22 A 123/2012

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobce Lidové bytové družstvo Český Těšín se sídlem Český Těšín, Čapkova 9, v řízení zastoupeného JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Šumavská 15, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem Ostrava, 28. Října 117, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.8.2012 č.j. MSK 107330/2012, ve věci zvláštního užívání pozemní komunikace, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo pro nepřípustnost zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Český Těšín ze dne 26.4.2012 č.j. MUCT/15221/2012, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce není účastníkem řízení ve věci povolení zvláštního užívání pozemní komunikace – zřízení venkovní zahrádky ke kavárně z důvodu, že žalobce není žadatelem ani vlastníkem předmětné komunikace. Namítá, že předmětná komunikace je přístupovým pozemkem k nemovitosti, kde je žalobcem vlastníkem bytové jednotky a zároveň správcem (dále jen „žalobcova nemovitost“) vedený v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace. Popisuje dosavadní komunikaci mezi žalobcem a Městským úřadem Český Těšín. Zdůrazňuje, že předmětná komunikace je z druhé strany zaslepena mobilními květináči, jejichž posunutí se žalobce též bezúspěšně domáhal. Zdůrazňuje ztížený přístup k žalobcově nemovitosti. Uplatňuje dále věcné námitky proti povolenému zvláštnímu užívání. Namítá též, že žalovaný nespecifikoval, co myslí „silničním zákonem“. Má-li jím být zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPK“), má žalobce za to, že ZPK v § 25 odst. 1 nevymezuje okruh účastníků řízení, proto mělo být při vymezení tohoto okruhu postupováno dle § 27 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „správní řád“). Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Zdůrazňuje podmínky povolení zvláštního užívání dle § 25 odst. 1, odst. 6 písm. c) ZPK a vyhl. č. 104/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uzavírá, že v předmětném řízení posuzuje jen možný vliv na samotnou pozemní komunikaci a bezpečnost a plynulost provozu na ní. Zdůrazňuje obdobnost právní úpravy s řízením dle ust. § 10 odst. 4 ZPK, kde se silničnímu správnímu úřadu též neotvírá prostor pro posuzování vlivu na práva vlastníků okolních nemovitostí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu napadeného rozhodnutí soud zjistil, že jeho důvody jsou totožné s argumentací obsaženou ve vyjádření k žalobě. Dle § 25 odst. 1 věty prvé, odst. 13 ZPK k užívání dálnic, silnic a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny (dále jen „zvláštní užívání“), je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní komunikace, a může-li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, také s předchozím souhlasem (…) příslušného orgánu Policie České republiky. Prováděcí předpis stanoví náležitosti žádosti o povolení zvláštního užívání dálnice, silnice a místní komunikace a náležitosti rozhodnutí v této věci. Krajský soud souhlasí s žalovaným, že se jedná o prakticky stejné vymezení činnosti silničního správního úřadu, jako v případě povolování připojení na pozemní komunikaci dle § 10 odst. 4, 5 ZPK, podle nichž příslušný silniční správní úřad si před vydáním povolení (…) o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá předchozí souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace, a (…)předchozí souhlas příslušného orgánu Policie České republiky. Prováděcí předpis upraví technické podmínky pro připojování pozemních komunikací navzájem a podmínky pro připojování sousední nemovitosti na dálnici, silnici a místní komunikaci. K povaze řízení dle § 10 odst. 4 ZPK se soudy rozhodující ve správním soudnictví vyjadřují dlouhodobě, opakovaně a neměnně. Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 16.3.2006 č.j. 10 Ca 284/2005-56, Sb. NSS 920/2006, www.nssoud.cz, vyslovil, že vlastník pozemku pod pozemní komunikací, příp. vlastník pozemku, přes nějž má být vedeno připojení k sousední nemovitosti, nemá z tohoto titulu postavení účastníka řízení o povolení připojení sousední nemovitosti k pozemní komunikaci, neboť v tomto řízení nejsou jeho práva ani právem chráněné zájmy dotčeny. Tento názor byl aprobován i Nejvyšším správním soudem, který např. v rozsudcích ze dne 27.7.2011 č.j. 1 As 78/2011-58, www.nssoud.cz, či ze dne 10.10.2013 č.j. 7 As 95/2013-77, www.nssoud.cz, zdůraznil, že příslušný silniční správní úřad v řízení podle § 10 odst. 4 ZPK posuzuje navrhované připojení po předchozím souhlasu vlastníka dotčené pozemní komunikace z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Z tohoto důvodu se k povolení připojení vyžaduje též souhlas dopravního inspektorátu Policie ČR. Bližší podmínky, za nichž může být takové povolení vydáno, jsou stanoveny v § 12 odst. 1 až 3 prováděcí vyhlášky, která určuje zejména technické parametry sjezdů a nájezdů na pozemní komunikace, neobsahuje však povinnost silničního správního úřadu posuzovat vliv povolení na vlastnická práva osob odlišných od žadatele a vlastníka dotčené pozemní komunikace. Vydáním povolení o připojení sousední nemovitosti k pozemní komunikaci silniční správní úřad pouze konstatuje jeho soulad s požadavky prováděcí vyhlášky. Existence povolení o připojení sama o sobě proto nemůže zasáhnout do vlastnických práv osob odlišných od žadatele. Silniční správní úřad v řízení podle § 10 odst. 4 ZPK neřeší (a ani řešit nemůže, neboť to není v jeho pravomoci) otázky ochrany vlastnického práva k pozemkům dotčeným budoucím připojením. Krajský soud uvedenou prejudikaturu plně respektuje, ztotožňuje se s ní a ani v nyní posuzované věci neshledal důvody, aby se od ní odchýlil. Jak již soud předeslal, ust. § 25 ZPK představuje prakticky totožnou právní úpravu odlišnou jen konkrétním předmětem, jímž by mohly být komunikace a provoz na ní ohroženy (zde zvláštní užívání komunikace). Správnímu úřadu je zde dána pravomoc zkoumat navrhované zvláštní užívání po předchozím souhlasu vlastníka dotčené pozemní komunikace z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Z tohoto důvodu se k povolení připojení vyžaduje též souhlas dopravního inspektorátu Policie ČR. Bližší podmínky, za nichž může být takové povolení vydáno, jsou stanoveny v § 40 odst. 5 prováděcí vyhlášky, která určuje, že žádost o povolení zvláštního užívání podle § 25 odst. 6 písm. c) až e) ZPK obsahuje: a) přesné určení místa, účelu a doby zvláštního užívání a způsobu jeho realizace (jaký druh stavebních prací, jaký způsob prodeje a v jakém zařízení, jaký rozsah akce apod.), b) jméno a příjmení toho, kdo má za průběh zvláštního užívání zodpovídat, jeho datum narození, telefon a adresu (u právnických osob jejich název, sídlo a IČO), c) odhadovaný vliv zvláštního užívání (popřípadě ruchu tímto užíváním vyvolaného) na bezpečnost a plynulost provozu na dotčeném úseku komunikace a návrh na řešení vzniklé situace, d) povolení k provozování předmětu činnosti v rámci zvláštního užívání, pokud je takové povolení zapotřebí podle zvláštních předpisů, e) stanovisko dotčených správních úřadů, pokud je to zapotřebí podle zvláštních předpisů. Z uvedeného vyplývá, že silničnímu správnímu úřadu není ani v řízení podle § 25 ZPK dána pravomoc posuzovat vliv povolení na vlastnická práva osob odlišných od žadatele. Vydáním povolení o zvláštním užívání pozemní komunikace silniční správní úřad pouze konstatuje jeho soulad s požadavky na bezpečnost a plynulost silničního provozu. Krajský soud má za to, že zabýval-li by se silniční správní úřad v tomto řízení otázkou vlivu zvláštního užívání na práva dalších osob, překročil by meze svých pravomocí, čímž by se ocitl v rozporu nejen s § 2 odst. 2 správního řádu, ale i s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Krajský soud uzavírá, že existence povolení zvláštního užívání pozemní komunikace sama o sobě proto nemůže zasáhnout do vlastnických práv osob odlišných od žadatele. Silniční správní úřad tedy ani v řízení podle § 25 ZPK neřeší (a ani řešit nemůže, neboť to není v jeho pravomoci) otázky ochrany vlastnického práva k pozemkům dotčeným zvláštním užíváním pozemní komunikace. Omezuje-li vlastníky sousedních nemovitostí povolené zvláštní užívání, dává jim právo možnost obrany na poli soukromoprávním cestou vlastnické žaloby (§ 126 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013, nyní § 1012 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.1.2014). Jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobci z titulu vlastnictví k nemovitosti sousedící s dotčenou částí místní komunikace, na které má být povoleno zvláštní užívání, nevzniklo oprávnění být účastníkem řízení před silničním správním úřadem o povolení tohoto zvláštního užívání, neboť jeho vlastnická práva k pozemku nemohla být v tomto řízení dotčena. Z tohoto důvodu nemůže být jeho účastenství založeno ani na základě § 27 odst. 2 spr. ř. a žalovaný proto nepochybil, jestliže okruh účastníků posoudil pouze podle příslušných ustanovení ZPK. Věcné námitky týkající se ohrožení či ovlivnění žalobcových práv nemohou být řešeny v řízení, které přezkoumávanému rozhodnutí předcházelo, a proto jsou irelevantní i pro rozhodnutí o nyní podané žalobě. Pro úplnost soud dodává, že pokud správní orgány nevymezily řádně pojem „silniční zákon“, nijak tím žalobce nepoškodily, když i ten sám dovodil, že se jedná o ZPK, jehož zněním argumentoval i v žalobě. Uvedeným postupem tak nedošlo k poškození žalobcových práv (§ 65 odst. 1, 2 s.ř.s.). Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v tomto řízení žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Ostravě dne 15. května 2014 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu