22 Af 79/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Moniky Javorové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., v právní věci žalobce BONVER WIN, a. s., se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava-Jih, zastoupeného JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. 13561/14/5000-26000-703694 ze dne 4. 6. 2014, ve věci uložení pokuty, takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 13561/14/5000-26000- 703694 ze dne 4. 6. 2014 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Stanislava Dvořáka, advokáta se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8. Odůvodnění Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. 13561/14/5000-26000-703694 ze dne 4. 6. 2014, jímž žalovaný na základě žalobcova odvolání změnil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, Odboru státního dozoru, Oddělení správního v Ostravě č. j. 44691/14/4000-49100- 050287 ze dne 25. 2. 2014 tak, že žalobci na základě § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách ve znění pozdějších předpisů (dále jen „loterijního zákona“) uložil pokutu 150 000 Kč za správní delikt spáchaný porušením § 1 odst. 8 a § 17 odst. 9 zákona v tom smyslu, že dne 28. 8. 2013 mezi 21:00 a 22:00 strážníci Městské policie Chomutov zjistili v žalobcově provozovně na adrese Březenecká 4799, Chomutov, přítomnost nezletilé D. G., narozené X, což znamená, že žalobce porušil zákaz účasti osobám mladším 18 let na loteriích jiných podobných hrách v návaznosti na zákaz vstupu těchto osob do herny. Žalovaný rovněž rozhodl o splatnosti paušální částky nákladů řízení. Rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správního orgánu prvního stupně“) se lišilo v tom, že žalobci ukládalo pokutu 180 000 Kč pouze na základě porušení § 17 odst. 9 loterijního zákona, tedy porušení zákazu vstupu osoby mladší 18 let. Žalobce rozdělil žalobu do několika žalobních bodů. Tím základním je argumentační celek, podle kterého nemohl spáchat správní delikt podle § 48 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 17 odst. 9 a § 1 odst. 8 loterijního zákona, protože má povolení Ministerstva financí ČR, neporušil ustanovení § 41 odst. 5 ani § 4 odst. 10 zákona, ani neprovozoval loterii, tombolu nebo jinou podobnou hru (dále jen „hazardní hru“) v rozporu se zákonem. K této klíčové části skutkové podstaty vytýkaného deliktu se žalobce vyjádřil tak, že provozovatel loterie a jiné podobné hry není adresátem zákazů podle § 1 odst. 8 druhé věty ani § 17 odst. 9 třetí věty loterijního zákona. Tím je jedině osoba mladší 18 let (dále jen „nezletilý“), která porušením zákazu může spáchat přestupek. Loterijní zákon totiž v ustanoveních § 1 odst. 8, § 17 odst. 2, odst. 9 a odst. 10 rozlišuje mezi povinnostmi provozovatelů a nezletilých tak, že zatímco nezletilí nesmí do herny vstoupit, provozovatelé musí přijmout taková opatření, která nezletilým zabrání v přímé hře. Nejsou tudíž povinni zabránit samotnému vstupu nezletilých do herny. Žalobce těmto požadavkům dostál, poněvadž v inkriminované době v herně byla paní M. V., kterou ohlásil ministerstvu co osobu odpovědnou za dodržování zákazu hry nezletilých, jako svou zaměstnankyni ji v tomto směru poučil a provozovnu označil tabulkou se zákazem vstupu nezletilým. Do provozovny přitom vedou dva vchody, z nichž jeden se večer zavírá, aby měla obsluha větší přehled o příchozích. Tak tomu bylo i v době spáchání vytýkaného skutku, kdy navíc obsluha ani dost dobře nemohla nezletilou zkontrolovat, protože právě v době jejího příchodu městská policie a úředníci OSPOD prováděli v provozovně komplexní kontrolu, která obsluhu vytížila. Policisté nezletilou zkontrolovali dříve, než to stačila udělat obsluha. Žalobce se nemohl deliktu dopustit též proto, že i kdyby byl adresátem sporných zákazů, muselo by na ně ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) jasně odkazovat, jako je to v případě zákazů podle § 1 odst. 5 či § 4 odst.

10. Tak tomu ovšem není, pročež se žalobcovo potrestání příčí právním principům nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. S odkazem na rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího správního soudu a čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pak měl žalovaný vyložit a aplikovat nejasný loterijní zákon způsobem, který co nejméně zasahuje do žalobcových práv (in dubio mitius). I kdyby žalobce delikt spáchal, oba správní orgány mu za něj uložily nepřiměřeně vysokou pokutu, jejíž výši navíc nedostatečně zdůvodnily. Nezvážily vliv faktu, že nezletilá byla již téměř plnoletá, na společenskou škodlivost deliktu, ani fakt, že obsluha prakticky neměla možnost dívku včas zkontrolovat, přestože předtím zamkla druhý vchod do provozovny. Zatímco podle názoru správního orgánu prvního stupně nebylo prokázáno, že by nezletilá nějakou hazardní hru skutečně hrála, podle odvolacího správního orgánu již pouhá její přítomnost v herně znamenala pasivní účast na hře. Žalobce se přitom k této jiné právní kvalifikaci neměl možnost vyjádřit, pročež pro něj napadené rozhodnutí bylo překvapivé. Odvolací správní orgán tím porušil jeho právo na spravedlivý proces. V replice ze dne 12. 11. 2014 žalobce reagoval na žalovaným předloženou interpretaci rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 88/2013-41 ze dne 11. 6. 2014 tak, že během kontroly nemohl ani nemusel vyřadit herní přístroje z provozu, protože to není technicky možné a protože žádnou takovou povinnost nemá. Žalovaný ve vyjádřeních ze dnů 22. 9. 2014 a 7. 1. 2015 na uvedené žalobní body odpověděl, že ustanovení § 1 odst. 8 a § 17 odst. 9 loterijního zákona obsahují zákazy adresované též provozovatelům. Zvlášť třetí věta § 17 odst. 9 je v podstatě zákazem erga omnes, tedy i vůči provozovateli, což se projevuje právě jeho povinností zabránit nezletilým ve vstupu do herny. Zákon ostatně v ustanoveních § 18 odst. 2 a § 19 odst. 1 písm. e) předpokládá právě odpovědnost provozovatele. Zákaz přítomnosti nezletilého je přitom zároveň pravidlem provozování hazardní hry ve smyslu § 48 odst. 1 písm. c). Tato pravidla stíhají právě provozovatele. Byla-li tudíž v herně přítomna nezletilá dívka, provozoval žalobce hru za trvání protiprávního stavu, tedy v rozporu s loterijním zákonem stejně, jako kdyby např. umožnil hráči vyšší sázku, než dovoluje § 17 odst. 4 první věta zákona. Ve zmíněném již rozsudku č. j. 5 Afs 88/2013-41 Nejvyšší správní soud v tomto ohledu opomenul fakt, že ustanovení § 17 odst. 9 nejen cosi zakazuje nezletilým, ale též stanovuje provozní pravidlo provozovatelům. Podle rozsudku č. j. 5 Afs 26/2011-81 ze dne 14. 11. 2011 provozovatel poruší své povinnosti již tehdy, jestliže se nezletilý pasivně vizuálně účastní hry, tedy přihlíží hře někoho jiného. Jedinou možností, jak tomuto nežádoucímu následku zabránit, je znemožnit nezletilému již vstup do herny. Účelem zákona tak není jen zabránit nezletilým ve hraní hazardních her, nýbrž i ochránit je před všemi nepříznivými průvodními okolnostmi a závadovým prostředím hazardu. Proto je provozovatel jako „silnější osoba“ povinen zamezit samotnému vstupu do herny. Žalobce měl tedy buďto zabránit vstupu nezletilé, nebo alespoň po jejím příchodu přerušit provozování her. Zákon podle žalovaného důsledně diferencuje mezi vstupem, účastí na hře a hrou. Navíc je absurdní, aby zákon na jedné straně provozovateli přikazoval stavebně oddělit část provozovny, v níž se nachází herna, ale nikoli už zabránit vstup nezletilým, při němž již přece dochází ke kontaktu se škodlivým prostředím. Co se týče námitky překvapivosti napadeného rozhodnutí, odvolací správní orgán pouze zpřesnil výrok rozhodnutí. Žalobce měl během celého řízení možnost seznámit se se zamýšlenou právní kvalifikací a k věci se vyjádřit. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích žalobních bodů, vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního [dále jen „s. ř. s.“]), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Z obsahu správního spisu zjistil, že dne 28. 8. 2013 Městská policie Chomutov provedla v žalobcově chomutovské provozovně plánovanou komplexní kontrolu za účasti sedmi strážníků, pracovnic OSPOD a ekonomického odboru chomutovského magistrátu a za přítomnosti M. V., nar. X, jakožto obsluhy provozovny. Kontrola se zaměřila i na přítomnost nezletilých. Tou byla D. G., nar. X. Tyto skutečnosti plynou z úředního záznamu o kontrole a potvrzují je i další dokumenty a výpovědi. Ekonomický odbor na základě této kontroly odeslal Ministerstvu financí ČR podnět k zahájení správního řízení, které jej usnesením ze dne 4. 10. 2013 postoupilo správnímu orgánu prvního stupně. Dne 18. 11. 2013 tento orgán vystavil oznámení o zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty podle § 48 odst. 1 písm. c) za porušení § 1 odst. 8 a § 17 odst. 9 loterijního zákona. Během řízení strážníci R. S. a P. J. vypověděli, že nezletilá při jejich příchodu již v herně byla. Táž verze nepřímo, ale logicky plyne i z výpovědi dalšího strážníka F. P.; konkrétně ze záporné odpovědi na otázku, zda obsluha policisty při jejich příchodu upozornila na přítomnost nezletilé, zdůvodněné tím, že obsluha o nezletilé nevěděla. Dále z toho, že policisté nezletilou zkontrolovali ve 21:05, tedy 5 minut po příchod, a z toho, že v té době v herně bylo asi 7 lidí. M. V. a samotná nezletilá naopak vypověděly, že nezletilá do herny vstoupila až v době, kdy kontrola probíhala. Ani kamerový záznam z provozovny tuto okolnost neobjasňuje. Neobjasněna zůstala též otázka, zda nezletilá alespoň přihlížela hře na automatu, nebo ne. K této okolnosti se přibližně vyjádřili pouze strážníci J., P. a S. Z jejich výpovědí však může vyplývat nanejvýš to, že se nezletilá nacházela poblíž automatu. Ze všech zmíněných dokumentů a výpovědí naopak jasně plyne, že nezletilá v provozovně byla v doprovodu dvou či třech kamarádek, na herním přístroji sama nehrála, že provozovna byla označena zákazem vstupu nezletilých a že v době kontroly byla přítomna M. V., která je odpovědnou osobou ve smyslu § 18 odst. 2 a § 19 odst. 1 e) loterijního zákona. Z jednotlivých výpovědí, záznamu o kontrole a mailové zprávy strážníka J. N. ze dne 24. 10. 2013 též vyplývá, že jako první nezletilou mezi 21:00 a 21:20, tedy do dvaceti minut po svém příchodu, zkontrolovali a legitimovali policisté, nikoli obsluha. Základní sporné otázky v tomto řízení byly, kdo je adresátem ustanovení § 1 odst. 8 a § 17 odst. 9 loterijního zákona, jak jsou vlastně mezi nezletilé, provozovatele a osoby odpovědné za dodržování jednotlivých zákazů rozděleny povinnosti stran vstupu nezletilých do herny, jejich účasti na hře či vlastního hraní, a jaký dopad má v tomto směru smysl a účel loterijního zákona. Podle názoru soudu z celého ustanovení § 1 odst. 8 jasně plyne, že účastníkem hry je vždy hráč, sázející. Účastí na hře je tedy vlastní hraní. Tomu nasvědčuje i zcela náhodné používání výrazů „účast na hře“ a „hra“ v celém zákoně. Např. v § 1 odst. 8 druhé a třetí větě, § 31 první větě a v § 43 odst. 2 písm. a) se hovoří o účasti na hře. V ustanoveních § 19 odst. 1 písm. e), § 48 odst. 1 písm. g) a h) a § 50 odst. 3 třetí větě pouze o hře. V ustanoveních § 17 odst. 2 první větě a § 17 odst. 10 se objevují oba výrazy, aniž by viditelně měly jiný význam. Očividné naopak je, že jde o jedno a totéž. Žalovaný tedy nemá pravdu v tom, že zákon rozlišuje mezi účastí na hře a vlastní hrou. § 1 odst. 8 druhá věta obsahuje jasný zákaz hry nezletilému. Ustanovení § 17 odst. 9 třetí věta pak jasný zákaz vstupu nezletilého do herny. Podle tohoto ustanovení „je do herny zákaz vstupu (určený, adresovaný, uložený) osobám mladším 18 let“. I přes poněkud nešikovnou formulaci je jeho jasným adresátem nezletilý. Ke stejnému názoru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudcích č. j. 5 Afs 88/2013-41 ze dne 11. 6. 2014 a č. j. 5 Afs 108/2013-72 ze dne 26. 6. 2014. Ostatně, obě regulovaná jednání – vstup do herny a hraní hazardních her – jsou aktivitami nezletilého, nikoli provozovatele ani odpovědné osoby. V tom případě je jen logické, že jsou oba jasné zákazy adresovány právě jemu. Zákaz obsažený ve třetí větě § 17 odst. 9 tudíž rozhodně není zákazem erga omnes, jak tvrdí žalovaný, nýbrž jasným zákazem vůči nezletilému. Totéž lze říci o poslední části návětí § 17 odst.

10. V tomto ohledu proto soud dává jednoznačně zapravdu žalobci. Jedinými jasnými příkazy vůči provozovateli jsou ustanovení § 1 odst. 8 třetí věty a § 17 odst. 2 první věty, podle nichž je provozovatel povinen přijmout opatření k tomu, aby nezletilí nemohli hrát hazardní hry. Ostatní povinnosti se podle přesvědčení soudu již jen odvíjejí od prvořadé povinnosti nezletilého nevstupovat do herny a nehrát. Z § 1 odst. 8 třetí věty, § 17 odst. 2 první věty, § 31 první věty či z § 50 odst. 3 třetí věty přitom plyne, že skutečně nežádoucím stavem je teprve účast nezletilého na hře. Tomu nasvědčuje i návětí § 17 odst. 10, podle kterého zákaz vstupu do herny plní preventivní funkci vůči samotné účasti na hře, která je teprve jasně zakázána a sankcionována. Jedině samotné účasti nezletilého na hře je proto provozovatel skutečně povinen zabránit. Jestliže tedy nenese právní odpovědnost za samotnou přítomnost nezletilého v herně, stěží může být zákaz podle § 1 odst. 8 druhé věty a § 17 odst. 9 třetí věty také provozním pravidlem ve smyslu § 48 odst. 1 písm. c), jak tvrdí žalovaný. Za dodržování provozních pravidel je totiž provozovatel právně odpovědný. Taková úvaha je pochybná i z obecného pohledu, protože není vůbec jisté, zda lze jakési „opatření k zamezení přítomnosti nezletilých“ podřadit pojmu provozování, jak je vymezen v ustanovení § 4 odst.

3. Provozovatel tedy není bez dalšího povinen zabránit vstupu nezletilého. Musí jen přijmout opatření, která mu zabrání ve hře. Jde tudíž o odvozenou povinnost dozoru na to, zda někdo jiný dodržuje své vlastní povinnosti. Poněkud zjednodušeně se dá říci, že se jedná o jakousi sdílenou povinnost zabránit nežádoucímu výsledku a navazující právní odpovědnost, jestliže výsledek nastane. Již proto však naprosto nelze odhlížet od povinností samotné nezletilé D. G., jak učinily oba správní orgány. Jejich úvahy totiž v konečném důsledku znamenají, že žalobce jako provozovatel nese absolutní objektivní odpovědnost za porušení této sdílené povinnosti. To je však zaprvé v příkrém rozporu se zásadou správního trestání, nullum crimen sine lege certa. Zákon zde totiž, jak už bylo vysvětleno, provozovateli ani odpovědné osobě neukládá jasný příkaz zabránit vstupu nezletilých. Z jednotlivých alternativ dispozice § 17 odst. 10 dokonce naopak plyne, že se hrací přístroje mohou nacházet jen v oddělené části objektu (nikoli v samostatné místnosti), která se tedy stěží může nacházet za zdí či zavřenými dveřmi. Zadruhé by absolutní objektivní odpovědnost byla silně nespravedlivá vůči provozovateli, poněvadž by vůbec nebyl zohledněn fakt, že také a především nezletilá porušila své vlastní povinnosti. Pouhý fakt, že zákon za toto porušení nezletilou nestíhá žádnou sankcí, nemůže nic změnit na výkladu hypotézy ani dispozice právní normy. Soud dále zkoumal otázku pasivní hry nezletilé, tedy otázku správného výkladu pojmu hraní, resp. účasti na hře. Nejvyšší správní soud se k ní vyjádřil postupně ve čtyřech rozsudcích: č. j. 5 Afs 26/2011-81 ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 88/2013-41 ze dne 11. 6. 2014, č. j. 5 Afs 108/2013-72 ze dne 26. 6. 2014 a č. j. 5 As 36/2016-27 ze dne 27. 9. 2016. Ve třech posledních však brněnský soud pouze převzal názor z prvního rozsudku 5 Afs 26/2011-81. Názor, že pasivní přihlížení je již hrou, je tak vymezen v rozhodnutí č. j. 5 Afs 26/2011-81. Soud zde „na rozdíl od stěžovatele neshledává smysl a účel zákona toliko v zabránění samotné hře mladistvými na výherních hracích přístrojích, ale smysl opatření, která zákon stanoví je nutno spatřovat již v prevenci, tzn. aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry nemohli vstupovat, tzn. „účastnit se“ např. provozované hry ani pouze „vizuálně.“ Krajský soud také zastává názor, že smysl a účel loterijního zákona má širší dosah. Na jedné straně je přesvědčen, že provozovatel nemůže být, nejde-li o případ podle § 36 odst. 1 druhé věty, sankcionován za samotný vstup nezletilého. I proto, že by to ve světle v předchozím odstavci předložené interpretace muselo znamenat, že již pouhý vstup do herny znamená hru. Takto absurdní důsledek zákonodárce, ani jím vdechnutý smysl a účel zmíněných pravidel, jistě nesleduje. Na druhou stranu však smyslu a účelu zákona vyhovuje pouze velmi aktivní přístup provozovatele, resp. odpovědné osoby, k zabránění aktivní hře. V rámci tohoto přístupu jsou provozovatel i odpovědná osoba bezpochyby povinni co nejvíce omezit působení prostředí herny na nezletilého. Tento náhled na věc umožňuje velmi citlivě zvážit všechny okolnosti jednotlivého případu. Ve správním řízení proběhlo kvalitní dokazování. Neobjasněny však zůstaly již zmíněné dvě významné okolnosti. Zaprvé, zda do provozovny dříve vstoupila kontrola, nebo nezletilá, a nakolik kontrola ztížila paní V. splnění jejích povinností odpovědné osoby. Zadruhé, zda nezletilá někoho sledovala při aktivní hře a jak intenzivní byl její kontakt s hazardní hrou. Již proto je namístě napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) poslední části věty; správní orgány doplní dokazování ke dvěma zmíněným okolnostem. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že žalovaný při úvaze o výši pokuty nezohlednil věk nezletilé D. Tato okolnost má přímý vliv na společenskou škodlivost deliktu, protože člověk takřka plnoletý je hazardem a jeho okolím ohrožen nepochybně méně, než např. člověk desetiletý. Tuto skutečnost je tedy nezbytné zvážit jako významnou pro konkrétní výměru pokuty. Nelze ji odbýt konstatováním, že závažnost správního deliktu na úseku provozování loterií a podobných her je obecně vysoká. Tuto obecnou závažnost zohledňují již zákonná rozpětí pokut a v konkrétním případě ji tedy nelze použít jako klíčový faktor. Žalobní námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí důvodná není. Již v usnesení o postoupení věci správnímu orgánu prvního stupně ze dne 4. 10. 2013 či v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 18. 11. 2013 je totiž naznačeno, že se žalobce mohl deliktu dopustit již umožněním vstupu nezletilé. Ve dnech 20. 11. 2013 či 28. 1. 2014 také jeho zástupce nahlížel do spisu obsahujícího tyto listiny a byl řádně poučen o právu vyjadřovat se a navrhovat důkazy. Jestliže tedy věděl, že je mu vytýkán vstup nezletilé, těžko jej mohlo právně relevantním způsobem „překvapit,“ že je mu vytýkáno umožnění pasivní hry. Soud naopak dává žalobci zapravdu v žalobní námitce o neopodstatněnosti požadavku vyřadit během kontroly herní přístroje z provozu. Uvedeným závěrům je odvolací správní orgán ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. povinen přizpůsobit svůj další postup. Soud rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení plně úspěšnému žalobci podle § 60 odst. 1 první věty s. ř. s. Náklady žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000,- Kč, odměna zástupce za tři úkony právní služby – a to převzetí věci, sepis žaloby a sepis repliky k vyjádření žalovaného ze dne 12. 11. 2014 dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž výše odměny za jeden úkon činí dle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. částku 3 100,- Kč, ve třech režijních paušálech po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 2 142,- Kč. Za účelně vynaložený náklad soud nepovažuje soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, neboť tomuto návrhu nebylo vyhověno pro nedostatek tvrzení a osvědčení stran hrozící újmy. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), stran nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159 a 160 odst. 1 o. s. ř.) uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě dne 13. října 2016 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu