57 CO 111/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Jany Bojkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa za kterou jedná organizační složka anonymizováno 5 slov správní orgán , IČO sídlem adresa adresa pro doručování: adresa , PSČ obec obec o zaplacení 1.505.295 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 3. 2021, č. j. 8 C 84/2020-145, ve spojení s opravným usnesení okresního soudu ze dne 21. 4. 2021, č. j. 8 C 84/2020-150 doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 8 C 84/2020-190 Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. výroku -) pokud byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3.117 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 23. 7. 2020 do zaplacení, potvrzuje, -) pokud byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.178 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 23. 7. 2020 do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, -) pokud byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22.000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 23. 7. 2020 do zaplacení, a v odstavci III. výroku o nákladech řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27.295 Kč s 8,25% p. a. úrokem z prodlení z částky 27.295 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci další částku ve výši 1.478.000 Kč s 8,25% p. a. úrokem z prodlení z této částky od 23. 7. 2020 do zaplacení, zamítl (odstavec II. výroku), dále doplňujícím rozsudkem žalované uložil, aby zaplatila žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 46.787 Kč od 23. 7. 2020 do 29. 9. 2020 do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku doplňujícího rozsudku). Žalované dále uložil povinnost zaplatit žaobci na náhradě nákladů řízení částku 21.780 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení] (odstavec III. výroku).

2. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, kterým napadla výrok v odstavci I., kterým byla zavázána zaplatit žalobci 27.295 Kč s 8,25% p. a. úrokem z prodlení a výrok o náhradě nákladů řízení. Odvoláním nebyl napaden výrok doplňujícího rozsudku, kterým byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 46.787 Kč od 23. 7. 2020 do 29. 9. 2020. Žalovaná soudu I. stupně vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nesprávných závěrech ze skutkových zjištění (odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.). Žalovaná uvedla, že usnesení Policie České republiky, [stát. instituce], územního odboru [obec] ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPZ-9942-43/TČ-2017-151581, lze považovat za nezákonné rozhodnutí, a že se za způsobenou újmu žalobci omluvila. Konstatovala, že žalobci byla žalovanou přiznána na náhradě nákladů právního zastoupení částka ve výši 46.787 Kč, žalobce vzal žalobu částečně zpět co do částky 46.787 Kč, a ohledně této částky bylo řízení zastaveno. Žalovaná žalobci nepřiznala náhradu nákladů právního zastoupení za 2 úkony právní služby v celkové výši 5.295 Kč, tj. odměnu za účast právního zástupce žalobce při podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2017 ve výši 1.500 Kč, včetně jednoho režijního paušálu á 300 Kč, cestovné motorovým vozidlem dne 12. 4. 2017 ve výši 376 Kč, náhradu za promeškaný čas dne 12. 4. 2017 ve výši 400 Kč a DPH ve výši 541 Kč, a dále odměnu za sepis návrhu na doplnění důkazů ze dne 21. 1. 2018 ve výši 1.500 Kč včetně jednoho režijního paušálu á 300 Kč a DPH ve výši 378 Kč. Předmětem řízení zůstalo zaplacení částky 1.505.295 Kč s příslušenstvím představující nárok na náhradu nákladů obhajoby v trestním řízení ve výši 5.295 Kč s příslušenstvím a nárok zadostiučinění ve výši 1.500.000 Kč s příslušenstvím za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaná má za to, že soud I. stupně žalobci přiznal náklady obhajoby v trestním řízení ve výši 5.295 Kč v rozporu s ust. § 31 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť náklady musí být vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo náprav nesprávného úředního postupu. Nezákonným rozhodnutím je v daném případě usnesení Policie ČR, [krajské ředitelství], územního odboru [obec] ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPZ-9942-43/TČ-2017-151581, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Žalovaná namítá, že nárok žalobce na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu dne 12. 4. 2017 v částce 3.117 Kč (tj. účast zástupce žalobce při podání vysvětlení ve výši 1.500 Kč, režijní paušál á 300 Kč, cestovné motorovým vozidlem dne 12. 4. 2017 ve výši 376 Kč, náhrada za promeškaný čas dne 12. 4. 2017 ve výši 400 Kč a DPH ve výši 541 Kč) není v příčinné souvislosti s posuzovaným trestním stíháním, neboť k úkonu obhajoby došlo před zahájením trestního stíhání (před vydáním usnesení Policie ČR, [krajské ředitelství], územního odboru [obec] ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPZ-9942-43/TČ-2017-151581). Vzhledem k tomu, že úkon„ účast při podání vysvětlení“ časově předcházel vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, které je v daném případě nezákonným rozhodnutím a odpovědnostním titulem, nelze tento náklad obhajoby považovat za náklad účelně vynaložený na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná považuje za nutné uvést, že tento výdaj by žalobci vznikl i pokud by prověřování daného skutku skončilo odložením věci. Dále má za to, že žalobci neměla být přiznána ani náhrada nákladů trestního řízení za„ návrh na doplnění důkazů ze dne 21. 1. 2018“ v částce 2.178 Kč. U tohoto úkonu není sporu, že vznikl v souvislosti s trestním stíháním, žalovaná má však za to, že návrh na doplnění důkazu, který je prostým výčtem jmen a adres navrhovaných svědků bez toho, že by obsahoval nějaký právní rozbor ve věci samé, není dle judikatury vážící se k advokátnímu tarifu (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 28/2004) samostatným úkonem právní služby ve smyslu § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za který by měla náležet mimosmluvní odměna. Tomuto podání předcházelo dne 4. 1. 2018 hlavní líčení, u kterého mohly být důkazy navrženy. Tento úkon nesplňuje podmínku účelně vynaloženého nákladu řízení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím žalovaná uvádí, že se nejedná o vyvratitelnou domněnku, že dotčené osobě byla způsobena nemajetková újma, jak je tomu u nároku za nepřiměřenou délku řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). U nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, musí být újma nejen tvrzena, ale i prokázána. Vznik nemajetkové újmy nelze presumovat, ale prokazovat, jakož i intenzitu újmy odůvodňující peněžité zadostiučinění. Je tak na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Při stanovení formy či výše zadostiučinění je nutné vycházet z kritérií stanovených Nejvyšším soudem ČR (zejména v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012 a sp. zn. 30 Cdo 3870/2012 ze dne 26. 11. 2013), tj. z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Dále je nutné vzít v úvahu okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i okolnosti, jež zahájení trestního stíhání předcházelo. K prvnímu kritériu žalovaná uvádí, že žalobce byl stíhán pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody v délce 6 měsíců až 5 let nebo peněžitý trest. Trestní stíhání bylo vedeno pro jednání, s nímž není spojeno výrazné společenské odsouzení, jak tomu bývá u trestných činů proti životu a zdraví. Vazba na žalobce nebyla uvalena, žalobce byl stíhán po celou dobu trestního stíhání na svobodě. K druhému kritériu (délce trestního stíhání) žalovaná uvádí, že trestní stíhání trvalo 2 roky, 2 měsíce a 2 dny. Takovou délku trestního stíhání nelze považovat za déle trvající. Pokud jde o třetí kritérium (následky v osobnostní sféře poškozené osoby), pak žalobce v řízení neprokázal, že v důsledku trestního stíhání nebyl Okresním soudem v Žilině jmenován likvidátorem [právnická osoba] [právní forma], že v souvislosti s trestním řízením nemohl kandidovat ve volbách v roce 2018, že ho trestní stíhání zasáhlo po stránce psychické, že došlo k narušení vztahů mezi přáteli a sousedy. Samotná tvrzení žalobce bez prokázání jednotlivých zásahů do osobnostní sféry žalobce nejsou schopna odůvodnit zaplacení peněžité částky jako náhrady nemajetkové újmy, ani to, že vzniklá újma byla natolik zásadní a natolik intenzivní, že je na místě ji odškodnit v penězích. Soud je při úvaze o odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnostní fyzické osoby došlo. Zvažovány mají být zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivů na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života apod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvádí, že pokud jde o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, pak jejich forma a případně výše musí odpovídat intenzitě zásahu. Míra této intenzity bude dána vždy především tím, zda dané trestní stíhání bylo spojeno s omezením osobní svobody obviněného či nikoli, dále tím, v jakém postavení - ve smyslu sociálních vazeb - se v době zásahu obviněný nacházel, jaké publicity se trestnímu stíhání dostalo. Zda se v případě obviněného jednalo o osobu bezúhonnou či naopak osobu mající kriminální minulost, jakož i na plnění veškerých kritérií, s nimiž pracuje soudní judikatura ve věcech odškodňování nemajetkové újmy způsobené porušením osobnostních práv. Soud I. stupně dospěl k závěru, že je nepochybné, že každé trestní stíhání negativně zasáhne do osobnostní sféry poškozeného, avšak pokud jde o prokázání nemajetkové újmy (jednotlivých zásahů do osobnostní sféry žalobce) a jejího rozsahu, pak tato je dle soudu minimální. V daném případě nebyl prokázán žádný vážnější zásah do osobnostních práv žalobce, žalobce neprokázal, že intenzita zásahu, k níž v důsledku nezákonného trestního stíhání mělo dojít, byla tak mimořádná, že by nebylo postačující odškodnění ve formě konstatování porušení práva žalobce a vyslovena omluva, a v této souvislosti žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR je při stanovení výše zadostiučinění nutné provést také srovnání s případy, které se v projednávanou věcí v podstatných znacích shodují a v odůvodnění rozhodnutí má soud vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Soud I. stupně rovněž dostatečně neodůvodnil, zda se projednávaná věc v podstatných znacích shoduje se dvěma případy, které byly soudu předloženy, a ani nevysvětlil, jakým způsobem se případně společné znaky promítly do stanoveného zadostiučinění. Dle žalované konstatování porušení práva ve spojení s omluvou v projednávané věci je dostačující zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy a poskytnuté peněžité zadostiučinění v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

3. Žalobce se k odvolání žalované písemně nevyjádřil. U jednání jeho zástupce navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu v napadené části potvrzen jako věcně správný.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavci I. výroku dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. na základě včas podaného odvolání žalované jako oprávněné osoby a současně výrok o náhradě nákladů řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné.

5. Především je důvodná námitka žalované, že žalobci neměla být přiznána náhrada nákladů trestního řízení za návrh na doplnění důkazu ze dne 21. 1. 2018 v částce 2.178 Kč Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalované, že návrh, který je prostým výčtem jmen a adres navrhovaných svědků bez toho, že by obsahoval nějaký právní rozbor ve věci samé, není samostatným právním úkonem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za který by měla advokátu žalobce náležet mimosmluvní odměna (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 28/2004 nebo shodně rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem 6 To 99/2021). Nárok na 2.178 Kč (tj. odměna 1.500 Kč, režijní paušál 300 Kč a 21 % DPH 378 Kč) proto není důvodný.

6. Důvodná však není námitka žalované ve vztahu k úkonu„ účast při podání vysvětlení“, a to s ohledem na význam podání vysvětlení v trestním řízení pro přípravu budoucí obrany v trestním řízení. Odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, v němž je mj. uvedeno:„ Spojují-li obecné soudy odpovědnost státu za újmu způsobenou jednotlivci v trestním řízení striktně s vydáním usnesení o zahájení trestní stíhání, aniž by s ohledem na specifické okolnosti věci zohlednily negativní následky způsobené mu v přípravné fázi trestního řízení, postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod příliš formalisticky a nesouladně se smyslem a účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“. Odvolací soud proto shodně s okresním soudem považuje tento úkon za účelně vynaložený.

7. Z výše uvedeného důvodu byl rozsudek okresního soudu ve vztahu k částce 3.117 Kč (sestávající se z odměny advokáta 1.500 Kč, režijního paušálu 300 Kč, náhrady cestovného 376 Kč, náhrady za ztrátu času 400 Kč a 21 % DPH 541 Kč) potvrzen jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., a to společně s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % za dobu od 23. 7. 2020 do zaplacení (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a ve vztahu k částce 2.178 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 23. 7. 2020 do zaplacení, změněn tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

8. Dále byla předmětem řízení částka 22.000 Kč představující nárok na náhradu nemajetkové újmy s úrokem z prodlení za dobu od 23. 7. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek je v této části nepřezkoumatelný.

9. Okresnímu soudu je třeba především vytknout to, že činí skutková zjištění z výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] (manželky žalobce) a skutková zjištění z výpovědi žalobce), aniž by se s těmito důkazy vypořádal v souladu s § 132 o. s. ř., aniž by například hodnotil věrohodnost žalobce a jeho manželky ve vztahu k ostatním důkazům. Přitom na straně 8 v posledním odstavci uvádí, že„ pokud žalobce tvrdil, že jej trestní stíhání zasáhlo po stránce psychické, nemohl spát, byl nervózní, celou záležitost špatně nesl, neboť byl přesvědčen o své nevině, došlo k narušení vztahu mezi přáteli a sousedy, tuto skutečnosti neprokázal s tím, že nedoložil žádné prokazatelné skutečnosti kromě tvrzení své manželky.“ Jelikož tento závěr okresního soudu neodpovídá skutkovým zjištěním, která uvedl pod body 16. a 18. rozsudku, je jeho závěr nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

10. Dále odvolací soud poukazuje na to, že v bodě 24. odůvodnění okresní soud uvádí, jaká kritéria (stanovená v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 ze dne 29. 6. 2011) je třeba vzít v úvahu při určení výše zadostiučinění, jednotlivá kritéria hodnotí v návaznosti na jednotlivá skutková zjištění, ale z jeho odůvodnění neplyne, jakým způsobem jednotlivá kritéria promítají do stanovené výše zadostiučinění. Pokud okresní soud dospívá k závěru, že„ žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu 22.000 Kč s tím, že odpovídá délce trestního stíhání a platné judikatuře a s tím, že v daném případě nebylo zjištěno, že by v řízení byly průtahy …“, není tato úvaha relevantní, neboť délka trestního řízení se promítá do tzv. druhého kritéria (jak okresní soud správně uvádí na straně 8 svého rozsudku), aniž by byla samostatným důvodem pro přiznání či nepřiznání odškodnění. Nejedná se o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, ale o odškodnění za nemajetkovou újmu dle § 31a odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1996 Sb. Jestliže podle okresního soudu povaha trestní věci a délka trestního řízení (bod 24. rozsudku) nemohou být důvodem pro přiznání odškodnění, a současně žalobce podle okresního soudu neprokázal, že by trestní řízení mělo následky v jeho osobnostní sféře, nelze považovat jeho závěr, že žalobci náleží zadostiučinění za způsobenou újmu ve výši 22.000 Kč, za přezkoumatelný.

11. Jak již bylo naznačeno shora, okresní soud nejprve musí v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přihlédnout ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V odůvodnění musí uvést, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

12. Dále odvolací soud upozorňuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 303/2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018 nebo sp. zn. 30 Cdo 577/2017 týkající se přiměřené výše zadostiučinění s tím, že z odůvodnění rozsudku musí být rovněž zřejmé, jakým způsobem se případně společné znaky srovnávaných rozhodnutí promítly či nepromítly do stanoveného zadostiučinění.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu, pokud byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22.000 Kč s příslušenstvím, a v odstavci III. výroku, o nákladech řízení, zrušil dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.