22 Ca 466/2002

Plný text

22 Ca 466/2002-49 Č ESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostrav ě rozhodl ve věci žalobkyně R. W., bytem 948 M. P., A., G., 30329 USA, zastoupené JUDr. V.J., advokátem se sídlem v P. 1, proti žalovanému K. Ú. M.k. se sídlem v O., o žalob ě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného o vydání osvědč ení o státním ob č anství Č eské republiky, t a k t o : I. Rozhodnutí K. Ú. M.k. ze dne 27.9.2002 č .j. PVV/2000/02/OSO/10 se pro vady řízení z r u š u j e a v ěc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhrad ě nákladů řízení 4.800,- Kč do t ří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. J., advokáta se sídlem v P. . O d ů v o d n ě n í : . Žalovaný rozhodnutím ze dne 27.9.2002 č .j. PVV/2000/02/OSO/10 zamítl odvolání žalobkyn ě a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města O. ze dne 25.7.2002 č .j. Vnit ř./7234/1999/Ma, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání osvědč ení o státním ob- čanství Č R podle § 20 a § 24 zákona č . 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního ob č anství Č eské republiky, ve zn ění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č . 40/1993 Sb.“). Žalovaný ze zjišt ění, že žalobkyně dne 2.7.1938 uzavřela jako č eskoslovenská státní ob - č anka s ňatek s B. W., který podle fotokopie matrič ního zápisu z oddací matriky Ú řadu městské č ásti P. 1 m ěl v době uzavření sňatku domovskou příslušnost v Berlíně a kterému byl podle poznámky ve sloupci č . 13 uvedeného matri č ního zápisu ud ělen Magistrátem hlavního města P. dispens od předložení vysvědč ení o zp ůsobilosti ke sňatku, dovodil, že B. W. nebyl v době uzavření sňatku č esko- slovenským státním ob č anem. Na základ ě těchto zjištění žalovaný dospěl k závěru, že sňatkem s Bedřichem Wasserem jakožto cizím státním příslušníkem žalobkyně pozbyla č eskoslovenské státní ob č anství podle § 19 vyst ěhovaleckého patentu ze dne 24.3.1832, č . 2557 Sb. z. s. Uvedené ustanovení bylo podle žalovaného aplikováno ve všech p řípadech sňatku č eskoslovenské ob - ča nky s cizím státním p říslušníkem nebo bezdomovcem a č eskoslovenská státní ob č anka tímto s ňatkem automaticky pozbyla č esko- slovenské státní ob č anství, a to bez ohledu na to, zda nabyla státní ob č anství manžela nebo ne. V dob ě, kdy žalobkyně pozbyla č e- skoslovenské státní ob č anství, byl podle názoru žalovaného vyst ěhovalecký patent platnou souč ástí č eskoslovenského právního řádu a správní orgán není v žádném případě oprávněn posuzovat jeho soulad č i nesoulad s ústavní listinou Č eskoslovenské republiky z roku 1920. Žalovaný uzav řel, že v důsledku pozbytí č eskoslovenského státního ob č anství dne 2.7.1938 uzav řením sňatku s cizincem se žalobkyně nestala ke dni 1.1.1993 státní obč ankou Č eské republiky podle § 1 odst. 1 zákona č . 40/1993 Sb. a do dnešního dne státní ob č anství Č R nenabyla žádným ze zp ůsobů, které stanoví právní úprava o nabývání a pozbývání státního obč anství Č eské republiky; nelze jí proto osv ědč ení o státním ob č anství Č R vydat. Žalobou podanou u soudu dne 17.10.2002 se žalobkyn ě domáhala zrušení uvedeného rozhodnutí žalovaného s odůvodněním, že se narodila jako č eskoslovenská státní ob č anka a má za to, že toto své ob č anství nikdy neztratila. Nemohlo se tak stát ani v souvislosti s jejím s ňatkem v roce 1938 a nestalo se tak ani později. Žalobkyně má především za to, že v době uzavření jejího sňatku nebyl vystěhovalecký patent vydaný Františkem I. úč innou právní normou, která by upravovala právní vztahy ob č an ů Č eskoslovenské republiky, a proto jej nebylo možno na její p řípad aplikovat. Ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu, podle něhož „ženské, kteréž zemského měšťanství požívají, a kteréž za cizozemce se provdají, an stav manželův následují, ztratí tím vlastnost rakouských poddaných“, je podle žalobkyně v rozporu s chápáním rovného postavení a rovnosti práv a svobod mezi muži a ženami v demokratické společ nosti. Č lánek IX. zákona č . 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Č eskoslovenské republiky (dále jen „ústavní listina Č SR“), stanovil, že v den stanovený v prvním odstavci č lánku VIII., tj. dne 6.3.1920, pozbývají platnosti všechna ustanovení, která odporují této ústavní listin ě a republikánské formě státu. Podle žalobkyně lze tedy dovodit, že citované ustanovení vystěhovaleckého patentu pozbylo uvedeným dnem platnosti pro rozpor s ustanovením § 106 ústavní listiny Č SR, které uvádí, že výsady pohlaví, rod ů a povolání se neuznávají. § 4 ústavní listiny Č SR stanovil, že podmínky pozbývání státního ob č anství ur č uje pouze zákon. Vyst ěhovalecký patent však „v žádném p řípadě za zákon ve smyslu zákona č . 121/1920 Sb. považovat nelze“, nebo ť jeho vydání i samotný obsah podle názoru žalobkyně odporoval nejen republikánské formě státu, ale i demokratickému zřízení nově vzniklé republiky. Nepřípustnost takového ustanovení právního předpisu nebo výkladu příslušného orgánu stanovila ve svém ustanovení č lánku 1 i Úmluva o státním ob č anství vdaných žen vyhlášená ve Sbírce zákon ů pod č . 72/1962 Sb. Krom ě toho se žalobkyně v žádném případě nemůže ztotožnit s výkladem ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu, který žalovaný provedl. Z citovaného ustanovení podle žalobkyně naprosto nevyplývá, že by ženy pozbývaly státního obč anství, resp. tehdy „zemského m ěšťanství“, sňatkem s cizozemcem v každém případě a bez ohledu na to, zda nabyly státní obč anství svého manžela. Z uvedeného ustanovení je naopak t řeba dovodit, že ke ztrátě státního obč anství docházelo pouze v p řípadě, kdy manželka sňatkem nabyla státní obč anství svého manžela. Taková situace však u žalobkyn ě nenastala. Žalovaný se podle žalobkyně zcela nedostateč n ě vypořádal s otázkou státního obč anství B. W., když to, že nebyl č eskoslovenským státním ob č anem, dovozuje pouze z jediného dokumentu - oddacího listu. Žalovaný tak podle žalobkyn ě porušil ustanovení § 32 zákona č . 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), podle něhož správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skuteč ný stav v ěci a za tímto úč elem si opat řit potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalovaný dále vydal napadené rozhodnutí v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 46 správního řádu, jelikož nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a neopatřil si pro své rozhodnutí veškeré potřebné podklady, které jsou nezbytné pro správné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Žalovaný ve svém vyjád ření k podané žalobě navrhl její zamítnutí z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí a dodal, že správní orgány obou stupňů zjistily přesně a úplně skuteč ný stav v ěci a za tímto úč elem si opat řily potřebné podklady pro rozhodnutí, jejichž rozsah a způsob zjišťování urč ily; rozhodnutí správních orgán ů tak vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Krajský soud v Ostrav ě jako soud věcně a místně příslušný (§ 7 odst. 1 a 2, § 130 odst. 1 zákona č . 150/2002 Sb., soudní řád správní - dále jen „s.ř.s.“) po zjištění, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 130 odst. 1 věty druhé s.ř.s., přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného vč etn ě řízení jemu předcházejícího ve smyslu § 75 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 1 odst. 1 zákona č . 40/1993 Sb. fyzické osoby, které ke dni 31.prosince 1992 byly státními ob č any Č eské republiky a zárove ň státními obč any Č eské a Slovenské Federativní republiky, jsou od 1.ledna 1993 státními ob č any Č eské republiky. Podle odst. 2 citovaného ustanovení p ři posuzování, zda je fyzická osoba státním obč anem Č eské republiky, pop řípadě do 31.prosince 1992 byla státním obč anem Č eské a Slovenské Federativní republiky, se postupuje podle p ředpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního obč anství této osoby. S ohledem na citované ustanovení § 1 zákona č . 40/1993 Sb. je pro posouzení, zda žalobkyn ě je od 1.1.1993 státní obč ankou Č eské republiky, významné, zda žalobkyn ě, která nabyla č eskoslovenské státní ob č anství narozením dne 30.3.1919 ve smyslu ustanovení § 28 obecného zákoníku ob č anského vyhlášeného císa řským patentem ze dne 1.6.1811, č . 946 Sb. z.s. (dále též „o.z.o.“), nabyté č eskoslovenské státní ob č anství nepozbyla s ňatkem s B. W. dne 2.7.1938. Základní ustanovení o nabývání a pozbývání č eskoslovenského státního ob č anství obsahoval až do 30.9.1949 (srov. § 10 odst. 1 a § 12 zákona č . 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání č eskoslovenského státního ob č anství) obecný zákoník ob č anský (§ 28 až § 32 o.z.o.), který se stal sou č ástí č eskoslovenského právního řádu recepcí provedenou zákonem č . 11/1918 Sb. z. a n., o z řízení samostatného státu č eskoslovenského, jenž v ustanovení č l. 2 stanovil, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Slovům v citovaném ustanovení o tom, že dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti „prozatím“, je přitom třeba rozumět tak, že zákonodárce měl již na mysli jejich nutnou změnu, a to zejména proto, že jejich autentický text nebyl ve všech případech č eskoslovenský, nýbrž n ěmecký nebo maďarský, a také proto, že vzhledem k obsahové duplicitě právního řádu (k rozdílnosti mezi právem platným na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a právem platným na ostatním území Č eskoslovenské republiky) byla vnímána pot řeba unifikace [ srov. Prof. Dr. František Rou č ek a Prof. Dr. Jaromír Sedlá č ek: Komentá ř k Č esko- slovenskému obecnému zákoníku ob č anskému a ob č anské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (dále jen “Komentá ř k o.z.o.“), Praha 1935, díl I., str. 28 ] . Co se tý č e pozbývání č eskoslovenského státního ob č anství, § 32 o.z.o. stanovil, že o ztrát ě státního obč anství vyst ěhováním nebo provdáním státní obč anky za cizozemce ustanovuje se v zákonech vyst ěhovaleckých. Tímto vystěhovaleckým zákonem, který byl na základě č l. 2 zákona č . 11/1918 Sb. z. a n. rovn ěž inkorporován do č eskoslovenského právního řádu a který byl jeho souč ástí až do nabytí ú č innosti zákona č . 194/1949 Sb., byl vyst ěhovalecký patent ze dne 24.3.1832, č . 2557 Sb. z. s. (dále jen „vy- st ěhovalecký patent“). Ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu stanovilo, že ženy, které mají státní obč anství a které se provdají za cizince, pozbývají tím vlastnosti rakouských poddaných, sledujíce stav svého muže ( č eský p řeklad původního německého textu viz Komentář k o.z.o., díl. I., str. 298). Sňatkem s cizincem tedy č eskoslovenská státní ob č anka pozbyla svého státního ob č anství, p ři- č emž tento ú č inek nastával v každém p řípadě; nebylo ani možné, aby si žena, která se provdala za cizince, podržela č eskoslovenské státní ob č anství výhradou (srov. dekret dvorské kancelá ře ze dne 10.6.1835, č . 31 Sb. z.s.). Cizí státní ob č anství z ůstalo takto provdané ženě, i když ovdověla nebo když její manželství bylo rozvedeno nebo rozlouč eno; toliko, bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, stala se taková žena op ět č eskoslovenskou státní ob č ankou (srov. Slovník ve řejného práva č eskoslovenského, Brno 1932, svazek II., str. 989 - 990 a Komentá ř k o.z.o., díl I., str. 300). Cizincem ve smyslu ust. § 19 vyst ěhovaleckého patentu bylo třeba rozumět státního obč ana cizího státu; s ňatkem s manželem bez vlasti (apatridou) č eskoslovenská státní ob č anka svého státního ob č anství nepozbývala (srov. Komentá ř k o.z.o., díl I., str. 489). Stavem svého muže - cizince, který žena provdáním se za něj následovala ve smyslu § 19 vystěhovaleckého patentu, mohl být jedině stav vyplývající z jeho příslušnosti k urč itému cizímu státu (z jeho státního ob č anství), nikoli však stav jeho bezdomovectví, p ři němž nebylo žádného rozumného důvodu k tomu, aby č eskoslovenská státní ob č anka byla zbavována práv a povinností vyplývajících z její dosavadní státní p říslušnosti. Takový důvod naopak byl dán v případě uzavření sňatku s cizím státním obč anem, nebo ť sňatkem s ním zpravidla žena nabyla státního obč anství jeho státu; právní úpravou, která s provdáním ženy za ob č ana cizího státu spojovala zánik jejího dosavadního státního ob č anství, bylo p ředcházeno nežádoucímu bipolitismu (dvojímu státnímu obč anství). Ustanovení § 19 vyst ěhovaleckého patentu svým obsahem navazovalo na ustanovení § 92 o.z.o. a bylo jeho normativním promítnutím do právní úpravy nabývání a pozbývání státního obč anství. Z posléze uvedeného ustanovení totiž mimo jiné vyplývalo, že manželka, která požívá práv stavu svého muže (jehož ustanovení § 91 o.z.o. prohlašovalo za hlavu rodiny), je povinna následovat jej do jeho bydlišt ě. Stylizace obecného zákoníku obč anského v dob ě jeho vzniku vycházela z předpokladu, že žena je do jisté míry více zákonem chráněna než muž, ale že má méně práv zejména ve veřejném právu. Toto doznalo změny ustanovením § 106 odst. 1 ústavní listiny Č SR, které v rámci negativního vymezení zásady rovnosti ob č an ů v právech mimo jiné stanovilo, že výsady pohlaví se neuznávají (pozitivní vymezení zásady rovnosti obsahovalo ustanovení § 128 odst. 1 ústavní listiny Č SR, které ur č ovalo, že všichni státní ob č ané Republiky č eskoslovenské jsou si p řed zákonem plně rovni a požívají stejných práv obč anských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství). Na základ ě toho se od úč innosti ústavní listiny Č SR pojem „hlava“ rodiny vnímal jen jako výraz pro souhrn povinností a „stav“ manžel ův nebyl nadále pokládán za nic jiného než za označ ení životní míry (srov. Komentá ř k o.z.o., díl I., str. 488). Ústavně zakotvená zásada rovnosti obč an ů v právech se v době první Č eskoslovenské republiky promítla i v soudní judikatu ře v oblasti rodinného práva, která např. dospěla k závěru, že manželka je podřízena manželu jen potud, že je povinna dbát jeho vůle v okruhu domácího řádu, jinak však platí mezi nimi úplná rovnost (srov. rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu Č SR ze dne 23.2.1928 sp.zn. Rv I 1044/27 publikované ve Vážného Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu Č eskoslovenské republiky pod č . 7803). Ani tento posun ve výkladu ustanovení obecného zákoníku ob č anského upravujících postavení muže a ženy v manželství však nevedl k tomu, že by zvláštní postavení muže v rodinném právu, vyplývající zejména z ust. § 91 a § 92 o.z.o., bylo dobovou teorií a praxí pokládáno za stojící v rozporu s ústavní listinou Č SR nebo že by se v ní dokonce uplatnil názor, že uvedená ustanovení, potažmo ustanovení § 19 vyst ěhovaleckého patentu, které bylo jejich důsledkem v oblasti právní úpravy pozbývání státního obč anství, byla ustanovením č lánek IX. zákona č . 121/1920 Sb., na základ ě ustanovení § 106 ústavní listiny Č SR derogována. Nauka tehdy platného ústavního práva naopak tuto zvláštní úpravu postavení muže v manželství pokládala - stejn ě jako brannou povinnost pouze pro muže, zvláštní ochranu ženy v trestním právu apod. - za výjimku ze zásady rovnosti odůvodněnou přirozenými rozdíly mezi obč any (srov. Slovník ve řejného práva Č eskoslovenského, svazek II., str. 968). Tomu, že ústavodárný sbor p řijetím ústavní listiny Č SR na derogaci ustanovení § 19 vyst ěhovaleckého patentu nepomýšlel a že je ani zřejmě neshledával protiústavním, nasvědč uje okolnost, že dne 9.4.1920, tedy krátce po p řijetí ústavní listiny Č SR (29.2.1920), schválil ústavní zákon č . 236/1920 Sb., kterým doplnil a zm ěnil dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního obč anství a práva domovského v Republice č eskoslovenské a do jehož ustanovení § 16 zakotvil zásadu (v principu - co do nerovného postavení mezi mužem a ženou - obsaženou i v ustanovení § 19 vyst ěhovaleckého patentu), že při nabývání a pozbývání státního obč anství podle tohoto ústavního zákona manželky následují své muže. O ústavnosti této zásady uplat ňované při nabývání a pozbývání č eskoslovenského státního ob č anství nem ěl pochybnosti ani tehdejší Nejvyšší správní soud, který ve své judikatuře např. dospěl k závěru, že žena provdaná, jejíž manželství nebylo soudně rozlouč eno, ani za neplatné prohlášeno, nem ůže samostatně nabýt státního obč anství, nýbrž sleduje, vyjma p řípad § 1 č . 4 a § 15 ústavního zákona č . 236/1920 Sb. z. a n., v tom sm ěru svého manžela (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu uveřejněné v Bohuslavově sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č . 2599/23). Z uvedeného vyplývá, že žalobní námitka, že vyst ěhovalecký patent neměl být pro svůj rozpor s ústavní listinou Č SR na posouzení d ůsledků sňatku žalobkyně v roce 1938 pro její státní obč anství aplikován, není d ůvodná. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ustanovení č l. I. Úmluvy o státním ob č anství vdaných žen sjednané v New Yorku dne 20.2.1957 a publikované vyhláškou ministra zahrani č ních v ěcí č . 72/1962 Sb., na které žalobkyn ě rovněž poukazovala a podle něhož každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani uzavření ani rozvedení manželství mezi jeho příslušníkem a cizincem, ani změna státního obč anství manžela b ěhem manželství nemohou samy o sobě mít vliv na státní obč anství ženy, nebo ť tato mezinárodní úmluva nabyla pro tehdejší Č eskoslovensko platnosti až dne 4.7.1962, a proto na posouzení dopadu s ňatku žalobkyně s B. W. dne 2.7.1938 na její státní obč anství nemohla mít žádný vliv. Další žalobní námitky sm ěřující proti napadenému rozhodnutí žalovaného jsou však opodstatněné. Pro posouzení otázky, zda žalobkyn ě sňatkem s B. W. pozbyla č eskoslovenské státní ob č anství, bylo rozhodující zjišt ění, zda byl B. W. č eskoslovenským státním ob č anem nebo zda m ěl státní obč anství cizího státu (pop řípadě zda byl osobou bez státní příslušnosti - apatridou). Podkladem pro skutkový závěr, že B. W. byl v době uzavření sňatku se žalobkyní cizím státním příslušníkem (že nebyl č eskoslovenským státním ob č anem), byl žalovanému zápis Magistrátu hlavního m ěsta Prahy v matrice manželství, sv. 78, str. 194, roč . 1938, čř. 987, z něhož vyplývá, že B. W. měl v den sňatku domovskou příslušnost v Berlíně a že Magistrát hlavního města Prahy mu jakožto ženichu udělil dispens od předložení vysvědč ení o zp ůsobilosti ke sňatku. Tento podklad je však pro závěr o cizím státním obč anství B. W. nedostateč ný, nebo ť okolnost, že jmenovaný měl v době uzavření sňatku se žalobkyní domovskou příslušnost k městu nacházejícímu se mimo území Č eskoslovenské republiky (p řestože bydliště měl podle zápisu v matrice - stejně jako jeho rodič e W. W. a D. B. - v Praze II., č . 2054) a že mu byl ud ělen dispens od předložení vysvědč ení o zp ůsobilosti ke sňatku (že mu předložení tohoto vysvědč ení bylo prominuto), cizí státní ob č anství B. W. bez dalšího neprokazuje a existenci jeho č esko- slovenského státního ob č anství nevylu č uje. Za ú č elem co nejúpln ějšího zjištění skuteč ného stavu v ěci si měl správní orgán především vyžádat od žalobkyně její podrobné skutkové vyjádření k osobě jejího manžela B. W., zejména k jeho životě a působení v Č eskoslovensku i v zahrani č í p řed uzavřením sňatku se žalobkyní dne 2.7.1938 a po tomto sňatku, k jeho rodinným poměrům vč etn ě jmen a adres jeho případných žijících potomků č i jiných blízkých p říbuzných nebo známých, jakož i ke všem dalším okolnostem, z nichž by bylo lze usuzovat na státní obč anství B. W., popřípadě ze kterých by vyplynula možnost provedení dalších důkazů k této otázce. Správní orgán se měl rovněž pokusit zajistit k důkazu spis č .j. IV S 852/38, který byl podle matri č ního zápisu Magistrátu hlavního m ěsta Prahy týkajícího se sňatku žalobkyně s B.W. veden o listinách, jimiž byly zrušeny vzešlé překážky uzavření jejich manželství. Z obsahu tohoto spisu by mohlo být zjištěno, z jakého důvodu byl B. W. udělen dispens od předložení vysvědč ení o zp ůsobilosti ke sňatku. V tomto správním spise by také mělo být obsaženo povolení ke sňatku dané žalobkyni jako tehdy nezletilé nevěstě Okresním soudem v Moravské Ostravě dne 28.4.1938, v němž by se mohly nacházet i údaje týkající se státního obč anství B. W.. Správní orgán se měl rovněž pokusit opatřit si uvedené povolení Okresního soudu v Moravské Ostravě spolu s případnými dalšími spisovými materiály vyžádáním soudního spisu č i jeho archivované č ásti od Okresního soudu v Ostrav ě, popřípadě jeho vyhledáním v příslušném státním archívu. Pokud žalovaný správní orgán uvedeným zp ůsobem v řízení nepostupoval, nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 32 odst. 1 správního řádu zjistit přesně a úplně skuteč ný stav v ěci a za tím úč elem si opat řit potřebné podklady pro rozhodnutí, přič emž není vázán jen návrhy ú č astník ů řízení, a porušil též ustanovení § 46 správního řádu stanovící, že rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Protože v posuzovaném p řípadě v řízení došlo - jak vyplývá z výše uvedeného - k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). V řízení před soudem vznikly žalobkyni náklady, které spoč ívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.000,- K č , a dále, v souvislosti se zastoupením advokátem, v paušální odm ěně ve výši 3.500,- Kč (§ 151 odst. 2 ob č anského soudního řádu za použití § 64 s.ř.s., § 11 vyhl. č . 484/2000 Sb.) a ve 4 paušálních náhradách výdaj ů po 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č . 177/1996 Sb.), celkem ve výši 4.800,- K č . Protože žalobkyn ě měla ve věci plný úspěch, soud ve smyslu ust. § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. žalovanému uložil, aby jí tyto důvodně vynaložené náklady nahradil. Ve smyslu § 149 odst. 1 obč anského soudního řádu za použití § 64 s.ř.s. je žalovaný povinen náhradu náklad ů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze do dvou týdn ů po jeho doruč ení kasa č ní stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brn ě prost řednictvím Krajského soudu v Ostravě, a to ve třech vyhotoveních. Nesplní-li povinný dobrovoln ě, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, m ůže se oprávn ěný domáhat jeho soudního výkonu. V Ostrav ě dne 26.listopadu 2003