25 A 68/2021

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobce: P. B. zastoupen advokátem Mgr. Jiřím Hoňkem sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky – Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje sídlem 30. dubna 1682/24, 702 00 Ostrava o určení nezákonnosti zásahu, na ochranu před nezákonným zásahem, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobní námitky:

1. Žalobce se žalobou, doručenou dne 3. 7. 2007 původně Obvodnímu soudu pro Prahu 7, následně doplněnou a upřesněnou zejména podáním z 31. 3. 2020, domáhal určení, že zásah, spočívající v odběru biologického materiálu a daktyloskopických otisků dne 20. 6. 2007 ve Věznici Heřmanice, byl nezákonný. Dále se domáhal uložení povinnosti žalovanému obnovit stav před zásahem tím, že žalovaný zničí všechny uchovávané informace získané z biologického materiálu pocházejícího z žalobce a jeho daktyloskopických otisků, které byly žalobci odebrány dne 20. 6. 2007 ve Věznici Heřmanice, jakož i zdrojový materiál.

2. Žalobce uvedl, že mu byl dne 20. 6. 2007 ve Věznici Heřmanice odebrán vzorek DNA (bukální výtěr) a byly sejmuty daktyloskopické otisky, údajně z důvodu dosud nevyřešených násilných trestných činů. Žalobce se však nedopustil násilného trestného činu, byl odsouzen za finanční kriminalitu. Odběru se nechtěl podrobit, ale bylo mu pohroženo násilím. Odběr byl neproporcionální, proveden ponižujícím způsobem (pod pohrůžkou násilí) a vzorky jsou uchovávány v elektronické databázi bez ochrany právní úpravy. Policie zneužila jeho špatný zdravotní stav po operaci páteře, pro který se násilí mimořádně obával.

3. Dále uvedl, že policie neměla žádný zákonný podklad pro odběr jeho vzorků, jelikož poskytl všechny údaje (jméno, přímení a adresu).

4. Poukázal rovněž na nezákonnost plošného sběru otisků a biologického materiálu ve věznicích a stanovisko veřejného ochránce práv, který tento postup za nezákonný označil. Stanovisko žalovaného:

5. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že žádný biologický materiál již není zpracováván. Následně u jednání upřesnil, že samotný biologický materiál žalobce fakticky byl zlikvidován, nebyl však z evidence Policie ČR odstraněn profil DNA žalobce a daktyloskopické otisky. Odkázal na ustanovení § 42d a § 42e zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), a § 60, § 65 a § 79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, účinný od 1. 1. 2009, (dále jen „nový zákon o policii“), které podle něj dávají zákonný podklad pro žalobcem vytýkaný postup žalovaného, když z ustanovení § 42d zákona o Policii ČR vyplývá oprávnění získat a zpracovávat osobní údaje a pravomoc policisty překonat odpor vyplývá z § 42e odst. 3 zákona o Policii ČR. Bukální stěr je nadto neinvazivní.

6. Identifikační úkony nebyly provedeny podle §114 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ale pro účely budoucí aplikace, jako prevence recidivy a reviktimizace, když žalobce je recidivistou úmyslné trestné činnosti. Ze vzorků lze získat pouze omezené množství informací, tedy nikoliv veškeré informace o osobě, více současný stav vědy neumožňuje. Není pravdou, že jsou vzorky a informace o nich uchovávány bez právní úpravy. Žalovaný poukázal na zákon č. 110/2019 Sb., transponující Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2016/680 z 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů, a jemu předcházející zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, dále na zákon o policii (účinný do roku 2008) a nový zákon o policii. Dosavadní průběh řízení:

7. Krajský soud žalobu zamítl dne 20. 5. 2021 rozsudkem č. j. 25 A 68/2021-166 na základě následujících závěrů. Údaje zjištěné z osobních dokladů žalobce pro budoucí identifikaci ve smyslu zákona o policii nepostačují. Žalobcem uvedený postup policisty při sejmutí stěru odpovídal pravomoci policisty podle § 42e odst. 3 zákona o policii. Odejmutí vzorků neslouží k odhalení trestní činnosti, ale k vytvoření a správě databáze údajů pro pátrání po trestné činnosti a jejímu potírání. Význam zpracování profilu DNA není marginální ani u trestných činů hospodářské povahy. Žalobce se dopustil trestného činu vysoké nebezpečnosti, o čemž svědčí trestní sazba odnětí svobody osm let, byl odsouzen pro více trestných činů i před nyní posuzovaným odsouzením a v rámci vážení mezi veřejným zájmem na potírání trestné činnosti a ochranou soukromí žalobce krajský soud zásah do žalobcova soukromí neshledal neproporcionální. Pravomoc zpracování údajů vyplývala žalovanému z § 42d a § 42g zákona o policii a později z § 79 a § 80 nového zákona o policii. Ochranu osobním údajům poskytovaly zákony č. 101/2000 Sb. a č. 110/2019 Sb., o ochraně osobních údajů.

8. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil dne 26. 2. 2026, č. j. 2 As 173/2021- 35. Souhlasil se závěrem krajského soudu, že poučení o možnosti překonat odpor není pohrůžkou násilí, i s tím, že postup nebyl ani excesivní ani ponižující. Bukální stěr ani sejmutí daktyloskopických otisků nelze v obecné rovině považovat za postup, který by byl v rozporu se zákazem sebeobviňování. Vytkl však krajskému soudu, že o zásahu rozhodl bez jednání, ačkoliv je nalézacím soudem. Závěr krajského soudu považoval za příliš generalizující a test proporcionality neúplný. Uložil krajskému soudu posoudit přiměřenost zásahu s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Co se týká uchování vzorků a informací považoval Nejvyšší správní soud za nejasné sdělení původního žalovaného, že došlo k odstranění žalobcova biologického materiálu z evidence, když není zřejmé, kdy k tomu došlo a zda došlo též k výmazu i z něj stanoveného profilu DNA. Krajský soud měl žalobci umožnit, aby v návaznosti na vyjasnění tohoto vyjádření upravil svůj žalobní petit. Teprve poté může krajský soud přistoupit k posouzení uchování vzorků a informací; Nejvyšší správní soud upozornil krajský soud na to, že i kdyby provedení identifikačních úkonů bylo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti nezbytné, uchování těchto citlivých údajů se může stát plynutím času nepřiměřeným.

9. Žalovaný následně upřesnil své vyjádření ohledně uchovávání odebraných vzorků tak, že je dosud veden jak profil DNA žalobce, tak jeho daktyloskopické otisky. Zdůraznil, že žalobce je opakovaně a dlouhodobě trestanou osobou za úmyslné trestné činy. Naposledy byl odsouzen za přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Jde tedy o recidivujícího pachatele nestejnorodé úmyslné trestné činnosti, u kterého mělo provedení identifikačních úkonů a dosavadní vedení jeho profilu DNA a daktyloskopických otisků naprostou opodstatněnost.

10. Žalobce se k upřesněnému stanovisku žalovaného a k jím sděleným skutečnostem nijak nevyjádřil, a to ani písemně k výzvě soudu, ani u jednání. Skutkový základ 11.Ze shodných skutkových tvrzení účastníků krajský soud zjistil, že žalobci byl dne 20. 6. 2007 spolu s dalšími vězni odebrán vzorek DNA tzv. bukálním stěrem z dutiny ústní a sejmuty otisky prstů. Žalobce s tímto nesouhlasil, podrobil se mu však v důsledku sdělení o možnosti překonat jeho odpor násilím, což považoval za pohrůžku.

12. Z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 24/2000, ze dne 14. 11. 2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 16/2003 ze dne 18. 3. 2003, krajský soud zjistil, že žalobce byl odsouzen za spáchání trestného činu krácení daně podle ust. § 148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a za sbíhající dvojnásobný trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 3, písm. b) trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let s výkonem trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice. Podstatou trestného činu bylo obchodování s lehkými topnými oleji. Zkrácení daně se žalobce dopustil tím, že v roce 1993 zakoupil cca 139 tun ropného derivátu, který následně při prodeji deklaroval jako motorovou naftu, tyto transakce jako plátce spotřební daně a jako registrovaný plátce daně z přidané hodnoty řádně nezaevidoval a neuvedl v daňových přiznáních, čímž zkrátil spotřební daň ve výši 2 023 725 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 201 752,30 Kč a způsobil tak Českému státu škodu v částce 3 225 477,30 Kč. Trestného činu se dopustil v přímém úmyslu. Sbíhajícího trestného činu podvodu se dopustil v únoru 1991, kdy svým jednáním způsobil škodu ve výši 500 000 Kč a v březnu 1996, kdy způsobil škodu ve výši 249 000 Kč. Za tento byl odsouzen Městským soudem v Brně dne 25. 1. 1999 č. j. 3 T 64/97- 424. Trestními soudy byl žalobce považován za osobu se sklony k páchání trestné činnosti majetkového charakteru, což zvyšovalo stupeň společenské nebezpečnosti jednání žalobce, když kromě v době odsouzení byl od roku 1983 třikrát soudně trestán, dvakrát za přečiny a jednou za trestný čin, přičemž tato odsouzení byla v době trestního řízení již zahlazená.

13. Z výpisu z rejstříku trestů krajský soud dále zjistil, že žalobce byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Blansko dne 21. 2. 2013, č. j. 1 T 5/2013 – 754 pro úmyslný trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Z tohoto rozsudku ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2013, č. j. 7 To 123/2013- 846 zamítajícím odvolání žalobce, krajský soud zjistil, že úmyslného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti se žalobce dopustil založením běžného devizového účtu u České spořitelny a. s. dne 12. 3. 2012, kde byl jedinou osobou s dispozičním právem, s vědomím, že na jeho účet budou připisovány finanční částky pocházející z trestné činnosti, načež finanční částky měl v úmyslu vybrat a poslat na účet uvedený třetí osobou, přičemž činnost byla zachycena v „pracovní smlouvě“. Na tento účet měly být připsány v květnu 2012 dvě platby, jejichž připsání se žalobce domáhal, peněžní prostředky na první z nich byly získány tzv. phishingem a druhé hackerským útokem. Žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odloženém na 2 roky.

14. Z výpisu z rejstříku trestů krajský soud dále zjistil, že dne 12. 10. 2023 byl žalobce odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn 12 T 3/2022 za úmyslný přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Z tohoto rozsudku krajský soud zjistil, že znásilnění se žalobce dopustil dne 30. 5. 2021 natlačením se tělem na poškozenou s rozepnutým poklopcem a staženými kalhoty a osaháváním rozkroku a zadku poškozené, čemuž se poškozená razantně bránila a křičela. Žalobce byl odsouzen k 8 měsíčnímu trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na 18 měsíců. Rozsudek byl vyhotoven jako zjednodušený bez odůvodnění pro vzdání se práva odvolání.

15. Ze sdělení Policejního prezidia České republiky krajský soud zjistil, že došlo k likvidaci žalobci odebraného biologického vzorku. V evidenci Policie ČR zůstal profil DNA žalobce a informace z daktyloskopie i po prověření Policií ČR, zda jsou splněny podmínky pro další zpracování identifikačních údajů žalobce.

16. Z výše uvedených důkazů a shodných skutkových tvrzení obou účastníků krajský soud učinil závěr o skutkovém stavu, že žalobci byl dne 20. 6. 2007 proveden bukální stěr a sejmuty otisky prstů v době jeho výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce s tímto nesouhlasil, podrobil se mu však v důsledku pohrůžky spočívající ve sdělení, že jeho odpor může být překonán. Žalobce byl do okamžiku stěru celkem pětkrát soudně trestán. Soudy v trestním řízení byl považován za osobu se sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Po provedení stěru se žalobce dopustil dalších trestných činů, za které byl odsouzen, a to v roce 2012 opět hospodářské povahy a v roce 2021 přečinu znásilnění. Odebrané biologické vzorky byly zlikvidovány. V evidenci Policie zůstávají identifikační údaje – profil DNA a daktyloskopie. Posouzení žalobních námitek 17.Krajský soud předesílá, že je vázán svým posouzením těch žalobních námitek, u kterých nedošlo ke změně skutkového stavu a ani ohledně těchto námitek nevyslovil opačný závazný právní názor Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku (srov. nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 3285/22 ze dne 27.6.2023, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2019, čj. 4 As 3/2018-50 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2024, čj. 6 Afs 162/2023-53).

18. Žalobce se domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Tento žalobní typ je upraven v § 82 zákona č. 150/20023 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), takto: každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 85 s. ř. s., žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.

19. Kritéria pro určení toho, zda určitý úkon je nezákonným zásahem, vyplývají přímo z § 82 s. ř. s. a jsou jimi: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem správního orgánu v širším smyslu, který není rozhodnutím (4. podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu, nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není – li splněna byť jediná z uvedených podmínek, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 1/2005 – 65 ze 17. 3. 2005).

20. V nyní posuzované věci žalobce žádá ochranu ve formě určení nezákonnosti, ta se vztahuje k prvému zásahu, tedy provedení samotného stěru a odebrání otisků dne 20. 6. 2007. Dále žádá ochranu proti druhému zásahu, spočívající v uchovávání informací takto získaných, když ochrana je ve formě zničení uchovávaných informací. Krajský soud konstatuje, že spor je pouze o splnění podmínky zákonnosti. Krajský soud pouze pro úplnost konstatuje, že žaloba byla podána včas ve vztahu k prvnímu zásahu ve lhůtě dvou měsíců od provedení stěru a odebrání otisků (3. 7. 2007) i ve vztahu k druhému zásahu, který je zásahem trvajícím. Žaloba není nepřípustná podle § 85 s. ř. s. O tom, že se jednalo a jedná o zásah (který není rozhodnutím), jenž směřuje přímo proti žalobci, není ve věci sporu. Žalobce je tak ve věci aktivně legitimován a žaloba je věcně projednatelná.

21. První námitkou, jejímž vypořádáním je krajský soud vázán, je námitka represivního a nepřiměřeného postupu vůči žalobci při provedení stěru a sejmutí otisků. Krajský soud ji neshledal důvodnou (viz odstavce 20 až 21 prvního rozsudku). Možnost donucení podrobení se úkonu sejmutí otisků prstů a bukálnímu stěru vyplývá již z § 42e odst. 3 zákona o policii, podle kterého nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést a nejde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Připustil jej rovněž Ústavní soud v usnesení sp. zn. 900/08 dne 18. 12. 2008, když dovodil, že je-li osoba, která se má podrobit úkonu policie, pouze pasivním objektem úkonu, k jehož strpění lze zákonnými prostředky přinutit, jako je sejmutí otisků prstů a odběr biologických vzorků, může být k nim donucena pod hrozbou sankce. V nyní posuzované věci byl žalobce v pozici odsouzeného donucen strpět sejmutí otisků a provedení stěru slovní pohrůžkou, což odpovídá pravomoci policisty, vyplývající z § 42e odst. 3 zákona o policii, a je přiměřené žalobcově slovnímu odporu, když oba se pohybují na verbální rovině a mírnější způsob překonání odporu si lze stěží představit. S tímto závěrem souhlasil Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku (viz odstavec 16), kde uvedl, že poučení o možnosti překonat odpor není pohrůžkou násilí, a postup nebyl ani excesivní ani ponižující. Bukální stěr ani sejmutí daktyloskopických otisků nelze v obecné rovině považovat za postup, který by byl v rozporu se zákazem sebeobviňování.

22. Druhou námitkou, jejímž posouzením je krajský soud vázán, je námitka absence právní ochrany uchovávání vzorků a z nich získaných informací, kterou krajský soud v prvním rozsudku rovněž neshledal důvodnou (viz odstavce 27 až 29). Ochranu poskytovalo ustanovení § 42d zákona o policii, upravující pravomoc Policie ČR zpracovávat osobní údaje. Po přijetí nového zákona o policii ochrana vyplývala z jeho ustanovení § 79 a § 85, ve spojení s ochranou poskytovanou zákonem č. 101/2000 Sb., na který zákon o policii odkazoval. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožnil (odst. 20 kasačního rozsudku), kdy s odkazem na svůj rozsudek ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48, bod 34, považoval právo České republiky upravující shromažďování, uchování a výmaz osobních údajů (včetně údajů biometrických a genetických), jak je vykládáno dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou správních soudů (zejm. rozsudek č. j. 1 As 13/2017-93, bod 33, rozsudek ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, bod 23, rozsudek č. j. 9 As 124/2018-46, bod 25, rozsudek ze dne 30. 5. 2022, č. j. 4 As 27/2018-55, bod 34, či z pozdější doby rozsudek ze dne 15. 6. 2023, č. j. 2 As 252/2021-25, bod 17, nebo rozsudek č. j. 5 As 327/2022-48, bod 24, k zákonnosti evidence DNA pak rozsudky č. j. 9 As 124/2018-46, bod 30, či ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 As 254/2019-49, bod 15) dostatečně stanovuje minimální podmínky zpracování těchto osobních údajů (naposledy popsané v rozsudku Soudního dvora C-57/23) tak, aby mohlo sloužit coby právní základ zpracování ve smyslu unijního práva.

23. Třetí námitkou je námitka nedůvodnosti získání údajů stěrem a sejmutím otisků z důvodu, že veškeré osobní údaje žalobce měl žalovaný k dispozici z osobních dokladů. V prvním rozsudku krajský soud s odkazem na závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení dne 18. 12. 2008, sp. zn. ÚS 900/08, rozlišil mezi osobními údaji, které je policista podle § 42e odst. 1 zákona o policii oprávněn získat ve formě daktyloskopických otisků a odběru biologického materiálu, kterými jsou všechny údaje umožňující identifikaci osoby ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., ve znění ke dni provedení stěru, tedy jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Na rozdíl od údajů prokazující totožnost, což jsou jméno, příjmení, datum narození a trvalý případně přechodný pobyt, tedy údaje zjistitelné z občanského průkazu. Podle Ústavního soudu proto „občanský průkaz nelze považovat za dostačující zdroj osobních údajů, jak předpokládá stěžovatel, neboť neobsahuje údaje umožňující jeho budoucí identifikaci. Nezbývá než konstatovat, že postup orgánů policie byl odůvodněný, neboť daktyloskopické otisky a biologické vzorky je nutné považovat za osobní údaje, umožňující pozdější identifikaci stěžovatele, a orgány policie byly tedy k jejich odběru oprávněny“. Krajský soud v prvním rozsudku i nyní v souladu s Ústavním soudem konstatuje, že občanský průkaz nelze považovat za dostačující zdroj osobních údajů, neboť na rozdíl od daktyloskopických otisků a bukálního stěru neumožňuje budoucí identifikaci žalobce. Námitce proto nepřisvědčil (v prvním rozsudku v odstavcích 16 až 18).

24. Žalobce dále namítl nezákonnost provedeného stěru a sejmutí otisků, protože nebyl odsouzen za násilnou trestnou činnost a pro získání otisků prstů a biologických vzorků nebyl u něj důvod; odběr biologických vzorků považoval za neproporcionální a nesouhlasil s tzv. „plošným odběrem vzorků“. Tuto námitku krajský soud v předchozím rozsudku rovněž neshledal důvodnou. Jeho závěrům však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, shledal je příliš generalizující, neboť test proporcionality mezi veřejným zájmem a zájmem žalobce neprovedl krajský soud dostatečně.

25. Nejvyšší správní soud o námitce uvážil takto.

26. V době provedení stěru a otisků postup žalovaného upravoval § 42e odst. 1 zákona o policii, podle kterého policista, který při plnění úkolů policie nemůže získat osobní údaje, umožňující budoucí identifikaci, jiným způsobem, je oprávněn u osob obviněných ze spáchání trestného činu, u osob ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, u osob, jimž bylo uloženo ochranné léčení, nebo u osob nalezených, po nichž bylo vyhlášeno pátrání a které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, a) snímat daktyloskopické otisky, b) zjišťovat tělesné znaky, c) provádět měření těla, d) pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy, nebo e) odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Úkoly policie definuje § 2 téhož zákona, podle kterého žalovaná mimo jiné a) chrání bezpečnost osob a majetku; b) spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení; c) vede boj proti terorismu; d) odhaluje trestné činy a zjišťuje jejich pachatele; e) koná vyšetřování o trestných činech.

27. Nejvyšší správní soud se v kasačním rozsudku zabýval ústavností tohoto ustanovení (viz odst. 20) a shledal jej v souladu jak s ústavním pořádkem, tak i s unijním právem, neboť otázka souladu byla již vyjasněna judikaturou Ústavního soudu a Soudního dvora. Při přezkumu obsahově totožného ustanovení § 65 odst. 1 nového zákona o policii ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ dospěl Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 7/18 dne 6. 4. 2022 k závěru, že příslušná právní úprava není v rozporu s právem na informační sebeurčení zakotveným v čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, neboť „[ú]kolem policie je odhalovat trestnou činnost, stíhat trestné činy a chránit před škodlivou činností společnost. K řádnému plnění těchto úkolů musí disponovat odpovídajícími nástroji, mezi něž nepochybně náleží i oprávnění obsažená v § 65 zákona o policii prováděná interními policejními pokyny. Došlo-li by ke zrušení napadených ustanovení, ztratily by i interní pokyny příslušnou zákonnou oporu a policie by přišla o zásadní kriminalistické nástroje k objasňování trestných činů a odhalování jejich pachatelů. Jsou-li identifikační úkony (a to nejen odběr biologických vzorků ke stanovení profilu DNA) prováděny v zákonných podmínkách, nedochází z pohledu Ústavního soudu k protiústavním zásahům do základních práv“ (bod 91). Ústavní soud rovněž konstatoval, že „právní úprava obsažená v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii je sice možná široká ve své personální působnosti, když může být uplatněna mj. vůči všem osobám podezřelým nebo obviněným ze spáchání jakéhokoli úmyslného trestného činu či vůči všem osobám, které jsou za spáchání takového trestného činu ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze ale konstatovat, že je neurčitá, nejasná nebo příliš abstraktní“. Vzhledem k tomu, že odběr (tj. sběr informací) nemá bez zpracování a uchování informací pro budoucí identifikaci samostatný smysl, dodal Nejvyšší správní soud (jak je uvedeno výše v odstavci 20 tohoto rozsudku), že právo České republiky upravující shromažďování, uchování a výmaz osobních údajů (včetně údajů biometrických a genetických), jak je vykládáno judikaturou správních soudů, dostatečně stanovuje minimální podmínky zpracování těchto osobních údajů (naposledy popsané v rozsudku Soudního dvora C-57/23) tak, aby mohlo sloužit coby právní základ zpracování ve smyslu unijního práva.

28. Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu potvrdil opodstatněnost provádění identifikačních úkonů podle § 42e odst. 1 zákona o policii. Smyslem získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je potírání trestné činnosti skrze možnost orgánů činných v trestním řízení v budoucnu identifikovat a usvědčit možné pachatele trestných činů díky databázím. Slouží tak generální prevenci a veřejnému zájmu na odhalování trestné činnosti.

29. V kasačním rozsudku Nejvyšší správní soud dále uzavřel, že žalovaný může k provedení identifikačních úkonů přistoupit pouze v případech, které jsou nezbytné pro plnění jeho úkolů. Nestačí tedy, aby byly naplněny formální znaky citovaného zákonného ustanovení (zde odsouzení za úmyslné spáchání trestného činu), je rovněž třeba zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do práva na informační sebeurčení dotčené osoby, a to s ohledem na specifické okolnosti každého jednotlivého případu. Faktory, které je třeba zvážit při provádění testu proporcionality, jsou dosavadní trestná činnost žalobce, typová i individuální závažnost trestné činnosti a její povaha, doba od spáchání, osobnost a věk pachatele, riziko recidivy, a tzv. síla podezření (viz blíže rozsudek č. j. 5 As 254/2019-49, body 17 a 18). K poslednímu faktoru lze doplnit, že zájem na provedení identifikačních úkonů bude většinou silnější, byla-li již dotčená osoba ze spáchání trestného činu shledána vinnou, nežli v případě pouhého obvinění.

30. V posuzované věci nic z vyjádření žalovaného nesvědčí o tom, že před provedením identifikačních úkonů učinil úvahu ohledně přiměřenosti zásahu do práva na informační sebeurčení žalobce. A současně z jeho vyjádření plyne, že odběr byl proveden plošně na základě rozkazů policejního prezidenta č. 60/2007 a č. 82/2007. Podle Nejvyššího správního soudu je tento postup sice sám o sobě v rozporu s právem, což žalobce v žalobě namítal. Nicméně pokud by však v řízení před krajským soudem vyplynulo, že ve vztahu ke žalobci byl odběr s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti přiměřený, žaloba na ochranu před nezákonným zásahem by byla nedůvodná (odst. 27 kasačního rozsudku). Krajský soud však test proporcionality neprovedl úplně.

31. V nynějším rozsudku se tedy krajský soud zaměřil na zvážení Nejvyšším správním soudem uvedených hledisek. Žalovaný z nich přitom namítal toliko charakter trestné činnosti; uvedl, že jde o hospodářskou trestnou činnost, u které potřeba získání a zpracování daktyloskopických otisků a biologických vzorků je nízká. Současně krajský soud zohlednil závěry, které přijal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 254/2019 – dne 18. 5. 2022 při výkladu § 65 odst. 11 nového zákona o policii, který je obsahově shodný s nyní posuzovaným § 42e odst. 1 zákona o policii.

32. Krajský soud tedy uvážil specifické okolnosti na straně žalobce. V době provedení stěru byl žalobce stár 52 let. Od roku 1983, kdy mu bylo 27 let, do dne provedení stěru a odebrání otisků byl celkem pětkrát soudně trestán. Z nezahlazených odsouzení v roce 1999 za dva podvody spáchané v roce 1993 se škodou cca 750 000 Kč a v roce 2003 pro zkrácení daně při obchodování s lehkými topnými oleji v roce 1993 se škodou cca 3 200 Kč. Žalobce se tedy od své rané dospělosti po střední věk dopouštěl pravidelně trestné činnosti, ačkoliv byl opakovaně odsouzen a potrestán. Soudu není známo, o jakou trestnou činnost šlo v případě zahlazených odsouzení. U nezahlazených odsouzení šlo o hospodářskou trestnou činnost. Jednáním, za které byl odsouzen, způsobil žalobce vždy značnou škodu ve smyslu tehdy účinného § 89 odst. 11 zák. č. 140/1961 Sb. a trestním soudem byl považován za osobu se sklony k páchání majetkové trestné činnosti.

33. Krajský soud považuje opakovanou úmyslnou trestnou činnost žalobce, páchanou v průběhu jeho plné dospělosti a navzdory předchozím odsouzením, která na jeho další jednání neměla žádný preventivní účinek, za okolnost odůvodňující získání jeho osobních údajů za účelem jejich dalšího zpracování, resp. uchování pro budoucí identifikaci. Takový postup nepředstavoval nepřiměřený zásah do práva žalobce na informační sebeurčení, neboť s ohledem na jeho dosavadní chování bylo možno důvodně předpokládat, že se bude dopouštět další trestné činnosti. Tím se nyní posuzovaná věc zásadně odlišuje od případu řešeného v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu 5 As 254/2019, v němž Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud dovodily nepřiměřenost zásahu do práva na informační sebeurčení spočívajícího ve zjištění a uchování osobních údajů ve formě daktyloskopických otisků a profilu DNA u sedmdesátileté dosud netrestané osoby. Ta se 1 §65 odst. 1 nového zákona o policii: Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u a) osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, b) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu, c) osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo d) osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena, dopustila přečinu spočívajícího v neoprávněné instalaci softwaru a následném provádění školení k jeho užívání. Na rozdíl od uvedené věci nebyla poslední trestná činnost žalobce ojedinělým excesem. V době provedení bukálního stěru se žalobce nacházel ve středním věku a měl za sebou opakovanou trestní minulost. Již z tohoto důvodu bylo možné očekávat opětovné páchání trestné činnosti ve výrazně vyšší míře než u dosud netrestané osoby ve věku sedmdesáti let. Toto očekávání se navíc následně potvrdilo dalším protiprávním jednáním žalobce.

34. Osoba žalobce, jeho trestní minulost, zjevná absence reflexe předchozích trestních postihů a též způsobení značné škody tak podporují závěr, že opakování trestné činnosti bylo reálně pravděpodobné. Za těchto okolností má krajský soud za to, že zásah do soukromí žalobce spočívající v provedení bukálního stěru a sejmutí daktyloskopických otisků nebyl ve vztahu k veřejnému zájmu na prevenci a objasňování trestné činnosti nepřiměřený, byť byl proveden plošným způsobem, a to právě s ohledem na uvedené konkrétní okolnosti. Žaloba směřující proti prvnímu tvrzenému zásahu proto není důvodná, protože zásah nebyl nezákonný.

35. Co se týká druhého žalovaného zásahu, tj. uchovávání biologických vzorků a daktyloskopických otisků, krajský soud zjistil jiný skutkový stav, než za kterého rozhodoval předchozím rozsudkem, neboť zjištěné informace z provedeného stěru a daktyloskopické otisky jsou stále uchovávány.

36. Úpravu uchovávání osobních údajů policií upravoval zákon o policii v hlavě čtvrté (§42d - §42f). Podle této úpravy mohla policie zpracovávat osobní údaje, shromážděné při plnění svých úkolů, v rozsahu nezbytně nutném pro plnění svých úkolů (§42d). V souvislosti s trestním řízením byla policie povinna zpracovávat osobní údaje též formou jejich uchovávání pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování (§42g odst. 1 písm. c). Tímto účelem je plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením, čímž se rozumí předcházení a odhalování trestné činnosti, zjišťování pachatelů trestných činů a konání vyšetřování o trestných činech (§42g odst. 1). Policie byla dále povinna nejméně jednou za tři roky prověřit, zda jsou zpracovávané osobní údaje nadále potřebné pro plnění těchto úkolů. Zjistila-li při prověřování nebo v průběhu zpracování osobních údajů, že již potřebné nejsou, byla povinna je bez zbytečného odkladu zlikvidovat.

37. Od účinnosti nového zákona o policii zpracování osobních údajů podrobněji upravuje § 79 tohoto zákona. Účel zpracování osobních údajů upravuje jeho odstavec první jako předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech. Podle odstavce druhého, policie může zpracovávat osobní údaje, je-li to nezbytné pro účely uvedené v odstavci 1. Policie může zpracovávat osobní údaje také k ochraně důležitých zájmů subjektu údajů, které souvisí s účely uvedenými v odstavci 1.

38. Podle § 65 odst. 5 téhož zákona, policie je povinna osobní údaje vymazat, jakmile jejich zpracování není nezbytné pro zákonné účely. Tyto zákonné účely jsou zde zopakovány shodně, jako v § 79 odst. 1 nového zákona o policii, tedy předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. Současně § 82 nového zákona o policii ukládá policii povinnost nejméně jednou za tři roky prověřit, zda jsou osobní údaje zpracovávané pro účely uvedené v § 79 odst. 1 nadále potřebné pro plnění jejích úkolů.

39. Podle žalovaného je uchovávání žalobcových osobních údajů nadále nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti nebo stíhání trestných činů, a to s ohledem na jeho další trestnou činnost, která zahrnuje i trestný čin znásilnění. U tohoto typu trestné činnosti lze významně využít důkazy prokazující přítomnost pachatele na konkrétním místě či jeho kontakt s určitým předmětem.

40. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Žalobce se po provedení stěru a sejmutí daktyloskopických otisků dopustil další trestné činnosti. Nejprve šlo opět o trestnou činnost hospodářské povahy, a to podle názoru soudu vysoce závažnou, spočívající v legalizaci výnosů z phishingového a hackerského útoku na bankovní účet. Závažnost této trestné činnosti soud spatřuje zejména v omezených možnostech poškozeného účinně se bránit a v riziku vzniku značné majetkové škody. Žalobce tak svou trestnou činnost hospodářské povahy postupně rozvíjel a přizpůsoboval novým, sofistikovanějším způsobům jejího páchání. Lze tak vysledovat posun od dřívější trestné činnosti související se spotřební daní k moderním formám kybernetické kriminality. Následně se žalobce dopustil rovněž přečinu znásilnění.

41. Ukládané tresty přitom na žalobce zjevně neměly požadovaný preventivní účinek, neboť trestnou činnost páchal od svých 27 let (v roce 1983) až do svých 66 let. Podle názoru krajského soudu je pro posouzení nezbytnosti uchovávání identifikačních údajů nerozhodné, že převážná část žalobcovy trestné činnosti měla hospodářský charakter. Přestože daktyloskopické otisky a profil DNA nepředstavují u hospodářské kriminality typické důkazní prostředky, mohou přispět ke zjištění přítomnosti pachatele na určitém místě nebo jeho kontaktu s konkrétním předmětem a mohou tak být významné i při objasňování této formy trestné činnosti. Tím je naplněn účel zpracování osobních údajů spočívající ve vyhledávání, odhalování a stíhání trestné činnosti ve smyslu § 79 odst. 1 nového zákona o policii (před touto úpravou § 42g odst. 1 zákona o policii). Nejvyšší správní soud obdobný závěr aproboval v rozsudku č. j. 4 As 168/2013–40. Nelze rovněž přehlédnout preventivní, resp. odrazující účinek vědomí pachatele, že jeho profil DNA je veden v policejní evidenci Preventivní účinek jako účel zpracování osobních údajů (předcházení trestné činnosti) upravovaly obě právní úpravy. Ačkoliv u žalobce vědomí evidence jeho DNA profilu a otisků prstů nevedlo k zabránění páchání další trestné činnosti, preventivní účinek jejich evidence tím v obecné rovině není dotčen.

42. S ohledem na dlouhodobost a soustavnost trestné činnosti žalobce, její postupnou sofistikovanost a výši způsobené škody nepovažuje soud časové odstupy mezi jednotlivými skutky za rozhodující. Naopak je hodnotí jako okolnost nasvědčující tomu, že žalobce přetrvávající trestněprávní následky svého jednání nevnímal jako dostatečný důvod zdržet se další protiprávní činnosti.

43. Jak správně uvedl žalovaný, o nezbytnosti uchovávání identifikačních údajů žalobce pro účely vyhledávání, odhalování a stíhání trestné činnosti nelze důvodně pochybovat zejména ve vztahu k násilné trestné činnosti.

44. Vzhledem k dlouhodobosti a soustavnosti páchání trestné činnosti žalobcem tak dosud nebyla splněna podmínka pro výmaz osobních údajů žalobce z evidence podle § 65 odst. 5 nového zákona o policii, neboť účel jejich zpracování v době vyhlášení tohoto rozsudku stále je přítomen. Za této situace krajský soud přisvědčuje žalovanému, že nezbytnost zpracovávání žalobcova profilu DNA a daktyloskopických otisků pro účely předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti nadále trvá a jejich zpracování je v souladu s § 79 odst. 1 nového zákona o policii. Námitky žalobce proto nejsou důvodné a jejich uchovávání a zpracování tedy není nezákonným zásahem pro chybějící znak nezákonnosti. Závěr a náhrada nákladů řízení 45.Aby bylo jednání žalovaného považováno za nezákonný zásah, je nutné splnění všech pěti podmínek, vyplývajících z § 82 s. ř. s. Žalobcovy námitky směřovaly do nesplnění podmínky zákonnosti, nicméně ani jedna z nich ke konstatování nezákonnosti postupu žalovaného nevedla. Za této situace není možno žalobci ochranu poskytnout, neboť namítané jednání není nezákonným zásahem. Žaloba proto není důvodná a krajský soud ji zamítl podle § 87 odst. 3 s. ř. s.

46. V řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, kterému v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení; procesně neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné důvodné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu nebo uplatňuje-li stěžovatel stížní body, které napadají závěry o otázkách, k nimž se Nejvyšší správní soud v předcházejícím zrušovacím rozsudku dosud nevyjadřoval - v tom případě je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Ostrava 10. června 2026 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu Podepsala podle § 158 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., JUDr. Zora Šmolková, v. r., členka senátu, z důvodu delší nepřítomnosti předsedy senátu z důvodu řádné dovolené. Shodu s prvopisem potvrzuje