57 Co 10/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení oprávněnosti výpovědi z nájmu k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2025, č. j. 26 C 205/2025-57

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neoprávněnosti výpovědi ze dne 19. 6. 2024 (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15 212 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je vedena v příslušném veřejném rejstříku jako vlastnice nemovitosti, ve které se nachází byt, který byl žalobci na základě nájemní smlouvy z 15. 7. 2002 pronajat do 15. 7. 2042. Výpověď z nájmu byla žalovanou sepsána 19. 6. 2024 a téhož dne byla žalobci odeslána doporučenou zásilkou na adresu trvalého pobytu a bydliště žalobce (uvedenou v záhlaví). Žalobce si zásilku nepřevzal ani nevyzvedl v úložní době, pročež se žalované vrátila zpět. Výpověď se dostala do dispoziční sféry žalobce, přičemž žaloba byla sepsána až 9. 6. 2025.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přičemž zdůraznil, že dvouměsíční zákonem stanovená lhůta pro podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi je prekluzivní a nelze ji prominout, a protože toto právo žalobci zaniklo, žalobu zamítl. Přesto se in eventum (bez významu na rozhodnutí ve věci samé) vyjádřil k tomu, že má výpověď za dostatečně určitou. Dále odmítl opodstatněnost argumentace, že žalobci mělo být jednostranné hmotněprávní jednání (výpověď) doručena do datové schránky, potažmo, že by žalovaná jakkoliv porušila povinnosti v souvislosti s vyúčtováním služeb, pročež by byl dán rozpor s dobrými mravy.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela. Nesouhlasil s posouzením opožděnosti žaloby. Zopakoval tvrzení, že výpověď se dostala do jeho dispoziční sféry nejdříve až 14. 5. 2025, o její existenci se dozvěděl prostřednictvím svého zástupce, a to v rámci jednání konaného téhož dne ve věci vyklizení nemovitostí. Soudu prvního stupně vytkl, že napadený rozsudek řádně neodůvodnil, rozhodnutí není přezkoumatelné a jeho paušální úvahy pak nevycházejí z provedeného dokazování, pročež žalobci bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Zejména soudu prvního stupně vytkl, že neuvedl, od kterého konkrétního dne začala lhůta k podání žaloby běžet. V tomto sporu jde přitom o základní zjištění. Dále se v odvolací argumentaci zaobíral jednáním žalované, a to s přihlédnutím k řízení o vyklizení, se závěrem, že v tomto širším kontextu se sama argumentačně popírá. Konečně prosazoval názor, že pokud v řízení o vyklizení sama (nynější) žalovaná existenci nájemního vztahu odmítá, jde z její strany – ve vztahu k vymezeným důvodům výpovědi – za postup amorální, nemíněný vážně; až do současnosti se nechovala jako vlastnice, veškeré náklady s péčí o předmět nájmu nesl žalobce. Opakovaně se vyjádřil k tomu, proč má výpověď za neplatnou. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru o opožděnosti žaloby, měl v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), s tím strany seznámit a žalobce vyzvat k tvrzení o naléhavém právním zájmu. Absence tohoto postupu zakládá překvapivost rozhodnutí, která jej zkracuje na jeho právech. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce se žalobou doručenou soudu 10. 6. 2025 domáhal přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu nemovitostí, a to pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je rodinný dům č. p. , hodnota, , a pozemků parc. č. , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v katastrálním území , adresa, , neboť v 1. patře rodinného domu se nachází byt, který žalobce užívá na základě nájemní smlouvy z , datum, , když nájem byl sjednán na dobu 40 let. Uvedl, že má za to, že výpověď je neoprávněná (neurčitá), má též formální vady a současně namítl, že je rozporná s dobrými mravy.

8. Žalovaná v procesní obraně předně poukázala na okolnosti, za kterých nemovitosti nabyla (na základě veřejné dobrovolné dražby v rámci insolvenčního řízení matky žalobce) a obstrukce, ke kterým se žalobce uchýlil. Odmítla, že by byla výpověď neurčitá či z jiného důvodu neoprávněná a (zejména) že ji nelze věcně přezkoumat, neboť je opožděná.

9. Odvolací soud nepřehlédl, že zástupce žalobce podáním doručeným soudu 25. 3. 2026 požádal o odročení jednání, které se mělo konat následujícího dne, a to pro akutní onemocnění zástupce, avšak žádost nepovažoval za důvodnou, jelikož nebyla opřena o důležitý důvod. Soudní praxe je ustálena v závěru, že v případě dalšího zástupce účastníka – , tituly před jménem, , jméno FO, se v řízení nechal zastoupit , tituly před jménem, , jméno FO, (viz plná moc na č. l. 53) – jde o důležitý důvod pro odrok jednání jen tehdy, pokud se překážka nebo jiná okolnost vyžadující odročení jednání, týká obou, tj. jak zástupce, tak dalšího zástupce, což v posuzované věci nenastalo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 3 As 23/2016). Překážka pro odrok, která by se týkala dalšího zástupce nebyla soudu sdělena, a proto se nařízené jednání dne 26. 3. 2026 konalo (v nepřítomnosti obou procesních stran a jejich zástupců, jelikož ani žádost žalované strany, která si sama po zaslání lékařské zprávy zástupce žalobce vyhodnotila „pravděpodobnost“ odročení, aby nemusela zbytečně cestovat z , adresa, k procesnímu soudu, nemohla být vyhodnocena jako důvodná).

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] s tím, že z materializovaného výstupu aplikace „Sledování zásilek“ (RR793376011CZ – týkající se první zásilky s výpovědí) bylo zjištěno datum jejího uložení, a sice 21. 6. 2024 [k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4433/2014].

11. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

12. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018, uvedl, že § 2286 odst. 2 o. z. je třeba vykládat ve spojení s § 2290 o. z. a že poučení nájemce o jeho právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu soudem, je jednou z podstatných náležitostí výpovědi a jeho absence způsobuje (absolutní) neplatnost výpovědi. Smyslem poučení podle § 2286 odst. 2 o. z. je ochrana nájemce, který na základě tohoto poučení musí získat nejen vědomost o svém právu domáhat se u soudu přezkoumání oprávněnosti výpovědi, ale také o lhůtě, ve které může nájemce své právo u soudu uplatnit (do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla). Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, kde již výslovně uzavřel, že obsahovou náležitostí výpovědi pronajímatele je nejen poučení nájemce bytu o právu navrhnout soudní přezkum oprávněnosti výpovědi, ale i poučení o lhůtě, v jaké má žalobu podat, jinak je výpověď absolutně neplatná. Tento požadavek je odůvodněn zejména tím, že lhůta k uplatnění návrhu u soudu je svým charakterem hmotněprávní prekluzivní, tedy lhůtou, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Ke stejnému závěru dospěla i komentářová literatura [srov. shodně Hulmák M. a kol., Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 452-455, nebo Janoušková M. in: Petrov, J. a kol., Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, Forma a podstatné náležitosti výpovědi (§ 2286)].

13. Účinnost adresných jednostranných právních jednání, jakým je i výpověď z nájmu (bytu), předpokládá doručení tohoto projevu vůle adresátovi (§ 570 odst. 1 o. z.). Ustálena je rozhodovací praxe dovolacího soudu v možnosti aplikace závěrů, ke kterým dospěl při výkladu dispoziční sféry i pro současné právní poměry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 198/2017, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3716/2018, či ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018 nebo ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2536/2023). Tudíž i nyní platí, že je rozhodné, zda nepřítomná osoba měla možnost seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i ty případy, kdy doručením zásilky obsahující projev vůle (výpověď), do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011).

14. V posuzované věci je proto významné, že žalobce měl objektivní příležitost seznámit se s doručovanou zásilkou, jejímž obsahem byla výpověď z nájmu datovaná 19. 6. 2024 od 21. 6. 2024, tedy od okamžiku oznámení o uložení zásilky [skutečnost, že by se žalobce na uvedené adrese nezdržoval (či mu bránil jiný důvod) nebyla do nastoupení koncentrace ani tvrzena; ostatně nelze přehlédnout, že se žalovaná musí domáhat u soudu vyklizení], což je rozhodný okamžik pro počátek běhu 2 měsíční lhůty, jejíž konec v souladu s § 605 odst. 2 o. z. připadl na 21. 8. 2024, a pokud žaloba na neoprávněnost výpovědi byla soudu doručena až 10. 6. 2025, je zcela zjevné, že je opožděná. Protože právo na přezkum oprávněnosti výpovědi zaniklo, nelze se výpovědí meritorně zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021).

15. Přestože je nutno připustit, že se soud prvního stupně k okamžiku rozhodnému pro počátek běhu prekluzivní lhůty výslovně nevyjádřil, nelze napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Protože odvolatel nejen mohl brojit (uvést odvolací argumenty) proti napadenému rozhodnutí, nýbrž proti němu brojil, a to bez jakéhokoliv omezení prosazoval závěr o – dle něj – včasné žalobě, je namístě odmítnout i tuto jeho část odvolací argumentace.

17. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

18. Postavil-li soud prvního stupně rozhodnutí o zamítnutí žaloby na závěru o její opožděnosti, nebylo ani na místě, aby se jí věcně zabýval, což jednak znamená, že žalobce se mýlí, má-li za to, že se měl soud zabývat i ostatními jeho „námitkami“, jednak to vymezuje rozsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť mimoběžnými argumenty žalobce [týkajícími se merita věci (včetně rozporu s dobrými mravy)] se pro jejich bezvýznamnost nelze zabývat (pro rozpor s principem prevalence ekonomie řízení); žalobci právo na přezkum zaniklo.

19. Žalobce dezinterpretuje závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021, neboť přehlíží, že vychází ze závěru, že je-li posouzení platnosti právního jednání otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto jednáním založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., což se týká i sporu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Žádné poučení v dané situaci v úvahu nepřichází.

20. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného nálezovou judikaturou, která překvapivost spatřuje v tom, že účastník řízení je zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat k otázce, jež je z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzována (k tomu srov. například rozsudek ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012, či jeho nález ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73), což se nestalo, neboť k zásadní otázce opožděnosti argumentoval a možnost přednést argumentaci i k naléhavému právnímu zájmu, byť před odvolacím soudem mu upřena též nebyla.

21. Odvolací soud proto dodává, že v posuzované věci žalobce nemohl být úspěšný ani s určením neplatnosti výpovědi založeném na jiných důvodech, zejména zdánlivosti tohoto právního jednání, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu.

22. Protože napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně, tj. co do výsledku, správný, byl podle § 219 o. s. ř., aniž by byl pro absenci jakékoliv argumentace přezkoumáván nákladový výrok (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st.60/24, bod 30), potvrzen.

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 151 odst. 2 in fine o. s. ř., neboť úspěšné žalované v této fázi řízení účelně vynaložené náklady na uplatnění svého práva prokazatelně nevznikly.