22 Af 30/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: A. K. zastoupený advokátem Mgr. Martinem Blaškem, LL.M. sídlem Olbrachtova 1334/27, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2024 č. j. 25957/24/5300–22443–712892, ve věci daně z přidané hodnoty takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2024 č. j. 25957/24/5300–22443–712892, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. 9. 2022 č. j. 3630931/22/3202-50521-809856, č. j. 3630938/22/3202-50521-809856, č. j. 3630945/22/3202- 50521-809856, č. j. 3630951/22/3202-50521-809856, č. j. 3630957/22/3202-50521-809856, č. j. 3630968/22/3202-50521-809856, č. j. 3630974/22/3202-50521-809856, č. j. 3630984/22/3202- 50521-809856, č. j. 3630993/22/3202-50521-809856, č. j. 3631002/22/3202-50521-809856, č. j. 3631007/22/3202-50521-809856, č. j. 3631014/22/3202-50521-809856, č. j. 3631018/22/3202- 50521-809856, č. j. 3631027/22/3202-50521-809856, č. j. 3631040/22/3202-50521-809856, č. j. 3631045/22/3202-50521-809856, č. j. 3631049/22/3202-50521-809856, č. j. 3631054/22/3202- 50521-809856, č. j. 25957/24/5300-22443-712892, č. j. 3631060/22/3202-50521-809856, č. j. 3631080/22/3202-50521-809856 ze dne 2. 9. 2022, č. j. 3631112/22/3202-50521-809856, č. j. 3631119/22/3202-50521-809856, č. j. 3631129/22/3202-50521-809856 ze dne 2. 9. 2022, č. j. 3631191/22/3202-50521-809856, č. j. 3631199/22/3202-50521-809856, jimiž byly žalobci vydány dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období říjen - prosinec 2018, leden - prosinec 2019, leden - prosinec 2020 a leden - květen 2021.

2. V podané žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1) Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, resp. řízení trpí závažnými vadami, jelikož správní orgány nezjistily řádný skutkový stav, dopustily se nesprávného právního posouzení skutků, v rámci posouzení skutků překročily meze správního uvážení a rozhodly v rozporu s právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí, přičemž rozhodnutí správních orgánů nemají oporu v provedeném dokazování, ani v platných zákonech. Z výroků obou rozhodnutí není zcela zřejmé, jakými podklady se správní orgány při rozhodování řídily, neboť jejich skutkové závěry jsou převážně spekulativní. Obě rozhodnutí jsou pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná. 2) Žalovaný se vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze opakuje předchozí závěry a právní úvahy na téma podstatných znaků smlouvy kupní a smlouvy o zprostředkování bez odkazu na konkrétní důkazy. 3) Žalobce ve svém Vyjádření uplatnil konkrétní námitky proti výsledku kontrolního zjištění, poukázal na zásadní skutečnosti prokazující jeho tvrzení a správce daně se k těmto konkrétním námitkám postavil tak, že hledal jakýkoliv, byť nevýznamný důvod pro jejich odmítnutí, argumenty žalobce vytrhával z kontextu či přímo měnil jejich význam. Žalovaný se omezil na zcela paušální vyjádření, případně se k námitkám nevyjádřil. Žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření podrobným způsobem uvedl, proč se domnívá, že správce daně nevzal v úvahu vše, co vyšlo v průběhu daňového řízení najevo. Reakce správce daně však nenaplňuje požadavky kladené judikaturou na přezkoumatelnou správní úvahu. Dodatečné platební výměry tak jsou nezákonné. Žalobce trvá na původních námitkách ve věci hodnocení hromadných daňových dokladů, ze kterých správce daně učinil závěr, že potvrzují jeho verzi, že se nejednalo o zprostředkování. Hodnocení důkazního prostředku správcem daně odporuje § 8 odst. 1 ve spojení s § 92 odst. 7 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“). Správce daně žádné hodnocení tohoto listinného důkazu ve vazbě na jiné důkazy neprovedl. 4) Žalobce namítl nepřezkoumatelnost závěru žalovaného, že žalobce neprokázal obchodní vztah mezi osobami kupujícími a skutečným prodejcem zboží tak, aby bylo možné vyhodnotit jeho činnost ve smyslu § 2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“) jako činnost zprostředkovací. Žalobce poukázal na soukromoprávní povahu těchto obchodněprávních vztahů a rovnost smluvních stran a dále na čl. 2 odst. 3 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) s tím, že nemůže obstát názor správce daně, že žalobce musel uzavřít kupní smlouvy s prodejcem zboží, jehož nákup byl předmětem zprostředkování. Dále žalobce poukázal na čl. 26 odst. 1 Listiny, podle kterého každý má právo podnikat a čl. 4 odst. 1 Listiny. Z těchto ustanovení je zřejmé, že nevyjadřují a neupravují podmínky vztahu ve veřejnoprávním smyslu, ale ve smyslu soukromoprávním. V čl. 26 Listiny je v širších souvislostech zakotveno právo podnikatele na ochranu podmínek, za nichž je možno podnikání realizovat. V případě daného smluvního vztahu šlo jen o to, aby nebylo ohroženo postavení jiného podnikatele na trhu v důsledku narušení ochrany jeho obchodního tajemství a aby nedošlo ke zneužití poznatků, které získal při činnosti s jinými podnikatelskými subjekty se stejným nebo obdobným předmětem podnikání. Žalobce má za to, že mu nelze zakazovat, aby v rámci zprostředkování koupě zboží jako zprostředkovatel na základě pokynu zájemce předal prodávajícímu také kupní cenu. Takové jednání je třeba posuzovat podle ustanovení o příkazní smlouvě, jelikož k převodu složených finančních prostředků není třeba písemné plné moci. Správce daně věc nesprávně právně posoudil, protože pokud by se daňový subjekt řídil doporučením správce daně, jednal by v rozporu se zájmy svých klientů, kteří mu jako zprostředkovateli udělili pokyn zboží vybrat a za kupujícího složit jeho cenu, což je však z hlediska tržní ekonomiky a svobody podnikání zcela nepřípustné. 5) Žalobce má za to, že důkazní břemeno prokázání zprostředkování obchodu a služeb unesl a dále bylo přeneseno na správce daně. Předložené důkazy potvrdily věrohodnost a správnost jeho tvrzení. Žalobce poukázal na judikaturu NSS, a to rozsudky sp. zn. 9 Afs 38/2012, sp. zn. 8 Afs 16/2005 a sp. zn. 7 Afs 93/2008 a rovněž na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k dokazování, a to nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 281/09. Žalobce vyvinul maximální úsilí, aby předložil veškeré doklady a podal veškerá vysvětlení a není tak zřejmé, z jakého důvodu správce daně nehodnotí i takové důkazní prostředky, které jsou ve prospěch žalobce. 6) Správce daně neunesl své důkazní břemeno, že činnost žalobce probíhala jinak, než bylo tvrzeno. V bodě 33 napadeného rozhodnutí se žalovaný zamýšlí nad problematikou e-shopu z pohledu spotřebitelského práva a hodnotí postup žalobce jako obcházení zákona. Žalovaný porušil zákon, když na základě pouhých spekulací konstruoval porušení zákona žalobcem, aniž by měl nějaký důkaz, např. rozhodnutí správního orgánu nebo rozsudek soudu, že obchody žalobce jsou v rozporu s platnou právní úpravou. V bodě 37 napadeného rozhodnutí žalovaný opět na základě spekulací tvrdí, že obchodní podmínky žalobce jsou neplatné, a proto bylo zprostředkování nemožné. Podle žalobce je nesmyslné požadovat, aby v případě maloobchodního prodeje zboží, zejména v zahraničí, byl prodávající informován o osobě zájemce o zboží. Takovou povinnost zákon zprostředkovateli neukládá. V bodě 48 napadeného rozhodnutí žalovaný účelově vyložil vyjádření žalobce, když konstruoval, že v případě, kdy kupující svůj zájem o zboží nepotvrdil, měl žalobce podle zásad logiky jednat o odkoupení zboží. Žalovaný záměrně opomíjí fakt, že samotná realizace zprostředkování spočívala v tom, že prostřednictvím sociální sítě se žalobce online spojil se zájemcem, který zboží v tu chvíli uviděl, dostal informaci o jeho ceně, dostal informaci o prodávajícím, tj. jeho identifikaci a výsledkem tohoto procesu bylo jeho rozhodnutí nakoupit prostřednictvím žalobce zboží a současně dal příkaz žalobci ke složení kupní ceny, kterou strany mezi sebou následně vypořádaly. Tvrzení žalovaného, že hromadná účtenka z outletů je důvodnou pochybností, že vznikla smlouva mezi outlety a kupci, dle žalobce neobstojí. V bodě 39 napadeného rozhodnutí žalovaný „dosahuje naprostého sadismu“, když uvádí, že se žalobce de facto přiznal, že kupující nevěděli, s kým uzavřeli smlouvu a neměli ani nárok, aby jim to žalobce sdělil. Žalobce přitom argumentoval, že lze těžko zatajit osobu prodávajícího, když na sociální síti se objeví informace, že žalobce se bude několik dnů fyzicky nacházet v konkrétním outletu. Kupujícímu je těžko odmítnout sdělit, kdo je prodávající, když žalobce v přímém přenosu online komunikuje s kupujícím, stojí v prodejně konkrétního prodávajícího a ukazuje kupujícímu zboží, případně si ho také zkouší, aby měl kupující představu o jeho kvalitě a velikosti a informuje ho o ceně zboží. Kupující má v danou chvíli všechny informace pro to, aby se mohl rozhodnout, zda má s konkrétním prodávajícím smlouvu uzavřít. Záměrem žalobce bylo vždy zprostředkování, protože bez oslovení zájemců na sociálních sítích by nikdy nenakupoval tzv. naslepo. Model zprostředkování umožnil žalobci, aby vždy dopředu věděl, komu má zajistit zboží. Pokud by chtěl realizovat podnikání formou nákupu a prodeje, mohl koupit tzv. na sklad a pak čekat a nabízet zboží např. prostřednictvím e-shopu nebo v kamenné prodejně. To ale nebyl případ žalobce. Správce daně se záměrně vyhýbá důkazům, které jsou ve prospěch daňového subjektu. Správce daně je povinen přihlédnout ke všem důkazům i ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, jinak postupuje v rozporu se základními zásadami daňového řízení. Správce daně se se všemi důkazy a zjištěnými skutečnostmi nevypořádal. Jinak si nelze vysvětlit, že správce daně na jedné straně popisuje proces uzavírání smlouvy daňovým subjektem, a na druhé straně uvádí, že daňový subjekt měl správci daně důkazní prostředky doložit v tom směru, jak kupující zjistil totožnost osoby, se kterou na základě zprostředkovatelské činnosti uzavírá smlouvu. 7) Správce daně se záměrně vyhnul důkazům svědčícím ve prospěch žalobce. Postupoval tak v rozporu se základními zásadami daňového řízení, zejména nepřihlédl ke všemu, co v daňové řízení vyšlo najevo.

3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že i nadále setrvává na právním názoru uvedeném v napadeném rozhodnutí. Žalobní námitky de facto korespondují s námitkami odvolacími a žalovaný se s nimi řádně vypořádal v napadeném rozhodnutí. K námitce, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami, odkázal žalovaný na bod 46 napadeného rozhodnutí, a zejména na rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014 č. j. 6 As 161/2013–25. S námitkami uvedenými ve vyjádření se správce daně řádně vypořádal na stranách 41-42 Zprávy o daňové kontrole (dále jen „ZDK“), kde podrobně popsal, jakým způsobem hodnotil předložené důkazní prostředky, a vyjádřil se i k nově uvedeným skutečnostem. K námitce nevypořádání odvolacích námitek odkázal žalovaný na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008- 130. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí odchýlil od struktury žalobcem pojaté v podaném odvolání a postupoval tak, že v bodech 15–45 napadeného rozhodnutí provedl kompletní rozbor daného případu, včetně zhodnocení předložených důkazních prostředků, což zahrnul do ucelené komplexní a logicky uspořádané správní úvahy. V kontextu uvedeného se pak zabýval jednotlivými odvolacími námitkami. Rozhodnutí proto netrpí vadami, které by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost. K námitce autonomie vůle stran žalovaný uvedl, že se shodnou odvolací námitkou se vypořádal v bodech 48–49 napadeného rozhodnutí. Správní orgány obou stupňů v průběhu řízení nepopřely právo žalobce na projev jeho vůle, co se týče uzavírání soukromoprávních vztahů, avšak ani zásada autonomie vůle není bezbřehá a má určité limity. Daňové subjekty mají právo si své soukromoprávní vztahy upravit v souladu se zásadou legální licence dle svého uvážení, ale jsou přitom povinny respektovat také normy veřejného práva, tedy i daňové zákony. Daňové řízení je ovládáno určitými zásadami, z nichž žalovaný již v napadeném rozhodnutí poukázal na zásadu dle § 8 odst. 3 daňového řádu, podle níž správce daně vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Je podstatné, zda jsou naplněny znaky určitého právního jednání a nikoliv to, jak je dané jednání pojmenováno. V případě žalobce neexistuje písemné smluvní ujednání v podobě smlouvy, ale převážně se jednalo o komentáře ke zveřejněným fotografiím či soukromé zprávy přes aplikaci Messenger, které z důvodu využití Facebooku nemůže žalobce ani doložit. Žalobce sice v průběhu řízení deklaroval, že zprostředkovával obchod mezi zájemci a třetí osobou (outletem), avšak v případě, kdy není prokázáno, že došlo k uzavření smluvního vztahu mezi zájemcem a třetí osobou, nemůže se jednat o zprostředkování. V rámci zachování autonomie vůle se mohlo jednat o ujednání ústní, ale i to je třeba prokázat, což v daném případě nenastalo. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce v rámci facebookové skupiny avizoval návštěvu outletového centra, přijal objednávky od členů skupiny, následně zboží nakoupil a posléze je prodal. Takové jednání odpovídá nákupu a prodeji zboží, ač se je snaží žalobce zastírat pod pojmem zprostředkování zboží, respektive příkaz. Byl to žalobce, kdo již před zahájením daňové kontroly v rámci ústního jednání dne 22. 7. 2020 uvedl, že měl příjmy z montáží, tedy činnosti, na kterou vlastní živnostenské oprávnění a z prodeje oblečení, které nakupuje v outletech, kdy na tuto činnost také vlastní živnostenské oprávnění. Z výpisu z živnostenského rejstříku je však zřejmé, že žalobce měl ode dne 16. 5. 2013 platné živnostenského oprávnění na činnosti: výroba kovových konstrukcí a kovodělných výrobků, povrchové úpravy a svařování kovů a dalších materiálů a velkoobchod a maloobchod. Až ode dne 16. 9. 2020 má žalobce v živnostenském rejstříku zahájený obor činnosti zprostředkování obchodu a služeb. To podporuje závěr správce daně ohledně skutečného obsahu právního jednání žalobce, kterým byla koupě zboží a jeho následný prodej, a nikoliv zprostředkování. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2024 č. j. 54 T 8/2024–4374, jímž byl žalobce uznán vinným ze zkrácení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistném na zdravotní pojištění a spáchání činu ve velkém rozsahu, čímž spáchal zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (dále jen „trestní zákoník“). Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků s podmíněným odkladem v délce pět let, dále k peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti na dobu čtyř let. V rozsudku je navíc výslovně uvedeno, že „ve zdaňovacích obdobích měsíců července roku 2020 - května roku 2021 u místně příslušného správce daně Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava II, podal účelově zkreslená dodatečná přiznání k dani z přidané hodnoty, která odůvodnil tím, že přehodnotil popsanou vykonávanou výdělečnou činnost z nákupu a prodeje zboží „na zprostředkování nákupu zboží“, ačkoliv skutečným důvodem byl úmysl snížit svou daňovou povinnost při využití odlišné hodnoty výpočtu základu daně, neboť u zprostředkování byla zdaněna pouze provize za zprostředkování, avšak v podstatě popisované ekonomické činnosti v praxi ničeho nezměnil a změna terminologického charakteru byla pouze účelová, kdy uvedeným jednáním si neoprávněně jednostranně snížil daňovou povinnost…“. Nejen správce daně, ale i krajský soud tedy dospěli k závěru, že žalobce vykonával činnost nákup a prodej a účelově ji přehodnotil na zprostředkování nákupu zboží s cílem snížit daňovou povinnost. K námitce týkající se důkazního břemene a hodnocení důkazů žalovaný poukázal na základní principy dokazování upravené daňovým řádem, včetně obsahu důkazních břemen tížících daňový subjekt i správce daně. Konkrétně poukázal na zprávu o daňové kontrole, z níž je zjevné, že správce daně se zabýval všemi předloženými důkazními prostředky, které vyhodnotil každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Opakovaně sděloval žalobci své pochybnosti a vyzýval jej k jejich odstranění. Žalovaný setrvává na názoru, že žalobce prováděl v rámci své výdělečné činnosti nákup a prodej zboží, a nikoliv zprostředkování nákupu zboží. Nelze souhlasit s názorem žalobce, že unesl důkazní břemeno. Žalobcem odkazovaná judikatura představuje obecné shrnutí ústavně právních mantinelů dokazování v daňovém řízení, které nebyly v tomto konkrétním případě nijak narušeny. Není rovněž pravdou, že správce daně provedl předběžnou selekci navrhovaných důkazních prostředků, aby podpořil jím zvolenou skutkovou verzi či vytrhával jednotlivé skutečnosti z kontextu. K bodu 33 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce zcela překroutil slova žalovaného, neboť z jeho úvah je zřejmé, že tento bod je v rozhodnutí uveden nad rámec daného případu, kdy je pouze přiblíženo posuzování této problematiky v civilním právu a jedná se tak o obecné úvahy, které se žalobce netýkají. Žalovaný zcela odmítá, že by zde uváděl spekulace týkající se možného porušení spotřebitelského práva žalobcem, neboť žalovanému nepřísluší hodnocení žalobce optikou soukromého práva. Ani v bodě 37 se žalovaný žádných spekulací nedopustil. Žalobce zde překrucuje slova žalovaného, který pouze reagoval na podání žalobce ze dne 8. 6. 2022 (reakce na výzvu správce daně), kdy uvedl, že s ohledem na způsob výkonu jeho činnosti prostřednictvím facebookové skupiny není možné si vést archivaci obchodních podmínek, avšak má právo na jejich aktualizaci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že mu nepřísluší posouzení, zda by obchodní podmínky mohly být pro spotřebitele neúčinné. K bodu 48 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se nedopustil žádného účelového výkladu vyjádření žalobce, naopak odkázal na vyjádření žalobce, jak byly řešeny situace v případě nezaplacení kupní ceny za zboží. Žalobce sám uvedl ve vyjádření k výzvě, že v takovém případě mělo dojít ke komunikaci s outlety k vyřešení dané situace tak, že bylo dohodnuto, že si zboží může žalobce ponechat a nabídnout je jinému klientovi. Žalovaný v bodě 48 pouze zdůraznil (v návaznosti na bod 38 napadeného rozhodnutí), že žalobce toto své tvrzení neprokázal. Jedná se tedy o konstatování skutečností tvrzených žalobcem a vyvození logických a zákonných závěrů z nich vyplývajících, pokud by žalobce trval na tom, že pouze zprostředkoval nákup zboží. Žalobcem uvedený postup řešení takových situací odpovídá tomu, že žalobce sám nakoupil zboží od outletu, a mohl pak případně řešit, co s ním bude dále činit, protože na něj přešlo vlastnické právo, jelikož neprokázal komunikaci s outletem, která by prokazovala opak. K bodu 49 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že zde vycházel pouze z tvrzení žalobce uvedeného v odvolání, kdy žalobce uvedl: V případě daného smluvního vztahu pak šlo jen o to, aby nebylo ohroženo postavení jiného podnikatele na trhu v důsledku narušení ochrany jeho obchodního tajemství, a aby nedošlo ke zneužití poznatků, které získal při své činnosti s jinými podnikatelskými subjekty se stejným nebo obdobným předmětem podnikání, a proto kupujícímu totožnost osoby, která s kupujícím uzavírá smlouvy, a to zejména za situace, kdy jsou podmínky jiných smluvních vztahů pečlivě chráněny obchodním tajemstvím, nebo případně on line obchodů, jak tomu bylo v tomto případě“. V podané žalobě naopak žalobce uvedl, že „těžko zatajit osobu prodávajícího, když na sociální síti se objeví informace, že žalobce se bude za několik dnů fyzicky nacházet v konkrétním outletu. Za druhé lze těžko odmítnout kupujícímu sdělit, kdo je prodávající, když žalobce v přímém přenosu online komunikuje s kupujícím, stojí v prodejně konkrétního prodávajícího, ukazuje kupujícímu zboží, na požadavek kupujícího si ho taky zkouší …tzn., že kupující má v danou chvíli všechny informace, pro to, aby se mohl rozhodnout, zda s konkrétním prodávajícím má smlouvu uzavřít, jelikož zprostředkovatel splnil svou informační povinnost tak, jak mu to ukládá zákon“. Žalobce si tedy naprosto odporuje, když v odvolání na jednu stranu tvrdí, že z důvodu zachování obchodního tajemství prodávajícího (tedy outletu) nemůže kupujícímu (tedy zájemci) sdělit totožnost prodávajícího, což žalovaný vyhodnotil v napadeném rozhodnutí uvedeným způsobem, a v podané žalobě uvádí, že lze těžko osobu prodávajícího zatajit. Toto tvrzení považuje žalovaný za účelové s cílem podpořit žalobcovu verzi, že se jednalo o zprostředkování nákupu zboží. Žalovaný opět zdůraznil, že to byl žalobce, kdo v začátcích řízení popisoval, že měl příjmy z prodeje oblečení, které nakupuje v outletech a na tuto činnost měl také živnostenské oprávnění. V tomto smyslu také podal řádná daňová přiznání a přihlášku k registraci k dani. Není tedy pravdou, že by záměrem žalobce od počátku bylo zprostředkování, nýbrž že v průběhu řízení došlo u žalobce k přehodnocení celé situace, kdy začal tvrdit, že zprostředkovává nákup zboží a za tím účelem také podal svá dodatečná daňová přiznání. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

4. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání, a současně byl vázán obsahem žalobních tvrzení (§ 75 odst. 1, 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen „s. ř. s.“).

5. Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že žalobce byl registrován na základě vlastní žádosti k plátcovství DPH, a podal daňová přiznání za předmětná zdaňovací období. Poté přehodnotil posouzení své vlastní činnosti a začal tvrdit, že nespočívá v nákupu a prodeji zboží, ale že vykonává zprostředkovatelskou činnost, takže podal následně dodatečná daňová přiznání reflektující jeho tvrzení, že vykonává činnost zprostředkovatelskou. Předložené účetní doklady korespondují s údaji uvedenými v řádných daňových přiznáních. Žalobce při ústním jednání dne 12. 11. 2021 uvedl, že v účetních dokladech lze zjistit i údaje, které byly promítnuty v dodatečných daňových přiznáních a vysvětlení může podat Ing. Bialková, která mu zpracovávala řádná i dodatečná daňová přiznání. Ing Bialková v protokolu ze dne 14. 12. 2021 uvedla, že žalobci zpracovávala řádná přiznání k DPH na základě jím předložených výpisů z účtu, tedy v režimu nákup, prodej a dále uvedla, že dodatečná daňová přiznání zpracovala na základě žádosti žalobce v souvislosti se změnou jeho ekonomické činnosti zapsané v živnostenském rejstříku (žalobce činnost velkoobchod a maloobchod zahájil dne 16. 5. 2013 a činnost zprostředkování obchodu a služeb dne 16. 9. 2020). Pro zpracování dodatečných přiznání k DPH žalobce nepředložil žádné podklady a nebylo paušálně stanoveno žádné procento zisku, takže si svědkyně musela vypomoci porovnáním vstupů a výstupů. Jakékoliv podklady či propočty vztahující se k vytvořeným interním dokladům nebyly správci daně předloženy. Žalobce ani na výzvu správce daně žádné relevantní důkazní prostředky o oprávněnosti tvrzení uvedených v dodatečných přiznáních za všechna kontrolovaná období nedoložil. Důvodem pro podání dodatečných daňových přiznání je tvrzení, že vykonává ekonomickou činnost zprostředkování obchodu, a nikoliv nákup a prodej zboží. Správce daně však získal pochybnosti, neboť z předložených dokladů o nákupu zboží v jiných členských státech EU (dále jen „JČS“) a z výpisu z účtu vyplynulo, že žalobce platil za zboží, které v jednotlivých outletech nakupoval a zároveň na stejný účet chodily platby za zboží od osob, které si u žalobce zboží objednaly a koupily.

6. Žalobce tvrdil, že dodatečná daňová přiznání za období říjen 2018–září 2020 podal, neboť DPH na výstupu z uskutečněných zdanitelných plnění byla přiznána v nesprávně vyšší částce. K tomu však nedoložil důkazní prostředky. Žalobce ani v reakci na výzvu správce daně ze dne 7. 3. 2022 k prokázání oprávněnosti tvrzení uvedených v dodatečných daňových přiznáních neodstranil pochybnosti správce daně, a proto mu správce daně zaslal další výzvu, jíž měl prokázat oprávněnost tvrzení v dodatečných daňových přiznáních, doložit existenci a zveřejnění obchodních podmínek uvedených v „informacích“ pro účastníky facebookové skupiny Shopaholičky, Guess, KL, MK, CK..., doložit, jak kupující (zájemce) zjistil totožnost osoby, se kterou na základě zprostředkovatelské činnosti žalobce uzavírá smlouvu, doložit komunikaci s kupujícími od okamžiku objednání zboží do jeho odeslání, včetně toho, jaké údaje o uzavřeném obchodě byly zájemci fakticky sdělovány, doložit, že žalobce byl v případě nezaplacení zboží zájemcem oprávněn toto nabídnout k dalšímu prodeji navzdory skutečnosti, že při deklarovaném zprostředkovatelském charakteru uskutečňované činnosti žalobce nebyl vlastníkem zboží a doložit návaznost jednotlivých plateb za nákup zboží s příchozími platbami za toto zboží zaslanými zájemci, a to v návaznosti na doklady o nákupu zboží vystavenými zahraničními outlety a obdrženými objednávkami od kupujících. Žalobce reagoval sdělením, že u něj nedošlo v průběhu času ke změně ekonomické činnosti, ale tato činnost naplňuje znaky institutu zprostředkování dle § 2445 a násl. OZ. Žalobce svá tvrzení v průběhu daňového řízení změnil, kdy dne 22. 7. 2020 správci daně tvrdil, že nakupuje a prodává zboží. Dne 12. 11. 2021 tvrdil, že jeho přirážka za zprostředkování činí 25 %, a je to rozdíl mezi příjmem a výdajem. Z rozborů provedených správcem daně pak vyplynulo (str. 14–26 ZDK), že přirážka k nákupní ceně nekoresponduje s žalobcem uvedenými procenty. Také v průběhu daňové kontroly žalobce měnil informace (obchodní podmínky), určené pro členy uzavřené facebookové skupiny. Tyto podklady správce daně detailně rozebral na straně 28–37 ZDK. Na základě výsledků daňové kontroly vydal správce daně žalobci dodatečné platební výměry na DPH za zdaňovací období, jež jsou uvedena v odstavci 1. tohoto rozsudku. O následně podaných odvoláních žalobce byl rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného.

7. U jednání před krajským soudem dne 27. 5. 2026 účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzeních. Zástupce žalobce nad rámec žaloby poukázal na vývoj v oblasti e-komerce s tím, že správce daně stojí na zastaralých principech, když vzhledem k charakteru těchto obchodů nemohou doklady o takovém obchodování existovat.

8. U ústního jednání dne 27. 5. 2026 provedl krajský soud důkaz trestním rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2024 č. j. 54 T 8/2024-4374 (dále jen „trestní rozsudek“), jímž byl žalobce uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (dále jen „trestní zákoník“).

9. Dle výroku trestního rozsudku byl žalobce uznán vinným tím, že v měsících říjen-prosinec 2018, leden-prosinec 2019 a leden-červen 2020 zatajil a nepřiznal své daňové povinnosti na DPH, a dále v měsících červenec 2020-květen 2021 podal u místně příslušného správce daně účelově zkreslená dodatečná přiznání k dani z přidané hodnoty, která odůvodnil tím, že přehodnotil popsanou vykonávanou výdělečnou činnost z nákupu a prodeje zboží na „zprostředkování nákupu zboží“, ačkoliv skutečným důvodem byl úmysl snížit svou daňovou povinnost při využití odlišné hodnoty výpočtu základu daně, neboť u zprostředkování byla zdaněna pouze provize za zprostředkování, avšak na podstatě popisované ekonomické činnosti v praxi ničeho nezměnila změna terminologického charakteru byla pouze účelová, kdy uvedeným jednáním si neoprávněně snížil daňovou povinnost“ (viz str. 17-18 trestního rozsudku).

10. S ohledem na výše uvedené odkazuje krajský soud na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015 č. j. 6 As 173/2014-186, podle kterého v souladu s § 52 odst. 2 s. ř. s. vychází správní soud z výroku trestního rozsudku o vině jako celku, a to z části skutkové i právní. Je-li konkrétní skutkový závěr jednoznačně vtělen do samého výroku odsuzujícího rozsudku, je jím soud ve správním soudnictví vázán.

11. S ohledem na to, že trestní rozsudek byl vydán dne 24. 10. 2024, tedy až po vydání napadeného rozhodnutí, zabýval se krajský soud jeho vázaností také z tohoto pohledu. Tuto otázku posoudil NSS v rozsudku ze dne 21. 9. 2007 č. j. 4 As 58/2006-94 tak, že ustanovení § 52 odst. 2 s. ř. s. je speciálním ustanovením ve vztahu k § 75 odst. 1 s. ř. s. a představuje legitimní prolomení zásady, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

12. V nyní posuzované věci se závěry trestního soudu vztahují k totožným zdaňovacím obdobím, která u žalobce posuzovaly daňové orgány a také skutkové okolnosti a právní závěry jsou identické, toliko jsou vnímány a hodnoceny optikou trestně právní. Při posouzení skutkové a právní stránky věci byl proto krajský soud ve smyslu shora citované judikatury NSS trestním rozsudkem vázán.

13. Dále se krajský soud vyjádří k jednotlivým žalobním bodům.

14. První žalobní bod považuje krajský soud za natolik neurčitý, že nestanovuje žádný konkrétní rámec přezkumu napadeného rozhodnutí. Žalobní tvrzení nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování určitého druhu věcí může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních dějů či okolností odlišitelným popisem (viz přiměřeně rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58). Žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí explicitně v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly. Dle konstantní judikatury správních soudů je správní soudnictví ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační a od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného rozhodnutí. Důvodnost takto zcela obecně formulovaných žalobních námitek přezkoumat nelze (srov. přiměřeně např. rozsudek NSS sp. zn. 4 As 3/2008, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2162/2011).

15. V druhém žalobním bodě žalobce tvrdí, že se žalovaný vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami.

16. Krajský soud na základě obsahu napadeného rozhodnutí konstatuje, že se žalovaný s odvolacími námitkami konkrétně a obsáhle vypořádal v bodech 46 a násl. napadeného rozhodnutí. Zcela obecné žalobní tvrzení o nevypořádání odvolacích námitek je tak v rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí.

17. V třetím žalobním bodě žalobce odkázal na své Vyjádření učiněné v průběhu správního řízení, kde uvedl, proč se domnívá, že správce daně nevzal v úvahu vše, co vyšlo v průběhu daňového řízení najevo. Reakci správce daně na Vyjádření žalobce považuje za nepřezkoumatelnou.

18. Krajský soud předně zdůrazňuje, že odkaz na podání učiněná v průběhu správního řízení, aniž by jejich obsah byl v žalobě přiblížen, nepředstavuje relevantní žalobní bod, neboť soud není povinen a ani oprávněn vyhledávat v textu podání žalobce učiněného vůči správnímu orgánu ve správním řízení jeho jednotlivá konkrétní tvrzení. Tím by nepřípustně zasahoval do dispozičního práva žalobce a současně by porušil princip rovnosti účastníků soudního řízení. Žalobní tvrzení je také zcela neurčité. Pokud žalobce tvrdí, že žalovaný vytrhoval jeho argumenty z kontextu a měnil jejich význam, omezil se na paušální vyjádření, případně se k námitkám nevyjádřil, je to zcela neindividualizované tvrzení, jelikož žalobce neuvedl, v čem konkrétně tvrzené nedostatky spatřuje, k jakým skutečnostem či závěrům žalovaného je vztahuje. Na základě takto obecně formulovaných výtek nelze posoudit jejich důvodnost. Také zde platí, co již soud vyslovil výše (ve vypořádání prvního žalobního bodu) k náležitostem žalobního tvrzení. Pokud žalobce dále tvrdil, že hodnocení důkazního prostředku (dle textu žaloby v bodě 3.7.1. pravděpodobně hodnocení hromadných daňových dokladů) odporuje § 8 odst. 1 ve spojení s § 92 odst. 7 daňového řádu, nemohl krajský soud toto tvrzení přezkoumat, neboť žalobce nesdělil, v čem tvrzený rozpor spatřuje.

19. V dalším žalobním bodě žalobce namítl nepřezkoumatelnost závěru žalovaného, že žalobce neprokázal obchodní vztah mezi osobami kupujícími a skutečným prodejcem zboží tak, aby bylo možné vyhodnotit jeho činnost ve smyslu § 2445 OZ jako činnost zprostředkovací. Žalobce s odkazem na konkrétní ustanovení Listiny poukázal na soukromoprávní povahu těchto vztahů a na rovnost smluvních stran.

20. Krajský soud má za to, že žalovaný se vyhodnocení činnosti žalobce z pohledu jím tvrzeného zprostředkování věnoval v napadeném rozhodnutí velmi podrobně (body 31-42, 48 a 49). Krajský soud má jeho úvahy za plně přezkoumatelné, věcně správné a podložené rozsáhlým dokazováním. S ohledem na kvalitu žalobního tvrzení soud nemá, co by k věci více uvedl, přičemž závěry daňových orgánů shledal plně aprobovatelnými. Žalobní argumentace Listinou je z pohledu krajského soudu nepřípadná, neboť správní orgány nevyhodnocovaly právní vztahy v tvrzeném zprostředkovatelském režimu ze soukromoprávního pohledu, ale z pohledu výkonu správy daní. Žalobcova argumentace rozporem se zájmy klientů je tak zcela mimoběžná.

21. V dalším žalobním bodě žalobce tvrdil, že důkazní břemeno ohledně zprostředkování obchodu a služeb unesl a jím předložené důkazy potvrdily věrohodnost a správnost jeho tvrzení.

22. Toto tvrzení je v přímém rozporu se závěry žalovaného učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz vyhodnocení předchozího žalobního bodu). Žalobce v žalobě důkazy, o nichž se domnívá, že potvrdily věrohodnost a správnost jeho tvrzení, neoznačil, neuvedl žádnou relevantní polemiku či konstruktivní protiargumentaci k závěrům žalovaného. Žalobní tvrzení je pouhou negací závěrů žalovaného, která není opřena o žádnou nosnou úvahu. Jelikož soudu není známo, které konkrétní důkazy podle mínění žalobce potvrzující věrohodnost a správnost jeho tvrzení o zprostředkování, nemá možnost jiné než takto obecné reakce.

23. V okruhu 6) žalobního bodu pak žalobce namítl, že správce daně neunesl své důkazní břemeno, že činnost žalobce probíhala jinak, než bylo tvrzeno. Dále vznesl konkrétní námitky k bodům 33, 37, 48 a 39 napadeného rozhodnutí.

24. Krajský soud předně zdůrazňuje, že žalobce se ve svém úvodní námitce zásadně mýlí, neboť žalovaný netvrdil, že činnost žalobce probíhala jinak, než uvedl žalobce, ale žalobcovo tvrzení o tom, jak jeho činnost probíhala, podřadil pod jiný druh podnikatelské činnosti, neboť neshledal naplnění znaků zprostředkování, ale naplnění znaků koupě a prodeje.

25. Krajský soud z bodu 33 napadeného rozhodnutí zjistil, že žalovaný v něm přiblížil posuzování problematiky zprostředkování v civilním právu a předestřel zcela obecné úvahy, z nichž bez dalšího nelze vůči žalobci činit konkrétní závěry. Krajský soud má proto žalobní tvrzení k tomuto žalobnímu bodu jako zcela mimoběžné k jeho faktickému obsahu.

26. Z bodu 37 napadeného rozhodnutí krajský soud zjistil, že obsahuje reakci žalovaného na podání žalobce ze dne 8. 6. 2022 týkající se otázky archivace obchodních podmínek, kdy žalovaný uvedl, že mu nepřísluší posuzovat účinnost obchodních podmínek ve vztahu ke spotřebiteli. Krajský soud v těchto úvahách žalovaného neshledal žádné spekulativní zaměření vůči žalobci. V další části bodu 37 pak žalovaný zdůraznil nutnost posouzení činnosti žalobce nikoliv z pohledu jejího označení v obchodních podmínkách, ale podle fakticity, a to ve smyslu § 8 odst. 3 daňového řádu, přičemž vyhodnotil, že žalobce důkazní břemeno stran tvrzeného zprostředkování neunesl. V uvedeném krajský soud neshledal nepodložené spekulativní závěry žalovaného, ale objektivní vyhodnocení důkazní situace.

27. V bodě 48 napadeného rozhodnutí žalovaný podrobně popsal způsob obchodů a komunikace mezi žalobcem a jeho klienty, zdůraznil nezbytnost třístranných vztahů v rámci institutu zprostředkování a konstatoval, že hromadné účtenky z outletů jsou důvodnou pochybností o tom, že vznikla smlouva mezi outlety a kupci žalobce. Žalobcova námitka proti tomuto bodu napadeného rozhodnutí závěry žalovaného nijak nereflektuje a žalobce bez dalšího tvrdí, že hromadná účtenka z outletů žádnou pochybnost vyvolat nemůže. Žalobce však toto své tvrzení, jež je v přímém rozporu s ucelenou úvahou žalovaného, nijak nepřiblížil, nedoplnil žádnou argumentací. Závěry žalovaného tudíž nebyly relevantně zpochybněny.

28. V bodě 39 napadeného rozhodnutí pak žalovaný uvedl, že z podání žalobce vyplývá, že prodejce vůbec netušil, že neprodává zboží konečnému zákazníkovi, a proto byl žalobce vyzván k tomu, aby prokázal, že fakticky uskutečňoval zprostředkování. Žalobce však neprokázal, že třetí osoba, tedy outlety, uzavírala smlouvy se zákazníky žalobce. Rovněž nikdy nedoložil, že mu bylo hrazeno za zprostředkování. Žalobce v žalobním tvrzení opětovně předestřel svou verzi zprostředkování a její praktický průběh, aniž by ji však jakkoliv vyargumentoval nebo důkazně podpořil, že se o zprostředkování skutečně jednalo.

29. Krajský soud shrnuje, že ani žalobní tvrzení uvedená v 6) žalobním bodě neshledal důvodnými, když ve svém souhrnu vyznívají chaoticky a budí dojem náhodně vybraných, nesourodých a vesměs obecných námitek, proti nimž však stojí ucelená, racionální a podložená úvaha žalovaného (viz zejména body 31-42, 48 a 49 napadeného rozhodnutí), která nemohla být tímto způsobem relevantně zpochybněna.

30. V posledním žalobním bodě žalobce uvedl, že správce daně je povinen přihlédnout ke všem důkazům a ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, avšak již nevymezil, ke kterým důkazům, nebo ke kterým skutečnostem, které vyšly v daňovém řízení najevo, žalovaný nepřihlédl. Žalobní tvrzení je tak opětovně zcela nekonkrétní, a proto nedůvodné.

31. Jelikož krajský soud neshledal žádný z žalobních bodů důvodným, žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady soudního řízení nad rámec jeho úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Ostrava 27. května 2026 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje