávních) tíží žalobce, nikoli jiné soukromé subjekty (zaměstnavatele, zprostředkovatele, „agentury“). Soud souhlasí s žalovaným, že žalobce se nemohl spoléhat a věřit příslibu jinému soukromému subjektu a na jakési přísliby spoléhat. V rámci běžné pečlivosti měl být aktivní a u příslušných orgánů si své právní postavení ověřit. Nic z toho neučinil, jak plyne i z jeho výpovědi, a dlouhodobě imigrační režim nerespektoval. Od 1. 3. 2025 do 2. 12. 2025 na území pobýval nepřetržitě bez jakéhokoli pobytového oprávnění, tedy 9 měsíců, jednalo se tedy o vědomé, dlouhodobé porušování povinnosti podle § 103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., nikoli o ojedinělé či krátkodobé pochybení, přičemž motivem byly výlučně ekonomické důvody. Nedůvodná je i námitka, že správní orgán měl postupovat dle § 50a zákona č. 326/1999 Sb., a rozhodnutím mu uložit toliko povinnost opustit území, nikoli vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Argumentoval přitom, že neměl žádné problémy s porušováním právních předpisů. Opak je pravdou, jak plyne z údajů v cestovním pase a jeho vlastní výpovědi. Žalobce sám uvedl, že si zde vydělával příležitostnými pracemi a že si byl vědom potřeby pracovního povolení k výkonu práce a že žádné kroky k jeho získání však neučinil. Soud souhlasí s žalovaným, že aplikace § 119 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.. nezávisí na správním uvážení správního orgánu. Jsou-li podmínky tohoto ustanovení naplněny, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit. Správní orgány postupovaly v souladu se zákonem. Zároveň nebyl dán důvod pro postup dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tedy ani pro postup dle § 50a téhož zákona, když žalobce netvrdil takové okolnosti, které by mohly indikovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, ani takové okolnosti nebyly správním orgánem zjištěny. Opatření dle § 50a zákona o pobytu cizinců lze vydat pouze v případě kdy by zásah do soukromého a rodinného života osoby byl skutečně mimořádně závažný. Takové podmínky však případ žalobce nesplňuje. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud přistoupily k uložení správního vyhoštění.

14. K námitce, že se do neoprávněného pobytu nedostal úmyslně, je třeba uvést, že otázka zavinění se v případě řízení o správním vyhoštění neposuzuje, nejde totiž o správní trestání. K tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 102/2011-80, v němž NSS uvedl, že tato v zásadě preventivní podstata správního vyhoštění má svůj význam zejména z hlediska zavinění cizince, které není třeba prokazovat a při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu, konec citace.

15. Soud se ztotožňuje se závěry žalovaného ohledně posouzení proporcionality zásahu do soukromého a rodinného života žalobce podle čl. 8 Úmluvy. I dle názoru soudu intenzita zásahu do soukromého a rodinného života žalobce je nízká. Žalobce v této souvislosti vypověděl, že na Filipínách se má kam vrátit, má tam přítelkyni a dceru, žije tam jeho matka, o mezinárodní ochranu nikdy nežádal, v zemi původu mu nic nehrozí, neexistuje překážka nebo důvod, který by mu znemožňoval návrat do domovské země. Naproti tomu je zde převažující výrazný veřejný zájem na ochraně regulérního pobytového režimu a na prevenci dlouhodobých neoprávněných pobytů. Soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se závěry žalovaného se ztotožňuje, a to i ohledně posouzení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, která byla stanovena v délce 3 let, tj. v polovině výměry. K hodnocení přiměřenosti délky doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států EU a smluvních států, je třeba konstatovat, že je na uvážení správního orgánu, jak dlouhou dobu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 Azs 181/2016-41 uvedl, že otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem, konec citace. Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci, ani nahradit správní uvážení soudním (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 139/2002-46).

16. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 343/2020-21, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl: „Soud tedy nepochybí, pokud se omezí toliko na zkoumání toho, zda se správní orgány při uložení konkrétní délky zákazu vstupu na území nedopustily možného excesu či svévole (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2021 č. j. 6 Azs 313/2020-40). Správní uvážení přitom musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda jej správní orgán nezneužil či nepřekročil jeho meze (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2004 č. j. 2 As 19/2004-92 či ze dne 30. 11. 2004 č. j. 3 As 24/2004-79). V rozsudku ze dne 4. 4. 2019 č. j. 1 Azs 45/2019-28 dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zákon o pobytu cizinců v souvislosti s dobou zákazu vstupu na území vůbec nepracuje s pojmy polehčujících a přitěžujících okolností. Správní orgán I. stupně pak ve svém rozhodnutí má poukázat na skutkové okolnosti případu (…), pro které uložil délku zákazu vstupu na území v polovině zákonné sazby (…). Samotnou spolupráci v dalším průběhu řízení nelze považovat za něco mimořádného a zohledňovat ji ve prospěch stěžovatele, konec citace.

17. Soud shledal, že správní orgány při úvaze o délce doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, objektivně zohlednily všechny relevantní okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, a to na základě kritérií stanovených v § 174a zákona o pobytu cizinců, vycházely zejména ze závažnosti protiprávního jednání žalobce, která byla definována jeho délkou, poukázaly také na to, že žalobce se uvedeného jednání dopustil zcela vědomě, jeho cestovní pas obsahuje předchozí rezidenční víza vydaná Spojenými arabskými emiráty, což svědčí o jeho zkušenosti s cizineckými režimy, o svých povinnostech v oblasti pobytu cizinců tudíž vědět měl a mohl. K jeho odhalení došlo až při pobytové kontrole. Žalobce vůbec žádné kroky k tomu, aby svůj pobytový status vyřešil, neučinil. Byla-li na základě kritérií stanovených v § 174a zákona o pobytu cizinců, hodnocena také skutečnost, že žalobce na území nelegálně vykonával zaměstnání, odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 11/2019-47, v němž NSS uvedl, že přitěžující okolnost dalšího protiprávního jednání – nelegálního výkonu zaměstnání, může být prokázána i bez řízení o správním vyhoštění § 119 odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o pobytu cizinců), je-li prokázána pouze obecně bez její kvantifikace tvrzením cizince, konec citace. Správní orgány tedy nepochybily, pokud zohlednily v neprospěch žalobce výkon nelegální práce. Skutečnost, že žalobce zde neoprávněně vykonával práci, zmínil sám žalobce, který jako účastník správního řízení vypověděl, že do Evropské unie přicestoval z ekonomických důvodů. Pracoval na stavbě v areálu Škoda Auto ve městě Kosmonosy, poté vykonával různé práce, především příležitostné výpomoce, například uklízel.

18. Soud má po zhodnocení výše uvedených skutečností za to, že uložení správního vyhoštění a doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států v délce 3 let zohledňuje všechny individuální okolnosti na straně žalobce, i okolnosti soukromého a rodinného života, nelze jej považovat za excesivní či nepřiměřené. Meze správního uvážení správní orgány nepřekročily.

19. Soud s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto jí v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č.

6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava 23. června 2026 Mgr. Jarmila Úředníčková samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I.M.