25 A 12/2026

Rubrum

č. j. 25 A 12/2026-49 USNESENÍ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobce: Ing. V. H. zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Mičaníkem sídlem Slavíkova 6068/18, 708 00 Ostrava-Poruba proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 2771/117, 702 00 Ostrava za účasti: T-Mobile Czech Republic a.s., IČO: 649 49 681 sídlem Tomíčkova 2144/1, Chodov, 148 00 Praha 4 zastoupená advokátkou JUDr. Pavlou Promnou sídlem Hlavní třída 442/65, 736 01 Havířov o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. MSK 151619/2025, ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci bude po právní moci tohoto usnesení z účtu Krajského soudu v Ostravě vrácen soudní poplatek ve výši 3 000 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou, která byla soudu doručena dne 16. 2. 2026, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č.j. MSK 151619/2025 (dále „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 23. 7. 2025, č.j. SMO/401825/25/ÚPaSŘ/Lár, kterým bylo rozhodnuto o omezení žalobcova vlastnického práva k pozemku p.č. X v katastrálním území X, ve prospěch společnosti T-Mobile Czech Republic a.s., a to zřízením věcného břemene – služebnosti spočívající ve zřízení a provozování stavby veřejné komunikační sítě elektronických komunikací. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 15. 12. 2025.

2. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „liniový zákon“), „vztahuje-li se na řízení tento zákon, příslušný úřad v oznámení o zahájení řízení poučí účastníky o této skutečnosti.“ Krajský soud ověřil, že Shodu s prvopisem potvrzuje 2 25 A 12/2026 v oznámení o zahájení řízení ze dne 28. 11. 2024 byli účastníci vyvlastňovacího řízení vyrozuměni o tom, že se na projednávanou věc liniový zákon vztahuje. Prvostupňový správní orgán přitom uvedl, že tomu tak je proto, že se jedná o stavbu energetické infrastruktury ve smyslu § 1 odst. 4 liniového zákona. Informaci o tom, že se na řízení aplikuje liniový zákon, je obsažena i v odůvodnění napadeného rozhodnutí (strana 2). Žalobce proti použití liniového zákona v průběhu správního řízení ani v žalobě žádné námitky nevznesl.

3. Podle § 1 odst. 11 liniového zákona, „infrastrukturou elektronických komunikací se pro účely tohoto zákona rozumí stavba komunikačního vedení veřejné komunikační sítě jako technické infrastruktury elektronických komunikací a související komunikační zařízení, včetně jejich elektrických přípojek.“ 4. Podle názoru soudu představuje „stavba veřejné komunikační sítě elektronických komunikací“ nikoliv energetickou stavbu ve smyslu § 1 odst. 4 liniového zákona, jak uvedl prvostupňový správní orgán, ale stavbu „infrastruktury elektronických komunikací“ ve smyslu citovaného § 1 odst. 11 liniového zákona. Vyvlastnitel totiž v žádosti o vyvlastnění uvedl, že účelem vyvlastnění je provozování „podzemního komunikačního vedení veřejné komunikační sítě“.

5. Uvedená nepřesnost v právní kvalifikaci zamýšlené stavby však podle soudu nebrání použití liniového zákona v projednávané věci. Rozhodné je, že stavba podle své povahy do věcné působnosti liniového zákona spadá, byť nikoli jako energetická infrastruktura, nýbrž jako infrastruktura elektronických komunikací. Správní orgán prvního stupně zároveň splnil svou základní povinnost podle § 2 odst. 1 liniového zákona, neboť účastníky řízení v oznámení o zahájení řízení poučil o tom, že se na projednávanou věc liniový zákon vztahuje.

6. Soud tedy postupoval při posouzení žaloby podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), s přihlédnutím ke speciální úpravě obsažené v liniovém zákoně.

7. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. „žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.“ 8. Podle § 2 odst. 2 liniového zákona, „lhůty pro podání žalob proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle § 1 se zkracují na polovinu.“ Soud tedy dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloba činila v projednávané věci jeden měsíc.

9. Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl návrh podán předčasně nebo opožděně.

10. Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, žaloba byla podána opožděně, neboť byla podána dne 16. 2. 2026, ačkoliv lhůta k jejímu podání uplynula dne 15. 1. 2026. Za daných okolností nezbývá soudu než žalobu pro opožděnost odmítnout, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

11. O náhradě nákladů rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žaloba byla odmítnuta (§ 60 odst. 3 věta první s. ř. s.).

12. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s., osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu Shodu s prvopisem potvrzuje 3 25 A 12/2026 napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

13. Právě citované úprava, účinná od 1. 1. 2026, přiznává osobě zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Toto pravidlo je systematicky navázáno na princip úspěchu ve věci, jak je tomu podle odstavce prvního u účastníků řízení. Princip úspěchu v řízení je pojmově spjat s meritorním rozhodnutím, nikoliv rozhodnutím procesním. Ty jsou koncipovány odlišně na zásadě, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výjimkou z tohoto pravidla je pak princip zavinění, který se doráží v odstavci třetím téhož ustanovení [vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení (…)]. Tento princip náhrady nákladů řízení je společný civilnímu procesu, který je správnímu soudnictví nejbližší s ohledem na jeho podpůrnou aplikaci (§64 s. ř. s.). Ten rovněž odlišuje právo na náhradu nákladů řízení v případě věcného úspěchu či neúspěchu (§142 zákona č. 99/1963 Sb.) a v případě procesního skončení věci (§ 146 zákona č. 99/1963 Sb.).

14. V nyní posuzované věci řízení neskončilo meritorním posouzením důvodnosti žaloby, nýbrž odmítnutím žaloby pro opožděnost. Šlo tedy o procesní skončení řízení. Nelze tedy uvažovat o neúspěchu žalobce, proto se neuplatní věta prvá § 60 odst. 5 s. ř. s. Soud dále neshledal žádný důvod ani pro uplatnění zbývajících dvou vět § 60 odst. 5 s. ř. s., proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

15. Krajskému soud je známo, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2026 č. j. 1 As 11/2026-24 dospěl k odlišnému závěru, než nyní krajský soud; tento vtělil do právní věty, který zní: podle § 60 odst. 5 věty první s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026 lze osobě zúčastněné na řízení, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou, přiznat náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci i v případě, že kasační stížnost (žaloba) byla odmítnuta. Nejvyšší správní soud tento svůj závěr vystavěl na dvou argumentech. Speciality ustanovení § 60 odst. 5 s. ř. s. vůči ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. a na tom, že neúspěchem žalobce je i nemeritorní (procesní) skončení řízení.

16. Krajský soud se ztotožňuje s tím, že ustanovení § 60 odst. 5 je speciální vůči § 60 odst. 3 s. ř. s. Neshoduje se však s Nejvyšším správním soudem ve výkladu pojmu neúspěšný žalobce.

17. Nejvyšší správní soud k tomuto východisku uvedl pouze velmi stručně v odstavci 13 toto: to, že i v případě nemeritorního (procesního) skončení řízení lze hovořit o úspěchu ve věci, a tedy neúspěšném žalobci, vyplývá z již existující judikatury (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018 - 52, č. 4024/2020 Sb. NSS, body 51 až 52 a 61 až 62).

18. Dovolávané usnesení rozšířeného senátu se však nevěnuje výkladu pojmu neúspěšný žalobce, ani výkladu odlišení podmínek vzniku práva na náhradu nákladů řízení v případě skončení řízení rozhodnutím ve věci samé a rozhodnutím procesním. Rozšířený senát posuzoval subjektivní přípustnost kasační stížnosti žalovaného správního orgánu za situace, kdy správní soud zastavil řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného a uložil mu nahradit náklady řízení tehdejší žalobkyni, když tehdejší žalobkyně podala žalobu na ochranu před nečinností ještě před započetím běhu lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaného a před Shodu s prvopisem potvrzuje 4 25 A 12/2026 rozhodnutím soudu vzala svou žalobu zpět poté, co žalovaný rozhodl. Žalovaný v kasační stížnosti namítal, že nebyly splněny podmínky řízení a žaloba měla být odmítnuta pro předčasnost nebo nepřípustnost. Toto procesní rozhodnutí by pro něj představovalo příznivějším procesní výsledek. Zastavením řízení mu totiž vznikla majetková i nemajetková újma spočívající v poškození dobrého jména jako nečinného orgánu a založení nebezpečné praxe podávání žaloby na ochranu před nečinností před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí a po zpětvzetí žaloby generování náhrady nákladů řízení. Rozšířeným senátem řešenou otázkou byla koncepce subjektivní nepřípustnosti kasační stížnosti žalovaného pro nemožnost dosáhnout příznivějšího výroku. Rozšířený senát uvážil specifické postavení žalovaného, který jako správní orgán nehájí v řízení před správním soudem svá subjektivní práva, ale zákonnost žalobou napadeného aktu, nebo postupu jako ne-nečinnosti. Podle rozšířeného senátu i tento účastník může utrpět v řízení před krajským soudem újmu, zakládající mu subjektivní přípustnost kasační stížnosti; zde rozšířený senát vycházel z civilistické judikatury přípustnosti dovolání. Rozšířený senát uzavřel, že i u takového žalovaného pak lze poměřit nejpříznivější výsledek, který pro něj krajský soud mohl založit svým rozhodnutím, s výsledkem, který svým rozhodnutím skutečně založil (odstavec 49). Podle rozšířeného senátu však relevantní újma nevzniká ani v případech procesních rozhodnutí krajského soudu (odst. 50) ani když bude žaloba zamítnuta nebo řízení skončeno jinak (51). Konkrétně rozšířený senát v odstavci 54 uvedl: oproti tomu, nevyhoví-li soud žalobě – ať již z důvodů procesních nebo meritorních, z pohledu žalovaného správního orgánu se z právního hlediska neděje nic. A to bez ohledu na to, jak přesně takové řízení skončilo.

19. Podle názoru krajského soudu z této argumentace rozšířeného senátu nelze dovodit, že pro vznik práva na náhradu nákladů řízení je neúspěchem žalobce jak zamítnutí žaloby, tak procesní skončení věci, tedy odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení. Ze závěrů rozšířeného senátu nevyplývá ani implicitně, že by neúspěšný žalobce ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. byl ten žalobce, jehož žaloba byla zamítnuta, odmítnuta nebo řízení bylo zastaveno. Rozšířený senát se otázkou, co se rozumí úspěchem pro účely vzniku práva na náhradu nákladů řízení totiž nezabýval. Postavil sice na roveň situaci žalovaného v případě nevyhovění žalobě jak z důvodů meritorních tak procesních, vyslovil se tak při řešení zcela jiné, specifické situace - posouzení subjektivní příslušnosti správního orgánu domáhat se kasační stížnosti jiného procesního důvodu skončení řízení.

20. Nejvyšším správním soudem přijatý výklad, že neúspěšným žalobcem pro účely náhrady nákladů řízení je nejen žalobce, jehož žaloba byla zamítnuta, ale též ten, jehož žaloba byla odmítnuta, je podle názoru krajského soudu neudržitelný z několika důvodů.

21. Takovému výkladu brání již samotné jazykové znění. Náhradu nákladů řízení uceleně upravuje § 60 s. ř. s. V prvním odstavci váže právo na náhradu nákladů řízení na úspěch ve věci, tedy meritorní úspěch, plný nebo částečný. Ustanovení odstavce pátého pak neobsahuje bližší vymezení pojmu neúspěšný žalobce ani pojem neúspěšný nijak nespecifikuje, např. obratem „podle výsledku řízení neúspěšný“, nebo alespoň „procesně neúspěšný“. Stejně tak blíže neupravuje pojem neúspěšný účastník v odstavci čtvrtém, zakotvující podmínky vzniku práva na náhradu nákladů řízení státu. Při absenci jakéhokoli slovního odlišení pak krajský soud nevidí důvod, proč pojem neúspěšný v odstavci pátém vykládat odlišně, než je uvedeno v odstavci prvém, tedy neúspěšný ve věci. Shodu s prvopisem potvrzuje 5 25 A 12/2026 22. Názor Nejvyššího správního soudu nepodporuje ani systematický výklad. Náhrada nákladů řízení je komplexně upravena v ustanovení § 60 s. ř. s. V prvních třech odstavcích je upraveno právo na náhradu nákladů řízení u účastníků řízení. V odstavci čtvrtém až pátém je upravena náhrada nákladů řízení dalším procesním subjektům, státu a osobám zúčastněným na řízení. Odstavce šest až devět řeší specifické situace. U náhrady nákladů řízení účastníků zákon rozlišuje právo na náhradu nákladů řízení při skončení věci meritorně, kde platí zásada úspěchu a neúspěchu ve věci, a nemeritorně, kde platí zásada, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ledaže procesní situaci zavinil; zde je zásada úspěchu ve věci nahrazena principem odpovědnosti za procesní výsledek. I u osob zúčastněných na řízení úprava v odstavci pátém rozlišuje situaci, kdy je žalobce neúspěšný, od ostatních případů. Neúspěch žalobce zakládá osobě zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení, pokud je v opačném procesním postavení než žalobce (pokud brání své právo vyplývající jí z rozhodnutí nebo jiného napadeného úkonu). V ostatních případech má právo na náhradu jen v důsledku procesní situace, je–li jí soudem uložená nějaká povinnost. Tedy bez ohledu na své procesní postavení ve vztahu k stranám sporu. Toto rozlišení podle názoru krajského soudu kopíruje vznik práva na náhradu nákladů řízení účastníkům řízení. Princip úspěchu a neúspěchu je pro osobu zúčastněnou na řízení z hlediska vzniku práva na náhradu nákladů řízení relevantní jen tehdy, je–li „protistranou“ žalobce, který svůj spor prohrál. Má zde postavení „kvazižalovaného“, a proto jí zákonodárce podle názoru krajského soudu přiznal právo na náhradu nákladů řízení v případě jejího „úspěchu“ ve věci, tedy kdy právo vyplývající jí z napadeného rozhodnutí, je nezměněno tím, že napadené rozhodnutí bylo z hlediska žalobní argumentace shledáno bez vad. Úspěchem se tak rozumí úspěch ve věci samé, jako u účastníka řízení. Ve všech ostatních případech, kterými se touto optikou jeví též procesní skončení věci, právo na náhradu nákladů řízení zásadně nemá.

23. Výklad Nejvyššího právního soudu podle názoru krajského soudu neobstojí ani z hlediska teleologického. Posuzovaná úprava byla do soudního řádu správního vložena zákonem č. 314/2025 Sb. V této části nešlo o vládní návrh, ale o návrh skupiny poslanců (viz průběh přijímání tohoto zákona a tisku č. 931/3 ve spojení se souhlasným stanoviskem vlády č. 931/1). Nelze tedy vyjít z důvodové zprávy, protože k tomuto není. Nicméně, ze samotného znění této úpravy lze podle názoru krajského soudu dovodit, že cílem bylo posílit postavení té osoby zúčastněné na řízení, které z napadeného rozhodnutí nebo jiného aktu vyplývalo právo, které je žalobou ohroženo a tato osoba nemá možnost je hájit jinak, než formou účasti na řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí či jinému aktu. Taková osoba je z faktického hlediska protistranou žalobce. Náklady řízení, které v řízení vynaložila, musela do přijetí zákona č. 314/2025 Sb. nést ze svého. Ačkoliv se od nákladů účastníka řízení, bránící své právo v soudním řízení, prakticky nemusely lišit. Pokud proběhlo soudní řízení ve věci a žaloba byla zamítnuta, osoba zúčastněná na řízení mohla na obranu svých práv aktivně vystupovat. Je tedy logické, že úprava směřuje k tomu, aby vůči žalobci neúspěšnému ve věci samé měla právo na náhradu nákladů řízení. Odmítnutí žaloby je naopak vyhrazeno pro situace, kdy není splněna některá z podmínek řízení, což však s právy osoby zúčastněné na řízení vůbec nijak nesouvisí. Žádný aktivní postup se od ní nepředpokládá. Pak není podle názoru krajského soudu důvod, aby jí právo na náhradu nákladů řízení vzniklo. Shodu s prvopisem potvrzuje 6 25 A 12/2026 24. S výkladem Nejvyššího správního soudu nesouzní ani komentářová literatura, která u procesního ukončení řízení odmítnutím návrhu a zastavením řízení zcela vylučuje kritérium úspěchu ve věci. Podle ní: Právo na náhradu nákladů řízení podle míry úspěchu nevzniká účastníkům tehdy, jestliže řízení bylo ukončeno procesním rozhodnutím (odmítnutím návrhu nebo zastavením řízení) . V takovém případě totiž nelze o procesním úspěchu vůbec uvažovat (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 489s, poslední odstavec).

25. Konečně výklad Nejvyššího správního soudu neobstojí ani principiálně z hlediska postavení osob zúčastněných na řízení ve srovnání s postavením účastníků řízení. Ačkoliv novelizací § 34 odst. 3 s. ř. s. provedenou zákonem č. 314/2025 Sb. bylo procesní postavení osoby zúčastněné na řízení posíleno, nemá osoba zúčastněná na řízení stejné postavení jako účastníci řízení. V soudním řízení jsou posuzována práva a povinnost pouze účastníků řízení; jakkoli je postavení žalovaného specifické v tom, že nechrání svá práva, ale obhajuje zákonnost žalobou napadeného aktu, nebo obhajuje, že nebyl nečinný či že nezákonně nezasáhl (jak uvedl rozšířený senát ve výše citovaném usnesení, viz odstavec 19 tohoto rozsudku). Osoba zúčastněná na řízení na rozdíl od účastníků řízení nemá odpovědnost za výsledek řízení a tento není primárně určován jejími úkony. V důsledku výkladu zastávaného Nejvyšším správním soudem by však osoba zúčastněná na řízení měla právo na náhradu nákladů řízení i tehdy, kdy by za stejné procesní situace účastníci právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 3 s. ř. s. neměli. Podle názoru krajského soudu je takové zvýhodněné postavení osoby zúčastněné na řízení oproti účastníkovi řízení v rozporu jak s postavením účastníka řízení, tak s jeho odpovědností a tak i s účelem soudního řízení správního, jehož předmětem je ochrana veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob v pozici účastníka řízení (§ 2 s. ř. s.), nikoliv osob zúčastněných na řízení.

26. V nyní posuzované věci řízení neskončilo meritorním posouzením důvodnosti žaloby, nýbrž odmítnutím žaloby pro opožděnost. Šlo tedy o procesní skončení řízení. Nelze tedy uvažovat o neúspěchu žalobce, proto se neuplatní věta prvá § 60 odst. 5 s. ř. s. Soud dále neshledal žádný důvod ani pro uplatnění zbývajících dvou vět § 60 odst. 5 s. ř. s., proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)

27. Podle § 10 odst. 3, poslední věta, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud rozhodl o vrácení soudního poplatku, neboť žaloba byla před prvním jednáním odmítnuta (výrok IV.).

Poučení

Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Ostrava 9. července 2026 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje 7 25 A 12/2026 Shodu s prvopisem potvrzuje