20 Az 49/2024

Rubrum

č. j. 20 Az 49/2024 - 17 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci žalobce: U. I. státní příslušnost: Republika Uzbekistán toho času pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty Vyšní Lhoty 234, 739 21 Vyšní Lhoty zastoupený Mgr. Ing. Tomášem Tillmannem, advokátem sídlem Vrázova 1324/40, 703 00 Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č. j. MV-150252-3/OAM-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce Mgr. Ing. Tomáše Tillmanna, advokáta, se určuje částkou ve výši 3 400 Kč a bude mu vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Shodu s prvopisem potvrzuje

I. Ch. 2 20 Az 49/2024

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce poprvé požádal o mezinárodní ochranu dne 23. 2. 2012. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 3. 2013, č. j. OAM-62/ZA-ZA09-HA03-2012, žalobci mezinárodní ochranu neudělil, ale udělil mu doplňkovou ochranu, která byla žalobci prodloužena až do roku 2019. Dne 16. 1. 2019 žalobce opětovně požádal o prodloužení doplňkové ochrany, žalovaný však rozhodnutím ze dne 19. 6. 2019, č. j. OAM-62/ZA-ZA09-P15-PD3-2012 (dále jen „rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany“), žádosti nevyhověl a doplňkovou ochranu žalobci neprodloužil. Proti rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne 9. 12. 2019, č. j. 61 Az 27/2019-36, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j. 2 Azs 391/2019-32, odmítl pro nepřijatelnost.

2. Druhou žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce dne 1. 7. 2020. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 8. 2020, č. j. OAM-343/ZA-ZA11-P15-2020, shledal žádost nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil.

3. Třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 15. 10. 2020. Žalovaný usnesením ze dne 19. 10. 2020, č. j. MV-163676-2/OAM-2020, řízení o žádosti podle § 11a odst. 3 zákona o azylu zastavil.

4. Čtvrtou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 7. 12. 2020. Žalovaný usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. MV-192317-2/OAM-2020, řízení o žádosti podle § 11a odst. 3 zákona o azylu zastavil.

5. Pátou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 16. 5. 2022. Žalovaný usnesením ze dne 19. 5. 2022, č. j. MV-93053-2/OAM-2022, řízení o žádosti podle § 11a odst. 3 zákona o azylu zastavil.

6. Šestou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 27. 1. 2023. Žalovaný usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. MV-21174-2/OAM-2023, řízení o žádosti podle § 11a odst. 3 zákona o azylu zastavil.

7. Sedmou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 6. 6. 2023. Žalovaný usnesením ze dne 13. 6. 2023, č. j. MV-104699-2/OAM-2023, řízení o žádosti podle § 11a odst. 3 zákona o azylu zastavil.

8. Osmou žádost o mezinárodní ochranu, jež je předmětem nyní posuzované věci, podal žalobce dne 9. 10. 2024. Žádost je psaná ručně a neobsahuje žádné důvody pro podání žádosti.

9. Žalovaný usnesením ze dne 11. 10. 2024, č. j. MV-150252-3/OAM-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), řízení zastavil podle § 11a odst. 3 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že žalobce ve své opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné nové skutečnosti ani nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností jeho případu, které by žalovaného mohly vést k závěru, že by žalobce mohl být ve vlasti vystaven pronásledování nebo že by mu hrozila vážná újma. Po vyhodnocení do spisu založených podkladů žalovaný dospěl k závěru, že v Uzbekistánu aktuálně nedošlo k žádné zásadní změně v politické či bezpečnostní situaci, která by mohla mít vliv na posouzení jeho žádosti. Žalovaný neshledal takové skutečnosti nebo okolnosti, které by odůvodňovaly opakované posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nebyl v Uzbekistánu nikdy Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 3 20 Az 49/2024 politicky činný, nevykonával ve vlasti žádné veřejné funkce a nebyl členem politické strany či organizace, nebyl trestně stíhán, neměl problémy se státními orgány, z vlasti vycestoval legálně, přes oficiální hraniční přechod, aniž by mu v odjezdu kdokoli bránil.

10. Součástí správního spisu je dokument Uzbekistán, Informace OAMP, ze dne 13. 3. 2024, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav: březen 2024. Taktéž je ve spisu založeno poučení pro osoby podávající opakovanou žádost o mezinárodní ochranu ze dne 9. 10. 2024, kterou žalobce vlastnoručně podepsal.

II. Žaloba

11. Žalobce v žalobě nejprve popsal svůj azylový příběh. Následně namítal, že má za to, že důvody, pro které byla žalobci udělena doplňková ochrana, stále trvají. Podle žalobce se žalovaný nedostatečně zabýval aktuální situací v zemi původu žalobce. Uzbekistán není považován za bezpečnou zemi původu, což potvrzují volně dostupné zprávy na internetu a rozhodnutí soudů. Podle aktuální informace Human Rights Watch z roku 2023 jsou v Uzbekistánu kriminalizované homosexuální vztahy a omezen přístup lidskoprávních organizací do země. Žalobce popsal příběh týkající se 12 policistů z Uzbekistánu, kteří byli odsouzeni za to, že ubili k smrti muže, kterého zadrželi. V Uzbekistánu dochází k násilí vůči vězňům, svoboda projevu neexistuje, dochází k demolici obydlí obyvatel, kteří jsou zastrašováni, vydíráni apod. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 5 Azs 192/2023-28, a Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2023, č. j. 34 Az 8/2023-70, ze kterých vyvozoval, že žalobce bude po návratu do vlasti pronásledován a vážně ohrožen. Odkázal v této souvislosti na usnesení Evropského parlamentu ze dne 4. 10. 2024 o Uzbekistánu, ve kterém Evropský parlament vyjádřil hluboké znepokojení nad nedostatečnými výsledky v oblasti demokracie, svobody sdělovacích prostředků, lidských práv v této zemi.

12. Žalobce dále namítal, že má k České republice silnou vazbu. Žije v zemi již 10 let. Za tuto dobu si v zemi vytvořil pevné sociální a ekonomické vazby. Do vlasti se nechce vrátit kvůli tamní situaci a nebezpečí ze strany jeho rodinných příslušníků. Státní orgány v Uzbekistánu by žalobce trestaly za to, že si dovolil vycestovat a další výjezd by mu už neumožnily. Žalobce tak shrnul, že u něj azylové důvody stále přetrvávají.

13. Žalobce dále nesouhlasil s tím, že žalovaný nepřihlédl v napadeném rozhodnutí k tomu, že se žalobce blíží věku zranitelné osoby, tedy osoby ve věku 65 let. Pro žalobce s ohledem na jeho věk bude těžší se ve vlasti adaptovat na jiné prostředí, nový kolektiv a nové způsoby.

14. Z uvedených důvodů žalobce žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce ve své další opakované žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl žádné nové skutečnosti ani nepoukázal na změnu okolností jeho případu. Z podkladů ve spise nevyplývalo, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování podle § 12 zákona o azylu či že by mu mohla hrozit vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

16. Z uvedených důvodů žalovaný navrhoval, aby krajský soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 4 20 Az 49/2024 17. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě podle § 32 odst. 1 zákona o azylu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) v souladu s § 32 odst. 9 zákona o azylu.

18. Krajský soud o žalobě rozhodoval bez jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonem stanovené podmínky; žalobce i žalovaný s takovým postupem souhlasili a soud takový postup nepovažoval za nezbytný.

19. Žaloba není důvodná.

20. Mezi stranami nebylo sporné, že v nyní posuzované věci jde o tzv. další opakovanou žádost podle § 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Podle uvedeného ustanovení se pro účely tohoto zákona za další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany považuje třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou a všechny žádosti následující po ní za podmínky, že v řízení ve věci mezinárodní ochrany o 1. kterékoli předcházející žádosti bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana neuděluje nebo se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná, 2. druhé žádosti bylo vydáno rozhodnutí podle § 15, 15a, 17 nebo 17a, nebo 3. druhé žádosti bylo řízení zastaveno podle § 25 písm. i) z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. a) nebo e). Ze správního spisu se podává, že žalobce žádal o mezinárodní ochranu již poosmé.

21. Je tak třeba zdůraznit, že krajský soud neposuzoval rozhodnutí o první žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany. V posuzované věci se jedná o další (osmou) opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, přičemž v řízení o této žádosti a následném soudním přezkumu existují odlišnosti oproti posuzování první žádosti o mezinárodní ochranu.

22. Při posuzování opakovaných žádostí (nejen další opakované žádosti) má žalovaný povinnost zabývat se tím, zda nenastaly nové skutečnosti nebo zjištění, které by mohly vést k udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný napadené rozhodnutí o zastavení řízení opřel o § 11a odst. 3 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení podal-li cizinec další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování, že mu hrozí vážná újma nebo že již splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 13 a 14a, ministerstvo řízení usnesením zastaví. Usnesení o zastavení řízení lze vydat do 10 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

23. Předmětem nynějšího řízení tak je otázka, zda se lze s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a téhož zákona důvodně domnívat, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma. Soud se může v takovém řízení zabývat pouze tím, zda žalobcem uvedené skutečnosti představují nové skutečnosti, které nebyly řešeny v předchozích řízeních a zda jsou vůbec takového charakteru, že by se mohlo jednat o podstatnou změnu okolností se vztahem k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy osob žadatelů, tedy zda jsou ve vztahu k další opakované žádosti o azyl vůbec relevantní (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 3 Azs 17/2019-90). Z uvedeného vyplývá, že krajský soud může při Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 5 20 Az 49/2024 přezkumu rozhodnutí o další opakované žádosti pouze posoudit, zda byla další opakovaná žádost žalobce přípustná, nemůže ji zkoumat věcně.

24. U rozhodnutí o zastavení řízení podle § 11a odst. 3 zákona o azylu krajský soud musí zkoumat, zda obsahuje zdůvodněný závěr, že 1) cizinec v další opakované žádosti neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, a současně že 2) nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017-38).

25. Krajský soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl nové skutečnosti. V případě dalších opakovaných žádostí je nutné především posoudit, zda cizinec oproti předchozím žádostem uvedl nějaké nové skutečnosti či poukázal na podstatnou změnu okolností. Pokud žádné takové skutečnosti neuvedl, žalovaný je nemusí posuzovat znovu z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 Azs 175/2017 26).

26. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce vyplnil žádost o mezinárodní ochranu, aniž by sdělil jakékoli důvody pro její podání. Součástí správního spisu je podrobné poučení o tom, kdy a jak má žalobce možnost sdělit důvody žádosti, a dále poučení o tom, jak funguje řízení o další opakované žádosti. Žalovaný žalobce konkrétně informoval, že v řízení nebude probíhat pohovor, proto je třeba uvést všechny skutečnosti v žádosti o mezinárodní ochranu nebo je k žádosti následně připojit. Žalobce byl informován o tom, že v žádosti musí být uvedeny důvody pronásledování či hrozby vážné újmy s důrazem na zásadní změnu poměrů. Žalovaný žalobce taktéž poučil, že podání může sepsat v mateřském jazyce. Text poučení si žalobce mohl přečíst v mateřském jazyce, po shlédnutí poučení krajský soud zjistil, že jej žalobce dne 9. 10. 2024 vlastnoručně podepsal. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný umožnil žalobci v souladu se zákonem sdělit důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany písemně, o této možnosti žalobce řádně poučil; této možnosti však žalobce nevyužil.

27. V nyní posuzované věci žalobce neuvedl ve správním řízení skutečnosti vůbec žádné. Teprve v žalobě namítal, že se situace v Uzbekistánu od okamžiku, kdy byla žalobci udělena doplňková ochrana, nezlepšila. K tomu je třeba uvést, že posouzení zlepšení či nezlepšení poměrů ve vlasti žalobce bylo předmětem rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany, proti kterému mohl žalobce brojit žalobou, což také učinil. V tomto řízení se krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda žalovaný prokázal, že v Uzbekistánu došlo ke zlepšení situace do té míry, že prodloužení doplňkové ochrany již není potřebné. Důvody, zda doplňková ochrana měla či neměla být prodloužena, krajský soud tak v nyní rozhodované věci neposuzuje. Doplňkovou ochranou by se krajský soud mohl zabývat pouze v případě, že by žalobce tvrdil, že se situace v Uzbekistánu aktuálně výrazně zhoršila a žalovaný tak měl doplňkovou ochranu nově udělit. Toto však žalobce v žalobě neuvádí. Z jeho žalobní argumentace nevyplývá jakékoli významné zhoršení situace v Uzbekistánu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti. Přesto žalovaný dostál své povinnosti a obstaral si aktuální informace o Uzbekistánu, konkrétně dokument Uzbekistán, Informace OAMP, 13. 3. 2024, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav: březen 2024. Shromážděné informace o zemi původu žalobce jsou aktuální (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016-55, č. 3714/2018 Sb. NSS), a proto lze potvrdit závěr žalovaného, že od okamžiku posledního meritorního posouzení žádosti žalobce nedošlo Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 6 20 Az 49/2024 v zemi jeho původu k žádné změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 3 zákona o azylu, tj. která by svědčila o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a tohoto zákona. Ostatně ani sám žalobce žádné takové změny neuváděl. O možnosti návratu učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí přezkoumatelnou úvahu, vysvětlil, z jakých důvodů považuje za možné návrat žalobce do vlasti. Krajský soud nepopírá, že úroveň lidských práv a demokracie v Uzbekistánu nedosahuje úrovně států Evropské unie, což prokazuje i shora uvedená Informace OAMP. Přesto se krajský soud shoduje s žalovaným, že u žalobce neexistují individuální okolnosti, ze kterých by se podávalo, že by žalobci ve vlasti hrozilo pronásledování či vážná újma. Informace a odkazy, na které žalobce v žalobě odkazoval, měly prokazovat horší úroveň lidských práv v Uzbekistánu, což krajský soud nečiní sporným. Z uvedených důvodů, i s ohledem na skutečnosti uvedené v Informaci OAMP, která je součástí správního spisu, krajský soud internetové odkazy uvedené v žalobě neprovedl k důkazu pro jejich nadbytečnost. Lze tak uzavřít, že žalobce jak v žádosti o mezinárodní ochranu, tak v žalobě, neuvedl žádné nové skutečnosti, které měl žalovaný povinnost nově zohlednit a které by opravňovaly žalobce k podání nové žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný tak nepochybil, pokud řízení napadeným rozhodnutím zastavil.

28. K rozhodnutím správních soudů, na které žalobce odkazoval v žalobě, krajský soud sděluje, že se neshodují ve skutkových okolnostech s nyní posuzovanou věcí, proto z nich nelze učinit obecné závěry, které by bylo možné vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl ve vlasti politicky činný, členem politické strany, trestně stíhaný, neměl v zemi problémy z důvodu náboženství, se jeho situace oproti odkazovaným věcem (sp. zn. 5 Azs 192/2023, 34 Az 8/2023) odlišuje a odůvodnění těchto rozsudků na posuzovanou věc nedopadají.

29. K námitce, že žalovaný měl zohlednit věk žalobce a vazby na Českou republiku, krajský soud uvádí, že žalobci je 57 let. Za zranitelnou osobu z důvodu věku jej lze považovat až za dalších 8 let. Za této situace žalovaný nepochybil, pokud se věkem žalobce v napadeném rozhodnutí nezabýval, jelikož k tomu neměl žádný důvod. Žalovaný zkoumal individuální situaci žalobce, na straně 3 napadeného rozhodnutí žalobce charakterizoval, popsal individuální okolnosti jeho případu a vysvětlil, zda je zohlednil či nikoli. S ohledem na povahu řízení o další opakované žádosti, zde osmé, a na to, že žalobce neuvedl v žádosti jediný důvod pro udělení mezinárodní ochrany ani konkrétní vazby na Českou republiku, bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí dostačující.

30. Z uvedených důvodů proto krajský soud při přezkumu správnosti postupu žalovaného podle § 11a odst. 3 zákona o azylu shledal, že žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné důvody, které by odůvodňovaly podání osmé žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný proto nepochybil, pokud v napadeném rozhodnutí popsal důvody uvedené v předchozích žádostech a popsal, že žalobce v další opakované žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti ani nepoukázal na žádnou podstatnou změnu okolností jeho případu. Uvedenému odůvodnění nelze s ohledem na absenci jakýchkoli důvodů žádosti nic vytknout. Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch. 7 20 Az 49/2024 V. Závěr a náklady řízení 31. Smyslem a účelem možnosti podání další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit během předchozích pravomocně skončených řízení. To však nebyl případ žalobce, který na jakoukoli argumentaci v žádosti o mezinárodní ochranu rezignoval. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí řádně zabýval tím, zda žalobce v další opakované žádosti uvedl nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, a současně tím, zda došlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti. Lze tak uzavřít, že podmínky pro postup podle § 11a odst. 3 zákona o azylu byly naplněny a žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud řízení zastavil.

32. Soud pro nedůvodnost žalobních námitek žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47).

33. Žalobci byl ustanoven k ochraně jeho práv podle § 35 odst. 10 s. ř. s. zástupce z řad advokátů Mgr. Ing. Tomáš Tillmann, jehož odměnu a hotové výdaje hradí stát. Soud zástupci žalobce přiznal odměnu za zastupování podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 3 100 Kč, dle obsahu spisového materiálu, a to za jeden úkon právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení) podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. Dále soud přiznal zástupci žalobce paušální náhradu hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč bude ustanovenému zástupci žalobce vyplacena z rozpočtových prostředků krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku není kasační stížnost přípustná [§ 32 odst. 7 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu]. Ostrava 18. prosince 2024 Mgr. Jana Volková samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I.Ch.