20 A 16/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce L.B., zastoupeného JUDr. Janou Fuskovou, advokátkou se sídlem Fryštátská 64/9, Karviná - Fryštát, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MSK 150803/2015 ze dne 1. 6. 2016, ve věci přestupku, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce jako řidič motorového vozidla se odmítl podrobit testu na přítomnost alkoholu a lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu.

2. Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru dopravy (dále jen žalovaného) č. j. MSK 150803/2015 ze dne 1. 6. 2016, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, Odboru dopravně správních činností (dále jen správního orgánu prvního stupně) č. j. SMO/392426/15/DSČ/Fra ze dne 3. 11. 2015 a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalobce byl správním orgánem prvního stupně uznán vinným tím, že dne 21. 8. 2015 ve 22:48 hodin řídil v Ostravě-Moravské Ostravě po ulici Švabinského osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda rz. X, kde byl u č. p. 19 kontrolován hlídkou Městské policie Ostrava, při které byl strážníkem městské policie vyzván k provedení vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem, což odmítl a zároveň jako řidič motorového vozidla neměl při řízení u sebe řidičský průkaz. Tímto jednáním měl porušit ust. § 5 odst. 1 písm. f) a ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu, a spáchat přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) a písm. k) zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 29.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců a zároveň uložena povinnost zaplatit náklady řízení v paušální částce 1.000,- Kč. Žalobce navrhnul též zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

3. Žalobce žalobu rozdělil do třech žalobních bodů: a) oba správní orgány žalobcovo jednání nesprávně právně kvalifikovaly, protože v době, kdy jej kontrolovali strážníci městské policie, stál u zaparkovaného vozidla s vypnutým motorem, čili nebyl účastníkem provozu na pozemních komunikacích, a proto nemohl příslušné přestupky spáchat. Vzhledem k tomu, že v době kontroly neřídil, neměl u sebe ani řidičský průkaz; b) žalovaný měl vyhodnotit svědecké výpovědi strážníků Městské policie Ostrava jako nevěrohodné, protože právě tito tři strážníci po žalobci při kontrole žádali doklady a bezdůvodně mu nasadili pouta, ačkoli neřídil a nebyl účastníkem provozu. Žalobce též poukázal na blíže neupřesněné rozpory v jejich výpovědích; c) žalovaný nesprávným procesním postupem sám doplnil chybějící důvody, proč žalobce spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákona o silničním provozu), čímž žalobci odňal možnost odvolacího přezkumu. Žalovaný z uvedeného důvodu měl rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako nepřezkoumatelné zrušit a věc mu vrátit k novému projednání.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že z přestupkového spisu nevyplývá jediná indicie o tom, že by svědecké výpovědi strážníků byly nevěrohodné; příslušné žalobcovo tvrzení je spíše projevem jeho nesouhlasu s nalezeným skutkovým stavem. S bohatými odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný ke třetímu žalobnímu bodu uvedl, že zásada dvojinstančnosti řízení porušena nebyla, protože jejím hlavním účelem je zaručení suspenzívního a devolutivního účinku odvolání, což se v daném řízení stalo, a že přestupkové řízení jinak tvoří jeden celek. Jestliže tak žalovaný napravil chybu správního orgánu prvního stupně tím, že sám ve svém rozhodnutí doplnil chybějící a potřebnou část odůvodnění, postupoval v souladu se zákonem a navíc hospodárně.

5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích § 75 odst. 1, odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

6. Z přestupkového spisu soud zjistil, že dne 21. 8. 2015 ve 22:48 na ul. Švabinského 19 v Ostravě hlídka Městské policie Ostrava ve složení P.V., TJ. a L. K. vyzvala žalobce jako řidiče Škody Superb, rz X ke kontrolní zkoušce na přítomnost alkoholu, ale žalobce toto odmítl a navíc u sebe neměl doklady. Podle úředních záznamů sepsaných jednotlivě strážníky P. V., L. K. a T. J. v inkriminovanou dobu konali službu ve služebním vozidle, když na parkovišti u č. p. 19 spatřili, jak řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Superb rz X se snažil zaparkovat couváním, ale pravým zadním kolem přejel obrubník až na trávu, načež se snažil vozidlo vyrovnat. V té chvíli si zřejmě všiml přijíždějící hlídky, protože v jednom okamžiku zhasl motor i světla a přikrčil se za volant. Hlídka pojala podezření a chtěla řidiče podrobit dechové zkoušce. Řidič byl ve vozidle sám a po zaklepání na okénko hned reagoval: „Co potřebujete? Já jsem neřídil!“ Strážníci jej vyzvali k prokázání totožnosti a předložení řidičských dokladů, načež odpověděl, že neřídil, takže nebude nic předkládat. Poté vystoupil z auta, byl z něj cítit alkohol a po opakované výzvě se pokusil o útěk. Strážník V. tedy použil donucovací prostředky jako hmaty a chvaty a následně, když již ležel na zemi, použil pouta. Poté řidič opět odmítl dechovou zkoušku a předložení dokladů. Nato byla přivolána Policie ČR, vůči které řidič také odmítl dechovou zkoušku a i odběr biologického materiálu. Dne 9. 9. 2015 správní orgán prvního stupně zahájil přestupkové řízení pro přestupky podle § 125c odst. 1 písm. d), písm. k) zákona o silničním provozu. Žalobce jako obviněný při ústním jednání dne 30. 9. 2015 vypověděl, že vozidlo bylo zaparkováno s vypnutým motorem a on pouze stál vedle něj, takže nebyl účastníkem provozu. Strážník V. svědecky vypověděl, že onoho dne konal s kolegy službu a na uvedeném místě si všiml, že se žalobce snaží nestandardním způsobem zaparkovat, kdy nejméně jednou při couvání přejel obrubník a najel na travnatou plochu. V tu chvíli si zřejmě všiml služebního vozidla, zhasl motor, vypnuly se světla a řidič se ve vozidle přikrčil. Řidič byl ve vozidle sám. Výzvu k předložení dokladů a prokázání totožnosti neuposlechl, načež se pokusil o útěk. Svědek použil donucovací prostředky a pouta. Protože byl z řidiče cítit alkohol, byl několikrát vyzván ke kontrolnímu vyšetření na přítomnost alkoholu v dechu i ke kontrolnímu odběru biologického materiálu, ale vše odmítl jak vůči městské tak i státní policii, která na místo také po chvilce dorazila. Strážník K. svědecky vypověděl, že řidič při parkování pravým bokem vozu přejel obrubník, a když si všiml hlídky, snažil se situaci napravit. Ve vozidle byl sám. Snažil se v něm před strážníky schovat. Pokusil se o útěk a bylo znát, že je pod vlivem alkoholu. Odmítl předložit doklady a podrobit se dechové zkoušce i odběru biologického materiálu. Strážník J. svědecky u jednání dne 21. 10. 2015 vypověděl, že při odbočování na ullici Švabinského viděl řidiče, jak se snaží zaparkovat, přičemž najel na obrubník. Po zastavení služebního vozidla byla vzdálenost mezi oběma vozy 3 až 4 m. Řidič byl ve vozidle sám a byl z něj cítit alkohol. Odmítl předložit doklady a podrobit se dechové zkoušce. Žalobce v průběhu obou jednání ve dnech 30. 9. a 21. 10. 2015 setrval na svém tvrzení, že nebyl řidičem vozidla, jen u vozidla stál, strážníci jej neviděli řídit vozidlo a domluvili se na něj. Nezpůsobil žádnou nehodu a strážník vůči němu byl agresivní. Dne 3. 11. 2015 správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným, že výše popsaným jednáním spáchal přestupky podle § 125c odst. 1 písm. d) porušením § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu úmyslně a podle § 125c odst. 1 písm. k) porušením § 6 odst. 8 písm. a) zákona z nedbalosti. Dne 23. 11. 2015 se žalobce bránil blanketním odvoláním, které zdůvodnil dne 30. 11. 2015. Dne 1. 6. 2016 žalovaný rozhodl tak, jak uvedeno v odstavci 2 tohoto rozsudku.

7. První a druhý žalobní bod spolu úzce souvisí, protože zvolená právní kvalifikace se odvíjí od hodnocení svědeckých výpovědí zasahujících strážníků jakožto klíčových důkazů v kontextu obsahu úředních záznamů zasahujících policistů. Podle názoru krajského soudu ze všech těchto důkazů v přestupkovém řízení vyplynulo, že pozornost tří strážníků ve službě upoutal nešikovný způsob žalobcova parkování následovaný snahou se skrýt a vehementním popíráním řízení motorového vozidla. V takové situaci mohli strážníci bezpochyby pojmout důvodné podezření ze spáchání přestupku, a proto zcela v souladu s § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 553/1991 Sb., zákona o obecní policii, vyzvali žalobce k prokázání totožnosti.

8. Oprávnění vyžadovat předložení řidičského průkazu a osvědčení o registraci vozidla vyplývalo z ust. § 6 odst. 12 druhé věty zákona o silničním provozu (ve znění účinném v době spáchání přestupku), přičemž oprávnění není podmíněno podezřením z přestupku. Dle ust. § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe řidičský průkaz. Žalobcova povinnost podrobit se dechové zkoušce vyplývala z ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, který stanoví, že řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu tak stanoví jedinou podmínku pro podrobení se vyšetření ke zjištění na ovlivnění alkoholem, a tou je výzva strážníka. Splněna byla i podmínka uvedená v § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobce byl osobou, u níž se bylo lze domnívat, že vykonával činnost podle § 16 odst. 1 uvedeného zákona (tj. činnost, při níž mohl ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek) pod vlivem alkoholu.

9. Oprávnění použít proti žalobci hmaty, chvaty, ve smyslu § 18 odst. 1 písm. a) zákona o obecní policii, vyplynulo ze situace, kdy se žalobce snažil utéct po pravděpodobném spáchání přestupku, přičemž zákrok spočívající v použití uvedeného donucovacího prostředku logicky nesnesl odkladu (§ 18 odst. 2 poslední část věty, § 18 odst. 3 poslední část věty zákona o obecní policii). Oprávnění použít pouta strážníci získali ve chvíli, kdy se žalobce pokusil o útěk (§ 18a odst. 1 písm. c) poslední část věty zákona). Strážníci tedy jednali zákonným způsobem na základě podloženého podezření při kladeném odporu žalobcem, což znamená, že tato okolnost nemůže založit nevěrohodnost výpovědí svědků. Jestliže skutkový děj nebyl nijak zachycen, např. videozáznamem, musel správní orgán se zabývat otázkou věrohodností a konzistentností výpovědí strážníků a toto porovnat s obranou žalobce a dalšími skutečnostmi. Výpověď policistů či strážníků zajisté nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, nicméně pro založení pochybnosti o pravdivosti jejich tvrzení musí na druhé straně existovat konkrétní důvod. Policista i strážník se v řízení zásadně považuje za nestranného svědka události, který není žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jejich svědectví vedlo k určitému výsledku řízení. Teprve až v okamžiku, kdy se neshodují výpovědi zasahujících policistů, zde strážníků, v podstatných okolnostech s jinými důkazy, nastávají pochybnosti o věrohodnosti výpovědí strážníků. V posuzované věci soud neshledal, že by strážníci postupovali šikanózním postupem vůči žalobci, jestliže žalobce se snažil utéct a neakceptovat výzvy strážníků. Pokud žalobce poukázal na rozpory ve výpovědích svědků, tak soud nejdříve zdůrazňuje, že tyto žalobce blíže nespecifikoval. Porovnáním protokolů o výpovědi svědků s jejich úředními záznamy, které učinili dne 21. 8. 2015, soud dospěl k závěru, že rozpory jsou tak zanedbatelné, že v žádném případě nezpochybňují žalobcovo přestupkové jednání. Je zcela logické, že vzhledem k časovému odstupu mezi spácháním přestupků a výslechem strážníků nemohou rozpory nebo nedostatky výpovědí v okrajových aspektech případu věrohodnost výpovědí nikterak ovlivnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013 čj. 6 As 22/2013-27).

10. Z úředních záznamů i svědeckých výpovědí všech tří strážníků podle soudu jasně plyne, že žalobce vozidlo (při parkování) řídil, přičemž z přestupkového spisu nevyplynula jediná indicie, jež by takovou verzi zpochybňovala. Není proto pochyb, že žalobce v inkriminované době byl účastníkem provozu na pozemních komunikacích podle § 2 písm. a) zákona o silničním provozu, konkrétně řidičem podle § 2 písm. d) zákona, protože řídil motorové vozidlo, jak správně uvedl žalovaný na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí. Dle soudu skutkový stav byl v dané věci provedeným dokazováním zjištěn v rozsahu prokazujícím závěr o spáchání předmětných přestupků ve smyslu § 3 správního řádu. Ve shodě s žalovaným krajský soud považuje výpovědi svědků - zasahujících strážníků ve spojení s listinnými důkazy, a to úředními záznamy strážníků a oznámením přestupku, za dostatečné k prokázání předmětných přestupků, a tedy v prvé řadě skutečnosti, že žalobce byl řidičem vozidla značky Škody, rz X dne 21. 8. 2015 ve 22:48 hodin, kdy na ulici Švabinského v Ostravě-Moravské Ostravě prováděl manévr parkování u domu č. p.

19. Ve shodě s žalovaným také krajský soud neuvěřil tvrzení žalobce, že vozidlo neřídil. Uvedené tvrzení žalobce bylo vyvráceno výpověďmi všech tří svědků P. V., L. K. a T. J., tak jak uvedeno v odstavci 6 tohoto rozsudku. Nelze pominout, že žalobce pouze obecně tvrdil, že vozidlo neřídil, nepředestřel žádnou hodnověrnou skutkovou verzi. Krajský soud souhlasí s hodnocením důkazů správními orgány a dospěl k závěru, že ty postupovaly tak, aby zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu.

11. Ve světle výše uvedeného soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, že žalobce porušil ustanovení § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu, jestliže neměl u sebe řidičský průkaz. Rovněž porušil ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, neboť jako řidič podezřelý z řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu se odmítl podrobit na výzvu strážníka vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.

12. Důvodný není ani třetí žalobní bod, kde soud naprosto souhlasí s vyjádřením žalovaného. Žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mělo devolutivní (§ 51 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve spojení s § 89 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, dále s. ř.) i suspenzivní (§ 81 odst. 5 zákona o přestupcích) účinek. Na zásadu dvojinstančnosti správního řízení je třeba, jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 14 a 15 rozsudku č. j. 6 As 63/2016 – 40 ze dne 9. 6. 2016, nahlížet ve světle § 90 odst. 1 písm. c) části věty za prvním středníkem s.ř., podle níž změnu prvostupňového správního rozhodnutí nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Důvody uložení sankce za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu byly z přestupkového spisu od počátku naprosto zjevné – šlo o sankci za nepředložení řidičského průkazu, které bylo jednou z hlavních objasňovaných skutečností, kterou správní orgán prvního stupně také pojmenoval ve výroku svého rozhodnutí jasným odkazem na konkrétní zákonné ustanovení. Tento výrok tedy má oporu ve spise a navíc je i stručně podložen na str. 2, ve třetím odstavci odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Doplnění odůvodnění žalovaným tedy nemohlo žalobce ohrozit výše uvedenou újmou. Soud zdůrazňuje, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS), a proto není vadou řízení, pokud odvolací správní orgán napraví nedostatky odůvodnění správního orgánu prvého stupně, jak se stalo i v nyní projednávaném případě. To znamená, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nebylo nepřezkoumatelné, jak žalobce namítá (k nepřezkoumatelnosti viz též citovaný rozsudek 9 As 64/2007 – 98).

13. Z výše uvedených důvodů žaloba není důvodná, pročež ji soud dle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, přičemž rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 první věty s. ř. s., dle kterého neúspěšnému žalobci nevzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a úspěšnému žalovanému náklady řízení, jak vyplynulo ze spisu, nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Ostravě dne 4. listopadu 2016 JUDr. Jana Záviská samosoudkyně