25 A 24/2025

Rubrum

č. j. 25 A 24/2025 - 51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobkyně:

1. Reality Tradeslav s.r.o., IČO 27768066 sídlem Ostrava - Poruba, Jana Šoupala 1597/3, PSČ 70800 zastoupena advokátem JUDr. Pavlem Nastisem sídlem Sokolská třída 936/21, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín za účasti: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Moravská Ostrava zastoupený advokátem JUDr. Markem Křížem, Ph.D. sídlem Masarykovo nám. 91/28, 733 01 Karviná o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2025, č. j. KUZL 37557/2025, ve věci vyvlastnění takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2025, č. j. KUZL 37557/2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 269,40 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího právního zástupce JUDr. Pavla Nastise, sídlem Sokolská třída 936/21, 702 00 Ostrava.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje 2 25 A 24/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 5. 2025, doručenou soudu téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného - Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 28. 4. 2025, č. j. KUZL 37557/2025, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – Městského úřadu Bílovec ze dne 1. 11. 2023, zn. MBC/27080/23/SÚ/Hyn 2498/2019, kterým bylo rozhodnuto o odnětí vlastnického práva žalovaného k pozemku parc. č. 3889 a převedení vlastnického práva k pozemku ve prospěch vyvlastnitele Moravskoslezského kraje, IČO 70890692 se sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava, (dále také jako „vyvlastnitel“), a o stanovení náhrady za odejmutí vlastnického práva k tomuto pozemku ve výši 1 811 540 Kč, (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“). V podaném žalobním návrhu se žalobkyně domáhala rovněž zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

2. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že v daném případě neexistuje veřejný zájem na vyvlastnění, když skutečným účelem vyvlastnění je obcházení povinnosti platit náhradu za bezdůvodné obohacení. Vyvlastnitel, příp. jeho právní předchůdce, již téměř 20 let (neboť žalobkyně se stala vlastníkem vyvlastňovaného pozemku na základě potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby ze dne 18. 12. 2006) užívá pozemek žalobkyně bez právního titulu, přičemž od roku 2018 je vyvlastnitel žalobkyní opakovaně vyzýván k placení náhrady za bezdůvodné obohacení. Vyvlastnitel tak nesleduje žádný veřejný zájem, nýbrž reaguje na výzvy k placení bezdůvodného obohacení za užívání (vyvlastňovaného) pozemku ze strany žalobkyně. V napadeném rozhodnutí je odůvodnění veřejného zájmu velice povrchní, kdy se jedná spíše o citaci právních předpisů, bez jakýchkoliv hlubších úvah a bez toho, aby žalovaný vyvrátil tvrzení žalobkyně, že jediným smyslem vyvlastnění je snaha zbavit se povinnosti vyvlastnitele platit žalobkyni náhradu za užívání pozemku. Žalobkyně má tedy za to, že veřejný zájem na vyvlastnění je pouze zdánlivý a skutečným cílem je zbavit se finančních závazků vůči vlastníkovi. Žalobkyně dále namítá, že silnice na pozemku již existuje a žalobkyně nebrání jejímu užívání.

3. Žalobkyně dále poukazuje na ust. § 3 odst. 1, větu první, zákona o vyvlastnění (tedy: „Vyvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného.“), přičemž má za to, že ono „převážení“ nebylo prokázáno. Pokud silnice na vyvlastňovaném pozemku již existuje, musí primárně převážit zájem na zachování vlastnictví, to vše navíc za situace, kdy byla silnice v dobách minulých postavena bez souhlasu tehdejšího vlastníka. Jelikož stáří silnice není dle žalobkyně známo, navrhuje připojit spis stavebního úřadu. Žalobkyně dále tvrdí, že nebylo dodrženo ani ust. § 3 odst. 1, věta druhá zákona o vyvlastnění (tedy: „Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.“), když žalobkyně tento pozemek, včetně silnice a veškerých součástí, včetně venkovních úprav, nabyla v exekuční dražbě (která se konala dne 18. 10. 2006), které se však vyvlastnitel (ani jeho právní předchůdce) neúčastnil, čímž dal najevo, že o tento pozemek nemá zájem, a vyvlastnitel (resp. jeho právní předchůdce) si museli být již tehdy vědomi toho, že tomu, kdo pozemek vydraží, budou muset platit bezdůvodné obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu. Shodu s prvopisem potvrzuje 3 25 A 24/2025 4. Žalobkyně také uvádí, že vyvlastnitel neměl zájem o smluvní řešení, když se nepokusil získat práva k pozemku dohodou nebo jiným způsobem, když nenabídl žalobkyni žádný pozemek (či pozemky) ke směně, neuzavřel s žalobkyní kupní smlouvu, ačkoliv tuto možnost žalobkyně opakovaně (avšak za cenovou nabídku, která odpovídala reálné ceně pozemku) vyvlastniteli nabízela a vyvlastnitel ani s žalobkyní neuzavřel nájemní smlouvu. Žalovaný se rovněž dostatečně nevypořádal s námitkou týkající se vlastnictví stavby silnice, když žalobkyně nabyla pozemek včetně silnice a včetně veškerých součástí, příslušenství a venkovních úprav. Podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném a účinném ke dni příklepu (tj. ke dni 18. 10. 2006) neplatilo, že stavba silnice není součástí pozemku – toto ustanovení bylo do § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vloženo až novelou provedenou zákonem č. 268/2015 Sb., s účinností ke dni 13. 11. 2015. Z uvedeného důvodu nelze ustanovení o tom, že silnice není součástí pozemku, použít na tento případ a naopak tedy (argument a contrario) je na věc nutné pohlížet tak, že silnice byla ke dni udělení příklepu v dražbě součástí pozemku, a tedy že vyvlastňovaný vydražil také stavbu silnice na pozemku. Vzhledem k tomu žalobkyně namítá nesprávné určení předmětu vyvlastnění, což má vliv na legitimitu vyvlastnění jako takového.

5. S ohledem na výše uvedené tedy žalobkyně navrhuje, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyně.

6. Žalovaný ve vyjádření ze dne 19. 8. 2025, doručeným soudu téhož dne, uvedl, že se se všemi žalobními body zabýval již v rámci (správního) řízení, kdy veškeré uplatněné námitky podané žalobkyní pečlivě vyvrátil. Žalovaný má za to, že žalobkyně mechanicky opakuje již dříve uplatněné námitky, přičemž ani nijak nekonkretizuje, v čem měl žalovaný pochybit či případně něco nesprávně posoudit. Žalovanému tak nezbývá než odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný precizně rozebral, proč potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jak přistoupil k hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí, kdy jasně uvedl konkrétní důvody, proč aplikoval právě dané právní předpisy, a právě daným způsobem. Žalovaný má za to, že účel vyvlastnění byl stanoven zvláštním zákonem (zákonem o pozemních komunikacích), veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného a právo k pozemku potřebné pro uskutečnění účelu vyvlastnění nelze získat dohodou nebo jiným způsobem. Dle žalovaného obecně platí, že jestliže se veřejná cesta ve vlastnictví státu, kraje či obce nachází na pozemku jiné právnické či fyzické osoby, pak se jedná o situaci nežádoucí pro obě strany. Vlastník pozemku má prakticky jen holé vlastnictví a nemůže svůj pozemek nijak využívat. Těleso silnice, které se nachází na vyvlastňovaném pozemku, je ve vlastnictví Moravskoslezského kraje.

7. Dnem konání dražby se nestal vlastníkem komunikace vyvlastnitel, když komunikaci vlastnila Česká republika, kdy dne 31. 10. 2017 došlo k uzavření darovací smlouvy a převodu vlastnických práv ke stavbě předmětné pozemní komunikace na Moravskoslezský kraj. Z tohoto důvodu nemohl Moravskoslezský kraj až do uzavření smlouvy s tímto majetkem nakládat, a tudíž neměl důvod se účastnit dražby v roce 2006 (o které pojednává žalobkyně). Jelikož je silnice umístěna na celém vyvlastňovaném pozemku, má žalovaný za to, že bylo vhodnější provést vyvlastnění odnětím vlastnického práva, neboť vlastník silnice pak bude i vlastníkem celého pozemku dotčeného silnicí, podmínka vyvlastnění podle ustanovení § 4 Shodu s prvopisem potvrzuje 4 25 A 24/2025 odst. 1 zákona o vyvlastnění tak byla splněna, když navržený rozsah je nezbytný pro navržený účel vyvlastnění. Žalobkyně má pravdu, že ke dni příklepu neplatilo, že stavba silnice není součástí pozemku dle tohoto speciálního zákona, ale jak dodává žalovaný, zákonodárce vtělil tuto větu do zákona o pozemních komunikacích záměrně, právě s ohledem na příslušná ustanovení nového občanského zákoníku k nemovitým věcem, zejména pozemkům a stavbám na nich. Žalovaný však odkazuje na znění starého občanského zákoníku, dle něhož rovněž platilo, že „stavba není součástí pozemku“, tedy ani podle staré úpravy nemohlo dojít vydražením předmětného pozemku zároveň i k převodu vlastnického práva ke stavbě komunikace na něm ležící.

8. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby podanou žalobu pro její nedůvodnost zamítl v plném rozsahu. Náhradu nákladů řízení neuplatňuje.

9. Moravskoslezský kraj, coby osoba zúčastněná na řízení, (dále také „MSK“), uvedl, že je přesvědčen o tom, že vyvlastňovací řízení bylo provedeno zcela se zákonem. MSK podal žádost o vyvlastnění z důvodu nemožnosti dosažení dohody mezi vlastníkem veřejně prospěšné stavby – (tedy MSK) a vlastníkem pozemku na kterém se silnice nachází (tedy žalobkyní). Tuto skutečnost MSK doložil zasláním návrhu kupní smlouvy, kterou by žalobkyně byla schopna akceptovat, avšak za zcela jinou výši kupní ceny. Dále má MSK za to, že se žalovaný řádně vypořádal s námitkami žalobkyně, přičemž zcela odkazuje na argumentaci provedenou vyvlastňovacími úřady.

10. S ohledem na výše uvedené proto MSK navrhuje, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

11. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzhledem k tomu, že soud shledal napadené rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelným, rozhodl o podané žalobě v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez nařízení jednání.

12. V prvé řadě se soud zabýval žalobní námitkou, která brojila proti nedostatečnému zdůvodnění shledání veřejného zájmu na provedení vyvlastnění a nedostatečném vysvětlení, jakým způsobem převažuje veřejný zájem na vyvlastnění nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného (žalobkyně), neboť případná absence náležitého a konkrétního zdůvodnění může mít za svůj následek takovou zásadní vadu správního rozhodnutí, která představuje jeho nepřezkoumatelnost. Soud dospěl k závěru, že tato námitka je důvodná.

13. Dle § 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, (dále jen „zákon o vyvlastnění“), vyvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.

14. Dle § 4 odst. 2, zákona o vyvlastnění, veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení.

15. K samotnému institutu vyvlastnění se vyjádřil Nejvyšší správní soud mj. v rozsudku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2 As 341/2016-41, přičemž uvedl, že: „…vyvlastnění je podstatným omezením práv vlastníka, a proto je nezbytné trvat na vysoké kvalitě podkladových materiálů v řízení o Shodu s prvopisem potvrzuje 5 25 A 24/2025 vyvlastnění, ze kterých musí být jednoznačně zřejmý vyvlastňovaný objekt, důvod vyvlastnění a prokázán veřejný zájem…“.

16. Ačkoliv se v případě napadeného správního rozhodnutí jedná o rozhodnutí obsáhlé a barvité, o existenci a prokázání veřejného zájmu, a stejně tak o prokázání skutečnosti, že veřejný zájem na vyvlastnění pozemku převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, rozhodnutí nepojednává vůbec. Obecné a teoretické pojednání o veřejném zájmu a jeho převažování nad zachováváním práv vyvlastněného je zmíněno pouze v posledním odstavci str. 20, dále na str. 21 a v posledním odstavci str. 22 napadeného rozhodnutí. I když správní orgán v napadeném rozhodnutí podrobně vymezil teoretickou rovinu a systematické uchopení daných pojmů, vůbec tyto neurčité pojmy nepřetavil do praktické roviny, tedy neobjasnil, jakým způsobem konkrétně dopadají na projednávaný případ a jakými úvahami se správní orgán řídil. Sic se argumentace uvedená v poslední větě předposledního odstavce na str. 21 napadeného rozhodnutí, cit.: „Obecně platí, že jestliže se veřejná cesta ve vlastnictví státu, kraje či obce nachází na pozemku jiné právnické či fyzické osoby, pak se jedná o situaci nežádoucí pro obě strany. Vlastník pozemku má prakticky jen holé vlastnictví a nemůže svůj pozemek nijak využívat.“, nejvíce blížila praktické rovině, stále se nejedná o správní uvážení a vysvětlení důvodů rozhodování správního orgánu.

17. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že účel vyvlastnění je z napadeného rozhodnutí zřejmý, jelikož rozhodnutí ve své textaci alespoň odkazuje na § 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (k účelu vyvlastnění viz VLACHOVÁ, Barbora. § 3 [Účel vyvlastnění]. In: VLACHOVÁ, Barbora. Zákon o vyvlastnění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 15, marg. č. 3.). Jinými slovy, v případě účelu vyvlastnění odkaz na konkrétní zákonné ustanovení v zásadě postačuje. Účel vyvlastnění je však nutno důrazně odlišit od veřejného zájmu na vyvlastnění a od jeho převážení nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. V jejich případě se totiž jedná o neurčité pojmy, které nejsou nikde v zákoně exaktně vymezeny, a je proto rolí správního orgánu, aby jejich naplnění zjistil, definoval a dostatečně konkrétně (nikoliv obecně) vysvětlil; u veřejného zájmu a jeho převážení nad zachováním dosavadních práv není možné pouze poukázat na zákonná znění, bez dalšího, konkrétního vysvětlení, tedy bez uvedení v čem správní orgán spatřuje jejich naplnění a z jakého důvodu má za to, že veřejný zájem na vyvlastnění převažuje nad zájmem soukromým (zde nad zachováním dosavadního vlastnického práva vyvlastňovaného). Ostatně, jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04 „Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění rozhodnutí, jehož ústředním bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce (typicky například o vyvlastňování) a nelze jej v konkrétní věci a priori stanovit. Z těchto důvodů je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním případě typicky pravomocí moci výkonné, a nikoliv zákonodárné.“.

18. Správní orgán tedy pochybil, když v případě pojmu veřejného zájmu na vyvlastnění a jeho převážení nad dosavadním zachování práv žalobkyně (vyvlastňované) pouze odkázal na teoretickou a obecnou rovinu, aniž by vysvětlil, v čem konkrétně shledává onen veřejný zájem a z jakého konkrétního důvodu bude veřejný zájem převažovat nad tím, aby bylo zachováno (dosavadní) vlastnictví žalobkyně. Případnou inspiraci, jak v následujícím řízení Shodu s prvopisem potvrzuje 6 25 A 24/2025 postupovat, lze nalézt např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As 105/2015 - 47 (na 5. straně citovaného rozhodnutí).

19. S ohledem na to, že není vůbec zřejmé, v čem konkrétně spatřoval žalovaný veřejný zájem a z jakého důvodu by měl veřejný zájem převážit nad zachováním vlastnického práva žalobkyně, soud konstatoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí; zabývat se dalšími žalobními námitkami proto v této situaci ani nemá význam.

20. V řízení bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí je stiženo nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Krajský soud proto napadené rozhodnutí pro vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou správní orgány vázány právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

21. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni, když tímto rozsudkem rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Jelikož je žalobkyně zastoupena právním zástupcem, soud v souladu s § 35 odst. 2, věta druhá, s. ř. s., za užití vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „AT“), přiznal žalobkyni též náhradu za zastupování advokátem.

22. Právnímu zástupci žalobkyně tak náleží odměna za úkon právní služby převzetí zastoupení na základě smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 22. 5. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. a) AT ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodu 5. AT) v částce 4 620 Kč, a za úkon právní služby podání žaloby dne 23. 5. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. d), AT ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodu 5. AT) v částce 4 620 Kč. K těmto odměnám je rovněž nutno přičíst v souladu s § 13 odst. 4, AT paušální náhradu ve výši 450 Kč na jeden úkon, dohromady tak 900 Kč (2x 450 Kč).

23. S ohledem na to, že je právní zástupce žalobkyně plátcem DPH, součástí přiznané odměny je v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s. rovněž sazba 21 % DPH z přiznané odměny, celkem tedy 12 269,40 Kč (2 129,40 Kč + 10 140 Kč).

24. Jelikož je v souladu s § 57 odst. 1 s. ř. s. součástí náhrady nákladů řízení rovněž uhrazený soudní poplatek (který v tomto řízení představoval částku 3 000 Kč), celková náhrada žalobkyně poté představuje částku 15 269,40 Kč (12 269,40 Kč + 3000 Kč), jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Přiznaná náhrada nechť je uhrazena k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 s. ř. s. Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalovaného.

25. O náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025, když této osobě neuložil v řízení žádnou povinnost a neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by přiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení odůvodňovaly.

26. Osobě zúčastněné na řízení nemohl soud přiznat náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026, když podle čl. XI. odst. 2 se na řízení zahájená před 1. 1. 2026 použijí ustanovení s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025. Toto konkrétní soudní řízení bylo zahájeno dne 23. 5. 2025, kdy žaloba došla soudu. Shodu s prvopisem potvrzuje 7 25 A 24/2025

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Ostrava 11. června 2026 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje