20 A 30/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Gavendovou ve věci žalobce: V. H. B. státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2024, č. j. MV-126329-4/SO-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce nesouhlasí s rozhodnutím žalované ze dne 18. 10. 2024, č. j. MV-126329-4/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla jeho odvolání proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) č. j. OAM- 216814-8/MC-2024 ze dne 2. 7. 2024 (dále také „prvostupňové rozhodnutí“) a potvrdila je. Ministerstvo svým rozhodnutím zastavilo řízení ve věci žádosti o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žádost žalobce byla vyhodnocena jako zjevně právně nepřípustná.

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

2. Dne 23. 4. 2024 podal žalobce ministerstvu žádost o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu na území České republiky. K žádosti připojil průvodní dopis, ve kterém uvádí, že rozhodnutí ministerstva potvrzené rozhodnutím žalované, kterým mu mělo být zrušeno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jsou nicotná, jelikož žalobce nikdy o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU nežádal a nemohlo mu být tedy uděleno. Bylo tak zrušeno povolení k trvalému pobytu, které nikdy neměl. Zároveň ani v roce 1995 nebo 1996, kdy mu byl trvalý pobyt udělen, kategorie rodinného příslušníka občana EU neexistovala a nemohl mu tak být udělen trvalý pobyt rodinného příslušníka občana EU. Povolení k trvalému pobytu tedy získal jako běžný občan třetího státu a toto povolení je stále platné.

3. Ministerstvo prvostupňovým rozhodnutím řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu na území České republiky zastavilo, neboť žádost shledalo jako zjevně právně nepřípustnou. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ministerstvo rozvádí, že žalobce pobýval na území České republiky od 11. 12. 1996 na základě povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky. Následuje rekapitulace správního řízení od prvního rozhodnutí ministerstva o zrušení pobytového oprávnění žalobce v důsledku jeho úmyslné a opakované trestné činnosti, a navazujícího řízení před správními soudy, zakončeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2024, č. j. 10 Azs 269/2023-44, jenž nabyl právní moci dne 23. 1. 2024 a kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobce. Ministerstvo tak konstatovalo, že ke dni 23. 1. 2024 došlo k ukončení povolení k trvalému pobytu na území České republiky žalobce, kdy žalobce na území nadále pobývá na základě žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 21. 2. 2024. Ministerstvo vnitra dále uzavřelo, že žalobce není od 23. 1. 2024 držitelem povolení k trvalému pobytu, žádné jiné pobytové oprávnění nemá, a proto žádosti o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu nelze vyhovět.

4. Ze správního spisu, konkrétně z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území České republiky vedené ministerstvem se podává, že žalobci byl trvalý pobyt na území České republiky udělen od 11. 12. 1996 za účelem sloučení s občanem České republiky. Dne X se mu narodil syn D. a dne X dcera S., od 25. 8. 2006 je v manželství s T. T. H. V části „Požadované a předchozí pobyty – Účel pobytu“ je uvedena informace: „sloučení s obč. ČR – žadatel je manžel.“ K ukončení pobytu došlo dne 23. 1. 2024. Ve výpisu jsou uvedeny doklady, které byly žalobci vydány.

5. Z přípisu ministerstva ze dne 10. 5. 2024 adresovanému žalobci, resp. jeho zástupci, se podává, že ministerstvo žalobci sdělilo, že tento není držitelem žádného platného průkazu o povolení k pobytu. Ministerstvo dále doplnilo, že si žalobce převzal dva postupně vydané průkazy k povolení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana ČR – průkaz č. X a č. X. Při převzetí průkazů žalobce změnu postavení nerozporoval.

6. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, které žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění uvedla, že kromě povolení k trvalému pobytu ze dne 11. 12. 1996 nebylo žalobci jiné povolení k trvalému pobytu na území vydáno. Toto povolení bylo ministerstvem vnitra pravomocně zrušeno. Z tohoto důvodu nebylo možné věcně projednat žalobcovu žádost o prodloužení platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu občana třetího státu. Pravomocným rozhodnutím ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu skončila ze zákona i platnost dokladu o povolení k trvalému pobytu, jehož prodloužení se žalobce nyní domáhá. Žádost je tak zjevně právně nepřípustná. Ministerstvo vnitra postupovalo správně, když usnesením dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení zastavilo. Námitky žalobce vztahující se k předmětu pravomocně ukončeného řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu měly být uplatněny v řízení vedeném o této věci.

7. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 23. 8. 2023, č. j. 22 A 29/2022-37, krajský soud zjistil, že žalobce brojil u zdejšího soudu žalobou proti rozhodnutí žalované o zrušení jeho trvalého pobytu, přičemž zdejší soud shora citovaným rozsudkem tuto žalobu zamítl. V žalobě žalobce uplatnil dvě stěžejní námitky. První z nich byla, že nedošlo k řádnému posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu do jeho soukromého a rodinného života, druhá zahrnovala polemiku nad závažností jeho trestné činnosti a jejím dopadem na zájem společnosti, jakož i souvztažnost mezi žalobcovým odsouzením a zrušením povolení k trvalému pobytu. Ve své obraně žalobce pokračoval i v řízení před Nejvyšším správním soudem, když si proti citovanému rozsudku zdejšího soudu podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 10 Azs 269/2023- 44, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2024, zamítl. Rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu žalobce je tak pravomocné.

8. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024, č. j. 62 Az 27/2024-32, krajský soud zjistil, že žalobce dne 21. 2. 2024 požádal o udělení mezinárodní ochrany, ta mu udělena nebyla, načež žalobce proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany brojil u zdejšího soudu žalobou, kterou zdejší soud shora citovaným rozsudkem zamítl. Žalobce proti rozsudku podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 3. 2025, č. j. 8 Azs 258/2024-36, odmítl pro nepřijatelnost. V žalobě ve věci neudělení mezinárodní ochrany žalobce poukazoval na skutečnost, že k ochraně svého rodinného a soukromého života nemá jinou cestu, než je udělení azylu či doplňkové ochrany, neboť v případě návratu do Vietnamu by si vzhledem k jeho trestní minulosti nemohl vyřídit žádné pobytové oprávnění podle zákona o pobytu cizinců. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce mj. uvedl, že pobyt mu byl v České republice zrušen, neboť byl několikrát stíhán kvůli krácení daní.

III. Žaloba

9. Žalobce v žalobě namítal, že prvostupňové řízení nemělo být zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, jelikož zákon počítá s tím, že cizinec může podat žádost o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu. Žádost tedy není zjevně právně nepřípustná. Pokud došly správní orgány k závěru, že povolení k trvalému pobytu bylo žalobci pravomocně zrušeno, měly řízení o žádosti zastavit z důvodu zániku práva podle § 66 odst. 1 písm. f) popř. g) správního řádu.

10. V průběhu celého správního i soudního řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu se žádný orgán nezabýval tím, jaké povolení k trvalému pobytu bylo žalobci rušeno a kdy mu mělo být uděleno. Krajský soud v Ostravě ani Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabývat nemohly, neboť tato námitka nebyla v žalobě uplatněna. Žalobce považuje za nesporné, že mu nikdy žádné povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU nebylo uděleno, takže správním orgánem zmiňované rozhodnutí „zrušilo“ právo, které nikdy neměl. I sám správní orgán v citované pasáži uvádí, že mu bylo dne 11. 12. 1996 uděleno povolení k trvalému pobytu, avšak toto povolení k trvalému pobytu žádným rozhodnutím nikdy nebylo zrušeno. Není zřejmé, na základě, čeho došel správní orgán k tomu, že žalobci mělo být v citované pasáži zmíněnými rozhodnutími zrušeno právě toto povolení k trvalému pobytu.

11. Žalobce dále namítá, že od 11. 12. 1996 nepobýval na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana ČR, ale jako občan třetího státu. Správní orgán I. stupně neuvádí na základě čeho došel k závěru, že šlo o trvalý pobyt rodinného příslušníka občana ČR. Dodal, že v roce 1996 ještě kategorie „rodinného příslušníka občana ČR“ v zákoně o pobytu cizinců neexistovala, takže mu takový trvalý pobyt nemohl být v roce 1996 povolen.

12. Žalobce namítá, že pokud mu kromě povolení k trvalému pobytu z roku 1996, které nebylo povolením k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana ČR, žádné jiné povolení k trvalému pobytu vydáno nebylo, jsou žalovanou uváděná rozhodnutí o pravomocném zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka ČR nicotná, protože jimi bylo rušeno právo, které nikdy neměl. Uvedl, že sice bylo vydáno rozhodnutí ministerstva ze dne 09. 11. 2021, č. j. OAM- 3510-59/ZR-2019, potvrzené rozhodnutím žalované ze dne 25. 01. 2022, č.j. MV-2776-5/SO-2022, kterým mu mělo být zrušeno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, avšak tato rozhodnutí jsou nicotná, protože žalobce nikdy o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU nežádal a nemohlo mu tedy být ani uděleno.

13. Povolení k trvalému pobytu tedy žalobce získal v roce 1996 jako běžný občan třetího státu a toto povolení je stále platné. Z toho plyne, že nemohlo dojít k důsledkům předpokládaným v ust. § 87z odst. 1 písm. d), popř. v ust. § 117f písm. d) zákona o pobytu cizinců, na které žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

14. Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce jsou nejen nicotná, ale i nepřezkoumatelná, protože ani z výroku a ani z odůvodnění není zřejmé, platnost, kterého konkrétního „povolení k trvalému pobytu“ se jím ruší.

15. Z uvedených důvodů tak žalobce žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalované

16. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě vyjádřila nesouhlas s žalobními námitkami a odkázala na spisový materiál a napadené rozhodnutí. Má za to, že napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které správní řád stanoví pro odůvodnění rozhodnutí. Odkázala na ustanovení zákona o pobytu cizinců ve věci platnosti průkazu o povolení k pobytu. V případě žalobce bylo zjištěno, že mu dne 25. 1. 2022 bylo pravomocně zrušeno jeho jediné pobytové oprávnění, kterým na území disponoval, a to povolení k trvalému pobytu, které mu bylo vydáno dne 11. 12. 1996. V řízení bylo dále zjištěno, že jiné pobytové oprávnění na území nezískal. Žalobci tak ze zákona v důsledku pravomocného rozhodnutí ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu na území dne 25. 1. 2022 skončila i platnost jeho dokladu o povolení k trvalému pobytu na území a žádost o jeho prodloužení podaná dne 23. 4. 2024 je tedy zjevně právně nepřípustná.

17. Žalovaná již v napadeném rozhodnutí uvedla, že námitky žalobce, kterými brojí proti zrušení povolení k trvalému pobytu měl uplatnit v řízení vedeném o této věci, a které bylo již pravomocně ukončeno.

18. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

V. Replika žalobce

19. Žalobce v replice ze dne 17. 12. 2024 uvedl, že v průběhu celého správního i soudního řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu se žádný orgán nezabýval tím, jaké povolení k trvalému pobytu mu bylo rušeno a kdy mu mělo být uděleno. Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší správní soud ani správní orgány nikdy neuvedly, že žalobci mělo být zrušeno právě povolení k trvalému pobytu občana třetí země vydané dne 11. 12. 1996. Žalovaná neuvádí, odkud získala informaci, že žalobci mělo být zrušeno právě povolení k trvalému pobytu vydané dne 11. 12. 1996, a že řízení o zrušení povolení k pobytu se týkalo právě tohoto povolení.

VI. Posouzení věci krajským soudem

20. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

21. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

22. Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.

23. Žaloba není důvodná. a) Zastavení řízení z důvodu zjevné nepřípustnosti žádosti 24. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení o žádosti žalobce dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu.

25. Dle § 45 odst. 3 správního řádu „žádost nesmí být zjevně právně nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení usnesením zastaví.“ 26. Dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu „řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná.“ 27. Dle § 87z odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců „platnost pobytové karty, průkazu trvalého pobytu nebo karty trvalého pobytu skončí nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nebo rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu držitele průkazu.“ 28. Dle § 117f odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců „platnost průkazu o povolení k pobytu skončí nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu nebo zánikem jeho platnosti.“ 29. Z konstrukce právní úpravy uvedené ve správním řádu vyplývá, že v případě nepřípustných žádostí se řízení zastavuje, aniž by správní orgán přistoupil k meritornímu přezkoumání žádosti – v daném případě tedy o tom, zda bude již existující průkaz o povolení k trvalému pobytu prodloužen, či nikoli. Objeví-li se v řízení neodstranitelná překážka, která je trvalého charakteru a pro kterou nelze v řízení pokračovat a brání meritornímu rozhodnutí, ukládá zákon správnímu orgánu zastavení řízení. Takovou překážkou je v řízení o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu bezpochyby neexistence platného průkazu. Pokud platnost průkazu, jejíž prodloužení se žádá, skončila ještě před podáním samotné žádosti, nelze požadovat její prodloužení – jedná se o neexistující předmět řízení, a není co prodlužovat. Prvotním úkolem správního orgánu v řízení tak bylo toliko zkoumat existenci platného průkazu o povolení k trvalému pobytu, jehož doba platnosti by mohla být prodloužena. Správní orgány však došly ke zjištění, že platnost průkazu žalobce byla v souladu s ust. § 87z odst. 1 písm. d) a § 117f odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ukončena nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce.

30. Krajský soud, ve shodě se žalovanou předestírá, že předmětem současného řízení je otázka prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu, nikoli zrušení pobytového oprávnění žalobce. Tímto se ostatně zdejší soud zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. 22 A 29/2022. Žalobcem uplatněné námitky v daném řízení se svým obsahem vztahují právě ke zrušení žalobcova pobytového oprávnění. Správní orgány v současném řízení o prodloužení platnosti průkazu vycházely, v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů, z již pravomocného rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce – uvedené rozhodnutí bylo podrobeno i soudnímu přezkumu, přičemž ani Nejvyšší správní soud neshledal jeho nezákonnost či nicotnost. Žalobce se v daném řízení (o zrušení trvalého pobytu) mohl aktivně bránit všemi zákonem dostupnými prostředky u příslušných institucí, což taktéž činil. Měl možnost uplatnit všechny relevantní námitky vztahující se ke zrušení jeho pobytového oprávnění – tedy i námitku týkající se jím tvrzeného nesprávně uvedeného právního režimu rušeného pobytového oprávnění. Uplatnil-li by žalobce v řízení o zrušení jeho pobytového oprávnění tuto svou námitku včas, žalovaná i správní soudy by se jí bezpochyby zabývaly.

31. Sám žalobce v žalobě přiznává, že správní soudy se otázkou, jaké povolení k trvalému pobytu mu bylo rušeno a kdy mu mělo být uděleno, zabývat nemohly, jelikož v žalobě ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu jako žalobní námitka nebyla uplatněna. Dle krajského soudu je nepřípustné, aby žalobce takovéto procesní opomenutí využíval ve zcela jiném řízení ve svůj prospěch. Takový postup se jeví jako ryze účelový a zcela odporuje základním zásadám správního soudnictví, včetně zásady dispoziční a systému zákonných lhůt pro uplatnění žalobních námitek v daném řízení. V souladu s principem vigilantibus iura pak žalobci nezbývá než očekávat, že v případě neuplatnění procesní argumentace v příslušném řízení ponese případné nepříznivé důsledky.

32. Krajský soud dospěl k závěru, že rovněž i důvod pro zastavení řízení o žádosti zvolený ministerstvem, tj. zjevná právní nepřípustnost žádosti, je správný. Žádost lze považovat za nepřípustnou, žádá-li v ní žadatel provedení něčeho, co není fakticky či právně možné (v daném případě se jedná o prodloužení doby platnosti průkazu, který již platnosti pozbyl). Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu bylo dovozeno, že zjevně právně nepřípustná je taková žádost, u které je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět, a to bez provádění dalšího dokazování či zjišťování (srov. např. rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007-55, či ze dne 30. 10. 2018, č. j. 5 As 122/2016-36). V žalobcově případě postačil správním orgánům k závěru o tom, že průkaz žalobce o trvalém pobytu pozbyl platnosti, toliko výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, z něhož je patrné, že pobytovým oprávněním žalobce nedisponuje, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu. Nadto je zřejmé, že i sám žalobce si byl zániku svého pobytového oprávnění dobře vědom, když v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu sám uvedl, že pobyt mu byl v České republice zrušen, neboť byl několikrát trestně stíhán a jelikož by si zde vzhledem k jeho trestní minulosti již žádné pobytové oprávnění podle zákona o pobytu cizinců nemohl vyřídit, nemá jinou cestu než žádat o udělení mezinárodní ochrany. Řízení o udělení mezinárodní ochrany přitom řízení o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu předcházelo. Krajskému soudu tak není zřejmé, proč žalobce žádá o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu, když sám ví, že mu již takové právo nenáleží, naopak je evidentní, že se žalobce pokouší zlegalizovat pobyt i nástroji, které v tomto případě nemohou být přípustné. S ohledem na tyto okolnosti má krajský soud podmínku zjevné nepřípustnosti žalobcovy žádosti za splněnou.

33. K námitce žalobce, že mělo ministerstvo v případě závěru, že povolení k trvalému pobytu bylo žalobci pravomocně zrušeno, řízení zastavit z důvodu zániku práva podle § 66 odst. 1 písm. f) či z důvodu, že se žádost stala zjevně bezpředmětnou dle § 66 odst. 1 písm. g), krajský soud uvádí, že platnost průkazu, o jejíž prodloužení žalobce žádal, zde nebyla již od počátku zahájení řízení, tj. již v době, kdy byla žádost podána, žalobce již žádným pobytovým oprávněním nedisponoval, nadto si toho byl prokazatelně vědom. Žádost se tak nestala bezpředmětnou až po jejím podání, ani k zániku práva, jehož se žádost týkala, nedošlo až v průběhu řízení o ní. Krajský soud tak uzavírá, že podmínky pro aplikaci § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu byly v daném případě splněny. b) Nicotnost rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce 34. Výjimku z výše uvedeného by představovala žalobcem namítaná nicotnost rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, ke které správní soudy v souladu s § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlížejí i bez návrhu. Ani o tu se však v daném případě dle krajského soudu nejedná. Žalobce namítá nicotnost rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu, že mu tímto rozhodnutím mělo být rušeno právo, které nikdy neměl, jelikož mu bylo rušeno povolení k pobytu jakožto rodinného příslušníka občana ČR, namísto povolení k pobytu jakožto běžného občana třetího státu.

35. Dle ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné „rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.“ 36. K uvedenému Krajský soud uvádí, že nicotnost představuje zcela výjimečnou kategorii vad správních aktů, kdy se jedná o vady mimořádně intenzivní a zjevně rozpoznatelné (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 As 79/2008-128, a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 Ao 37/2021-57). NSS se opakovaně zabýval rozdíly mezi běžnou nezákonností a kvalifikovanou nezákonností spočívající v nicotnosti, např. v usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 100/2010–65 ze dne 12. 3. 2013, kde konstatoval, že „zákonodárce zakotvením doktrinálního pojmu nicotnosti v českém právním řádu jednoznačně vyjádřil vůli rozlišovat mezi běžnou nezákonností správního rozhodnutí a kvalifikovanou nezákonností spočívající v nicotnosti. Jak vyplývá z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006–74, doktrína i judikatura nicotnost a nezákonnost od sebe důsledně odděluje, přičemž toto oddělení má pro právní účinky dotyčného aktu zcela zásadní důsledky. Nezákonné, avšak nikoli nicotné, rozhodnutí je existující, právně závazné a případně vynutitelné, dokud není zrušeno, přičemž se vychází z presumpce jeho správnosti. To znamená, že pro nezákonnost je rušeno jen v případě, že je patřičným způsobem, tedy užitím příslušných právních prostředků ve stanovených lhůtách, napadeno. Jinak i objektivně nezákonné rozhodnutí zůstává existující a právně závazné, takže pokud vůči němu nebyly uplatněny příslušné právní prostředky či tyto prostředky byly uplatněny například opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, nelze takové rozhodnutí již odstranit.“ 37. Judikatura NSS dlouhodobě vychází z toho, že nicotnost nevyvolává každá nesprávnost, nýbrž tato nastává při vadách mimořádné intenzity (např. absolutní nedostatek pravomoci, zjevná věcná nepříslušnost nebo vnitřní rozpornost aktu). Pouhá nesprávná právní kvalifikace či aplikace nesprávného ustanovení zpravidla zakládá toliko nezákonnost správního aktu, nikoli přímo nicotnost. S ohledem na uvedené krajský soud z pouhé skutečnosti, že v rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu mohl být uveden jiný právní režim pobytového oprávnění, než v jakém měl být trvalý pobyt před lety udělen, nicotnost nedovozuje. I pokud by měl žalobce skutečně povolen trvalý pobyt podle části zákona o pobytu cizinců vztahující se na občany třetích států a žalovaný vedl řízení a vydal rozhodnutí podle ustanovení o rodinných příslušnících občanů EU, rozhodnutí směřovalo vůči téže osobě a témuž pobytovému oprávnění – povolení k trvalému pobytu, kdy sám žalobce uváděl, že žádné jiné pobytové oprávnění mu uděleno nebylo. Správní orgán tak rozhodoval v oblasti, která mu byla svěřena, vůči téže osobě a ohledně totožného oprávnění. Pouhá aplikace odlišného hmotněprávního titulu dle krajského soudu nedosahuje takové intenzity, aby dané rozhodnutí zatížilo vadou nicotnosti, nýbrž by se mohlo jednat toliko o nezákonnost, vůči níž se měl žalobce možnost bránit v řízení o zrušení pobytového oprávnění, jak je již uvedeno v bodech 30. a 31. tohoto rozsudku. Ani žalobce, jeho právní zástupce, žalovaný, krajský soud ani Nejvyšší správní soud však toto nyní žalobcem tvrzené pochybení v řízení o zrušení pobytového oprávnění ani náznakem nezaznamenali, krajský soud se tak neztotožňuje se závěrem, že by mohlo jít o tak závažnou vadu mající za následek nicotnost rozhodnutí. Krajský soud tak zastává názor, že pokud vůbec se o vadu jedná, měla by za následek toliko nezákonnost daného rozhodnutí – na tu však měl žalobce možnost poukázat v předmětném řízení. c) K právnímu režimu trvalého pobytu uděleného žalobci v roce 1996 38. V souvislosti s námitkou žalobce, že mu bylo uděleno jiné pobytové oprávnění, než jaké mu bylo rušeno, krajský soud odkazuje na příslušnou právní úpravu, která existovala v době, kdy byl trvalý pobyt žalobci udělen poprvé.

39. Dle § 10 odst. 2 zákona č. 123/1992, o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní republiky, znění účinného od 1. 8. 1996 do 12. 7. 1998 (tj. v období, kdy bylo žalobci pobytové oprávnění uděleno), se průkaz povolení k pobytu „vydává s platností na dobu stanovenou v povolení k dlouhodobému pobytu nebo na dobu pěti let, jde-li o povolení k trvalému pobytu, nejdéle však na dobu platnosti cestovního dokladu cizince, pokud není dále stanoveno jinak.“ 40. Žalobce v žalobě tvrdí, že od 11. 12. 1996 pobýval na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu jako občan třetího státu, a nikoli jako rodinný příslušník občana ČR, jelikož kategorie „rodinného příslušníka občana ČR“ v dané době v zákoně o pobytu cizinců neexistovala. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na znění § 7 zákona č. 123/1992 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění účinném od 1. 8. 1996 do 12. 7. 1998, dle kterého je cizinec „oprávněn pobývat trvale na území České a Slovenské Federativní Republiky na základě povolení k trvalému pobytu. Toto povolení pobytu lze udělit zejména za účelem sloučení rodiny, pokud manžel, příbuzný v pokolení přímém nebo sourozenec cizince má trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky, v jiných humanitárních případech nebo, pokud to je odůvodněno zahraničně politickým zájmem České a Slovenské Federativní Republiky.“ Trvalý pobyt dle zákona účinného v době, kdy byl žalobci trvalý pobyt prokazatelně udělen, tak primárně předpokládá povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny – tj. s rodinným příslušníkem osoby, která na území ČR trvalý pobyt již má. Dle záznamu žalobce v evidenci z výpisu cizinců, je v části „Požadované a předchozí pobyty – od 11. 12. 1996 - účel pobytu“ uvedena informace: „sloučení s obč. ČR – žadatel je manžel.“ Žalobce netvrdí udělení pobytu v jiných humanitárních případech nebo odůvodnění zahraničně politickým zájmem ČR tak, jak to zákon účinný v době, kdy mu byl trvalý pobyt udělen, předpokládá. Rovněž v části „Poslední pobyt“ je žalobce zařazen v kategorii rodinný příslušník občana ČR trvalý. Lze tedy přisvědčit žalobci, že kategorie „rodinného příslušníka občana ČR“ nebyla v tehdejším zákoně řešena, když udělení trvalého pobytu bylo vázáno na rodinného příslušníka s trvalým pobytem, nikoli občanstvím. Z uvedeného tak vyplývá, že žalobci byl v roce 1996 udělen trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny s manželkou, která měla na území přinejmenším trvalý pobyt. Námitka ohledně neexistence kategorie příslušníka občana ČR však není v dané věci zcela relevantní, a to s ohledem na níže uvedené.

41. Dle § 10 odst. 2 zákona č. 123/1992, o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní republiky, znění účinného od 1. 8. 1996 do 12. 7. 1998, se průkaz povolení k pobytu „vydává s platností na dobu stanovenou v povolení k dlouhodobému pobytu nebo na dobu pěti let, jde-li o povolení k trvalému pobytu, nejdéle však na dobu platnosti cestovního dokladu cizince, pokud není dále stanoveno jinak.“ 42. Dle § 183 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 1. 1. 2000 do 25. 4. 2001, „trvalý pobyt povolený podle dosavadního právního předpisu se považuje za povolení k pobytu“.

43. Dle § 183 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 1. 1. 2000 do 25. 4. 2001, „cestovní průkaz totožnosti a průkaz o povolení k pobytu cizince vydané podle dosavadních právních předpisů se považují za vydané podle tohoto zákona po dobu platnosti v něm vyznačenou“.

44. Dle § 74 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 1. 1. 2000 do 25. 4. 2001, a od 26. 4. 2001 do 30. 6. 2001, „průkaz o povolení k pobytu vydá policie s dobou platnosti na 10 let. Dobu platnosti průkazu lze dvakrát prodloužit, vždy na dobu 10 let.“ 45. Dle § 74 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 1. 7. 2001 do 31. 12. 2001, „průkaz o povolení k pobytu vydá policie s dobou platnosti na 15 let. Dobu platnosti průkazu lze dvakrát prodloužit, vždy na dobu 15 let“.

46. Ze shora uvedené právní úpravy vyplývá, že pokud byl žalobci udělen trvalý pobyt v roce 1996, pak zákon č. 123/1992, o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní republiky platný v té době v ustanovení § 10 odst. 2 uvádí, že průkaz k trvalému pobytu se vydává s platností na dobu 5 let. V roce 2000 vstoupil v účinnost nový, stávající zákon o pobytu cizinců, kdy dle přechodných ustanovení se trvalý pobyt považoval za povolení k pobytu dle tohoto nového zákona. Vzhledem k uvedenému tak lze předpokládat, že platnost prvního průkazu k trvalému pobytu žalobce uplynula na sklonku roku 2001, v té době platila právní úprava obsažená v § 74 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v příslušném znění, že doba platnosti průkazu je 15 let. Pokud by si tak žalobce v zákonné lhůtě požádal o prodloužení průkazu, platil by mu následně vydaný průkaz do roku 2016 v případě, pokud by jej neztratil, nebyla zrušena jeho platnost apod. Z uvedeného vyplývá, že od udělení trvalého pobytu žalobci v roce 1996 do vydání rozhodnutí o zrušení jeho pobytového oprávnění v roce 2021 musely být dle platné zákonné úpravy v dané době žalobci vydány přinejmenším tři průkazy o povolení k trvalému pobytu – a to jeden za účinnosti zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní republiky, dva za účinnosti stávajícího pobytového zákona.

47. Na základě shora uvedeného, kdy je prokázáno, že žalobci byl průkaz o povolení k trvalému pobytu vydán opakovaně, a to i za účinnosti stávajícího zákona, nelze vyloučit, že se právní režim jeho pobytového oprávnění měnil, když žalobce musel v průběhu let opakovaně žádat o vydání nového průkazu o povolení k trvalému pobytu. Jedná se nadále o totéž pobytové oprávnění – povolení k trvalému pobytu, z ničeho však neplyne, že na základě žádosti žalobce o vydání nového průkazu nedošlo ke změně právního režimu z trvalého pobytu občana třetího státu, resp. příslušníka osoby, jež má na území ČR trvalý pobyt (jak vyplývá z dostupné evidence), na příslušníka občana EU. Není totiž vyloučeno, že po vstupu České republiky do EU a následných novelizacích stávajícího zákona o pobytu cizinců, kdy vznikla nová kategorie rodinných příslušníků občanů EU, získal žalobce při žádosti o nový průkaz o povolení k trvalému pobytu (po uplynutí platnosti či ztrátě předchozích průkazů) právní postavení rodinného příslušníka občana EU, a to i vzhledem k jeho rodinným reáliím, kdy žalobce má v České republice potomky, jež jsou státními občany. Naopak, bylo-li by na danou problematiku nahlíženo optikou žalobce, pak by to znamenalo absurdní situaci, kdy žádný z cizinců, kterému byl udělen trvalý pobyt za účinnosti starého zákona o pobytu cizinců, by ani po změně legislativy a vstupu České republiky do EU, nedosáhl právního postavení rodinného příslušníka občana EU. Krajský soud tak uzavírá, že žádost o prodloužení platnosti průkazu, o níž se vede stávající řízení, se bezpochyby týkala jiného průkazu o povolení k pobytu než toho, který žalobce obdržel v roce 1996. Námitce žalobce tak nelze přisvědčit.

48. K žalobci poukazovanému rozsudku NSS č. j. 5 Azs 140/2023-27 ze dne 20. 10. 2023, krajský soud v prvé řadě podotýká, že i zde byla otázka právního režimu pobytového oprávnění řešena přímo v řízení o zrušení trvalého pobytu, nikoli v řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti průkazu k trvalému pobytu. V citovaném rozsudku byla řešena otázka automatického přičítání režimu příslušníka občana EU až v průběhu řízení před soudem či správním orgánem, a to toliko na základě faktické změny poměrů cizince (uzavření manželství, narození potomka v průběhu řízení apod.), bez jakékoli žádosti o změnu pobytového titulu. V daném řízení bylo postaveno najisto, že původní pobytový titul se bez dalšího nezměnil, když k takové změně je třeba iniciovat řízení o provedení změny údajů v průkazu o povolení k pobytu, které se provádí vydáním nového průkazu o povolení k pobytu s vyznačením příslušné kategorie (příslušník občana EU). Uvedené tak nekoresponduje s případem žalobce, kdy ze shora uvedeného vyplývá, že žalobce od doby udělení trvalého pobytu obdržel nejméně tři průkazy o povolení k trvalému pobytu, a pokud mělo dojít ke změně právního režimu jeho pobytového oprávnění, bylo to s největší pravděpodobností v souvislosti s vydáním nového průkazu o povolení k trvalému pobytu. V daném případě se tak nejedná o automatické přičítání jiného právního režimu toliko na základě faktické změny poměrů v průběhu řízení před soudem či správním orgánem. Nadto je třeba znovu připomenout, že zkoumání změny právního režimu pobytového oprávnění v průběhu let není předmětem současného řízení, nýbrž mohlo přicházet v úvahu (namítal-li by to žalobce) v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. V současném řízení je již postaveno na jisto, že žalobce v době podání žádosti platným průkazem k trvalému pobytu nedisponoval. d) Shrnutí 49. Krajský soud uzavírá, že existence pravomocného rozhodnutí o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu a s tím související skončení platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu ještě před podáním žádosti o prodloužení platnosti průkazu, jsou spolu se skutečností, že žalobce si byl zániku svého jediného pobytového oprávnění prokazatelně vědom, dostatečným podkladem pro závěr o zastavení řízení z důvodu zjevné nepřípustnosti žádosti. Nicotnost rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu krajský soud neshledal. Námitky žalobce vztahující se ke změně právního režimu pobytového oprávnění měly být uplatněny v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Vzhledem k uvedenému krajský soud nemá důvod žalovanému jeho postup nebo závěry uvedené v napadeném rozhodnutí, jakkoliv vytknout.

VII. Závěr a náklady řízení

49. Krajský soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatky, pro které by bylo na místě žalobě vyhovět. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

50. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud tedy výrokem II. tohoto rozsudku žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava 26. srpna 2026 JUDr. Lucie Gavendová samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch.