19 Az 7/2026

Rubrum

č. j. 19 Az 7/2026 – 59 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: L. H. státní příslušnost Ukrajina t. č. pobytem v Pobytovém a integračním středisku Havířov, 735 64 Havířov - Dolní Suchá, Na kopci 5 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2026 č. j. OAM-1206/BA-BA01-K07- 2025, o udělení mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2026 č. j. OAM-1206/BA-BA01-K07-2025 se v části, jíž bylo rozhodnuto o neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zrušuje a věc se v této části vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2026 č. j. OAM-1206/BA-BA01- K07- 2025 se ve zbývající části, tj. neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13 a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zamítá. Shodu s prvopisem potvrzuje

I. M. 2 19 Az 7/2026

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu a navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že žalovaný nesprávně posoudil důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Uvedl, že mezi účastníky není sporné, že na území Ukrajiny probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt. Sporné není ani to, že útoky Ruska často míří nejen na čistě vojenské cíle, ale také na civilní objekty. Konflikty přitom nelze lokalizovat pouze do oblastí východní části Ukrajiny, kde probíhají přímé pozemní střety podél relativně zamrzlé a nehybné frontové linie. V době moderního ozbrojeného konfliktu je nezbytné vnímat hrozbu jako rozsáhlejší. S těmito závěry žalovaného tedy lze souhlasit. S dalším posouzením situace se však již neztotožňuje. Žalovaný uvedl, že v roce 2025 ruská armáda zesílila ostřelování ukrajinského území, včetně civilní kritické infrastruktury, např. zdravotnických zařízení, tepláren a elektráren. Ruské jednotky útočily v průměru 4,4 tisíci až 5 000 drony nebo balistickými střelami měsíčně. Žalovaný konstatoval, že cca 85 % z nich bylo sestřeleno. Důsledkům těch dopadlých 15 % střel se však mnoho nevěnuje, navíc činí závěr, že se občané Ukrajiny mají kde schovat (obecným odkazem na počet krytů), že funguje systém včasného varování civilního obyvatelstva a že osobám v západních oblastech Ukrajiny toho mnoho nehrozí. Žalobce namítal, že toto posouzení situace považuje za nanejvýš cynické. Poukázal na to, že v poslední době ruské vzdušné útoky zasáhly cíle, včetně většiny civilních, až v západních částech Ukrajiny. Jedná se například o listopadový vzdušný útok na Ternopil, o kterém Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky reportoval způsobem, že „žádná část země není bezpečná“. Od začátku letošního roku byla hned několikrát zasažena také přímo Lvovská oblast, a to za použití nadzvukových balistických střel a dronů nových generací. Situace se i dle žalovaného v relativně bezpečných oblastech na jejím západě, jak plyne z nezávislých zdrojů, naopak zhoršuje. Žalovaný však situaci na Ukrajině posuzuje rozdílně, v rozporu s reálnou situací. Energetická nouze postihuje celé území Ukrajiny a má důsledky na život obyvatel, počínaje potížemi s dostupností zdravotní péče a konče výpadky signálu a internetu, i tedy nemožností použití systému včasného varování, čemuž se žalovaný vůbec nevěnoval. I tento důsledek moderního konfliktu je přitom zásadní pro posouzení situace a okolností, které odůvodňují udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Právě z tohoto důvodu neobstojí ani žalovaným citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2620/24 ze dne 22. 10. 2024. Od doby vydání tohoto usnesení se situace znatelně zhoršila a neodpovídá současnému stavu. Žalobce namítal, že je naprosto zřejmé, že správní orgán nedostál své povinnosti vyplývající ze zásady materiální pravdy, neboť nedostatečně zjistil skutkový stav věci, respektive skutkový stav zjištěný v rámci řízení nesprávně právně posoudil. Pokud žalovaný učinil závěr, že v případě návratu do země původu mu nic nehrozí, neexistuje skutečné nebezpečí vážné újmy, připomenul žalobce ustálenou judikaturu Shodu s prvopisem potvrzuje I.M. 3 19 Az 7/2026 Nejvyššího správního soudu ve vztahu k udělení azylu, podle níž je zapotřebí vycházet z tzv. přiměřené pravděpodobnosti. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Az 71/2006, z něhož citoval.

3. Žalobce v daných souvislostech poznamenal, že žalovaný v jeho věci porušuje princip legitimního očekávání vyplývající z § 2 odst. 4 správního řádu. Nelze zapomenout, že Česká republika, jakož i ostatní státy Evropské unie, poskytují občanům Ukrajiny ochranu prima facie pomocí institutu dočasné ochrany. Ten přitom není nijak územně omezen, ale vychází z premisy, že ochranu zasluhují osoby z celého území Ukrajiny. Poznamenal, že do rozsahu této ochrany vymezené Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 z časových důvodů nespadá. To však neznamená, že je pro něho situace v zemi původu nějak odlišná. Důvody, pro které byla dočasná ochrana poskytnuta, stále trvají. Není pak od věci říci, že důvody, pro které byla prima facie ochrana osobám z Ukrajiny udělena, korespondují s důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu. Pro úplnost zmínil, že na základě závazného stanoviska vydaného žalovaným ze dne 20. 5. 2022 vycestování státních příslušníků Ukrajiny na Ukrajinu není možné. V případě všech občanů Ukrajiny totiž existuje překážka vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť by jim v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadené rozhodnutí je v rozporu s oběma dříve deklarovanými právními názory na situaci na Ukrajině. Jestliže žalovaný v jeho individuálním případě rozhodl v nesouladu se svým předchozím právním názorem na situaci na Ukrajině, je nutné, aby dostatečně odůvodnil, v čem spatřuje odlišnost jeho případu od obecně deklarovaného postoje. Takovéto závěry však v napadeném rozhodnutí uvedeny nejsou a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

4. Žalobce dále namítal, že je zcela mylný závěr žalovaného, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal s jediným cílem, a to legalizovat svůj pobyt v České republice. Skutečně by rád svůj pobyt na území České republiky legalizoval a pracoval zde, avšak jeho primárním cílem je nevracet se do země, kde bude vystaven závažnému nebezpečí. V této souvislosti citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž snaha o legalizaci pobytu je samozřejmě obsažena v každé žádosti o mezinárodní ochranu a nemůže být dávána žadateli k jeho tíži. V žalobě žalobce rovněž reagoval na výtku správního orgánu ohledně pozdní žádosti o mezinárodní ochranu, kterou mu správní orgán dává k tíži a odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 62/2019-44, z něhož citoval.

5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož ve vyjádření obsáhle citoval, stejně tak z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025.

6. U jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích k věci.

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, v mezích žalobních bodů, při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž současně respektoval § 32 odst. 9 zákona o azylu a dokazování v souladu s ust. § 77 odst. 2 s. ř. s. dále doplnil.

8. Z tiskových zpráv z www.ceskenoviny.cz, www.lidovky.cz a www.ceskatelevize.cz ze dne 13. 5. 2026 soud zjistil, že všechny tiskové zprávy obsahují informace o tom, že 13. 5. 2026 Shodu s prvopisem potvrzuje I.M. 4 19 Az 7/2026 vyslalo Rusko proti Ukrajině přinejmenším 800 dronů. Zabily šest lidí a desítky dalších zranily, jak oznámil ukrajinský prezident. Varoval, že po dronech mohou následovat i ruské rakety a střely. Útoky ruských dronů na Zakarpatskou oblast Ukrajiny, kde žije početná maďarská menšina, odsoudilo Maďarsko. V tuto chvíli se ví, že desítky lidí, včetně dětí, byly zraněny. Bohužel šest lidí zahynulo, napsal prezident Zelenskyj na sociální síti. Od začátku dne se objevilo přinejmenším 800 ruských dronů a útok pokračuje, do vzdušného prostoru země létá čím dál více dronů, dodal. Ukrajinské letectvo informovalo o zničení 111 ze 139 ruských dronů útočících během noci, večer hlásilo zneškodnění dalších 710 ze 753 dronů. Rusko tedy zaútočilo dohromady 892 drony během 24 hodin. Následně informovalo o vypuštění ruských klouzavých leteckých bomb a dalších dronů. Ukrajinský prezident upozornil, že jeden z nejdéle trvajících ruských útoků proti Ukrajině přišel v době, kdy americký prezident Donald Trump zahájil návštěvu Číny. V této obtížné geopolitické chvíli se Rusko evidentně snaží zkreslit celkovou situaci a upozornit na své zlo – na úkor ukrajinských životů a infrastruktury, uvedl. Vlny ruských dronů podle hlavy státu útočily zejména na západní regiony, které jsou nejblíže hranicím zemí NATO, jako jsou Zakarpatská, Lvovská, Volyňská, Ivano – Frankivská a Rivnenská oblast. Útoky však postihly i další regiony. Podle prezidenta Zelenského zjevným cílem Ruska je právě v těchto dnech přetížit protivzdušnou obranu a způsobit co nejvíce zármutku a bolesti. Je důležité, aby k tomu svět nemlčel, napsal. Ruský útok, který dosáhl až k Užhorodu, odsoudil i maďarský prezident. Masivnímu útoku čelilo i hlavní město Kyjev. Útoky cílily i na další regiony, včetně Charkovské, Sumské, Oděské a Černihivské oblasti. Ukrajinské letectvo informovalo, že ruské síly vyslaly během noci (poznámka soudu, míněno 13. 5. 2026) na Ukrajinu 875 dronů a 56 raket, včetně 3 střel Kinžal a 18 balistických raket Iskander. Na 24 místech ukrajinská armáda zaznamenala dopady 15 raket a 23 dronů, na dalších 15 místech pak dopadly trosky sestřelených bezpilotních strojů. Ministerstvo obrany v Moskvě ve čtvrtek podle státní agentury TASS uvedlo, že ruská armáda podnikla v „masivní úder vysoce přesnými zbraněmi dlouhého doletu“ na podniky ukrajinského obranného průmyslu, vojenská letiště a na objekty palivové a dopravní infrastruktury využívané „v zájmu ukrajinské armády“. Slovenský ministr zahraničí Blanár v prohlášení odsoudil středeční a čtvrteční útoky Ruska na Ukrajinu, které zasáhly i západní části této země, kde žije početná slovenská menšina. Ruská armáda při dronových útocích zasáhla ukrajinské město Užhorod. Šlo o nejmasivnější útok na Zakarpatskou oblast od začátku války. Média hlásily výbuchy i z dalších měst, včetně Lvova. Ukrajinský portál RBK informuje o explozích a několika vlnách nepřátelských dronů nad Užhorodem. Cílem byly průmyslové oblasti, sklady a kritická infrastruktura. Úřady vyzvaly obyvatele Zakarpatské oblasti, aby zůstali v úkrytech a neignorovali varovné signály. Kromě Užhorodu hlásily exploze i z největšího města západní Ukrajiny Lvova, Ivano - Frankivska, Rivne, Lucku nebo Černovic.

9. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce dne 23. 10. 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V rámci údajů k podané žádosti a v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany vypověděl, že z vlasti vycestoval v roce 2021. Jeho cílovou zemí byla Česká republika, jel zde pracovat. Disponoval zaměstnaneckou kartou. Při odjezdu z vlasti neměl potíže. Rovněž neměl problémy se státními orgány, úřady či bezpečnostními složkami své vlasti, ani tam nebyl trestně stíhán. Neměl tam ani problémy kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení. V návratu do vlasti mu brání úplně všechno. Válčí se tam a nejsou Shodu s prvopisem potvrzuje I.M. 5 19 Az 7/2026 tam pracovní příležitosti. V České republice byl v roce 2025 odsouzen za spáchání trestných činů ublížení na zdraví, výtržnictví a krádež. Odsouzen byl k podmíněnému trestu a deportaci z České republiky. Důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je probíhající válka na Ukrajině, nechce zabíjet. Dalším důvodem je nedostatek pracovních příležitostí. Základní vojenskou službu na Ukrajině absolvoval v délce 1,5 roku a byl uznán bojeschopným. O pobytové oprávnění v České republice přišel, jelikož si nestihl sehnat novou práci. Pracoval v masně v Kroměříži, dělal na montážích. Na území České republiky žije matka a sestra, v kontaktu s nimi však není. Na Ukrajině žije babička, děda, tety, strýcové a bratranci. Je s nimi v kontaktu, ale momentálně nikoliv, jelikož u sebe nemá telefon. Příbuzní žijí v Zakarpatské oblasti.

10. Součástí správního spisu jsou informace shromážděné žalovaným ohledně politické, bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný konkrétně vycházel z Informace OAMP Ukrajina, Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb, ze dne 12. 1. 2026. Žalovaný rovněž přihlédl k rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 17. 10. 2025 č. j. KRPK-82984-26/ČJ-2025-190022, výpisům z Cizineckého informačního systému (CIS), opisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob 11. Z protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí plyne, že žalobce byl se všemi podklady seznámen dne 27. 1. 2026. K jejich obsahu se nevyjádřil, doplnění podkladů nenavrhl, ke zdrojům informací a způsobu jejich využití se nevyjádřil, neuvedl žádné další skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti.

12. Krajský soud po provedeném řízení ve shodě s žalovaným konstatuje, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by byl v zemi svého původu pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu a neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr o existenci jeho odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. V této souvislosti je přitom nutné zdůraznit, že výčet důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Pokud jde o obavy žalobce z bezpečnostní situace na Ukrajině, včetně Zakarpatské oblasti, odkud pochází, pak tou se bude soud zabývat níže v rámci doplňkové ochrany. Žalobcem tvrzená obava z ekonomických obtíží či sociálních problémů není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud plně ztotožňuje. Za situace, kdy krajský soud k jiným závěrům nedospěl, se závěry žalovaného se ztotožňuje, odkazuje proto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudky č. j. 2 Azs 147/2015-52, č. j. 5 As 68/2013-29) na odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 zákona o azylu, a i v tomto rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí žalovaného.

13. Jiná situace je ovšem ve vztahu k posouzení důvodů udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, z něhož plyne, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním Shodu s prvopisem potvrzuje I.M. 6 19 Az 7/2026 občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

14. Krajský soud předně konstatuje, že při posouzení této otázky je nutno hodnotit stav současný, respektive stav návratu žalobce do země původu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 80/2007-87, v němž byl vysloven závěr, že: „Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „non refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky odvoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoliv však směrem do minulosti.“ Žalobce namítal, že mu hrozí vážná újma v důsledku ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, tvrdil tedy důvod pro případné udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, výše citovaného. Z pohledu doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek č. j. 5 Azs 28/2008–68) nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze reálná existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového konfliktu hrozit vážná újma v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí.

15. Co se týče posouzení otázky, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, žalovaný vycházel především z Informace OAMP Ukrajina, Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb, ze dne 12. 1. 2026, odkázal také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2620/24, ze dne 22. 10. 2024. Žalovaný vyloučil možnost udělení doplňkové ochrany žalobci dle § 14a odst. 1, 2 písm. b), c) zákona o azylu. K tomu uvedl, že nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobce byl na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Ačkoliv uznal, že ozbrojený konflikt probíhající na Ukrajině může pro žalobce představovat určité nebezpečí vážné újmy, nejedná se dle žalovaného o hrozbu cílenou, konkrétně na žalobce, jak to předpokládá § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, k čemuž poznamenal, že tvrdil-li žalobce, že byl uznán bojeschopným, ale v případě návratu do vlasti nechce zabíjet, pak existence této občanské povinnosti v Shodu s prvopisem potvrzuje I.M. 7 19 Az 7/2026 jednotlivých státech a dokonce i tresty za její nevykonání uznávají za naprosto legitimní i Ženevská konvence, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle žalovaného její výkon tedy nelze považovat za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, neboť nemůže být sama o sobě vnímána jako nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Podle žalovaného ani z jeho zjištění nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné učinit závěr, že právě v případě žalobce by výkon vojenské služby představoval vážnou újmu. Žalovaný posuzoval také otázku, zda v případě návratu do vlasti nehrozí žalobci vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Učinil závěr, že ačkoliv je válečným konfliktem zasaženo celé území Ukrajiny, z hlediska pozemních bojů zůstávala v roce 2025 situace na Ukrajině stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země, kdy pozemní střety mezi ruskými a ukrajinskými jednotkami probíhají ve východních a částečně i jižních oblastech, a ačkoliv jsou ruské jednotky schopny ostřelovat celé ukrajinské území, vzdušné útoky primárně míří do oblastí v okolí linie bojů (Charkovská, Záporožská, Luhanská, Chersonská, Doněcká) a případně do míst s kritickou infrastrukturou v dalších oblastech, například na rafinérie pro zpracování ropy, chemické a zbrojní závody nebo energetickou infrastrukturu. Poukázal na to, že žalobce žil před odjezdem z vlasti v Zakarpatské oblasti, tedy v místech, kde dle citované zprávy byl od ledna 2025 do prosince 2025 počet vzdušných útoků nepoměrně menší než v oblastech východních. Dle žalovaného oblast vykazuje nízká nebo mírná omezení přístupu k humanitární pomoci, včetně přístupu osob v nouzi k základním službám a pomoci. Žalovaný vyslovil názor, že ozbrojený konflikt nedosahuje v Zakarpatské oblasti, odkud žalobce pochází, takové míry intenzity, aby pro žalobce v případě návratu do vlasti znamenal přímé ohrožení jeho života. S těmito závěry se soud poté, co dokazování doplnil listinnými důkazy, přičemž zjištění z nich jsou uvedena výše a vycházel rovněž ze všeobecně známých informací, je zřejmé, že závěr žalovaného o tom, že ozbrojený konflikt probíhající na Ukrajině není hrozbou cílenou konkrétně na žalobce a že situace pozemních bojů zůstávala stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země, konkrétně v Charkovské, Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti a že v Zakarpatské oblasti je zdokumentován menší počet útoků a nižší časová frekvence a že civilní infrastruktura nebyla v Zakarpatské oblasti mimo několika incidentů narušena, úroveň zásobování a služeb, včetně přístupu ke zdravotní péči, elektřině apod. byla stabilní, nemůže obstát. Dle názoru soudu je i všeobecně známou informací, že ruské útoky eskalují, rozhodně se neomezují jen na válečnou frontu, nýbrž cílí i na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu, přičemž ruské vzdušné útoky, jak drony, tak balistickými raketami zesilují a 13. 5. 2026 směřovaly intenzivně nejenom na Kyjev, ale právě na Zakarpatskou oblast. Skutečnost, že se ruské útoky rozhodně neomezují jen na válečnou frontu a že cílí i na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu, je skutečností široce medializovanou, k níž není potřeba provádět ještě další dokazování. Bezpečnostní situaci v místě bydliště žalobce na Zakarpatské Ukrajině nelze považovat za uspokojivou, aby umožňovala bezpečný návrat žalobce do místa bydliště v Zakarpatské oblasti. Všeobecně známou informací plynoucí z médií, kterou v daných souvislostech nelze pominout, je skutečnost, že kromě rostoucí intenzity ostřelování se Ukrajina při obraně potýká s nedostatkem munice pro protivzdušnou obranu. Krajský soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že hrozba vážného ohrožení života nebo tělesné integrity žalobce z důvodu válečného Shodu s prvopisem potvrzuje I.M. 8 19 Az 7/2026 konfliktu není ojedinělá. Jinými slovy řečeno, pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, je dle názoru soudu vyšší než pravděpodobnost, že nenastane. Soud opětovně připomíná, že útoky ruské armády cílí nejenom na vojenskou, ale i civilní, energetickou a průmyslovou infrastrukturu Ukrajiny, intenzita ruského ostřelování se zvýšila a snížila se úspěšnost protivzdušné obrany, zejména vůči balistickým raketám.

16. Krajský soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí žalovaného v části, jíž bylo rozhodnuto o neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona č. 325/1990 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací v tomto rozsahu žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán podle § 78 odst. 5 s. ř. s., tedy závěrem soudu, podle něhož nelze v případě návratu žalobce na Ukrajinu vyloučit možnost vzniku vážné újmy, což je důvodem pro udělení doplňkové ochrany žalobci dle § 14a zákona o azylu.

17. Ve zbývající napadené části soud z důvodů uvedených výše v odstavci 12. neshledal žalobu důvodnou, a to v části, jíž žalovaný rozhodl, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, § 13 zákona č. 325/1999 Sb. Proto v této části žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

18. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť částečně procesně úspěšný žalobce se náhrady nákladů řízení vzdal, stejně tak i žalovaný.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č.

6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava 15. května 2026 Mgr. Jarmila Úředníčková samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I.M.