39 A 2/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci žalobkyně: AGROTRADE, a.s., IČ 26729270 sídlem Lopatecká 223/13, 147 00 Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D. sídlem Malostranské náměstí 5/28, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2025, č. j. DESÚ/031/028694/25, ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobní námitky a stanovisko žalovaného 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 7. 1. 2026 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2025, č.j. DESÚ/031/028694/25 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo ve prospěch společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. omezeno vlastnické právo žalobkyně zřízením věcného břemene, jehož obsah byl vymezen následovně:  Vyvlastňovaný pozemek parc. č. 1790/1 zapsaný na LV 3449 v katastrálním území Uhříněves, obec Praha, je zapsaný v katastru nemovitostí vedeném místně příslušným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, jehož vlastníkem je žalobkyně.  Na vyvlastňovaném pozemku se zřizuje věcné břemeno, jehož plošný rozsah je 170 m2. Věcné břemeno se zřizuje na dobu neurčitou. Povinnosti vyplývající z věcného břemene přecházejí na každého dalšího vlastníka zatížené nemovitosti.  Situační rozsah nezbytné plochy vyvlastňovaného pozemku k zatížení věcným břemenem vyplývá z geometrického plánu pro vymezení věcného břemene č. 3711- 61/2023 (úředně ověřil oprávněný zeměměřický inženýr Ing. D. J.), potvrzeného Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, dne 2. 5. 2023 pod č. j. PGP-1681/2023-101.  Věcné břemeno spočívá v právu vyvlastnitele k tíži vyvlastňovaného pozemku umístit, zřídit, provozovat, opravovat a udržovat stavbu veřejné komunikační sítě včetně veškerých obslužných zařízení nutných k jejímu provozu a provádět její stavební úpravy, výměnu, modernizaci, zlepšení výkonnosti a odstranění, včetně práva vstupovat a vjíždět na pozemek v souvislosti se zřízením, stavebními úpravami, údržbou, opravami, provozováním a odstraněním stavebního objektu. Žalovaný stanovil vyvlastniteli lhůtu k zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění v délce 4 let od právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Žalobkyně v žalobě namítla systémovou podjatost DESÚ. Dále namítla, že vyvlastnění nebylo nezbytné, jelikož existovala jiná řešení bez zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Žalobkyně rovněž uvedla, že vyvlastnění nebylo provedeno v nejmenším nutném rozsahu. Namítla také, že mělo být její vlastnické právo odňato a ne pouze omezeno. Dále žalobkyně poukázala na nedostatek negociačního procesu. Jako poslední žalobní bod uvedla, že napadené rozhodnutí je předčasné, jelikož v době jeho vydání nebyly vyřešeny některé nezbytné předpoklady realizace zamýšlené stavby. Může tak dojít k tomu, že její právo bylo vyvlastněno zbytečně.

3. Žalovaný k námitce systémové podjatosti odkázal na usnesení o nevyhovění námitce systémové podjatosti ze dne 1. 10. 2025, č.j. MD/57279/2025/910/3. Rovněž uvedl, že žalobkyně neuvedla žádnou okolnost zakládající podjatost ve vztahu ke konkrétním úředním osobám. K námitce, že vyvlastnění nebylo nezbytné, žalovaný uvedl, že je vázán územním rozhodnutím, přičemž posuzování alternativních variant je možné pouze tehdy, je-li takový požadavek dostatečně konkrétní či plyne z předložené projektové dokumentace. Jelikož však žalobkyně ve správním řízení nic konkrétního nedoložila, nebylo možné způsob provedení stavby přezkoumávat. K námitce, že vyvlastnění mělo být provedeno ve větším rozsahu, uvedl žalovaný, že právo vyvlastnitele ke vstupu na pozemek vzniká ex lege, přičemž zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) obsahuje zvláštní ustanovení o náhradě takto vzniklé újmy. Co se týče žádosti o rozšíření vyvlastnění dle § 4 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění (dále jen „zákon o vyvlastnění“), tuto žalobkyně dle vyjádření žalovaného nepodala a její žalobní tvrzení není pravdivé. K námitce, že vyvlastnitel nesplnil řádně svou nabídkovou povinnost, uvádí žalovaný, že vyvlastnitel splnil dohodovací proces, vyvlastnitel věcně reagoval na připomínky žalobkyně, avšak nedošlo k dohodě ohledně výše náhrady za vyvlastnění. Podmínka vyvlastnění tak byla splněna. K poslední námitce ohledně toho, že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly vyřešeny příslušné veřejnoprávní souhlasy a povolení, uvedl žalovaný, že jelikož je vyvlastnění navrhováno v souladu s územním rozhodnutím, nemá za to, že by stavba vyvlastnitele vyžadovala samostatné rozhodnutí o povolení záměru. Kdyby nebyla stavba realizována, je žalobkyně chráněna § 26 a § 27 zákona o vyvlastnění, kterými by mohla účinky rozhodnutí o vyvlastnění dodatečně zvrátit. Následně žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Rozhodnutí bez jednání a zjištění ze správního spisu 4. Vzhledem k tomu, že účastníci souhlasili s rozhodnutím bez jednání, soud rozhodl ve věci bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

6. Z obsahu správních spisů soud zjistil následující. Před zahájením vyvlastňovacího řízení zaslalo Ředitelství silnic a dálnic, které zastupovalo vyvlastnitele T-Mobile Czech Republic, a. s., dne 2. 4. 2024 návrh smlouvy o zřízení služebnosti za úplatu ve výši 10 000 Kč. Jelikož žalobkyně na nabídku nereagovala, nechalo Ředitelství silnic a dálnic vypracovat znalecký posudek, který vyhotovil dne 31. 5. 2024 soudní znalec Ing. Jiří Šnejdr. Poté byl žalobkyni dne 13. 11. 2024 zaslán návrh smlouvy o zřízení služebnosti za úplatu ve výši 13 600 Kč. Jelikož žalobkyně ani na tuto nabídku nereagovala, byla dne 3. 8. 2025 podána žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení. Ve správním řízení žalobkyně namítla systémovou podjatost DESÚ, a to ze stejných důvodů, jako v tomto řízení. Tato námitka podjatosti byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 1. 10. 2025, č.j. MD/57279/2025/910/3.

7. Žalobkyně ve vyvlastňovacím řízení namítla, že nebyla doložena skutečná nezbytnost předmětné přeložky inženýrské sítě, jelikož se vyvlastnitel nezabýval tím, zda je možné zvolit alternativní trasu, upravit vedení dálnice a nedoložil, že vyčerpal všechny možnosti, jak se vyvlastnění vyhnout. Rovněž namítla, že nebyly doloženy některé veřejnoprávní souhlasy. Žalovaný následně na základě žádosti vyvlastnitele rozhodl napadeným rozhodnutím o omezení vlastnického práva, proti kterému žalobkyně podala tuto žalobu. Posouzení krajským soudem Systémová podjatost 8. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno podjatým správním orgánem. Dále namítla, že námitka podjatosti byla vypořádána podjatým orgánem, který sám rozhodoval o své podjatosti.

9. Žalobkyně zopakovala, že v průběhu správního řízení namítla systémovou podjatost DESÚ, kterou zdůvodnila tak, že Ministerstvo dopravy je nadřízeným DESÚ. Ministerstvo dopravy je však zároveň zřizovatelem ŘSD, které je hlavním investorem stavby, pro jejíž účel bylo vyvlastňovací řízení vedeno. DESÚ tak rozhodoval o věci, na které měl jeho nadřízený přímý zájem. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 11. 2012, č.j. 1 As 89/2010-119, podle něhož se systémová podjatost týká nejen úředníků územních samosprávných celků, ale i státních zaměstnanců.

10. Žalobkyně v žalobě uvedla, že Ministerstvo dopravy v rozhodnutí ze dne 3. 10. 2025 námitku podjatosti vypořádalo nesprávně, jelikož popřelo samotnou možnost systémové podjatosti státních orgánů. Dle názoru žalobkyně neobstojí argumentace Ministerstva dopravy, že by museli být automaticky podjatí všichni zaměstnanci všech orgánů státní správy. Věc měla být předána k vyřízení jinému stavebnímu úřadu mimo resort Ministerstva dopravy.

11. Z rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 3. 10. 2025, č. j. MD-57984/2025-910/3, soud zjistil, že podle Ministerstva dopravy skutečnost, že DESÚ rozhoduje o žádosti Ředitelství silnic a dálnic, jehož zakladatelem je Ministerstvo dopravy, které je zároveň nadřízeným DESÚ, nezakládá podjatost ve smyslu § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Pro orgány, které vykonávají přímo státní správu (nikoliv jen přenesenou působnost) dle názoru Ministerstva dopravy neplatí automaticky závěry NSS z usnesení ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, které se týká územních samosprávných celků. Ministerstvo dopravy argumentovalo, že DESÚ je zákonem povolán k rozhodování zejména o otázkách stavebního práva a vyvlastnění pozemků k realizaci staveb státních investorů. Nadto v soustavě vyvlastňovacích úřadů neexistuje jiný orgán specializovaný v oblasti dopravních staveb. Jediným možným řešením by tedy byla atrakce, tedy že by o věci rozhodovalo přímo Ministerstvo dopravy, což by však problém žalobkyně neřešilo, ale naopak posilovalo. Ve vztahu ke konkrétním úředním osobám pak nebylo doloženo ničeho, co by dokládalo přímou osobní podjatost.

12. Podle § 14 odst. 1 s. ř., každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Podle odst. 2, úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku.

13. Krajský soud se se závěry Ministerstva dopravy ztotožňuje. Soud uvádí, že není pravdou, že argumentace Ministerstva dopravy spočívá primárně v tom, že možnost systémové podjatosti úřadu rozhodujícího v rámci výkonu státní správy je automaticky vyloučena. Ministerstvo dopravy uvedlo, že pokud je námitka podjatosti založena pouze na skutečnosti, že Ministerstvo dopravy je zakladatelem ŘSD a zároveň nadřízeným DESÚ, není námitka opodstatněná. Na podporu svého závěru pak Ministerstvo dopravy uvedlo, že citované závěry rozšířeného senátu NSS automaticky neplatí pro orgány, které přímo vykonávají státní správu. Svůj závěr podpořilo rovněž zákonnou úpravou, která DESÚ svěřuje příslušné kompetence, a dále odkazem na podobnou možnou argumentaci v rámci finanční správy. Dále poukázalo na to, že neexistuje jiné Ministerstvo dopravy, stejně jako na závěry rozkladové komise Ministerstva dopravy ze dne 13. 11. 2024 zabývající se toutéž otázkou.

14. Soud souhlasí s žalobkyní, že není důvod neaplikovat citované závěry NSS i na státní orgány, neboť i v projednávané věci je namítána systémová vazba vyplývající ze služebního či pracovního vztahu k instituci (zde zprostředkovaně) zainteresované na výsledku řízení. Rozšířený senát však zdůraznil, že „rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 správního řádu její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky.“ 15. Žalobkyně však žádné jiné okolnosti kromě samotné strukturální vazby neuvedla. Netvrdí, že by zde byla dána zvláštní povaha věci zakládající pochybnosti o nepodjatosti úředních osob. Ani soudu taková zvláštní povaha věci není z obsahu správního spisu zřejmá.

16. Soud podotýká, že ačkoliv bylo citované ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu do právního řádu zavedeno až s účinností od 1. 11. 2018, tedy v době po vydání citovaného rozsudku NSS, jsou tyto jeho závěry plně aplikovatelné i po předmětné novele, což potvrdil NSS ve svém rozsudku ze dne 2. 8. 2023, č.j. 6 As 52/2023-127, dle něhož „Důvodem vyloučení úřední osoby jsou teprve takové skutečnosti, které nasvědčují tomu, že zájem státu či územního samosprávného celku může být v dané věci prosazován právě prostřednictvím vztahu ekonomické závislosti úřední osoby na jejím zaměstnavateli. Novelu § 14 odst. 2 správního řádu je třeba chápat jako posílení důrazu právě na tyto přistupující okolnosti.“ 17. Krajský soud rovněž upozorňuje, že systémová provázanost jednotlivých subjektů, jak tvrdí žalobkyně, je v projednávané věci oslabena tím, že vyvlastnitelem je společnost T-Mobile Czech Republic, a.s., a nikoliv ŘSD. ŘSD vyvlastnitele ve vyvlastňovacím řízení pouze zastupovalo.

18. Co se týče námitky, že Ministerstvo dopravy rozhodovalo samo o své podjatosti, pak ani té nelze přisvědčit. Ministerstvo dopravy posuzovalo námitku podjatosti, kterou žalobkyně uplatnila vůči vyvlastňovacímu úřadu, kterým je DESÚ. Je přitom standardní postup, že o námitce systémové podjatosti rozhoduje nadřízený správní orgán (§ 14 odst. 5 věta třetí s. ř.).

19. Nad rámec uvedeného soud podotýká, že rozhodnutí o námitce podjatosti vydal správní orgán, který k tomu v posuzované věci nebyl věcně příslušný. Dle § 15 odst. 4 zákona o vyvlastnění totiž platí, že „Ministerstvo dopravy je nadřízeným správním orgánem Dopravního a energetického stavebního úřadu, jde-li o vyvlastnění pro účely realizace dálnice, dráhy nebo civilní letecké stavby, v ostatních případech je nadřízeným správním orgánem Ministerstvo průmyslu a obchodu.“ V projednávaném případě se nejedná o vyvlastnění pro účel realizace dálnice, ale o stavbu související. Nadřízeným orgánem, který měl o námitce podjatosti rozhodovat, je tak Ministerstvo průmyslu a obchodu.

20. Žalobkyně v žalobě neargumentovala, že rozhodnutí o námitce podjatosti vydal věcně nepříslušný správní orgán. Soud se tak zabýval tím, zdali tato vada rozhodnutí o námitce podjatosti zakládá nicotnost ve smyslu § 77 s. ř., kterou se soud zabývá i bez návrhu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.).

21. Podle § 77 s. ř., „nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný.“ Musí se tedy jednat o absolutní nedostatek věcné příslušnosti. Dle ustálené judikatury NSS (rozsudek ze dne 27. 1. 2005, č.j. 1 Afs 1/2004-58, rozsudek ze dne 23. 4. 2014, č.j. 6 Ads 87/2013-131) platí, že „absolutní nedostatek věcné příslušnosti nastává tehdy, jestliže o věci nerozhoduje orgán k tomu určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné.“ 22. Krajský soud vycházel z toho, že Ministerstvo dopravy je dle § 15 odst. 4 zákona o vyvlastnění v určitých případech nadřízeným správním orgánem DESÚ ve vyvlastňovacím řízení. Ministerstvo dopravy je tedy v řadě případů věcně příslušné k rozhodování o námitkách podjatosti DESÚ ve vyvlastňovacím řízení. Nejedná se přitom o pochybení zjevné, když je nerozpoznala žalobkyně, žalovaný ani samotné Ministerstvo dopravy. Soud proto dospěl k závěru, že nejde o případ, kdy by rozhodnutí vydal orgán, který k tomu nebyl vůbec věcně příslušný. Vada tedy nezakládá nicotnost napadeného rozhodnutí.

23. Jelikož proti této skutečnosti nesměřuje žádný žalobní bod, nemůže sama o sobě vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Pro úplnost soud dodává, že neshledal, že by uvedená vada mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť námitka podjatosti byla vypořádána věcně správně a v souladu s ustálenou judikaturou NSS. Dle názoru soudu by se tak nejednalo o důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí ani tehdy, pokud by žalobní bod proti této vadě směřoval (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2011, č.j. 2 As 60/2011 – 101).

24. Na základě výše uvedených skutečností shledal soud námitku podjatosti DESÚ nedůvodnou. Alternativní trasa 25. Žalobkyně namítla, že nebylo prokázáno, že zamýšleného účelu vyvlastnění nelze dosáhnout bez vyvlastnění jejích práv, vyvlastnitel ani žalovaný nepředložili žádnou technickou studii či posouzení variant. Nelze vyloučit, že při zvolení jiného technického řešení by k vyvlastnění vůbec nemuselo dojít. Žalovaný pouze odkázal na existenci územního rozhodnutí a na § 3 odst. 7 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „liniový zákon“), podle něhož nelze v řízení o vyvlastnění přihlížet k námitkám požadujícím změnu stavby v rozporu s územním rozhodnutím. Žalobkyně však ve správním řízení uvedla, že konkrétní přeložku lze realizovat i jiným technickým řešením v rámci téhož záměru, přičemž žalovaný se k této námitce nevyjádřil. Žalovaný reálnou nezbytnost vyvlastnění nezkoumal vůbec.

26. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 18 uvedl, že se jedná o námitku proti vydanému územnímu rozhodnutí, jelikož je vázán pravomocným územním rozhodnutím, a pokud měla žalobkyně námitky k vedení trasy, měla je uplatnit v rámci územního řízení.

27. Krajský soud o námitce uvážil takto. Jak již správní soudy opakovaně uvedly, v rámci vyvlastňovacího řízení zásadně není prostor posuzovat, zda existují alternativní varianty řešení stavebního záměru. Pokud měl vlastník pozemků námitky vůči trase stavby, měl je uplatnit v územním řízení (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 As 361/2016-75, bod 34, ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 As 187/2016-51, bod 29, ze dne 11. 8. 2021, č. j. 2 As 317/2020-41, bod 26). Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil v rozsudku ze dne 19. 1. 2022, č. j. 8 As 222/2021-45, tyto závěry byly v judikatuře částečně modifikovány v tom smyslu, že i v rámci vyvlastňovacího řízení je třeba se zabývat požadavkem vlastníka pozemků na alternativní vedení trasy (stavby), jestliže je jeho požadavek dostatečně konkrétně zdůvodněn, resp. existence dalších možných alternativ plyne z předložené projektové dokumentace (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020-66, č. 4118/2021 Sb. NSS, a ze dne 24. 11. 2021, č. j. 10 As 365/2021-94). Námitky vyvlastňované v takovém případě ale musí být dostatečně konkrétní a kvalifikované (bod 19 rozsudku NSS č. j. 8 As 222/2021-45). V projednávané věci však žalobkyně neuvedla žádnou konkrétní variantu vedení stavby ani konkrétní technické řešení, které by mohlo vést k dosažení účelu stavby bez zásahu do jejích práv. Její námitka tak zůstala v obecné rovině a nesplňuje požadavky, které judikatura NSS klade na kvalifikovaně uplatněnou alternativu. Totéž lze uvést i k námitce, že účel vyvlastnění mohl být pouze jinak technicky řešen při dodržení územního rozhodnutí – žalobkyně nenavrhla žádná konkrétní technická řešení, která by nezbytnosti vyvlastnění předcházela, pouze uvedla, že je měl zkoumat žalovaný. Ani jedna z těchto námitek proto není důvodná. Související dopady do vlastnického práva žalobkyně a rozšíření vyvlastnění 28. Žalobkyně namítla, že zřízení služebnosti bude mít rozsáhlý dopad na její vlastnické právo. V důsledku realizace záměru vznikne ochranné pásmo, současně bude žalobkyně povinna strpět vstupy a vjezdy na pozemek za účelem údržby přeložky. Podle jejího názoru tak dojde k faktickému zatížení širší části pozemku, než která byla zahrnuta do výroku o vyvlastnění. Žalovaný proto měl podle žalobkyně postupovat podle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění a rozšířit vyvlastnění i na další části pozemku, případně rozhodnout o odnětí vlastnického práva.

29. Žalovaný se k otázce ochranného pásma vyjádřil na str. 18 napadeného rozhodnutí tak, že ochranné pásmo vzniká ze zákona již dnem nabytí právní moci rozhodnutí o povolení záměru podle § 102 zákona o elektronických komunikacích. Jelikož toto pásmo vzniká nezávisle na vyvlastňovacím řízení a existovalo již před jeho zahájením, nemůže být předmětem vyvlastnění. Zároveň platí, že náhrada za omezení vlastnického práva vyplývající z ochranného pásma není součástí náhrady podle § 10 zákona o vyvlastnění.

30. Dále žalovaný na str. 21 napadeného rozhodnutí uvedl, že oprávnění vyvlastnitele vstupovat na pozemek žalobkyně přímo vyplývá z § 104 odst. 6 písm. a) a b) zákona o elektronických komunikacích. Případná újma vzniklá v důsledku těchto zásahů zakládá soukromoprávní nárok na náhradu, o němž rozhodují civilní soudy; nejde tedy o otázku, kterou by bylo možno řešit v rámci vyvlastňovacího řízení.

31. Na str. 16 napadeného rozhodnutí žalovaný dále uvedl, že aplikace § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění předpokládá splnění podmínek na straně vyvlastňované. Ta musí tvrdit a prokázat, že bez rozšíření vyvlastnění na dosud nedotčenou část pozemku nelze tuto část vůbec užívat, popřípadě ji lze užívat jen s nepřiměřenými obtížemi. Žalobkyně však netvrdila ani neprokázala, že by užívání zbylé části pozemku bylo tímto způsobem znemožněno. Podle žalovaného proto nešlo o kvalifikovanou žádost ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění. Žalovaný se na str. 16 napadeného rozhodnutí vyjádřil také ke způsobu vyvlastnění. Uvedl, že § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích předpokládá pouze omezení vlastnického práva zřízením služebnosti, nikoliv jeho odnětí.

32. K této námitce soud uvádí, že se s ní žalovaný vypořádal přesvědčivě. Žalobkyně proti důvodům, které žalovaného vedly k jeho závěrům, nijak konkrétně nebrojila, její výhrady zůstaly pouze v rovině obecné. Krajskému soudu proto nezbývá, než odpovědět rovněž v obecné rovině (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 9. 2018, č. j. 8 Afs 170/2018 – 36, bod 20), tak že ochranné pásmo vzniká ex lege podle § 102 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích dnem právní moci rozhodnutí o povolení záměru, vzniklo již před zahájením vyvlastňovacího řízení a žalobkyně s touto argumentací nijak nepolemizuje.

33. Ve vztahu k námitce týkající se vstupů a vjezdů na pozemek soud konstatuje, že odpovědnost za újmu způsobenou výkonem zákonného oprávnění vstupu se řídí občanským zákoníkem (§ 104 odst. 15 zákona o elektronických komunikacích). Nejde tedy o otázku, která by mohla být řešena ve vyvlastňovacím řízení. Žalovaný rovněž nepochybil, pokud neomezil vlastnické právo žalobkyně zřízením služebnosti cesty za účelem vstupu a vjezdu na pozemek, neboť oprávnění vstupu a vjezdu je dáno přímo zákonem; jeho duplicitní vyjádření formou služebnosti by bylo nadbytečné. Nelze proto dovozovat, že žalovaný měl do vyvlastnění zahrnout každou část pozemku, na kterou může vyvlastnitel při údržbě vstupovat. Toto oprávnění není předmětem vyvlastňovacího řízení, nýbrž zákonným oprávněním podle zákona o elektronických komunikacích; případná újma způsobená jeho výkonem se nahrazuje v soukromoprávním režimu.

34. Podle § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění platí, že „Není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i když není nezbytné k dosažení daného účelu.“ O rozšíření vyvlastnění tak lze uvažovat pouze tehdy, pokud by v důsledku vyvlastnění části pozemku nebylo možné zbylou část pozemku užívat vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi. Žalobkyně však ve správním řízení netvrdila ani neprokázala, že by právě v důsledku zřízení služebnosti nebylo možné zbylou část pozemku tímto způsobem užívat. Uvedla pouze, že zbytek pozemku bude omezen ochranným pásmem vedení. Takové tvrzení však samo o sobě nenaplňuje podmínky § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění.

35. Žalobkyně se dále domáhala toho, aby namísto omezení vlastnického práva došlo k jeho odnětí, které je pro ni výhodnější. Žalobkyně tuto svou námitku ponechala zcela v rovině obecného konstatování, aniž by reagovala na výslovnou argumentaci žalovaného a aniž by jakkoliv specifikovala výhody omezení vlastnického práva formou jeho odnětí. Krajský soud tedy konstatuje, že § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích upravuje omezení vlastnického práva zřízením služebnosti, nikoliv jeho odnětí. Shodně uvedl zdejší soud v bodě 30 výše citovaného rozsudku ze dne 26. 3. 2026.

36. Z výše uvedených důvodů soud shledal tuto žalobní námitku nedůvodnou. Nedostatek negociačního procesu 37. Žalobkyně namítla, že vyvlastnitel nesplnil řádně svou nabídkovou povinnost, jelikož návrh smlouvy o zřízení služebnosti byl založen na vadném ocenění, což představuje neodstranitelnou vadu řízení. Vyvlastnitel jí zaslal návrh smlouvy o zřízení věcného břemene a přiložil znalecký posudek, obsah nabídky však byl natolik vadný, že ji nebylo možné přijmout. Znalecký posudek vycházel z cenové úrovně v roce 2024, avšak v roce 2025 došlo k výraznému nárůstu cen. Namísto předložení nového znaleckého posudku či jeho aktualizace vyvlastnitel předložil pouze prohlášení znalce o platnosti posudku. Návrh smlouvy tak nebyl řádný, a tudíž nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění.

38. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 19–21 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že vyvlastnitel dodržel negociační proces před podáním žádosti o vyvlastnění, jelikož žalobkyni nejprve nabídl úplatu v paušální výši 10 000 Kč a následně úplatu ve výši osminásobku znalecky určené částky 1 700 Kč, tedy 13 600 Kč. Poté, co žalobkyně žádnou z těchto nabídek nepřijala, podal vyvlastnitel žádost o vyvlastnění. Podle žalovaného tak byla splněna podmínka pro vyvlastnění; skutečnost, že se vyvlastnitel a vyvlastňovaná nedohodli na výši úplaty, nepředstavuje nedostatek negociačního procesu.

39. Soud považuje za rozhodující odlišit otázku, zda byl učiněn řádný pokus o smluvní získání potřebných práv, od otázky, zda navržená výše úplaty odpovídala představě žalobkyně o přiměřené náhradě. Samotný nesouhlas vyvlastňovaného s výší nabídnuté úplaty totiž ještě neznamená, že návrh smlouvy nebyl řádný nebo že nebyla splněna podmínka podle § 5 zákona o vyvlastnění.

40. Ze správního spisu soud zjistil, že znalecký posudek soudního znalce Ing. Jiřího Šnejdra obsahuje zákonem vyžadované náležitosti. Znalec v něm popsal použitý postup, odůvodnil své závěry, určil obvyklou cenu zřizované služebnosti ve výši 1 700 Kč a připojil prohlášení, že si je vědom následků podání vědomě nepravdivého posudku. Soud proto nemá pochybnost o tom, že z formálního hlediska jde o řádný znalecký posudek. Žalobkyně přitom ve vyvlastňovacím řízení nevyužila možnosti předložit vlastní znalecký posudek a omezila se pouze na obecné tvrzení, že posudek vyvlastnitele je vadný.

41. Pokud žalobkyně spatřovala vadu řízení v tom, že vyvlastnitel nepředložil nový znalecký posudek ani jeho aktualizaci a doložil pouze prohlášení znalce o platnosti závěrů posudku z roku 2024, uvádí soud, že povinné náležitosti a přílohy žádosti o vyvlastnění jsou stanoveny v § 18 zákona o vyvlastnění. Podle tohoto ustanovení je znalecký posudek povinnou přílohou žádosti pouze tehdy, byl-li vyhotoven na žádost vyvlastňovaného; v ostatních případech se v řízení prokazuje zejména splnění podmínek podle § 5 zákona o vyvlastnění, tedy že se vyvlastnitel pokusil získat vyvlastňovaná práva smlouvou. Podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění je vyvlastnitel povinen k návrhu smlouvy připojit znalecký posudek, podle něhož navrhl vyvlastňovanému cenu za získání potřebných práv. Podle § 20 odst. 1 téhož zákona se pak v případě, že vyvlastňovaný vlastní znalecký posudek nepředloží, stanoví náhrada za vyvlastnění právě podle znaleckého posudku přiloženého vyvlastnitelem k návrhu smlouvy před zahájením vyvlastňovacího řízení.

42. Ze správního spisu plyne, že znalecký posudek byl vyhotoven dne 31. 5. 2024 a návrh na uzavření smlouvy byl žalobkyni zaslán dne 13. 11. 2024. Následně mezi účastníky probíhala jednání o smluvních podmínkách. Žádost o vyvlastnění byla podána dne 3. 8. 2025 poté, co vyvlastnitel dospěl k závěru, že další jednání jsou bezpředmětná.

43. Zákon nestanoví lhůtu, v níž musí být po neúspěšném pokusu o uzavření smlouvy podána žádost o vyvlastnění. Nelze sice obecně vyloučit situaci, kdy by časový odstup mezi vyhotovením znaleckého posudku a zasláním návrhu smlouvy, případně mezi vyhotovením posudku a podáním žádosti o vyvlastnění, byl natolik dlouhý, že by cena uvedená v posudku již zjevně neodpovídala aktuálním cenovým poměrům. O takový případ však v projednávané věci nejde. Mezi vyhotovením znaleckého posudku a podáním žádosti o vyvlastnění uplynulo méně než rok a tři měsíce. Soud neshledává, že by za takto krátkou dobu došlo k takovému růstu cen, který by sám o sobě zpochybňoval použitelnost posudku. Žalobkyně navíc na podporu svého tvrzení o neaktuálnosti posudku neoznačila žádný konkrétní důkaz. Stejně tak nespecifikovala, z jakého důvodu by nebylo možné vycházet z prohlášení znalce o platnosti závěrů posudku; krajskému soudu přitom žádné takové důvody zřejmé nejsou. Žalovaný tedy nepochybil, pokud ve vyvlastňovacím řízení vycházel ze znaleckého posudku ze dne 31. 5. 2024.

44. Soud tedy souhlasí s žalovaným, že neúspěch jednání mezi účastníky byl dán především rozdílnou představou o výši úplaty, nikoli absencí řádného pokusu o smluvní vypořádání. Jak dovodil NSS v rozsudku ze dne 11. 7. 2012, č.j. 1 As 28/2007-126, pokud se pro výrazný rozdíl v představě o výši úplaty nepodaří dosáhnout uzavření smlouvy mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným, jsou zákonné podmínky pro zřízení věcného břemene splněny. Opačný výklad, podle něhož by muselo dojít ke shodě na výši úplaty, by ve svém důsledku popíral samotný institut vyvlastnění.

45. Pokud tedy žalobkyně ve skutečnosti brojí proti výši náhrady za vyvlastnění, jde o otázku, kterou je třeba uplatnit postupem podle § 28 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003-125).

46. Soud tedy nepovažuje námitku nedostatku negociačního procesu za důvodnou. Předčasnost rozhodnutí o vyvlastnění 47. Žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí je předčasné, jelikož v době jeho vydání nebylo postaveno najisto, že účel vyvlastnění může být uskutečněn. Není jednoznačné, zda je územní rozhodnutí z roku 2020 dostatečné pro stavbu samostatné přeložky; nadto nebyly ve správním řízení doloženy klíčové souhlasy a stanoviska dotčených orgánů. Například ochrana ZPF chrání také veřejný zájem, a tudíž při absenci závazného stanoviska nelze tvrdit, že veřejný zájem na realizaci stavby přeložky převažuje nad zájmem na ochraně půdy. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 19 uvedl, že dle jeho právního názoru stavební objekt nepotřebuje samostatné stavební povolení, neboť je zahrnut v územním rozhodnutí Úřadu městské části Praha 22 ze dne 30. 7. 2020, č.j. P22 7892/2020 OV 04, vydaném pro celou stavbu včetně tohoto objektu.

48. Soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno „z důvodu uskutečnění elektronické komunikační sítě SO 455.3 rezerva T-MOBILE (rezervní chráničky)“ (str. 1 napadeného rozhodnutí). Soud dále zjistil, že v územním rozhodnutí Úřadu městské části Praha 22 ze dne 30. 7. 2020, č.j. P22 7892/2020 OV 04, je na str. 4 uvedeno, že druhem a účelem umisťované stavby jsou stavba dopravní a technické infrastruktury a stavby doplňkové. Je zde explicitně uvedeno, že stavba obsahuje „elektro a sdělovací objekty“. Na str. 16–17 je pak výslovně uvedeno „SO 455.3 rezerva T-MOBILE (rezervní chráničky) – Podél trasy přeložek dálkových optických kabelů Net4Gas (SO 452.1) a Dial Telecom (SO 453) budou trubky HDPE 40 jako rezerva. Trasa končí u ulice Přátelství, kde se připojí k trase trubek T-Mobile (SO 455.3). Trasa bude v souběhu s trasou trubek, které budou uloženy pro přeložku Cetin, a.s.“.

49. Z výše uvedeného je zřejmé, že citované územní rozhodnutí zahrnuje jak stavbu dálnice, tak stavbu přeložky vedení elektronických komunikací, neboť stavební objekt SO 455.3 je v něm výslovně uveden. Pokud žalobkyně argumentuje, že na základě rozhodnutí o umístění stavby není možné stavbu realizovat, neboť je nutné vyčkat na stavební povolení, uvádí soud, že § 18 odst. 3 písm. b) zákona o vyvlastnění ve znění účinném do 31. 12. 2023 vyžadoval připojení územního rozhodnutí, nikoliv stavebního povolení. Provedená novelizace účinná od 1. 1. 2024 tento požadavek nahradila rozhodnutím o povolení záměru nikoliv proto, že by měla v úmyslu zpřísnit podmínky pro vyvlastnění, ale proto, že ke dni 1. 1. 2024 nabyl účinnosti zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, který pojem „rozhodnutí o povolení záměru“ zavedl. To plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 284/2021 Sb., v níž je uvedeno: „Změna souvisí s novou terminologií v návrhu nového stavebního zákona. Povolení záměru nahrazuje stávající územní rozhodnutí, které je povinnou součástí žádosti o vyvlastnění.“ Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí o umístění stavby vydané před 1. 1. 2024 je dostatečným podkladem pro podání žádosti o vyvlastnění. Žalovaný tedy dospěl ke správnému závěru, že pro účel vyvlastnění nebylo třeba samostatné stavební povolení.

50. K námitce žalobkyně, že ve spise absentují klíčová stanoviska dotčených orgánů, žalovaný na str. 19 napadeného rozhodnutí uvedl, že zákon o vyvlastnění nestanoví tato stanoviska jako povinnou součást návrhu na vyvlastnění, neboť jejich posouzení již náleží do územního řízení. S touto argumentací se soud ztotožňuje. Pokud žalobkyně namítá, že při absenci souhlasu např. orgánu ochrany ZPF nelze dovozovat převahu veřejného zájmu na realizaci přeložky nad veřejným zájmem na ochraně ZPF, považuje soud tuto námitku za nedůvodnou. V rámci vyvlastňovacího řízení je totiž poměřován veřejný zájem na uskutečnění stavby s individuálním zájmem na zachování dosavadních vlastnických vztahů. Otázka ochrany ZPF je předmětem posouzení ve stavebních a navazujících povolovacích řízeních; ve vyvlastňovacím řízení již není samostatně poměřována. Vážením veřejného zájmu na realizaci stavby proti veřejnému zájmu na ochraně ZPF se zabývá stavební (resp. územní) řízení, zatímco ve vyvlastňovacím řízení dochází výlučně ke střetu a poměřování zájmu veřejného a soukromého. K závěru, že ve vyvlastňovacím řízení dochází k poměřování individuálních práv vyvlastňovaného s veřejným zájmem, dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2763/21.

51. Pokud se jedná o riziko, že ke stavbě přeložky vůbec nedojde, a tudíž bude vlastnické právo žalobkyně omezeno zbytečně, uvádí soud, že žalobkyně je proti nečinnosti vyvlastnitele chráněna § 26 odst. 1 zákona o vyvlastnění, který jí umožňuje v případě, že k realizaci stavby v určené lhůtě nedojde, požádat o zrušení vyvlastnění, čímž dojde k obnově vlastnických vztahů před rozhodnutím o vyvlastnění. V takovém případě by žalobkyně měla právo na náhradu vzniklé škody podle soukromoprávních předpisů v souladu s § 27 zákona o vyvlastnění. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 765/2024, „je tedy zřejmé, že stanovením povinnosti náhrady škody pro tyto případy sledoval zákonodárce určitý postih vyvlastnitele za jeho liknavost či nedbalost při postupu ve vyvlastňovacím řízení. V případě třetí skutkové podstaty náhrady podle § 27 zákona o vyvlastnění připadá v úvahu širší paleta možné škody, například může v období mezi vyvlastněním a jeho zrušením ujít vyvlastňovanému zisk nebo může být v tomto období vyvlastňovaná věc znehodnocena.“ Zákon tedy pro takový případ poskytuje žalobkyni prostředek ochrany i nárok na náhradu případně vzniklé škody. Nelze proto dovozovat, že by samotné riziko neuskutečnění stavby činilo rozhodnutí o vyvlastnění předčasným. Soud proto ani tuto námitku neshledal důvodnou. Závěr a náhrada nákladů řízení 52. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně v řízení úspěšná nebyla a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. V Ostravě dne 31. července 2026 Mgr. Jiří Gottwald předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje