20 Az 6/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci žalobce: H. M. státní příslušnost Turecká republika toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty sídlem Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2026, č. j. OAM-174/BA-BA01- VL14-PZ2-ZZC-2026, ve věci prodloužení zajištění cizince, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce včasnou žalobou brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2026, č. j. OAM- 174/BA-BA01-VL14-PZ2-ZZC-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), nadále zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž dobu trvání zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovil do 10. 8. 2026. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, ve které navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

II. Napadené rozhodnutí a skutečnosti, které mu předcházely

2. Součástí správního spisu je rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem vyhoštění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, vydané Krajským ředitelstvím Policie Ústeckého kraje dne 11. 2. 2026, č. j. KRPU-29428- 30/ČJ-2026-040022-SV, a rozhodnutí o vyhoštění ze dne 11. 2. 2026, č. j. KRPU-29428- 36/ČJ-2026-040022-SV. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že policie dne 10. 2. 2026 kontrolovala žalobce u německých hranic, jelikož orgány Spolkové republiky Německo odepřely žalobci vstup na území. Při kontrole žalobce nepředložil žádný cestovní doklad ani jiný doklad, kterým by prokázal svou totožnost či oprávněnost pobytu na území České republiky. Žalobce v tomto řízení uvedl, že do České republiky přicestoval před měsícem s pomocí převaděčů, cestoval v úkrytu v kamionu. Od převaděčů obdržel padělaný bulharský občanský průkaz. Chtěl cestovat do Spolkové republiky Německo (dále také „Německo“), kde plánoval požádat o azyl. O azyl žalobce již jednou neúspěšně žádal, a to před třemi lety v Rakousku, v roce 2025 byl deportován zpět do Turecka. V České republice žalobce nikoho nezná, je zde poprvé. Do Turecka se nechce vrátit, jelikož se bojí o svůj život, protože byl odsouzen ke 12 letům vězení a jako člen strany HDP by byl mučen a ponižován.

3. Dle závazného stanoviska žalovaného ze dne 11. 2. 2026, č. j. KRPU-29428-26/ČJ-2026- 040022-SV, je vycestování žalobce do Turecké republiky možné.

4. Žalobce dne 12. 2. 2026 v České republice požádal o mezinárodní ochranu.

5. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 2. 2026, č. j. OAM-174/BA-BA01-BA06-Z-2026 (dále také jen „rozhodnutí o zajištění“), zajistil žalobce ve smyslu § 46a zákona o azylu, a to do 1. 6. 2026 (110 dní). Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, která byla příslušným krajským soudem zamítnuta. Zajištění bylo následně prodlouženo rozhodnutím ze dne 25. 5. 2026, č. j. OAM-174/BA-BA01-VL14-PZ-ZZC-2026, a to do 13. 6. 2026 (o 12 dní). Proti tomuto rozhodnutí žalobce nebrojil.

6. Součástí správního spisu je opis z evidence rejstříku trestů, který neobsahuje žádné informace o odsouzení žalobce.

7. Žalobce dne 23. 2. 2026 poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Sdělil, že vycestoval z Turecka před měsícem a půl automobilem do Srbska. Pokračoval do Rakouska a České republiky. Byl zadržen policií ve Spolkové republice Německo a přivezen zpět do České republiky. V letech 2022-2025 pobýval v Rakousku jako žadatel o mezinárodní ochranu. Mezinárodní ochranu mu Rakousko nepřiznalo, byl následně deportován zpět do Turecka. V Turecku byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 let za politickou činnost.

8. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný považoval za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet. Je zřejmé, že by žalobcovo propuštění ze zajištění ohrožovalo průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaný tak učinil s ohledem na absenci jakýchkoliv vazeb v České republice, absenci dokladů, nelegální pobyt, nelegální přicestování do České republiky, neskrývavou snahu o dosažení německého území jako cíle, jakož i s ohledem jeho dosavadní jednání a chování. Žalovaný tak nadále shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce není ani osobou vyloučenou z aplikace § 46a odst. 1 zákona o azylu, nelze konstatovat, že by byl zranitelnou osobou. Žalovaný posuzoval, zda lze žalobci uložit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalobce přiznal, že nemá v České republice žádné rodinné vazby, ty má ve vlasti, tudíž nemá žádnou motivaci zůstat na území České republiky. Nemá v České republice ani stabilní adresu, pouze Českou republikou projížděl do cílového Německa. Je zjevné, že žalobce nelze kontaktovat na jakékoliv adrese v České republice a předpokládat, že se na ní bude skutečně zdržovat. Žalovaný odkázal na policejní výslech, kde žalobce sdělil, že v případě propuštění policií pojede do Německa. Žalobce nemá v České republice vazby, finance, nemá možnost si finanční prostředky opatřit legálním způsobem, nemůže legálně pracovat. Nelze tak očekávat ani možnost pravidelného docházení na pracoviště správního orgánu, neboť i toto vyžaduje určité náklady. Pokud jde o možnost zdržování se v pobytovém středisku, žalovaný poukázal na jejich otevřený režim a skutečnost, že žalobce nemá jakoukoliv motivaci ve středisku zůstávat v případě, že by si své náklady hradil ze svých zdrojů. S ohledem na předchozí jednání žalobce, kdy nelegálně vstoupil na území členských států Evropské unie, navíc bez cestovního dokladu, resp. si opatřil falešný doklad a jasně tím vyjádřil nulový respekt k dodržování právních předpisů, nelze dle žalovaného oprávněně očekávat, že v případě jeho umístění do otevřeného pobytového střediska by se na tomto jeho jednaní cokoliv změnilo a žalobce by zůstal žalovanému k dispozici. Žalovaný se na závěr v souladu s § 46a odst. 5 zákona o azylu zabýval délkou doby, na kterou bude zajištění prodlouženo. Aby nedošlo ke zmaření účelu zajištění (tj. zabezpečení dostupnosti žalobce pro výkon rozhodnutí), prodloužil zajištění do maximální doby trvání zajištění (180 dnů), a to o 58 dnů, do 10. 8. 2026.

III. Žaloba

9. Žalobce v žalobě nejdříve obecně namítal, že byl zkrácen na svých právech a že žalovaný porušil § 2 odst. 2, § 3, § 50 odst. 2, 3, § 50, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) a dále § 46 a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

10. Žalobce měl za to, že nebyly naplněny podmínky pro prodloužení zajištění v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a § 46a odst. 10 zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí chybí úvahy stran trvání důvodů zajištění. Obecné konstatování žalovaného ohledně toho, že se na důvodech zajištění nic nezměnilo, je dle žalobce nedostatečné a rozhodnutí je tak pro tyto důvody nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí žalovaného není seznatelné, že ke dni rozhodnutí o propuštění trvají důvody zajištění, tedy důvody, pro které byl žalobce zajištěn. Žalovaný se k těmto důvodům a k otázce jejich trvání v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřil. Žalobce zdůraznil, že je povinností žalovaného se v rozhodnutí o prodloužení doby zajištění zabývat tím, zda trvají konkrétní důvody zajištění. Nelze tak přitom učinit pouhým odkazem na již vydané rozhodnutí či obecnými tezemi nebo povinnostmi, které však nejsou blíže přiblíženy.

11. Napadené rozhodnutí trpí dle žalobce také vadou nezákonnosti co do posouzení možnosti uplatnění tzv. zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Dodal, že zajištění představuje prostředek ultima ratio a k tomu odkázal na Listinu základních práv a svobod. Poukazoval zejména na záměr a možnost zdržovat se na adrese Pobytového střediska Havířov. Dle názoru žalobce se žalovaný možností uložení obou alternativ zabýval v napadeném rozhodnutí pouze obecně a formalisticky. V této souvislosti odkázal na jiné obdobné řízení. Žalovaný neshledal uplatnění zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu účinným. Žalobce namítal, že takové neuplatnění žalovaný posoudil nesprávně. Žalobce je toho názoru, že žalovaný měl a mohl uplatnit zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, případně podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a zopakoval, že žalovaný neaplikování těchto ustanovení dostatečně nevysvětlil.

12. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.

IV. Vyjádření žalovaného

13. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že nesouhlasí s podanou žalobou, neboť má za to, že se v žalobě namítaných porušení při rozhodování věci nedopustil. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů žalovaný vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal naplnění podmínek pro zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců stanovených v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

14. Žalovaný posoudil všechny skutečnosti týkající se žalobce a jeho dosavadního pobytu na území České republiky a dospěl k závěru, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a současně nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, a proto správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ustanovením § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

15. Žalovaný dokázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 2 Azs 225/2025 a doplnil, že přezkoumatelným, logickým a způsobem uvedl jednotlivé skutečnosti z předchozí pobytové historie žalobce, ze kterých vycházel a které nenasvědčují tomu, že by se jednání žalobce mělo do budoucna zásadním způsobem měnit. V případě žalobce nelze přistoupit k uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalovaný také dostatečně zdůvodnil délku zajištění. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

V. Posouzení věci krajským soudem

16. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 46a odst. 8 zákona o azylu).

17. O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu, neboť žalobce nařízení jednání nenavrhl do pěti dnů ode dne podání žaloby a krajský soud neshledal, že by to bylo pro rozhodnutí věci nezbytné.

18. Krajský soud postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS). Tyto závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení zajištění.

19. Žalobce nejprve obecně namítal, že v řízení byl porušen § 2 odst. 2, § 3, § 50 odst. 2, 3, § 50, § 68 odst. 3 správního řádu a dále § 46 a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tyto obecné námitky však soud nepovažuje za žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedené obecné námitky žalobce nedostály, neboť jde pouze o citace a parafráze ustanovení správního řádu, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Soud se proto jimi samostatně nezabýval a rozhodnutí přezkoumal pouze v rozsahu řádných žalobních bodů.

20. Následně žalobce učinil obecnou úvahu o podmínkách zajištění. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej, není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78), a že kvalita vypořádání žalobního bodu se do značné míry odvíjí od kvality jeho formulace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012-42). Je třeba vycházet z toho, že pokud žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, lze na tyto obecné námitky reagovat rovněž pouze v obecné rovině. Není totiž úkolem soudu, aby nahrazoval činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a sám je dotvářel (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 55 A 85/2020–104 odst. 46-47, obdobně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 51 A 26/2022-73, odst. 13).

21. Žalobce dále tvrdil, že v napadeném rozhodnutí chybí úvahy o tom, zda trvají důvody zajištění. Obecné konstatování žalovaného, že se na důvodech po vydání vlastního rozhodnutí o zajištění nic nezměnilo, dle žalobce neobstojí. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2026, č. j. 63 Az 10/2026-21, a na jeho základě měl za to, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Krajský soud uvádí, že shora uvedený rozsudek se týkal jiných skutkových okolností a na nyní posuzovanou věc nedopadá. Nyní se nejednalo o žádost o propuštění, ale o prodloužení zajištění. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí neomezil toliko na konstatování, že se důvody zajištění od vydání rozhodnutí o zajištění nezměnily, ale aby rozhodnutí samostatně obstálo, zahrnul tyto důvody do napadeného rozhodnutí. Strana 2 a 3 napadeného rozhodnutí obsahuje podrobný popis důvodů, proč má žalovaný za to, že žalobce musí být nadále zajištěn. Sám žalobce v žalobě neuvádí žádné informace o tom, že by se jeho situace změnila, že nastaly nové okolnosti či důvody pro ukončení zajištění. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že žalobce pobýval na území České republiky bez jakéhokoli povolení či průkazu totožnosti. Cestoval prostřednictvím převaděčů, svého nelegálního vstupu na území si byl vědom. O mezinárodní ochranu nechtěl žádat v České republice, ale v Německu. Za finanční úhradu cíleně získal padělaný občanský průkaz Bulharska. Žalobce nemá na území České republiky stálou adresu, jelikož přes Českou republiku chtěl toliko přejet do Německa. O mezinárodní ochranu již žádal neúspěšně v Rakousku. Z uvedených skutečností lze usuzovat na to a ztotožnit se se závěrem žalovaného, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se vyhoštění. Žalobce v žalobě žádnými konkrétními skutečnostmi nezpochybnil závěry žalovaného.

22. Žalobce dále nesouhlasil s tím, že žalovaný žalobci neuložil zvláštní opatření. Zvláštním opatřením podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se rozumí rozhodnutím žalovaného uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) osobně se hlásit žalovanému v době ministerstvem stanovené. Povaha obou zvláštních opatření osobní svobodu cizince neomezuje, a proto je-li důvodná hrozba jeho útěku či skrývání, jejich uložení zpravidla na místě nebude.

23. K aplikaci těchto ustanovení, jimiž zákon o azylu transponoval čl. 8 odst. 2 a 4 přijímací směrnice, se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48. V něm vyložil, že pokud jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. Přitom nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Zvláštní opatření lze proto považovat za účinná, pokud lze jimi dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele.

24. Důvody, proč u žalobce nelze uložit zvláštní opatření, se žalovaný zabýval na straně 4 napadeného rozhodnutí. Vysvětlil, že žalobce nemá v České republice rodinné vazby, rodiče i sourozenci žijí ve vlasti, nemá tedy žádnou motivaci zůstat v České republice. Žalobce nemá v České republice žádnou stabilní adresu, pouze přes území přejížděl ve snaze dostat se do Německa. I při policejním výslechu sdělil, že v případě propuštění policií pojede do Německa. Nemá na Českou republiku žádné vazby, nemá finance, nemá možnost získat finanční prostředky legální cestou. Pobyt v pobytovém středisku taktéž neskýtá záruku, že by žalobce zvláštní opatření dodržoval. S ohledem na předchozí jednání žalobce, který vstoupil na území České republiky bez cestovního dokladu a pořídil si padělaný bulharský občanský průkaz, se lze s totožnit s žalovaným, že u žalobce nelze dodržení zvláštních opatření předpokládat. Žalobce svým jednáním prokázal, že nerespektuje právní řád České republiky ani Evropské unie.

25. S ohledem na výše uvedené nelze dle krajského soudu žalovanému vytknout, že neuložil zvláštní opatření. Jeho odůvodnění, proč nepostupoval podle § 47 zákona o azylu, v posuzované věci obstojí. Krajský soud má v souladu s žalovaným za to, že vzhledem k dosavadnímu jednání žalobce existují oprávněné důvody se domnívat, že by nevyčkal do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, ale uchýlil se opět ke skrývání se před orgány veřejné moci a neoprávněnému pobytu (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 32, bod 21, výše citovaný č. j. 6 Azs 22/2020 19, bod 25). Žalobce neuvedl žádné argumenty, které by představovaly alespoň nějakou indicii pro závěr, že se jeho jednání změnilo a že by zvláštní opatření skutečně dodržoval. Z uvedených důvodů krajský soud souhlasí se závěry žalovaného, že v případě žalobce nebylo uložení zvláštních opatření možné.

26. Z výše uvedených důvodů žalovaný nepochybil, pokud dospěl k závěru, že se okolnosti případu žalobce nezměnily a je potřeba prodloužit zajištění žalobce. Taktéž dle krajského soudu nelze žalovanému vytknout, že neuložil zvláštní opatření. Jeho odůvodnění, proč nepostupoval podle § 47 zákona o azylu, v posuzované věci obstojí. Krajský soud má v souladu s žalovaným za to, že vzhledem k dosavadnímu jednání žalobce, existují oprávněné důvody se domnívat, že by v pobytovém středisku či při pobytu na jím uváděné adrese nevyčkal do doby skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, ale uchýlil se opět ke skrývání se před orgány veřejné moci a neoprávněnému pobytu (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 32, bod 21, výše citovaný č. j. 6 Azs 22/2020 19, bod 25). Prodloužení zajištění taktéž nepřesáhlo maximální dobu zajištění v délce 180 dní.

VI. Závěr a náklady řízení

27. Krajský soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatky, pro které by bylo na místě žalobě vyhovět. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

28. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Ostrava 30. června 2026 Mgr. Jana Volková samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. M.P.