22 A 115/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., v právní věci žalobce DISTEP, a. s., se sídlem Ostravská 961, Frýdek-Místek, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti zúčastněných osob I) L. E., II) I. K., III) T.K., IV) L. K., V) Ing. K. M., VI) A. B., VII) Ing. V. H., s adresou pro doručování W. 1595, F.-M., VIII) M. K., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. MSK 74328/2014 ze dne 11. 8. 2014, ve věci stavebního povolení (zdroj tepla), takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku, odbor územního rozvoje a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu (dále jen „stavební úřad“) č. j. MMFM 50424/2014 ze dne 25. 4. 2014 o povolení stavebních úprav bytového domu č. p. X na ul. W. ve F. – M. nazvaných jako „Zdroj tepla v bytovém domě W. X, F. –M.“ na pozemku parcelní číslo X v katastrálním území Místek. 1) Žalobce namítá, že do okruhu účastníků řízení a dotčených subjektů měli být zařazeni i vlastníci sousedních budov. Dům č. p. X je součástí společného odběrného tepelného zařízení a jakýkoliv zásah do tohoto společného funkčního celku je možný pouze za souhlasu všech spolumajitelů, tedy všech pěti společenství vlastníků bytových jednotek. Žalobce ve stejné části žaloby brojí proti závěru žalovaného, že neměl být účastníkem řízení v části o podání námitek z důvodu nedostatku vlastnických práv k rozvodnému tepelnému zařízení. Tento postup považuje za jasný záměr žalovaného poškodit žalobce. 2) Dále žalobce, jakožto držitel licence na výrobu nebo rozvod tepelné energie, namítá, že bez jeho souhlasu, v rozporu s ust. § 77 odst.7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“) bylo přistoupeno k úpravám na odběrném tepelném zařízení. Žalobce k tomu dále uvádí, že odůvodnění žalovaného k této námitce je nepřezkoumatelné (k tomu odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu [dále jen „NSS“] č. j. 7 As 71/2012-39 ze dne 19. 4. 2013, veškerá rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). 3) Závazné stanovisko, na základě kterého bylo stavební povolení vydáno je nezákonné. Žalovaný sice přistoupil k postoupení závazného stanoviska k přezkoumání orgánu nadřízenému dotčenému orgánu, ale žalobce považuje i toto závazné stanovisko za nezákonné, neboť nebylo prokázáno, že by byla varianta dodávky tepelné energie stávajícím způsobem ekonomicky nepřijatelná. Žalovaný ve vyjádření ze dne 2. 2. 2015 navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta a k jednotlivým žalobním bodům se podrobně vyjadřuje. Žalovaný uvádí, že žalobce svou námitku týkající se vyhodnocení jeho postavení účastníka dle ust. § 109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) neopírá o žádný argument ve vztahu k možnému dotčení jeho vlastnických práv. K tomu dále odkazuje na část napadeného rozhodnutí, v níž se postavením žalobce podrobně zabýval. Se žalobcem bylo stavebním úřadem jednáno jakožto s účastníkem řízení dle ust. § 109 písm. d) stavebního řádu, tedy jako s vlastníkem stavby (zařízení) na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, může-li být jeho právo provádění stavby přímo dotčeno. Žalovaný ovšem z projektové dokumentace zjistil, že stávající rozvodné potrubí umístěné v 1. PP předmětného bytového domu je již součástí odběrného tepelného zařízení ve spoluvlastnictví vlastníků bytových jednotek v předmětném bytovém domě a vlastníků ostatních bytových domů, do kterých je potrubní rozvod veden. Z tohoto vyplývá, že stavební úpravy, jež jsou předmětem stavebního povolení, nejsou prováděny na rozvodném tepelném zařízení ve vlastnictví žalobce, tudíž žalobci nepřísluší postavení účastníka řízení dle ust. § 109 písm. d) stavebního řádu, nýbrž dle písm. e) téhož ustanovení, když žalobce je vlastníkem sousedního pozemku nebo stavby na něm. Žalovaný zdůrazňuje, že chybným postupem stavebního úřadu ovšem nebyl žádný z účastníků zkrácen na svých právech. Žalovaný v průběhu řízení neuplatnil námitky přímého dotčení na svých vlastnických právech, což ani učinit nemohl, neboť bylo prokázáno, že v předmětném bytovém domě nemá umístěno rozvodné tepelné zařízení. V závěru žalovaný dodává, že žalobce není oprávněn k tomu, aby hájil práva jiných osob. V závěru svého vyjádření žalovaný dokazuje na rozsudek NSS č. j. 1 As 129/2014-35 ze dne 6. 11. 2014 zdůrazňující, že provozovatelé tepelného zařízení mohou být dotčeni na svých právech jedině v případě dotčení na právech k tepelnému zařízení umístěnému v bytových domech, pokud by na tomto jejím zařízení či technologii byly činěny nějaké zásahy. Smyslem účastenství provozovatele tepelného zařízení dle ust. § 77 energetického zákona má být ochrana jeho věcných práv k nemovitosti, nikoliv podnikatelských záměrů. B. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce je dodavatelem tepelné energie do společného odběrného tepelného zařízení bloku domů 1593–1597. Společným napojením je napojovací uzel, který je umístěn v domě č. p. X. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti stavebnímu povolení pro stavbu „Zdroj tepla v bytovém domě W. X, F.-M.“. Proti zahájení stavebního řízení podal žalovaný námitky, kdy namítal, že dům č. p. X je součástí společného odběrného tepelného zařízení bloku domů 1593–1597 a jakýkoliv zásah je možný pouze za souhlasu všech spolumajitelů byt. jednotek. Zásahy do odběrného tepelného zařízení jsou zásadního charakteru a v projektu se tímto nikdo nezabýval a náklady s tímto spojené nejsou do finanční analýzy zahrnuty. Dále namítal, že v ekonomické analýze jsou chybné údaje (výpočet roční úspory provozních nákladů, návratnost investic – k tomu doplňuje výpočty). Závazné stanovisko, je tedy v rozporu s § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Dodávka energie ze soustavy zásobárny tepelnou energií je pro dům č. X technicky možná a nebylo prokázáno, že by byla ekonomicky nepřijatelná. Dne 25. 4. 2014 bylo stavebním úřadem vydáno stavební povolení č. j. MMFM 50424/2014, ve kterém se stavební úřad vypořádal i s námitkami žalobce s tím, že námitky byly posouzeny jako nedůvodné, neboť projektová dokumentace splňuje požadavky na rozsah a obsah k žádosti o stavební povolení, neboť byla zpracována v souladu s přílohou 5 k vyhlášce o dokumentaci staveb. Stavebnímu úřadu nepřísluší žádost zužovat či jinak měnit a nutit žadatele o přijetí jiné varianty. Co se týče napadeného závazného stanoviska, jako dotčeného orgánu na úseku ochrany ovzduší – stavební úřad je vázán obsahem stanoviska a toto lze změnit jen v přezkumném řízení dle § 149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stavební úřad dále zdůraznil, že se jedná o stavební úpravy, spočívající ve změně již dokončené stavby. Proti shora ozančenému stavebnímu povolení podal žalobce odvolání s tím, že namítal následující: Bylo porušeno ust. § 77 odst. 7 energetického zákona tím, že ke změnám nebyl dán souhlas držitele licence. Správní orgán povolující stavbu řádně neodůvodnil odmítnutí námitky žalobce týkající se § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, kdy správní orgán měl nechat vypracovat znalecký posudek stran technické možnosti a ekonomické přijatelnosti změny způsobu vytápění. Dále žalobce navrhl přezkoumání závazného stanoviska, ovšem bez uvedení konkrétních důvodů. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto s tím, že žalovaný ke konkrétním odvolacím důvodům uvedl, že odvolateli nepřísluší postavení účastníka dle ust. § 109 písm. d), ale je účastníkem dle písm. e) téhož ustanovení stavebního zákona, neboť stavební úpravy nejsou prováděny na stavbě, resp. rozvodném tepelném zařízení ve vlastnictví odvolatele. Stavební úřad není kompetentní přezkoumávat závazné stanovisko, když toto bylo navíc i potvrzeno orgánem nadřízeným orgánu, který závazné stanovisko vydal. Zákonnost závazného stanoviska byla posouzena v obecné rovině, neboť sám žalobce namítal jeho nezákonnost pouze v rovině obecné. Na základě výzvy zdejšího soudu oznámily, že hodlají uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení dle ust. § 34 s. ř. s., osoby označené v záhlaví tohoto rozsudku. K obsahu žaloby se nevyjádřily. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. C. Podle ustanovení § 77 odst. 7 energetického zákona na odběrném tepelném zařízení nebo jeho částech, kterými prochází neměřená tepelná energie, je zakázáno provádět jakékoliv úpravy bez souhlasu držitele licence na výrobu tepelné energie nebo rozvod tepelné energie. Podle ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší právnická a fyzická osoba je povinna, je-li to pro ni technicky možné a ekonomicky přijatelné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít pro vytápění teplo ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem. Dle § 114 odst. 1 stavebního zákona může účastník řízení uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. K námitce týkající se účastenství žalobce v řízení zdejšímu soudu nezbývá než konstatovat, že v žalobě zcela absentují tvrzení o dotčení na žalobcových právech. Žalobce pouze namítá záměr žalovaného a stavebního úřadu poškodit procesní postavení žalobce. Žalobce navíc uvádí, že za účastníka nebyl považován vůbec. Jak uvedl i žalovaný ve vyjádření k žalobě, v napadeném rozhodnutí byl pouze překvalifikován způsob stanovení postavení účastníka v řízení. O důvodech překvalifikování se podrobně žalovaný zabýval v napadeném rozhodnutí na str. 7 a soud se s nimi zcela ztotožňuje. Žalobce proti vytyčenému způsobu stanovení účastenství neuvádí konkrétní námitky. Takto obecné úvahy žalobce, pouze s odkazem na rozsudek NSS soud nepovažuje za dostatečné a z tohoto důvodu se jimi nelze blíže zabývat (k tomu blíže usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). V souladu s ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Žalobce namítá, že za účastníky nebyli považování vlastníci sousedních budov. Takovýto postup správního orgánu, byť by nebyl ve svém důsledku zákonný, není porušením žalobcových práv, ten se tedy s odkazem na shora označené rozhodnutí nemůže domáhat zrušení napadeného rozhodnutí s tímto odůvodněním. Žalobce není povolán k ochraně práv třetích osob. Žalobce ve druhém žalobním bodu namítá, že bez jeho souhlasu, jakožto držitele licence na výrobu tepelné energie nebo rozvod tepelné energie, nemůže být přistoupeno k úpravám na odběrném tepelném zařízení s tím, že odůvodnění žalovaného k této námitce v napadeném rozhodnutí svědčí o jeho neodbornosti a je nepřezkoumatelné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 7. uvádí, že se nejedná o porušení §77 odst. 7 energetického zákona, neboť se nejedná o odběrné tepelné zařízení nebo jeho část, kterými prochází neměřená tepelná energie, ale o stavební úpravy na rozvodech umístěných za měřícím zařízením, tj. té části odběrného tepelného zařízení, kde prochází měřená tepelná energie. Žalovaný v této žalobní námitce nenamítá, že se jedná o tu část tepelného zařízení, kdy její změnou bez souhlasu dodavatele dojde k porušení § 77 odst.

7. Namítá nepřezkoumatelnost této části rozhodnutí. Soud má za to, že žalovaný své závěry řádně odůvodnil, nespatřuje nepřezkoumatelnost a z tohoto důvodu považuje taktéž tuto žalobní námitku za nedůvodnou. Třetí žalobní námitkou žalobce brojí proti závaznému stanovisku, když toto považuje za nezákonné, neboť nebylo prokázáno, že by byla ekonomicky nepřijatelná varianta dodávky tepelné energie stávajícím způsobem, tedy ze soustavy dodávky žalobcem. K posuzované věci se již z větší části zdejší soud vyjádřil v rozsudku č. j. 22 A 100/2014-38 ze dne 1. 11. 2016 a soud nevidí důvod se od tohoto závěru odchýlit. Pokud se týká postavení žalobce v posuzovaném správním řízení a rozsahu námitek, které byl oprávněn v žalobě proti napadenému rozhodnutí namítat závěr již byl vysloven NSS v rozsudku č. j. 7 As 108/2010-71 ze dne 3. 3. 2011. Rozsah žalobních námitek je determinován postavením žalobce ve správním řízení, tj. důvodem jeho účastenství ve stavebním řízení, respektive tím, jaká jeho veřejná subjektivní práva mohla být vydáním napadeného rozhodnutí dotčena. Ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona, mohl být žalobce ve správním řízení dotčen jedině na právech k tepelnému zařízení umístěnému v objektech, jichž se stavba stacionárního zdroje týkala, pokud by na tomto zařízení či technologii byly činěny nějaké zásahy, jinými slovy rozsah jeho obrany byl dán ochranou jeho vlastnických práv. V souvislosti s otázkou rozsahu žalobcových práv, jejichž ochrany se může v rámci žaloby ve správním soudnictví domáhat, považuje krajský soud za vhodné zmínit také usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 8 As 47/2005-89 ze dne 21. 10. 2008, publikovaného ve Sb. NSS pod č. 1764/2009, kde bylo mimo jiné vysloveno: „….soudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podáním žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy, je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ Ve smyslu uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že pokud jde o třetí žalobní bod, tj. nedostatek posouzení z hlediska ekonomické výhodnosti s ohledem na ust. § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší stavebním úřadem, jedná se o námitku překračující rozsah žalobního oprávnění. Z ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší lze dovodit, že ochrana ovzduší je prioritně zajištěna povinností využívat soustavy zásobování tepelnou energií. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy změnu stávajícího zásobováním teplem ze soustavy zásobování tepelnou energií odůvodňuje technická možnost a ekonomická přijatelnost takového řešení. Kromě otázky technických možností je změna způsobu vytápění podmíněna zjištěním, že pro odběratele již není ekonomicky přijatelné využívat dodávky tepla ze soustavy zásobování tepelnou energií a je pro něj ekonomicky výhodnější přejít na vlastní způsob vytápění. NSS v rozsudku č. j. 10 As 84/2014 - 59 ze dne 25. 9. 2014 vyslovil, že je třeba odlišovat posouzení ekonomické přijatelnosti jiného způsobu vytápění z hlediska zákona o ochraně ovzduší a posuzování vlivů změny tepelného zdroje na kvalitu ovzduší. Vliv změny stavby na kvalitu ovzduší totiž primárně posuzuje dotčený orgán státní správy, který však již není povolán k tomu, aby posuzoval ekonomickou přijatelnost navrhované změny. O splnění podmínky ekonomické nepřijatelnosti dosavadního zásobování teplem ze soustavy zásobování tepelnou energií a ekonomicky výhodnějším zásobováním teplem z vlastního zdroje stavebníka je povinen si učinit úsudek stavební úřad. Na tomto místě krajský soud zdůrazňuje, že ve smyslu citovaných závěrů NSS je nutno odmítnout názor žalovaného, který uvedl ve vyjádření k žalobě, že za současné právní úpravy je to dotčený orgán ochrany ovzduší, který posuzuje splnění požadavků vyplývajících z ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Subjektem, který je povinen učinit si úsudek o technických možnostech a ekonomické přijatelnosti ve smyslu ust. § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší je stavební úřad. Energetický zákon neukládá ekonomické posouzení přijatelnosti zásobování teplem ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo ze stacionárního zdroje provozovateli soustavy zásobování tepelnou energií, a proto mu ani z důvodu neexistujícího práva nemůže zakládat procesní právo účastníka řízení uplatňovat námitky proti tomu, jakým způsobem ekonomicky přijatelnější řešení zásobování teplem prokazuje stavebník. Je proto nutno dovodit, že nemohly-li být ekonomické zájmy žalobce v řízení zohledněny, nemůže namítat ani nesprávný procesní postup správních orgánů. Žalobce v tomto žalobním bodu sice odkazuje na rozsudek NSS 7 As 71/2012-39 ze dne 19. 4. 2013, nicméně zdejší soud konstatuje, že tento rozsudek není na danou věc přiléhavý, neboť se jedná o předchozí právní úpravu a krajský soud aplikoval na danou věc aktuální, vyvíjející se judikaturu NSS. S ohledem na shora uvedené krajský soud tento žalobní bod neshledal důvodným. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné, a žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu soudního spisu náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, případně na její návrh z důvodů hodných zvláštního zřetele. V posuzované věci podle obsahu soudního spisu žádné takové skutečnosti nenastaly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Krajský soud v Ostravě dne 15. prosince 2016 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu