22 A 15/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobce V. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8.12.2014 č.j. MSK 160494/2014, ve věci jiného správního deliktu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 8.12.2014 č.j. MSK 160494/2014 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.342 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8.12.2014 č.j. MSK 160494/2014, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 15.9.2014 č.j. SMO/329263/14/DSČ/Pro, kterým bylo rozhodnuto ve věci správního deliktu provozovatele vozidla dle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, v platném znění (dále jen zákon o silničním provozu). V podané žalobě žalobce namítl tyto žalobní body: 1) Žalobce poskytl správnímu orgánu součinnost a materiálně oznámil přestupek, když sdělil správnímu orgánu identitu řidiče, který vozidlo žalobce jakožto provozovatele řídil. Odložení přestupku řidiče vozidla ve smyslu ust. § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen zákon o přestupcích) považuje žalobce za nezákonné, neboť není pravdou, že by správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě. Skutečnost, že se oznámený řidič na základě předvolání k podání vysvětlení nedostavil, nepovažuje žalobce za relevantní pro zastavení řízení o přestupku, neboť správní orgán měl prostředky dalšího postupu, např. uložení pořádkové pokuty nebo přímo zahájení přestupkového řízení. Správní orgán však na další obligatorní postup v šetření přestupku zcela rezignoval. 2) Na základě shora uvedeného má žalobce za to, že řízení s ním jako s provozovatelem vozidla bylo zahájeno v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, které lze zahájit jen v případě, že správní orgán nezjistí skutečnosti odůvodňující zahájit řízení o přestupku proti určité osobě. 3) Vydání napadeného rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, v jehož rámci by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Takový postup je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), respektive v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce má právo, aby jeho věc byla projednána za jeho přítomnosti a přítomnosti jeho obhájce, aby se mohl vyjádřit ke všem důkazům. 4) Žalobce namítl prekluzi trestnosti deliktu s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.2.2016 č.j. 30A 80/2015-43, v němž byl vysloven názor, že veškeré správní delikty spáchané do 6.11.2014 včetně jsou promlčeny uplynutím jednoleté prekluzivní lhůty od jejich spáchání (tento žalobní bod vznesl žalobce v replice k vyjádření žalovaného ze dne 25.7.2016-poznámka soudu). Žalovaný ve vyjádření uvedl, že sdělení provozovatele o tom, kdo vozidlo řídil, bez dalšího nezakládá důvodné podezření ze spáchání přestupku touto osobou a pouze na základě takového sdělení není možné řízení o přestupku zahájit. Provozovatel vozidla má z povahy věci vždy zájem na tom, aby nebyl postižen za správní delikt, takže jeho tvrzení o totožnosti řidiče vozidla musí být zhodnoceno s ohledem na tuto skutečnost a bez dalších indicií nelze na základě pouhého tvrzení provozovatele učinit závěr o důvodném podezření ze spáchání přestupku. Žalobce sdělil, že vozidlo řídil P. K. a uvedl jeho generálie. Uvedená osoba však na výzvu dle ust. § 10 odst. 4 zákona o silničním provozu nereagovala. Dále žalovaný k pojmu „nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“ ve smyslu ust. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu uvedl, že je nutno jej vykládat tak, že to neznamená veškeré hypoteticky možné kroky, ale pouze kroky skutečně nezbytné, což koresponduje se záměrem zákonodárce zjednodušit postih protiprávních jednání zavedením objektivní odpovědnosti provozovatelů vozidel. Zákon přímo počítá s tím, že totožnost osoby řidiče zjištěna vůbec nebude a pro takový případ se odpovědnost za deliktní jednání přesouvá na provozovatele vozidla. Takovým nezbytným krokem v posuzované věci je právě výzva osobě označené jako řidič vozidla, na kterou nebylo reagováno, takže po uplynutí lhůty 60 dnů byl namístě postup podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích. V souvislosti s nedoručením výzvy označenému P. K. na adresu pro doručování, kterou má uvedenou v informačním systému evidence obyvatel a která je na Tenerife, žalovaný poukázal na obstrukční charakter této skutečnosti, kdy žalovanému je z úřední činnosti známo, že P.K. na této adrese nikdy žádnou zásilku nepřevzal. V další části vyjádření žalovaný v podrobnostech odkázal na promyšlený způsob určitého okruhu osob jak procesními obstrukcemi pomoci účastníkům řízení vyhnout se správní odpovědnosti, s tím že ve všech případech zde vyjmenovaných vystupují stejné subjekty jako P. K., společnost Fleet Control, s.r.o., právní zástupce Mgr. Jaroslav Topol. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na své žalobní argumentaci a výklad žalovaného označil za absurdní. Dále namítl, že ve věci neproběhlo žádné dokazování, což je v rozporu se stávající judikaturou správních soudů (např. rozsudek NSS sp. zn. 8As 110/2015, 9As 139/2015). Žalobce rovněž poukázal na prekluzi odpovědnosti za správní delikt (viz žalobní bod 4). Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.). Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že výzvou Magistrátu města Ostravy ze dne 8.11.2013 byl žalobce vyzván k uhrazení částky 500 Kč jako sankce za přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona 361/2000 Sb., když žalobce byl zjištěn jako provozovatel motorového vozidla, jehož řidič dne 19.9.2013 v době nejméně od 9:40 do 9:45 hod. porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že stál v místě označeném dopravní značkou „zákaz stání“. Žalobce v reakci na tuto výzvu sdělil podáním ze dne 9.12.2013 správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla, jímž měl být P. K. Následně byla P. K. do místa jeho bydliště v Praze 6 zaslána výzva k součinnosti, výzva nebyla na uvedenou adresu doručena a prostřednictvím pošty byla správnímu orgánu vrácena zpět. Správní orgán I. stupně dne 6.3.2014 vyznačil ve spise odložení věci, tj. přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Dne 21.7.2014 vydal správní orgán I. stupně pod č.j. SMO/261489/14/DSČ/Pro příkaz, jímž žalobci za správní delikt podle ust. § 120f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunitách stanovená tímto zákonem, uložil pokutu ve výši 1.500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal zmocněnec žalobce společnost Fleet Control, s.r.o. odpor. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne15.9.2014 č.j. SMO/329263/14/DSČ/Pro rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu (již shora specifikovaného) a uložil mu pokutu ve stejné částce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. Nejprve se krajský soud zabýval žalobním bodem, v němž žalobce vznesl námitku prekluze správního deliktu. Soud nepovažuje za podstatné, že žalobce vznesl tuto námitku až v replice k vyjádření žalovaného, tedy po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k podání žaloby (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), neboť námitka prekluze je otázkou, kterou je soud povinen posuzovat z moci úřední a její uplatnění po lhůtě k podání žaloby, případně neuplatnění žalobcem, je bez právního významu. Dle § 125e zákona o silničním provozu ve znění účinném do 6.11.2014 (tedy v rozhodném období), konkrétně dle jeho odst. 3, odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Na něj navazuje odst. 5, dle něhož na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125d. Ustanovení § 125d ve znění účinném v rozhodném období definovalo určité správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob. Těchto správních deliktů se však žalobce v posuzované věci dopustit neměl. Teprve s účinností od 7.11.2014 byl § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu novelizován (zákonem č. 230/2014 Sb.) tak, že zní: Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f. Právě toto ustanovení definuje správní delikt, který je v posuzované věci žalobci kladen za vinu. Z uvedeného je zřejmé, že u správního deliktu v posuzované věci nebyla v rozhodném období zákonem o silničním provozu, ale ani žádným jiným právním předpisem prekluzivní lhůta pro zánik odpovědnosti stanovena. Jak již vyslovil Krajský soud v Hradci Králově ve shora označeném rozsudku ze dne 25.2.2016 sp. zn. 30A 80/2015, jednalo se o opomenutí zákonodárce, čemuž nasvědčuje i zmínka v důvodové zprávě k zákonu č. 230/2014 Sb. ve vztahu k novele ustanovení § 125e odst. 5, kde se uvádí, že se „jedná o nezbytnou legislativně technickou úpravu“. V dalších úvahách krajský soud vycházel také z konstantní judikatury správních soudů vcházející z principu, že v řízeních o správních deliktech musí být přiměřeně zachována práva, která požívají obvinění v trestním řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu [dále jen NSS] ze dne 3.4.2012 č.j. 7As 57/2010-82 publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2633/2012, rozsudek NSS ze dne 8.8.2013 sp. zn. 4As 34/2013). Jelikož trestní zákoník stanoví u naprosté většiny trestných činů, že trestní odpovědnost za ně zaniká uplynutím různě dlouhé promlčecí doby, která u nejméně závažných trestných činní lhůtu tří let, není přípustné, aby u některého typu správního deliktu, jakožto jednání s výrazně nižší mírou společenské nebezpečnosti, neexistovala prekluzivní lhůta pro zánik odpovědnosti za deliktní chování. Krajský soud se ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Hradci Králové v citovaném rozsudku, že lhůtu pro zánik odpovědnosti u správních deliktů spáchaných podle § 125f ostatními fyzickými osobami je nutno stanovit za použití analogie zákona. Jedním z definičních znaků správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu je, že porušení povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu. Také společenská nebezpečnost přestupku tedy je prakticky shodná. Dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích (ve znění účinném do 30.9.2015) přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání 1 rok. V posuzované věci byl přestupek spáchán dne 19.9.2013. Prvostupňové rozhodnutí o spáchání jiného správního deliktu žalobcem pak bylo vydáno dne 15.9.2014, avšak napadené rozhodnutí žalovaného až dne 8.12.2014. Z uvedeného je jednoznačné, že ve lhůtě 1 roku od spáchání přestupku nebylo řízení o správním deliktu žalobce pravomocně ukončeno. Jednoroční lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce za správní delikt tedy uplynula a k vydání napadeného rozhodnutí po této lhůtě tak došlo v rozporu se zákonem. Skutečnost, že zákonodárce upravil lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty podle zákona o silničním provozu odděleně pro různé pachatele v odlišných odstavcích § 125e tohoto zákona, je pro shora uvedenou úvahu právně irelevantní, neboť se tak stalo až s účinností od 7.11.2014. S ohledem na shora uvedené právní závěry krajský soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími žalobními body. Z důvodů shora uvedených krajský soud shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným soudem (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a dále z nákladů v souvislosti s právním zastoupením, a to za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč a 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu v platném znění). Odměna advokáta byla zvýšena v souladu s ust. § 38 odst. 5 .s.ř.s. o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést podle zvláštního právního předpisu, tj. na 12.342 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení tak činí 15.342 Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o.s.ř.), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, stanovil soud žalovanému k plnění lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159 a § 168 o.s.ř.). Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 20.10.2016 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu