20 Az 4/2026

Rubrum

č. j. 20 Az 4/2026 – 14 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci žalobce: J.P. G., státní příslušnost Nigerijská federativní republika toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty sídlem Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2026, č. j. OAM-131/BA-BA02- VL14-PZ-ZZC-2026, ve věci prodloužení zajištění cizince, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 2 20 Az 4/2026 1. Žalobce včasnou žalobou brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2026, č. j. OAM- 131/BA-BA02-VL14-PZ-ZZC-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž dobu trvání zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovil do 15. 7. 2026. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, ve které navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

I. Napadené rozhodnutí a skutečnosti, které mu předcházely

2. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce dne 2. 2. 2026 v České republice požádal o mezinárodní ochranu. Tuto žádost podal v úzké časové návaznosti na rozhodnutí o zajištění za účelem vycestování dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, vydané Krajským ředitelstvím Policie hl. m. Prahy ze dne 1. 2. 2026, č. j. KRPA-39980-14/ČJ-2026-000022-ZSV. V tomto správním řízení žalobce uvedl, že v České republice pobývá od roku 2015, přicestoval sem na sportovní vízum a byl zaměstnán jako fotbalista. Naposledy hrál fotbal za Spoje Praha v loňském roce. Je si vědom rozhodnutí z roku 2024 o vycestování, neboť se bránil opravným prostředkem. Po konzultaci s právníkem tehdy požádal v České republice o azyl. V současné době nemá stálou adresu, bydlí u kamarádů, a tak nemá nikde nahlášeno ubytování. Do vlasti se vrátit nechce, jelikož je tam občanská válka, nicméně má tam rodinu, se kterou je v kontaktu. Dle závazného stanoviska žalovaného ze dne 9. 2. 2026 je vydání žalobce do Nigerijské federativní republiky možné.

3. Z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území České republiky se podává, že žalobce pobýval na území České republiky za sportovním účelem od roku 2015, posléze i za rodinným účelem (měl zde družku). Poslední pobyt žalobci skončil v roce 2023 z důvodu uplynutí doby.

4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2026, č. j. OAM-131/BA-BA02-BA03-Z-2026 (dále také jen „rozhodnutí o zajištění“), zajistil žalobce ve smyslu § 46a zákona o azylu, a to do 22. 5. 2026 (110 dní).

5. Opis z evidence rejstříku trestů neobsahuje žádné informace o odsouzení žalobce.

6. Žalobce dne 10. 2. 2026 poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedl, že je křesťan, není a nikdy nebyl politicky aktivní. Je svobodný a bezdětný. Do České republiky přicestoval v roce 2015 letecky, měl vízum i cestovní doklad. Měl sportovní vízum do roku 2024. O mezinárodní ochranu žádal jednou, a to v roce 2025 v České republice. Neví, jak jeho žádost dopadla. Je zdráv. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu nemožnosti návratu do vlasti kvůli nebezpečí. V Nigérii mu hrozí smrt, jsou tam únosy. Ve vlasti už přišel o dva bratry, kteří byli uneseni. Celá jeho rodina je tedy v nebezpečí, avšak neví, kdo je ohrožuje. Až bude situace bezpečnější, tak by chtěl jet domů.

7. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 13. 2. 2026 žalobce uvedl, že aktuálně nemá žádné spojení s rodinou, a tak má obavu. V oblasti, kde žil, bylo zabito 200 lidí, v zemi je nyní „něco jako občanská válka“. Nigérii opustil kvůli sportu. S vyřízením sportovního víza problémy neměl, vízum bylo každý rok prodlužováno. Při opouštění vlasti problémy neměl, tehdy země nebyla tak nebezpečná. Po příjezdu do České Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 3 20 Az 4/2026 republiky hrál až doposud fotbal za několik fotbalových klubů. Když chtěl přestoupit z klubu Spoje Praha do jiného klubu, tak jej zadrželi. Zopakoval, že o mezinárodní ochranu žádá, protože se nechce vrátit do vlasti, neboť by ho tam zabili banditi. Již tak přišel o dva bratry. Na policii a armádu se obrátit nemůže. Před 13 nebo 14 lety jej bezdůvodně zadržela policie. Sportovní vízum mu nebylo prodlouženo z důvodu konce sportovního klubu.

8. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný konstatoval, že na důvodech zajištění žalobce uvedených v rozhodnutí ze dne 6. 2. 2026 se nic nezměnilo. Žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování, nebo je pozdržet. Propuštěním ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. S ohledem na absenci jakýchkoliv vazeb žalobce k České republice, absenci dokladů, jeho nelegální pobyt na území členských států Evropské unie a smluvních států a jeho dosavadní jednání a chování vůči správnímu orgánu a jeho povinnostem účastníka správního řízení, nelze očekávat jeho součinnost v průběhu aktuálního řízení o mezinárodní ochranu bez nutnosti omezení jeho osobní svobody. Žalovaný i nadále shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Samotné zajištění žalobce bylo rovněž potvrzeno i příslušným krajským soudem. Žalovaný poukázal na skutečnost, že dne 28. 4. 2026 vydal rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany (proti tomuto rozhodnutí žalobce taktéž brojí žalobou, pozn. soudu). Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nespadá mezi zranitelné osoby, které nemohou být zajištěné v zařízení pro zajištění cizinců. Možností uložení zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu se žalovaný zabýval již v rozhodnutí o zajištění ze dne 6. 2. 2026 a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uložení takového opatření. Žalovaný se na závěr v souladu s § 46a odst. 5 zákona o azylu zabýval délkou doby, na kterou bude zajištění prodlouženo. Vzal v úvahu možné podání žaloby ve věci mezinárodní ochrany včetně nesprávného poučení správního orgánu o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a dospěl k závěru, že se doba trvání prodlužuje o 54 dnů, což stále spadá do možné maximální doby (180 dnů) pro zajištění, neboť celková doba zajištění tak činí 164 dnů.

II. Žaloba

9. Žalobce v žalobě nejdříve poukázal na to, že si je vědom, že nesplnil povinnost vycestovat z České republiky, nicméně jeho životní situace se od situace jeho krajanů odlišuje. Od roku 2014 pobýval v České republice legálně na základě pobytového oprávnění, o které přišel v roce 2023. V České republice tak prožil podstatnou část svého dospělého života a z jeho výpovědí je patrné, že se neorientoval ve své pobytové situaci, neboť se jedná o profesionálního fotbalistu, který svěřil zmocněnci zastupování v řízení o azylu. Měl za to, že o první žádosti o mezinárodní ochranu dosud nebylo rozhodnuto, proto pobývá v České republice oprávněně. Uvedené nedorozumění nesvědčí o úmyslu žalobce mařit povinnost vycestovat z území České republiky, potažmo o úmyslu neposkytovat správním orgánům plnou součinnost.

10. Žalobce následně upozornil, že v případě zajištění jde o zcela mimořádný institut a žalovaný jednal v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Žalovaný pouze v napadeném rozhodnutí stroze rekapituloval pobytovou historii žalobce, namísto aby zohlednil Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 4 20 Az 4/2026 možnosti užití zvláštního opatření. K mimořádnosti zajištění cizince a omezení osobní svobody žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

11. Dále žalobce poukázal na zásadu proporcionality postupu správního orgánu. Žalobou napadené rozhodnutí vyznívá tak, že žalovaný již předem předvídá výsledek řízení o správní žalobě ve věci mezinárodní ochrany. Staví se k životní situaci žalobce skepticky a naznačuje, že chce žalobce omezovat na osobní svobodě až do jeho vycestování, potažmo do uplynutí zákonné lhůty zajištění, namísto toho, aby se zabýval tím, že zajištění lze považovat za zásadní zásah do žalobcovy osobní svobody. Z uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

12. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že s žalobními námitkami nesouhlasí. Opakující se tvrzení o nevědomosti žalobce o ukončeném předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany je v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o prodloužení zajištění irelevantní. Žalobce po pravomocném ukončení předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany nevycestoval a v České republice tak pobýval nelegálně. V nelegálním pobytu by žalobce zjevně pokračoval, pokud by nedošlo k jeho zadržení policií. Účelové argumenty o „nevědomosti“ na situaci nic nemění.

13. Žalovaný uvedl, že napadeným rozhodnutím v řešeném případu je rozhodnutí o prodloužení zajištění. Této skutečnosti ovšem neodpovídají některé žalobní námitky. Žaloba z neznámého důvodu brojí proti rozhodnutí o zajištění (viz druhý odstavec II. části žaloby). Žaloba proti rozhodnutí o zajištění již byla zamítnuta (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2026, č. j. 33 A 12/2026-55). V případu žalobce nedošlo k žádným změnám, které by propuštění ze zajištění zdůvodnily. Takové změny ostatně netvrdí ani žaloba. Žalovaný tak plně odkázal na napadené rozhodnutí.

IV. Posouzení věci krajským soudem

14. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 46a odst. 8 zákona o azylu).

15. O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu, neboť žalobce nařízení jednání nenavrhl do pěti dnů ode dne podání žaloby a krajský soud neshledal, že by to bylo pro rozhodnutí věci nezbytné.

16. Krajský soud postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS). Uvedené závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení zajištění. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 5 20 Az 4/2026 17. Krajský soud na úvod vlastního odůvodnění zdůrazňuje, že žaloba je velmi obecná, aniž by blíže zohledňovala konkrétní okolnosti případu. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej, není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78), a že kvalita vypořádání žalobního bodu se do značné míry odvíjí od kvality jeho formulace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42). Je třeba vycházet z toho, že pokud žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, lze na tyto obecné námitky reagovat rovněž pouze v obecné rovině. Není totiž úkolem soudu, aby nahrazoval činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a sám je dotvářel (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 55 A 85/2020–104 odst. 46-47, obdobně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 51 A 26/2022-73, odst. 13).

18. Krajský soud upozorňuje, že si je vědom toho, jak zásadním způsobem může zajištění zasáhnout do základního práva cizince na osobní svobodu chráněného zejména čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 52 odst. 3 ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti lze odkázat na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci John proti Řecku ze dne 10. 5. 2007, stížnost č. 34082/02, Rashed proti České republice ze dne 27.11. 2008, nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, nebo ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 12/19. Zajištění musí vždy sledovat vymezený účel a lze k němu přistoupit pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě efektivně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější, donucovací opatření.

19. V nyní posuzované věci však krajský soud shledal, že tyto zásady nebyly porušeny a žaloba není důvodná.

20. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce byl zajištěn rozhodnutím ze dne 6. 2. 2026, č. j. OAM-131/BA-BA02-BA03-Z-2026, podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení lze rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze- li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

21. Výkladem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se zabýval opakovaně Nejvyšší správní soud. Ten v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 288/2016-27, vyslovil, že v daném ustanovení jsou obsaženy tři podmínky, za kterých lze vydat rozhodnutí o zajištění. První podmínkou je podání žádosti až v zařízení pro zajištění cizinců, druhou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem se vyhnout hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, a konečně třetí, že žádost o udělení mezinárodní ochrany bylo možno podat dříve. Tyto podmínky je přitom třeba splnit současně. Shodně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 6 20 Az 4/2026 uvážil i SDEU v usnesení ze dne 3. 6. 2021 ve věci J. A. proti Slovinsku, C-186/21 PPU, podle kterého je třeba u daného důvodu zajištění splnit dvě podmínky. Žadatel o mezinárodní ochranu musel být v okamžiku žádosti o mezinárodní ochranu zajištěn za účelem vyhoštění a dále existoval důvod domnívat se, že žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení. Naplněním těchto podmínek a zákonností rozhodnutí o zajištění ze dne 6. 2. 2026, č. j. OAM-131/BA- BA02-BA03-Z-2026, se soudy již zabývaly a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 3. 2026, č. j. 3 A 12/2026–55, žalobu proti rozhodnutí o zajištění zamítl.

22. V nyní posuzované věci se tak nejedná o vlastní rozhodnutí o zajištění, ale o rozhodnutí o prodloužení zajištění. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů. V nyní posuzované věci žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu do 15. 7. 2026. V napadeném rozhodnutí žalovaný vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů přistoupil k prodloužení zajištění žalobce. Vysvětlil, že od rozhodnutí o zajištění nedošlo ke změně důvodů, pro které byl žalobce zajištěn. Vysvětlil, že žalobce pobýval v České republice nelegálně, bez povolení k pobytu. Pokud by jej nezadržela hlídka policie, zjevně by ve svém nelegálním pobytu pokračoval. Žalovaný neodkázal pouze obecně na rozhodnutí o zajištění, ale nosné závěry z rozhodnutí o zajištění převzal i do napadeného rozhodnutí. Vysvětlil, že při policejní kontrole dne 31. 1. 2026 žalobce nepředložil cestovní doklad, žalobce nedisponuje platným vízem ani povolením k pobytu na území České republiky. Žalobce měl povinnost opustit území Evropské unie, což neučinil a požádal o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný řízení o mezinárodní ochraně rozhodnutím ze dne 14. 2. 2025, č. j. OAM-1638/ZA-ZA11- K03-20224, zastavil. Ani po neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu žalobce území Evropské unie neopustil. Podruhé o mezinárodní ochranu žalobce požádal až poté, co jej kontrolovala a následně zajistila policie. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nemá na území České republiky stálou adresu, není tedy kontaktní.

23. Žalobce se v žalobě neuvedl nové skutečnosti, které vznikly po vydání rozhodnutí o zajištění a mohly by mít vliv na posouzení věci, nebrojil konkrétními námitkami proti rozhodnutí o prodloužení zajištění. V žalobě zpochybňoval vlastní zajištění a nesouhlasil s ním. Zajištěním jako takovým se však zabýval Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 5. 3. 2026, č. j. 3 A 12/2026–55 (bod 14), který zkoumal, zda byly naplněny podmínky pro zajištění žalobce a rozhodnutí o zajištění bylo zákonné. Krajský soud v Plzni vysvětlil, že žalovaný řádně postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žalobce zajistil proto, že byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost žalobce podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování, ačkoli mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve (žádost nepodal v době od rozhodnutí o své předchozí neúspěšné žádosti a svým nynějším zajištěním, ač tak mohl učinit; žádost podal až po zadržení policií, ač po celou dobu pobytu se pohyboval na území České republiky volně). Zákon o azylu obecně k podání žádosti nestanovuje lhůtu, není zde žádná lhůta počítaná od vstupu cizince na území. Stanovuje pouze lhůtu 7 dnů od informování o možnosti podat takovou žádost v zařízení pro zajištění cizinců (§ 3b zákona o azylu). Podání žádosti o mezinárodní ochranu s časovým prodlením, obzvláště poté, co byla předchozí žádost neúspěšná, je však typické pro účelové žádosti. K Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 7 20 Az 4/2026 nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu Krajský soud v Plzni odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004 a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 2 Azs 137/2005, v nichž se uvádí, že: „(…) o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ Dále Krajský soud v Plzni odkázal na závěry učiněné v rozsudku NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008–48, kde se uvádí, že: „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“. Podle Krajského soudu v Plzni žalovaný odůvodnil v rozhodnutí o zajištění (z nějž podrobně cituje i napadené rozhodnutí), proč měl za to, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování s tím, že tyto uvedl konkrétně na straně 3 napadeného rozhodnutí. Mezi těmito důvody uvedl zejména nelegální pobyt žalobce na území České republiky, nerespektování uložené povinnosti vycestovat, absence cestovního dokladu, již ukončené řízení o mezinárodní ochraně rozhodnutím ze dne 5. 12. 2024, č. j. OAM-1638/ZA-ZA11- K03-2024 a nezájem o řešení své pobytové situace a svého stavu. K uvedenému Krajský soud v Plzni dále upozornil, že žalobce se pohyboval po území České republiky zcela volně do doby svého zadržení a poté zajištění, tudíž mohl svou žádost podat kdykoliv dříve. Jeho přístup tak neodpovídal jeho vyjádřením o potřebě ochrany a mezinárodní záštity, jíž se žalobce podanou žádostí v České republice domáhal. Jestliže tedy tak žalobce neučinil dříve, zřejmě nepovažoval jím uváděné důvody v žádosti za natolik palčivé, aby jej přiměly vyhledat pomoc co nejdříve od zjištění rozhodných skutečností. Žalobce nejevil zcela žádný zájem o své řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, jelikož nevěděl, v jaké fázi se řízení nachází, jaký další postup se svým tehdejším zástupcem zvolili, ani zda byla skutečně podána žaloba proti rozhodnutí. Je předně zájmem cizince, aby sledoval a zajímal se o průběh řízení o své žádosti tak, aby mohl následně odpovídajícím způsobem reagovat. Jelikož tak žalobce evidentně nečinil, nelze nyní přihlížet k tvrzení o jeho nevědomosti o nelegálním pobytu na území České republiky z důvodu ukončeného řízení o jeho předešlé žádosti o mezinárodní ochranu. U žalobce byly dány významné důvody pro domněnku, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak bylo nezbytně nutné. Se shora uvedenými závěry Krajského soudu v Plzni se krajský soud ztotožňuje a má za to, že žalovaný nepochybil, pokud žalobce zajistil a následně shledal stejné důvody i pro prodloužení zajištění žalobce. Krajský soud neshledal – i s ohledem na obecnost žaloby – žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly se od závěrů Krajského soudu v Plzni odchýlit.

24. Žalobce dále zcela obecně brojil proti tomu, že žalovaný neuložil namísto zajištění zvláštní opatření. Tím, zda by u žalobce bylo možné uložit zvláštní opatření, se žalovaný zabýval na straně 4 napadeného rozhodnutí. I v této souvislosti lze zopakovat závěry Krajského soudu v Plzni, že dosavadní chování žalobce, konkrétně pobyt na území České republiky bez příslušných pobytových oprávnění, podání žádosti až po zajištění a přemístění do zařízení pro zajištění cizinců, reálná možnost povinnosti vycestovat, absence hlášeného místa pobytu, nevylučuje, že by se žalobce nyní, kdy se nachází v obtížné situaci, nepokusil zpřetrhat kontakt se správními orgány, skrývat se na území České republiky a tím narušovat řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, eventuálně posléze navazující vycestování. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 8 20 Az 4/2026 Dosavadní způsob života žalobce svědčí o nerespektování právního řádu České republiky a vysoké rizikovosti skrývání či útěku žalobce, jak tomu učinil již v minulosti. Žalobce sdělil, že nemá na území České republiky majetek, nedisponuje dostatečnými finančními prostředky pro vycestování či složení záruky a ani možností si je obstarat. Žalobce v nyní posuzované žalobě neuvedl, že by se jeho pobytová či finanční situace od rozhodnutí o zajištění jakkoli změnila a že by nově existovaly účinné záruky pro uložení zvláštních opatření. Nelze proto opět vyloučit, že v případě uložení zvláštního opatření by se žalobce opět nepokusil žít mimo dohled správních orgánů a uprchnout z jejich dosahu. Z uvedeného má krajský soud za prokázané, že v případě žalobce skutečně nelze považovat uložení zvláštních opatření za účinné a vhodné řešení, neboť žalobce neposkytuje záruku dodržování stanovených povinností, což je doloženo žalobcovou neochotou dodržovat zákonem stanovené povinnosti.

25. Z výše uvedených důvodů žalovaný nepochybil, pokud dospěl k závěru, že se okolnosti případu žalobce nezměnily a je potřeba prodloužit zajištění žalobce. Taktéž dle krajského soudu nelze žalovanému vytknout, že neuložil zvláštní opatření. Jeho odůvodnění, proč nepostupoval podle § 47 zákona o azylu, v posuzované věci obstojí. Krajský soud má v souladu s žalovaným za to, že vzhledem k dosavadnímu jednání žalobce, existují oprávněné důvody se domnívat, že by v pobytovém středisku či při pobytu na jím uváděné adrese nevyčkal do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, ale uchýlil se opět ke skrývání se před orgány veřejné moci a neoprávněnému pobytu (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 32, bod 21, výše citovaný č. j. 6 Azs 22/2020 19, bod 25). Prodloužení zajištění taktéž nepřesáhlo maximální dobu zajištění v délce 180 dní.

VI. Závěr a náklady řízení

26. Krajský soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatky, pro které by bylo na místě žalobě vyhovět. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

27. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P. 9 20 Az 4/2026 Ostrava 12. června 2026 Mgr. Jana Volková samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M. P.