22 Af 73/2010

Rubrum

22 Af 73/2010 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce Cihelna Polom, spol. s r.o., se sídlem Polom 97, v řízení zastoupeného JUDr. Stanislavem Lžičařem, daňovým poradcem se sídlem Praha 5, Holečkova 31, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23.6.2010 č.j. 2362/10-1202-802322 a č.j. 2563/10-1202-802322, ve věcech daně z příjmů, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanými žalobami domáhá přezkoumání shora uvedených rozhodnutí žalovaného, jimiž byla zamítnuta žalobcova odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu v Hranicích ze dne 6.1.2010 č.j. 325/10/394922807641 a č.j. 329/10/394922807641, kterými byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006 a 2007. pokračování -2- 22 Af 73/2010 Namítá, že spornými se staly částky uplatněné z titulu tvorby rezervy na opravu hmotného majetku, který žalobce používá jako celek za účelem dosažení svých příjmů, jakkoli je tento majetek ve spoluvlastnictví žalobce (k ½) a jiné osoby. Žalobce musí tento majetek udržovat jako celek, aby byl s to i nadále dosahovat svých příjmů. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) ani zák. č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoR“) neřeší přímo otázku spoluvlastnictví. Žalobce nesouhlasí s názorem správce daně a žalovaného, že je-li spoluvlastníkem předmětného majetku k id. ½, může tvořit rezervu jen na ½ předpokládaných nákladů opravy. Předestírá úvahu, že vzhledem k „ideálnosti“ spoluvlastnických podílů je každý podílový spoluvlastník vlastníkem celku, když ve svých právech je omezen právy ostatních spoluvlastníků. Zdůrazňuje i generální podmínku nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP (vynaložení za účelem dosažení příjmů), která je v žalobcově případě dodržena. Argumentuje dále § 47 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „VPÚ“), kde se oprava definuje jako postup, kdy se odstraňují účinky opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do původního či provozuschopného stavu; z toho dovozuje, že se takto předpokládá oprava celku a má za nesmyslné, aby se oprava takto předpokládala jen v rozsahu spoluvlastnického podílu (např. v rozsahu ½), když opravou pouhého podílu nelze docílit původního či provozuschopného stavu. Žalovaný navrhuje zamítnutí žalob. Nezpochybňuje, že k dosažení předchozího nebo provozuschopného stavu majetku je třeba opravit majetek celý, k uplatnění tvořené rezervy však zákon přesně stanoví, co je možno považovat za daňově účinný náklad – zde tvorba rezervy na opravu majetku, k němuž má poplatník vlastnické právo. Tvorba rezervy k majetku toliko užívanému není možná, ledaže by se jednalo o nájem podniku dle § 7 odst. 1 písm. b) ZoR. Žalobce má id. ½ majetku, které není vlastníkem, pronajatu na základě smlouvy o nájmu movitých věcí, nikoli na základě smlouvy o nájmu podniku. Ust. § 24 odst. 2 písm. i) ZDP v návaznosti na § 7 odst. 1 ZoR vymezuje, za jakých podmínek lze daňově účinně tvořit rezervy na opravu hmotného majetku, kde (krom nájmu podniku) je zákonnou podmínkou vlastnictví (nikoli užívací právo) k takovému majetku. Každý ze spoluvlastníků tak může vytvářet rezervu na opravu majetku jen v rozsahu spoluvlastnického podílu (není-li podnikatelem, činí tak podle § 9 odst. 6 ZDP). Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Krajský soud ve shodě s žalobcem i žalovaným konstatuje, že daňové předpisy pojem „vlastnictví“ neupravují. Právní názory žalobce založené na definicích pojmu „oprava“ a „výdaj (náklad)“ v daňových předpisech zejm. pro účely daňově účinného uplatnění nákladů v době jejich vynaložení krajský soud nesdílí, kdy zdůrazňuje, že daňová účinnost tvorby rezervy představuje výjimku z pravidla, že tyto položky (náklady na opravy) se daňově zohledňují v době jejich vynaložení (§ 23 odst. 1 ZDP). Právě pro tvorbu pokračování -3- 22 Af 73/2010 rezerv na opravy pak ZDP v § 24 odst. 2 písm. i) odkazuje pro jejich daňovou účinnost na podrobný právní předpis o této problematice – ZoR. Ten pro daňovou účinnost tvorby rezervy (nikoli reálně již vynaloženého nákladu) vyžaduje v § 7 odst. 1 vlastnictví majetku, na jehož opravu se rezerva vytváří, a pro daňovou účinnost rezervy tvořené na opravy majetku, který poplatník toliko užívá (nevlastní) vyžaduje, aby byl tento majetek užíván na základě smlouvy o nájmu podniku. Žalobce netvrdí a svou argumentaci nezakládá na nájmu podniku, proto se soud dále věnuje toliko otázce vlastnictví. Žalobce je podílovým spoluvlastníkem předmětného majetku, a to se spoluvlastnickým podílem ve výši id. ½. Podílové spoluvlastnictví upravuje právní řád ČR v předpisech práva soukromého, konkrétně v § 137 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Vzhledem k celistvosti a kompaktnosti právního řádu ČR je nutno – při nedostatku jiné právní úpravy – tato ustanovení soukromého práva užít i na poli práva veřejného, pokud s pojmy soukromého práva operuje. Normativní základ současné právní úpravy je obsažen v ustanovení § 137 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Spoluvlastnický podíl se tak projevuje m.j. při správě společné věci, při realizaci nákladů na věc, při rozhodování o hospodaření se společnou věcí a na užitcích ze společné věci. Spoluvlastnický podíl je měřítkem účasti každého spoluvlastníka na vlastnictví společné věci. Jakkoli spoluvlastnický podíl nepředstavuje podle občanského zákoníku výlučné vlastnictví k nějaké reálné části věci, ale je podílem tzv. „ideálním”, tzn. podílem ke každé i nejmenší částici společné věci, právě z tohoto podílu jako měřítka účasti na vlastnictví věci jako celku plynou práva a povinnosti spoluvlastníka. Tato jeho práva a povinnosti jsou právě představována oním podílem. Uvedené znamená, že každý spoluvlastník je povinen podílet se např. na nákladech na údržbu společné věci právě částí odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu; opačně každému spoluvlastníku náleží část výnosu z této věci, a to opět právě v části představované výší jeho spoluvlastnického podílu. Žádný spoluvlastník tak nikdy není ve vztahu ke společné věci vlastníkem celku, ale vždy jen části, kterou představuje jeho spoluvlastnický podíl. Z uvedeného vyplývá, že je-li žalobce spoluvlastníkem toliko id. ½ předmětného majetku představovaného společnými věcmi více spoluvlastníků, pak lze uvažovat o jeho vlastnickém právu toliko v rozsahu tohoto měřítka představovaného jeho spoluvlastnickým podílem, t.j. toliko v rozsahu této ½. Žalovaný a správce daně tak postupovali zcela v souladu s právem, pokud podle § 7 odst. 1 písm. a) ZoR jako daňově účinný náklad uznali tvorbu rezervy ve vztahu k předmětnému majetku ve spoluvlastnictví toliko v rozsahu části celkových předpokládaných nákladů na opravu společných věcí, která odpovídá právě velikosti žalobcova spoluvlastnického podílu, neboť (jak již bylo opakovaně pokračování -4- 22 Af 73/2010 uvedeno shora) právě tento spoluvlastnický podíl je měřítkem velikosti vlastnictví žalobce k předmětným věcem. Předkládá-li žalobce definici podílového spoluvlastnictví jako vlastnictví celku omezeného toliko právy jiného spoluvlastníka, právní teorie tuto definici běžně používá, nikoli však pro definování vlastnictví podílového, ale pro definování jiného institutu – vlastnictví bezpodílového, konkrétně v právním řádu ČR dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů, dnes společného jmění manželů (srov. např. Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M.; Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I., 2. vyd., C. H. Beck Praha 2009, str. 817, bod 41.). S ohledem na uvedené úvahy a závěry shledal krajský soud jediný žalobní bod nedůvodným, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V Ostravě dne 13. června 2012 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu