22 A 130/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobkyně PhDr. H.P., proti žalovanému Obvodnímu soudu pro Prahu 2, se sídlem v Praze 2, Francouzská 19, ve věci žaloby proti nečinnosti, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně ze dne 2.6.2015 o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala soudní ochrany ve věci nečinnosti žalovaného, kterou spatřovala v tom, že nebylo rozhodnuto o její žádosti ze dne 2.6.2015 o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen informační zákon). V podané žalobě žalobkyně upřesnila, že dne 2.6.2015 si od žalovaného jako povinného subjektu vyžádala informaci zasláním rozsudků vydaných Mgr. K. K. podle zákona č. 82/1998 Sb. za dobu jejího působení u Obvodního soudu pro Prahu 2. Následně žalobkyně obdržela výzvu žalovaného ze dne 18.6.2015 č.j. 40 Si 249/2015 k zaplacení úhrady za poskytnutí informace. Proti výši úhrady žalobkyně podala dne 28.6.2015 stížnost ve smyslu ust. § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona. Podle žalobního tvrzení o stížnosti nebylo ke dni podání žaloby rozhodnuto. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 20.12.2013 č.j. 7Ans 15/2013-23, v jehož smyslu svým postupem vyčerpala prostředky k ochraně a může se domáhat vydání rozhodnutí po povinném subjektu. Z tohoto důvodu žalobkyně navrhla, aby soud vydal rozsudek, v němž uloží žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti žalobkyně ze dne 2.6.2015. Žaloba byla dne 12.8.2015 doručena Městskému soudu v Praze. Věc byla u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 5A 139/2015. Usnesením NSS ze dne 17.8.2016 č.j. Nad196/2016-83, které nabylo právní moci dne 24.8.2016 byla věc podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen s.ř.s) přikázána Krajskému soudu v Ostravě. Žalovaný ve vyjádření ze dne 2.9.2015 uvedl, že stížnost žalobkyně proti stanovení výše úhrady za informaci, kterou podala dne 28.6.2015, byla předložena Ministerstvu spravedlnosti dne 30.6.2015. Do doby podání vyjádření žalovaného nebylo o stížnosti rozhodnuto. K dotazu soudu aktualizovanému ke dni 15.11.2016 žalovaný sdělil, že ke dni tohoto sdělení, tj. 22.11.2016 nebylo o stížnosti žalobkyně Ministerstvem spravedlnosti rozhodnuto. Na základě skutkového stavu, který byl popsán žalobkyní v žalobním tvrzení a doložen předloženými listinami a o němž není mezi účastníky sporu, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná (ust. § 81 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Podle ust. § 79 odst. 1 věty prvé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, ten, kdo bezvýsledně vyčerpá prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Podle ust. § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace může podat žadatel, který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle § 17 odst. 3 nebo s výší odměny podle § 14a odst. 2, požadovanými v souvislosti s poskytováním informací. Podle konstantní judikatury správních soudů za bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany ve smyslu ust. § 79 odst. 1 s.ř.s. se považuje podání stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace, pokud o ní není rozhodnuto ve lhůtě stanovené zákonem (např. rozsudky NSS ze dne 29.10.2009 č.j. 4Ans 4/2009-86, ze dne 28.2.2011 č.j. 2Ans 9/2010-56 a ze dne 31.5.2012 č.j. 9Ans 5/2012-29). NSS pak v rozsudku ze dne 15.11.2012 č.j. 2Ans 13/2012-14 vyslovil závěr, že také stížnost podle ust. § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona je třeba považovat za bezvýsledné vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti v případě, kdy povinný subjekt vyzval žadatele k úhradě nákladů na poskytnutí informace a nadřízený správní orgán nerozhodl o podané stížnosti proti výši úhrady v zákonem stanovené lhůtě. V takovém případě žadatel o informace může podat žalobu na ochranu proti nečinnosti povinného subjektu ve smyslu ust. § 79 a násl. s.ř.s. Žalobkyně v podané žalobě přiléhavě poukázala na rozsudek NSS ze dne 20.12.2013 č.j. 7Ans 15/2013-23, v němž NSS shrnul dosavadní judikaturu NSS k uvedené problematice, přičemž zdůraznil také usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21.9.2010 č.j. 2As 34/2008-90 publikované ve Sb. NSS pod č. 2164/2011, podle kterého proti nečinnosti nadřízeného správního orgánu se nelze účinně bránit nečinnostní žalobou, neboť rozhodnutí o stížnosti týkající se výše úhrady za poskytnutí informace není rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s., a proto ani není možné domáhat se vydání rozhodnutí o stížnosti nečinnostní žalobou. Rozhodnutím podle ust. § 65 s.ř.s. by sice bylo rozhodnutí, jímž povinný subjekt žádost o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil podle ust. § 17 odst. 5 informačního zákona, dle výslovné úpravy obsažené v tomto ustanovení však po dobu vyřizování stížnosti proti výši úhrady šedesátidenní lhůta stanovená § 17 odst. 5 věty druhé informačního zákona neběží (viz § 17 odst. 5 věta třetí informačního zákona). NSS v uvedeném usnesení uzavřel, že pokud nadřízený orgán zůstane nečinný, nedojde k odložení žádosti a žadatel nemůže podat žalobu proti rozhodnutí o odložení žádosti. V posuzované věci Ministerstvo nerozhodlo o stížnosti žalobkyně proti výši úhrady ve lhůtě 15 dnů stanovené v ust. § 16a odst. 7 informačního zákona, takže podání stížnosti je třeba považovat za bezvýsledné vyčerpání opravných prostředků ve smyslu ustanovení § 79 s.ř.s. Žalobkyně proto byla oprávněna domáhat se vydání rozhodnutí o žádosti o informace nečinnostní žalobou a soud shledal tuto žalobu důvodnou, neboť nedospěl k žádným skutkovým či právním důvodům, pro které by se měl odchýlit od shora nastíněné konstantní judikatury NSS k uvedené problematice. Z uvedených důvodů soud rozhodl o povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně o poskytnutí informace tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud zdůrazňuje, že nemůže v této fázi řízení předjímat obsah rozhodnutí, jehož vydání žalovanému ukládá (srov. rozsudek NSS ze dne 2.12.2010 č.j. 5Ans 11/2010-104), čehož se žalobkyně ostatně ani nedomáhala. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady s tímto řízením nevznikly. Žalobkyně sice v podání ze dne 15.12.2016 požadovala, aby jí soud přiznal paušální náhradu nákladů řízení, aby byla kompenzována její „práce s řízením“, kterou by jinak konal advokát, soud však na základě obsahu soudního spisu tento nárok neshledal důvodným, když žalobkyně svá podání činila zásadně prostřednictvím datové schránky, právní zastoupení neměla a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.10.2016 č.j. 22A 130/2016-99, které nabylo právní moci dne 1.11.2016, bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 5.1.2017 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu