22 A 29/2016

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobce RAPTOR SE, se sídlem v Ostravě-Porubě, Nábřeží svazu protifašistických bojovníků 60/46, zastoupeného Mgr. Janem Tomsem, advokátem se sídlem v Ostravě-Michálkovicích, Petřvaldská 200, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava III., se sídlem v Ostravě-Porubě, Opavská 6177/74A, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, takto:

I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku z částky 430.787 Kč, představující část nadměrného odpočtu dle daňového přiznání žalobce k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010, která byla žalobci vrácena žalovaným dne 12.2.2014, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14.342 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jana Tomse, advokáta se sídlem v Ostravě-Michálkovicích, Petřvaldská 200. Odůvodnění: Podanou žalobou, respektive její částí vyloučenou k samostatnému projednání (viz rozsudek KS v Ostravě ze dne 4.2.2016 č.j. 22A 65/2015-54) se žalobce mimo jiné domáhal soudní ochrany ve věci nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že žalovaný nerozhodl o přiznání úroku z vratitelného přeplatku žalobci podle ust. § 155 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen daňový řád) z částky 430 787 Kč. V podané žalobě žalobce upřesnil, že částka 430 787 Kč představuje vrácení části tvrzeného nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010. Ohledně zbylé části nadměrného odpočtu v původní celkové výši 5 006 320 Kč je nadále vedeno odvolací řízení. Na základě podnětu žalobce k vydání rozhodnutí o přiznání úroku z vratitelného přeplatku podle ust. § 155 odst. 1 daňového řádu z vrácené částky 430 787 Kč zaslal správce daně žalobci sdělení ze dne 9.3.2015, v němž uvedl, že mu úrok z vratitelného přeplatku nepřizná. Na základě shora popsaného skutkového stavu se žalobce podanou žalobou domáhal, aby soud vydal rozsudek, že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o přiznání úroku z vratitelného přeplatku tak, že žalobci úrok přizná, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 14 procentních bodů z částky 430 787 Kč za dobu od 27.4.2010 do dne 12.2.2014, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že rozhodnutím ze dne 10.9.2014 č.j. 2700290/14/3203-24801-805722 zamítl žádost žalobce o rozhodnutí o přeplatku z důvodu neexistence vratitelného přeplatku v požadované výši. Žalovaný uvedl, že DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 byla na základě výsledků daňové kontroly vyměřena platebním výměrem, proti kterému podal žalobce odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Úrok z neoprávněného jednání správce daně proto ani vzniknout nemohl, jelikož nebylo vydáno rozhodnutí v odvolacím řízení ve věci předmětného platebního výměru. Podle ustanovení § 79 odst. 1 věty prvé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen s.ř.s.), ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Krajský soud se zabýval důvodností žalobního tvrzení. Vycházel přitom ze skutkového stavu, který zjistil ke dni vydání tohoto rozsudku a který je mezi účastníky nesporný a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (ust. § 81 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Z podkladů předložených žalovaným krajský soud zjistil, že platebním výměrem ze dne 31.1.2014 č.j. 591966/14/2006-24901-110264 vydaným Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (v té době místně příslušný správce daně žalobce-poznámka soudu) byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2010 a současně mu byl přiznán nadměrný odpočet ve výši 430.787 Kč. Podáním ze dne 8.5.2014 vyzval žalobce správce daně k vrácení nadměrného odpočtu ve zbývající části tvrzeného nadměrného odpočtu z DPH ve výši 4.575.533 Kč. O této žádosti žalobce již rozhodl žalovaný, když v mezidobí došlo ke změně místní příslušnosti správce daně, a to rozhodnutím o přeplatku ze dne 10.9.2014 č.j. 2700290/14/3203- 24801-805722 tak, že žádosti nevyhověl. Na základě odvolání žalobce bylo rozhodnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26.5.2015 č.j. 16494/15/5300-21441-703172 tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Podáním ze dne 17.2.2015 učinil žalobce podnět k vydání rozhodnutí o přiznání úroku z vratitelného přeplatku podle ust. § 155 odst. 5 daňového řádu, na což bylo žalovaným reagováno sdělením ze dne 9.3.2015 č.j. 776910/15/3203-50521-805722 se závěrem, že nároku žalobce nelze vyhovět. Podání žalobce ze dne 13.3.2015 označeným „reakce na sdělení správce daně ze dne 9.3.2015 …. „ bylo vyhodnoceno jako podnět na ochranu před nečinnosti ve smyslu ust. § 38 daňového řádu. Odvolací finanční ředitelství ve vyrozumění ze dne 22.4.2015 č.j. 12639/15/5300-21441-703172 vyhodnotilo tento podnět jako nedůvodný. K dotazu soudu žalovaný sdělením ze dne 24.8.2016 informoval soud, že rozhodnutím žalovaného ze dne 13.6.2016 č.j. 2269830/16/3203-50521-805722 bylo rozhodnutí ze dne 31.1.2014 č.j. 591966/14/2006-24901-110264 ve věci platebního výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010 zrušeno a odvolací řízení bylo zastaveno, a to z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně za kontrolované období. Dále žalovaný uvedl, že žalobci byl vyměřen nadměrný odpočet ve výši jím tvrzené, tj. ve výši 5.006.320 Kč. Žalovaný zopakoval, že zrušeným platebním výměrem vyměřený nadměrný odpočet ve výši 430.787 Kč byl daňovému subjektu vrácen s datem splatnosti 20.2.2014. Pokud jde o zbývající část nadměrného odpočtu ve výši 4.575.533 Kč, byla v souladu s ust. § 154 a 155 daňového řádu převedena ve výši 1.234.871 Kč na jiný daňový účet daňového subjektu a ve výši 3.340.662 Kč byla daňovému subjektu vrácena s datem splatnosti 29.6.2016. Žalovaný uvedl, že o úroku z uvedeného přeplatku bude teprve rozhodnuto. Současně žalovaný předložil soudu kopii pravomocného zrušujícího rozhodnutí ze dne 13.6.2016. Sdělením ze dne 26.10.2016 žalovaný k dotazu soudu sdělil, že ve věci dosud nebylo rozhodnuto o úroku z vratitelného přeplatku, když žalovaný očekává stanovisko nadřízeného orgánu. Podle § 155 odst. 5 daňového řádu, je-li poukazován správcem daně vratitelný přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 3 nebo po lhůtě stanovené zákonem pro vrácení vratitelného přeplatku, který se vrací bez žádosti, náleží daňovému subjektu úrok z vratitelného přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho poukázání daňovému subjektu. Úrok se nepřizná, nepřesahuje-li 100 Kč. O výši úroku rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku; § 254 odst. 3 a 6 se použije obdobně. Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) v rozsudku ze dne 25.9.2014 č.j. 7 Aps 3/2013-34 vyslovil, že uplatní-li plátce DPH nárok na nadměrný odpočet (§ 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) a částka odpovídající tomuto nároku je mu v důsledku prověřování oprávněnosti nároku vyplacena později než v době tří měsíců od skončení zdaňovacího období, za něž nárok na odpočet uplatnil, náleží plátci za období od počátku čtvrtého měsíce od skončení zdaňovacího období, za něž nárok uplatnil, do dne uhrazení nadměrného odpočtu plátci úrok z oprávněně uplatněné částky ve výši stanovené podle § 155 odst. 5 daňového řádu. K uvedenému závěru soud dospěl po analýze relevantní úpravy obsažené v právu Evropské unie, zejména ve směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty a soudní judikaturu k řešené otázce (zejména rozsudky Evropského soudního dvora ze dne 12.5.2011 ve věci C-107/10, Enel Maritsa Iztok 3 AD, a ze dne 10.7.2008 ve věci C-27/07, Alicja Sosnowska). Krajský soud nesdílí pochybnost žalovaného, že označenému rozsudku NSS prozatím chybí rys ustálenosti a nelze jej proto bez dalšího aplikovat na obdobné případy, když má za to, že citovaný judikát není ojedinělým rozhodnutím, ale je potvrzován novější rozhodovací činností správních soudů (srov. např. rozsudky NSS č.j. 8 Afs 68/2013-46 ze dne 29.1.2015, č.j. 9 Afs 174/2014-61 ze dne 22.4.2015). Krajský soud neshledal důvodnou ani obranu žalovaného spočívající v argumentaci, že je třeba rozlišovat mezi postupem správce daně v rámci vytýkacího řízení a postupem při daňové kontrole. Oba tyto postupy správce daně jsou legitimními formami prověřování směřujícími k odstranění pochybností správce daně. Soud proto neshledal žádný logický důvod k tomu, aby úrok z vratitelného přeplatku podle ust. § 155 odst. 5 daňového řádu jako nárok plynoucí ze zákonem dovoleného zadržování nadměrného odpočtu plátci za účelem prověření oprávněnosti nároku byl u jedné z těchto forem prověřování (vytýkací řízení) daňovému subjektu přiznán a v druhém případě (daňová kontrola) nikoliv. Tento svůj závěr krajský soud opírá mimo jiné o odůvodnění rozsudku NSS ze dne 25.9.2014 č.j. 7 Aps 3/2013-34, zejm. body [40] a [41]. Žalovaný tedy měl respektovat hmotněprávní závěry o nemožnosti neomezeně dlouhého zadržování nadměrného odpočtu s ohledem na prověřování tvrzení daňového subjektu bez náležité kompenzace. V návaznosti na tento závěr ovšem vyvstává další otázka, a to ta, jakým způsobem měl žalovaný procesně těmto hmotněprávním závěrům vyhovět, zda vydáním rozhodnutí o úroku nebo prostým předepsáním úroku na daňový účet daňového subjektu. K oběma formám poskytnutí úroku je třeba říci, že jsou daňovému řízení vlastní, kdy prvý způsob (tj. vydání deklaratorního rozhodnutí) upravuje § 155 odst. 5 daňového řádu a druhý způsob (tj. předepsání úroku na daňový účet) upravuje § 254 daňového řádu. Soud se v tomto ohledu přiklání k prvé alternativě, a to z následujících důvodů: Samotný judikát č.j. 7 Aps 3/2013-34 při hledání nejvhodnějšího analogického ustanovení odkázal právě na § 155 odst. 5 daňového řádu, které je bližší svými podmínkami skutkovému stavu v projednávané věci než ustanovení § 254 daňového řádu, které reaguje na porušení povinností (neoprávněné jednání) správce daně. V případě zadržování nadměrného odpočtu za účelem prověření tvrzení daňového subjektu je však třeba v souladu s citovanou judikaturou zdůraznit, že se jedná o činnost dovolenou a legitimní, která ovšem musí být vyvážená nějakou formou kompenzace majetkové újmy spočívající v nezvětšení majetku daňového subjektu, ačkoli má dle hmotného práva na zvětšení svého majetku právo. Ostatně shodný procesní postup zvolil i Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí č.j. 31 A 51/2012-89 ze dne 8.12.2014. Forma deklaratorního rozhodnutí je vhodná i z toho důvodu, že se rozhodováním o úroku z oprávněně uplatněné částky nadměrného odpočtu za období předcházející účinnosti zákona č. 267/2014 Sb. (který v pozitivním právu stanovil kritéria pro přiznávání úroku z daňového odpočtu) vyplňuje mezera v zákoně, přičemž je třeba v každém jednotlivém případě zohlednit skutkové okolnosti případu. Jak Krajský soud v Ostravě argumentoval již v rozsudku ze dne 13.5.2015 č.j. 22A 10/2015-38 a také v rozsudku ze dne 4.2.2016 č.j. 22A 65/2015-54, zákonem č. 267/2014 Sb. bylo do daňového řádu vloženo ustanovení § 254a, které reguluje podmínky pro vznik úroku z daňového odpočtu, přičemž zákonodárce zvolil úpravu nikoli obdobnou ustanovení § 155, nýbrž obdobnou ustanovení § 254 daňového řádu. Důvodová zpráva nepřináší žádné vysvětlení takovéto úpravy, nicméně z povahy věci lze dovodit, že s ohledem na poměrně výkladově bezproblémová kritéria, stanovená novou úpravou, se jevilo jako hospodárnější o úroku formalizovaně nerozhodovat, nýbrž jej pouze předepisovat na daňový účet. Zákonodárce byl sveden podobností obou úprav natolik, že nové ustanovení zařadil systematicky nevhodně do rubriky „následky porušení povinností při správě daní“, ačkoli úrok z daňového odpočtu není důsledkem žádného porušení při povinnosti při správě daní, nýbrž je pouze ústavně konformním vyvážením soukromého práva na ochranu majetku a svobody podnikání na straně jedné a veřejného zájmu na řádném výběru daní na straně druhé. Nic to nemění na shora uvedeném závěru o potřebě formy rozhodnutí o úroku z oprávněně uplatněné částky nadměrného odpočtu za období předcházející účinnosti zákona č. 267/2014 Sb., neboť tam právě relativně jednoduchý algoritmus přiznání úroku ještě schází a vyplňování mezery v zákoně vyžaduje sofistikovanější argumentaci, jak shora uvedeno. Z uvedených důvodů soud rozhodl o povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku z částky 430.787 Kč představující část nadměrného odpočtu dle daňového přiznání žalobce k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010, která byla žalobci vrácena žalovaným dne 12.2.2014. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. Soud nemůže v této fázi řízení předjímat obsah rozhodnutí, jehož vydání žalovanému ukládá (srov. rozsudek NSS ze dne 2.12.2010 č.j. 5 Ans 11/2010-104). Obrana žalovaného spočívající v poukazování na konkrétní skutkové okolnosti, je v tomto stádiu sporu předčasná. Právní úvahy týkající se merita rozhodnutí, jež teprve má být dle tohoto rozsudku vydáno, jsou předčasné, jejich místo je právě až v tomto rozhodnutí. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 2.000 Kč a dále v souvislosti s právním zastoupením, a to za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč a 3x režijní paušál po 300 Kč (ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění). Odměna advokáta byla zvýšena v souladu s ust. § 35 odst. 8 s.ř.s. o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést podle zvláštního právního předpisu, tj. na 12.342 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení tak činí 14.342 Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o.s.ř.), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, stanovil soud žalovanému k plnění lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159 a § 168 o.s.ř.). Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 27.10.2016 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu