22 A 137/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce N. H. G., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného v řízení Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 834/7, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 19.9.2013 č.j. MV-38091-4/SO-2013, ve věci povolení k trvalému pobytu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou 9.10.2013 domáhal přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 5.2.2013 č.j. OAM-29500-6/TP-2012. Tímto rozhodnutím bylo podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) zastaveno řízení o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu pro cizince narozeného na území České republiky. Žalobce namítl v žalobě, že správní orgány porušily čl. 3, 9 a 10 Úmluvy o právech dítěte, aplikovaly právo naprosto formalisticky, takže žalobce, ačkoli splňuje hmotněprávní podmínky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, byl zanechán bez pobytového oprávnění. Správní orgány porušily v řízení zákon č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), a to § 2 odst. 1, § 2 odst. 4, § 3 a § 50 odst. 2, 3 správního řádu. Správní orgány nesprávně interpretovaly § 88 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců: žalobce má za to, že jeho otec byl oprávněn podat žádost o povolení k trvalému pobytu žalobce, ačkoli se stal zákonným zástupcem žalobce až v prosinci 2011 (pozn. soudu: správně má být uvedeno 2012), neboť až tehdy řekla žalobcova matka žalobcovu otci, že mají společné dítě. Správní orgány prakticky nutí žalobce, aby vycestoval do Vietnamské socialistické republiky a tam žádal o oprávnění k pobytu v ČR. Žalobce nemohl nijak ovlivnit situaci způsobenou jeho nezodpovědnou matkou. V doplnění žaloby ze dne 29.1.2014 žalobce zopakoval žalobní body a nově argumentoval zákonem č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině), konkrétně § 50a, § 52 odst. 1 a § 31, z čehož dovodil, že žalobcovu otci vznikla rodičovská zodpovědnost k žalobci souhlasným prohlášením rodičů dne 17.12.2012, takže lhůta pro podání žádosti podle § 88 ve spojení s § 66 odst. 1 písm.d) zákona o pobytu cizinců začala žalobcovu otci běžet až od vzniku jeho rodičovské zodpovědnosti. Dále nově poukázal na § 6 odst. 2 správního řádu a čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. U jednání žalobce doplnil pro informaci, že byl svěřen do výchovy otce rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci, matka o něj neprojevuje žádný zájem. Žalovaná ve vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobce se narodil dne X v Praze, jeho matka (státní občanka Vietnamské socialistické republiky) měla v té době (od r. 2008) povolení k trvalému pobytu v ČR. Dne 17.12.2012 bylo určeno otcovství k žalobci souhlasným prohlášením jeho rodičů. Dne 20.12.2012 podal žalobcův otec (státní občan Vietnamské socialistické republiky s povolením k trvalému pobytu v ČR) žádost ministerstvu vnitra o povolení trvalého pobytu žalobci s poukazem na § 88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců a s tím, že až nyní byl zapsán jako otec do žalobcova rodného listu. Ministerstvo vnitra zastavilo řízení rozhodnutím ze dne 5.2.2013 s odůvodněním, že v zákonné lhůtě 60 dnů po žalobcově narození pobývala jeho matka na území ČR a nebyly shledány žádné důvody, které by jí bránily v podání žádosti. Žalobcovou zákonnou zástupkyní byla v rozhodné době pouze matka. Správnímu orgánu nelze přičítat k tíži následky neuspořádaného vztahu žalobcových rodičů. V odvolání uvedl žalobcův otec, že o synovi se dozvěděl až v prosinci 2012, a poukázal na to, že žalobce splňuje podmínky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí zopakovala, že neshledala výjimku podle § 88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, když důvody pro ni musí existovat v době 60 dnů od narození žadatele a zároveň překážka bránící v podání žádosti v této lhůtě musí být na straně cizince, který má v této době právo jednat za žadatele. Správní orgány obou stupňů informovaly zároveň žalobce o možnosti podat novou žádost na zastupitelském úřadě. Podle § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, narodí-li se cizinec na území, považuje se jeho pobyt na tomto území po dobu pobytu jeho zákonného zástupce, nejdéle však po dobu 60 dnů ode dne narození, za přechodný, není-li dále stanoveno jinak. Podle § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, pobývá-li zákonný zástupce narozeného cizince na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, je povinen v době podle odstavce 1 podat za narozeného cizince žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, nebo o udělení povolení k trvalému pobytu. V případě podání žádosti o povolení trvalého pobytu se pobyt narozeného cizince od okamžiku narození do právní moci rozhodnutí o této žádosti považuje za pobyt trvalý. Podle § 88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, doba podle odstavce 1 se považuje za prodlouženou, pokud podání žádosti v této době zabránily důvody na vůli cizince nezávislé, do doby, než tyto důvody pominou. Cizinec je povinen důvody podle věty první neprodleně oznámit policii, pobývá-li na území na krátkodobé vízum, nebo ministerstvu, pobývá-li na území na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu. Soud se ztotožňuje s argumentací správních orgánů, když za rozhodující ve věci považuje to, kdo byl zákonným zástupcem žalobce v době jednoznačně určené zákonem o pobytu cizinců, tedy v době 60 dnů po narození cizince. V daném případě to byla žalobcova matka, která však nesplnila svou povinnost podat žádost v zákonné lhůtě, ani později nežádala o výjimku podle § 88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že o dva roky později došlo k určení otcovství souhlasným prohlášením, tedy, že žalobci přibyl další zákonný zástupce, pak nemůže nic změnit na dosavadním průběhu věci. Důvody, které zabránily podání žádosti včas, se musí vázat jednak k době 60 dnů po narození cizince, a jednak k osobě zákonného zástupce, který byl oprávněn a povinen zastupovat cizince v této době 60 dnů po narození cizince. Tyto podmínky žalobcův otec nesplňuje. Podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců, usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Ministerstvo vnitra tedy správně zastavilo řízení o žádosti podle shora uvedeného ustanovení, aniž by se zabývalo věcnou stránkou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (tj. zda je žalobce nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců). Takový postup je zcela v souladu se zákonem i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 7. 2. 2013, čj. 7 As 193/2012-23). Krajský soud uzavírá, že správní orgány interpretovaly § 88 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců správně, jejich postup plně odpovídal zákonu o pobytu cizinců. Žalobce měl v rozhodné době zákonnou zástupkyni a není vinou správních orgánů, že tato nepožádala o povolení k trvalému pobytu pro svého syna v době 60 dnů po jeho narození ani nepožádala později o výjimku podle § 88 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o namítané porušení jednotlivých ustanovení správního řádu či článků Úmluvy o právech dítěte, v této části je žaloba pouze obecnou citací jednotlivých ustanovení, nikoli řádnými – konkrétními – žalobními body, proto se jimi soud nezabýval. Totéž platí i pro pasáže z doplnění žaloby, které navíc obsahuje i tvrzení uplatněná po uplynutí prekluzivní lhůty pro podání žaloby (srov. § 72 odst. 1, 4 s.ř.s.). Ani jinak samozřejmě pozitivní informace o tom, že se o žalobce řádně stará jeho otec, není relevantní z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí žalované. Krajský soud tedy žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšné žalované nevznikly v řízení žádné náklady přesahující její běžnou úřední činnost. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Ostravě dne 17. února 2016 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu