57 Co 122/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a JUDr. Lenky Severové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 11. 2024, č. j. 19 C 48/2024-64

I. Odvolání žalovaného do výroku I a V rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění takto:Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 170 599 Kč spolu s 14,75% úrokem z prodlení ročně z 170 000 Kč od 8. 2. 2024 do 11. 4. 2024 a s 14,75% úrokem z prodlení ročně z 170 599 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení, oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému osobní motorové vozidlo zn. , název, , RZ , SPZ, , VIN: , VIN kód, , to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 85 119 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem , adresa, .

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 20 304 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud připustil změnu žaloby (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 170 599 Kč spolu s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 170 000 Kč od 8. 2. 2024 do 11. 4. 2024 a s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 170 599 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), ve vztahu k 14,75% úroku z prodlení ročně z částky 599 Kč za dobu od 8. 2. 2024 do 11. 4. 2024 žalobu zamítl (výrok III), zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení 71 029 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok IV) a konečně uložil žalobci povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku 30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Karviné (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož účastníci uzavřeli dne , datum, písemnou smlouvu, na základě které žalovaný prodal žalobci osobní automobil , název, , VIN: , VIN kód, , RZ , SPZ, , za sjednanou cenu 170 000 Kč, a to podle předchozí nabídky žalovaného o tom, že vozidlo má nájezd 243 000 km, ačkoliv skutečný nájezd vozidla činil 509 150 km, a žalovaný neprokázal, že s tímto skutečným nájezdem žalobce seznámil. Po zjištění této skutečnosti, v souvislosti s čímž žalobce vynaložil 599 Kč, žalobce dopisem ze dne 25. 1. 2024 od předmětné smlouvy odstoupil.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 2001 a násl., § 2106 a § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy uzavřené mezi stranami dne , datum, , neboť plnění poskytnuté žalovaným bylo vadným plněním ve smyslu § 1916 o. z., pročež odpadl původní právní důvod k plnění kupní ceny. Závazky ze smluvního ujednání byly zrušeny od počátku, mezi stranami nastoupila povinnost vypořádat to, co bylo poskytnuto s tím, že byť jde o synallagmatická práva, § 2993 o. z. na rozdíl od předchozí právní úpravy výslovně nezdůrazňuje podmíněnost plnění druhé strany, pokud je tato alespoň připravena plnit. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj požadavek na vydání věci vznesl až po nastalé koncentraci řízení, bylo rozhodnuto pouze o žalobě uplatněném nároku. Ve vztahu k 599 Kč okresní soud uzavřel, že jde o náklady vzniklé žalobci jako kupujícímu v přímé souvislosti s uplatněním práv za vadné plnění předmětu koupě. Příslušenství z této částky přiznal až ode dne 12. 4. 2024, tj. ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný povinen částku uhradit v souvislosti s doručením rozšíření žaloby o tuto částku.

4. Proti výrokům I, II, IV a V rozsudku podal odvolání žalovaný. Domáhal se změny napadených výroků tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Odvolací argumentaci vybudoval zejména na tom, že okresní soud nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav, když bez náležitého odůvodnění vyhodnotil výpovědi svědků , jméno FO, a , jméno FO, jako nevěrohodné a za situace, kdy v řízení vyplynuly zásadní rozpory stran okolností uzavírání kupní smlouvy, tj. za situace, kdy existují dvě verze smlouvy s odlišným obsahem, neprovedl důkaz originály těchto listin, z nichž by bylo možno dovodit, zda tyto listiny před jejich podepsáním byly vytištěny na stejné tiskárně, zda do smluv nebyly vkládány jiné listiny, nebo zda se smlouvami nebylo jinak nakládáno. Žalovaný je přesvědčen, že v dané věci nebyl dán důvod pro odstoupení žalobce od kupní smlouvy, když tento byl v okamžiku podpisu kupní smlouvy náležitě seznámen se stavem předmětu koupě, což vyplývá z tvrzení žalovaného a z výpovědí svědků , jméno FO, kontextu s listinnými důkazy, a to originály kupních smluv. Poukázal rovněž na to, že žalobce se žalobou domáhá vrácení kupní ceny, aniž by současně byla žalobci uložena povinnost žalovanému vydat předmětné vozidlo.

5. U jednání odvolacího soudu doplnil k výslovnému dotazu soudu, že o skutečném nájezdu ve výši 509 150 km byl žalobce žalovaným informován dne 16. 12. 2023 v okamžiku, kdy byla prováděna prohlídka vozidla a zkušební jízda, u poskytnutí této informace byli jen sami účastníci, vedle toho byla žalobci při sepisu smlouvy předána listina o osvědčení o provedené technické kontrole, na níž byl tento skutečný nájezd jednoznačně uveden.

6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který považoval za věcně správný. Má za to, že je nedůvodná námitka žalovaného, podle které soud pochybil, když neprovedl důkaz originály kupních smluv, když žádný z účastníků nenamítal, že by předložené fotokopie kupních smluv nebyly totožné s originály těchto listin. Podstatou sporu bylo zodpovězení otázky, které z vyhotovení předložených kupních smluv vyjadřuje pravou vůli jejich účastníků. Soud prvního stupně zcela logicky a přesvědčivě důkazy v odůvodnění rozsudku rekapituloval, své hodnocení zdůvodnil dostatečně přesvědčivě a skutkové závěry opřel o konkrétní skutečnosti z jednotlivých důkazů vyplývající. Žalovaný zcela pomíjí důkaz spočívající v předsmluvní elektronické komunikaci účastníků, v níž žalovaný na výslovný dotaz žalobce konkrétně uvedl, že „auto má najeto 243…“ a následně připojil pro potvrzení svého sdělení fotografii s tachometrem. Pokud tedy poskytl žalobci takové informace, které našly odraz v obsahu žalobcem předložené kupní smlouvy, musel by prokázat, že poskytl žalobci následně odlišnou informaci o stavu najetých kilometrů, žádné takové důkazy však v řízení navrženy a provedeny nebyly. Navíc svědci , jméno FO, uvedli, že samotné vypisování formulářů ani neviděli a nemohou tak potvrdit verzi žalovaného, že byla řádně uzavřena smlouva ve znění jím předloženém, v níž je vozidlo označeno s nájezdem 509 150 km.

7. Odvolací soud se nejprve ve smyslu § 218 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) zabýval tím, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí a bezvadnosti postupu soudu prvního stupně rozhodnutí předcházejícího, tzn. zda odvolání vůbec bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a zda směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné.

8. Ve vztahu k výroku I rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o změně žaloby, podle § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je odvolání proti takovémuto rozhodnutí (kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu) výslovně nepřípustné, a je nerozhodné, zda bylo rozhodováno samostatným rozhodnutím majícím povahu usnesení, nebo výrokem zahrnutým do rozsudku ve věci samé.

9. Pokud jde o výrok V rozsudku, v obecné rovině jsou účastníci řízení k odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně legitimováni, tuto legitimaci však nemá každý účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání, jakožto řádného opravného prostředku, vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní. Za situace, kdy okresní soud žalobci tímto výrokem uložil zaplatit doplatek soudního poplatku a žalovaný odvoláním napadá výslovně i tento výrok, je evidentní, že napadeným výrokem mu nevznikla žádná újma na jeho právech a nesvědčí mu tak subjektivní legitimace k napadení tohoto výroku odvoláním.

10. Veden těmito důvody odvolacímu soudu nezbylo, než odvolání žalovaného do výroků I a V rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítnout.

11. Ve vztahu k dále napadeným výrokům II a IV odvolací soud po zjištění, že odvolání v tomto rozsahu bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) v napadaném a přípustném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko zčásti, a to ve vztahu k podmíněnosti plnění žalovaného na vrácení plnění ze strany žalobce.

12. Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení 170 599 Kč, představujících jednak žalovanému uhrazenou kupní cenu osobního automobilu , název, VIN: , VIN kód, , RZ , SPZ, , kterou požaduje vrátit z důvodu odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi stranami dne , datum, když toto vozidlo nemělo smlouvou sjednané vlastnosti a namísto nájezdu 243 000 km jeho skutečný nájezd činil ke dni uzavření smlouvy 509 150 km, jednak náklady vynaložené na zjištění skutečného nájezdu vozidla.

13. Procesní obrana žalovaného byla postavena na argumentu, že žalobce byl při uzavření kupní smlouvy informován o tom, že skutečný nájezd vozidla je 509 150 km, pročež zde není dán důvod k odstoupení od smlouvy.

14. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval soud pouze v tomto režimu.

15. Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

16. K námitce odvolatele o nutnosti provést důkaz originály listin je třeba uvést, že občanský soudní řád v žádném svém ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze jejich originály. Ani § 129 o. s. ř., jež upravuje způsob provádění důkazu listinou, ani § 123 o. s. ř., který dává účastníkům právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, v uvedeném směru soudu žádné omezení neukládá. Důkaz provedený fotokopií listiny hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 132 a násl. o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, rozsudku ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, nebo rozsudku ze dne 31. 3. 2010, s. zn. 33 Cdo 4290/2007) konstatoval, že podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Dále v něm uvedl, že i když jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie, a že by se soud, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za postup odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu.

17. Protože účastníci ani netvrdili, že se kopie liší od originálů, má odvolací soud zato, že provádět dokazování originály předmětných listin nebylo potřeba, resp. průkaznost kupní smlouvy předložené žalobcem (kterou odvolací soud posuzoval ve spojení s ostatními důkazy v řízení provedenými) skutečnost, že jde o kopii nikterak nezmenšuje [v této souvislosti lze dodat, že v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, pokud je sám nezopakuje (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018)].

18. Je vhodné uvést, že každý z účastníků během jednání okresního soudu dne 30. 5. 2024 namítl nedostatek pravosti, resp. – posuzováno z obsahového hlediska – zfalšování (pozměnění) druhou stranou předložené listiny, resp. první strany této listiny; nezpochybnili pravost svých podpisů na třetí straně listiny, jakož i to, že žalobce byl na obou listinách pisatelem článků I, IV a V; článek III na kopii listiny předložené žalobcem vyplnil vlastnoručně žalobce, zatímco tento článek na kopii listiny, kterou předložil žalovaný, byl rovněž žalovaným vlastnoručně vyplněn.

19. Žalobce svoji skutkovou verzi o vzniku dvou různých vyhotovení kupní smlouvy vybudoval na tvrzení, že jedno vyhotovení, které si ponechal, vyplnil ve všech článcích, tedy i v čl. III, kde vepsal jemu známé, resp. jemu žalovaným sdělené, údaje o prodávaném vozidle, zatímco v druhém vyhotovení listiny, které zůstalo žalovanému jako prodávajícímu, vypsal pouze údaje o kupujícím a prodávajícím, údaje o ceně a zjištěných závadách, zatímco článek III listiny nevyplňoval a ponechal jej prázdný, když vzhledem k tomu, že toto vyhotovení mělo zůstat žalovanému, jej nepovažoval za natolik důležitý. Tato jeho tvrzení zůstala po celou dobu řízení neměnná a k jejich prokázání navrhl vedle fotokopie smlouvy ze dne , datum, výslech svědka , jméno FO, a předsmluvní SMS komunikaci účastníků.

20. Skutková verze žalovaného ke vzniku předmětných listin byla založena na tvrzení, že obě listiny sepisoval žalobce a žalovanému není známo, z jakého důvodu je ve smlouvě, kterou předložil žalobce, uvedeno nižší číslo najetých kilometrů (podání na čl. 26). V závěrečném návrhu (čl. 58) poté, co soud provedl jimi navržené důkazy v podobě výslechu svědků , jméno FO, , uvedl, že svědkyně , jméno FO, „potvrdila, že listiny zachycující kupní smlouvu sepisovali oba účastníci“ (ač taková skutková verze v řízení dosud z jeho strany uvedena nebyla), žalobce pouze obecné údaje v podobě jména, příjmení a adresy účastníků smlouvy, technické údaje o vozidle pak měl vypisovat žalovaný, tudíž pokud je text listiny předložené žalobcem psán toliko jeho rukou, mohl žalobce první stranu listiny snadno vyměnit a údaje původně vypsané žalovaným vypsat vlastní rukou tak, jak žalobce potřeboval, druhou možností je, že žalobce kompletně vypsal jednu listinu, včetně údajů o počtu najetých kilometrů a v druhé listině v článku III ponechal údaje nevyplněné, což se však jeví jako krajně nepravděpodobné. S výjimkou svědků , jméno FO, žádné další důkazy v řízení před soudem prvního stupně nenavrhl.

21. Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá-li vystavitel pravost listiny leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, popřípadě učinil prohlášení v listině obsažené. Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil, další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu (nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky.

22. Za dané procesní situace se odvolací soud nejprve zabýval tím, zda a v kladném případě, které z vyhotovení bylo pozměněno, a až následně posuzoval, zda projev vůle vystavitele o obsahu v listině zachyceném odpovídá dokazované skutečnosti.

23. Žalobce nesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že nabyl předmětné vozidlo na základě kupní smlouvy ze dne , datum, ve znění, které předložil, tj. ve znění, podle něhož byl uveden celkový nájezd vozidla 242 235 km. Jelikož žalovaný v řízení popíral pravost této listiny v podobě pozměnění čl. III (s argumenty specifikovanými v bodě 20. odůvodnění tohoto rozsudku), byl žalobce, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozoval příznivé právní důsledky, povinen prokázat, že tato listina je pravá, tj. že listina byla sepsána a stranami podepsána ve verzi čl. III tak, jak vyplývá z vyhotovení předloženém žalobcem.

24. Odvolací soud přistoupil v souladu s § 213 odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. k zopakování výslechu svědků , jméno FO, [oproti důkazu listinou v případě důkazu svědecké nebo účastnické výpovědi se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018)].

25. Jednotlivé důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně skutkových tvrzení účastníků za řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Při hodnocení důkazu výpovědí svědka musí soud přihlédnout mimo jiné i k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, s jakým časovým odstupem o události vypovídá a do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009).

26. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti.

27. Na základě takto ustavených judikaturních závěrů odvolací soud vyhodnotil výpověď svědka , jméno FO, jako věrohodnou, v této nebyly shledány rozpory ani mezi tím, co tento svědek vypověděl před soudem prvního stupně a tím, co uvedl před soudem odvolacím, navíc obsahem jeho výpověď zcela odpovídá zjištěním vyplývajícím z dalších v řízení provedených listinných důkazů, zejména předsmluvní SMS komunikace mezi účastníky, podle níž žalovaný na výslovný dotaz žalobce jednoznačně tomuto sdělil, že vozidlo má celkový nájezd „243…“ (aniž by bylo sporným, že tím bylo míněno 243 000 km), za tímto účelem poskytl ihned žalobci i fotografii přístrojové desky prodávaného vozidla, z níž se tento celkový nájezd podává. Svědek , jméno FO, přitom před soudy obou stupňů potvrdil, že po celou dobu byl při jednání s žalovaným o koupi vozidla s žalobcem přítomen, beze vší pochybnosti uvedl správně i ve které denní době se toto jednání odehrálo, potvrdil, že se účastnil jak prohlídky vozidla, tak zkušební jízdy s vozidlem, jakož i následného jednání u žalovaného v domě, byl přítomen sepisování listin, resp. ručnímu vyplňování listin v rámci připraveného předtisku a také jednoznačně vyloučil, že by žalovaný při podpisu listin, resp. těsně před tímto, žalobce informoval o tom, že skutečný celkový nájezd prodávaného vozidla je 509 150 km. O nájezdu se v daný den konkrétně nebavili. Svědek s žalobcem si ověřili nájezd při prohlídce vozidla na přístrojové desce. Před odvolacím soudem k výslovnému dotazu vyloučil, že by žalobci byla před podpisem listin předložena další listina v podobě osvědčení o technické kontrole (o jejímž údajném předložení vypovídala poprvé až svědkyně , jméno FO, v řízení před soudem prvního stupně). Tento svědek dále před soudy obou stupňů vyloučil přítomnost svědka , jméno FO, v domě žalovaného v době, kdy mělo dojít k sepisu smlouvy s tím, že tiskopisy smluv byly vytaženy ze šuplíků v bytě žalovaného. Právě tento svědek však zejména jednoznačně potvrdil tvrzení žalobce o tom, že žalobce v jednom vyhotovení listiny vypisoval do předtištěného formuláře všechny ručně psané údaje, tedy i celý článek III obsahující specifikaci vozidla, zatímco ve druhém vyhotovení ponechal tento článek prázdný, nevyplněný. Za situace, kdy tato jeho výpověď nedoznala v průběhu řízení žádné změny, svědek u odvolacího soudu vypovídal plynule, s ochotou na otázky odpovídat, jeho projev a způsob reakce na otázky působil přesvědčivě, obsah jeho výpovědi pak zcela odpovídal jediné skutkové verzi poskytnuté žalobcem, přičemž společně s obsahem předsmluvní komunikace stran poskytovala výpověď svědka naprosto logický obraz skutkového děje, pročež lze výpověď svědka považovat za zcela věrohodnou a skutkovou verzi žalobce tímto za prokázanou.

28. Věrohodnost výpovědi svědka , jméno FO, pak nebyla vyvrácena ani výpověďmi svědků , jméno FO, , které se od ní podstatně odlišovaly, když odvolací soud obě tyto vyhodnotil jako nevěrohodné. Ve výpovědi svědkyně , jméno FO, , která je družkou žalovaného, soud shledal pro věc zásadní rozpor mezi tím, co uvedla před soudem prvního stupně a tím, jak vypovídala před soudem odvolacím v tom, že zatímco u okresního soudu vypověděla spontánně, že není schopna odpovědět, jestli oba účastníci vpisovali něco do obou smluv, a až na výslovný dotaz uvedla, že tomu tak bylo, byť u vypisování textu do smluv přímo nebyla, ale ví to podle rukopisu na smlouvě, kterou viděla následně u žalovaného, a dále podle toho, že jí to tak žalovaný sdělil, u odvolacího soudu uvedla zcela jednoznačně, že viděla, jak oba účastníci něco vpisují do obou formulářů, když tyto si vyměnili. Aniž by to do doby jejího výslechu tvrdil sám žalovaný, svědkyně uvedla, že společně s doklady od vozidla (velký technický průkaz a osvědčení) a 2 ks klíčů předložila na stůl před účastníky i osvědčení o provedené technické kontrole předmětného vozidla, z něhož měl vyplývat skutečný stav nájezdu a toto si měl žalobce přečíst a odnést společně s dalšími doklady.

29. Výpověď svědka , jméno FO, vyhodnotil odvolací soud taktéž jako nevěrohodnou. Zatímco u okresního soudu vypověděl, že celá situace se měla odehrát v podvečerních hodinách, když už se setmělo, u odvolacího soudu „spontánně“ na počátku výpovědi uvedl, že se v této době spletl, bylo to dopoledne a bylo ještě světlo, na tuto chybu měl přitom přijít sám v době, kdy z tiskárny zjišťoval, kdy měl formuláře pro žalovaného tisknout, soud mu neuvěřil, že by na tak jednoduše postřehnutelný a snadno zapamatovatelný výrazný průvodní jev zapomněl, a to oproti jiným detailům, na něž si pamatoval. Za významné z hlediska věrohodnosti považuje odvolací soud i to, že svědek se před okresním soudem vůbec nezmínil, že na stole při vypisování formulářů smluv se měla nacházet listina osvědčující provedení technické kontroly na vozidle, zatímco u odvolacího jednání toto uvedl s tím, že si je touto skutečností „zcela jistý“, pamatuje si ji, neboť viděl znak STK. Z těchto uvedených rozporů je tedy zcela zřejmé, že svědek , jméno FO, svoji výpověď opakovaně pozměňoval v podstatných věcech, jak ve vztahu k výpovědi učiněné před okresním soudem, tak i v rámci své výpovědi před soudem odvolacím, tato jeho výpověď byla v rozporu dokonce i s výpovědi svědkyně , jméno FO, .

30. K odlišnostem lze stručně uvést např. to, že podle svědkyně , jméno FO, měla se svědkem , jméno FO, jít kouřit ven poté, co byly smlouvy účastníky již vypsány, zatímco svědek , jméno FO, uvedl, že s ním kouřila toliko v pokoji u krbu při zahájení vypisování smluv, v průběhu vypisování pak měl svědek odejít na terasu znovu kouřit, za ním pak měl přijít si zapálit pouze žalovaný (nikoli již svědkyně , jméno FO, , jak vypovídala tato), a to poté, co vypsal svoji část do formulářů. V rozporu s tím, co vypověděla svědkyně , jméno FO, , ale i s tím, co sám vypověděl u okresního soudu (že když přinesl vytištěné formuláře, vešel do domu sám terasou a u stolu již seděli oba účastníci), pak u odvolacího soudu uvedl, že žalovaný do domu vcházel ve stejnou dobu jako svědek, měl jít za ním, na výslovné dotazy soudu pak pozměnil tuto výpověď tak, že neví, jestli žalovaný vstupoval do domu za ním terasovými dveřmi nebo hlavním vchodem.

31. Konečně lze dodat, že ani jeden z posledně jmenovaných svědků neverifikoval verzi žalovaného, že žalobci sdělil, že skutečný stav nájezdu vozidla je přes 500 000 km, když oba výslovně uvedli, že neslyšeli, že by se účastníci o nájezdu vozidla vůbec bavili.

32. Na základě výše uvedeného může odvolací soud učinit nejen závěr, že kupní smlouva ze dne , datum, , kterou předložil soudu žalobce, tj. ve znění s nájezdem 242 235 km, je listinou pravou – zatímco kupní smlouva předložená žalovaným byla pozměněna, tj. nejde o pravou listinu-, nýbrž, že jde i o listinu věcně správnou (zachycující vůli smluvních stran). Žalobce tedy unesl břemeno důkazní též ohledně ujednaného nájezdu vozidla.

33. Pokud jde o skutkový závěr, pak tento odvolací soud považuje v souladu judikaturou (viz bod 15) za správný a přejímá jej s korekcí, že žalovaný žalobce při uzavírání kupní smlouvy ujistil o tom, že předmětné motorové vozidlo má celkový nájezd necelých 243 000 km. Na rozdíl od okresního soudu tak tento skutkový závěr není postaven na tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno (nešlo-li ze strany soudu prvního stupně jen o nepřesnou formulaci), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že bylo zjištěno, že je tomu jinak, než bylo žalovaným tvrzeno), že žalovaný žalobci sdělil, že nájezd vozidla je právě „243 000 km“.

34. Ve vztahu k právnímu hodnocení může odvolací soud jako zcela správné akceptovat právní závěry soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem bylo ojeté osobní motorové vozidlo , název, , u něhož žalovaný jako prodávající žalobce jako kupujícího ujistil, že vozidlo je prodáváno v určité kvalitě ve smyslu § 2095 o. z., spočívající v tom, že jeho celkový nájezd činí 243 000 km. Pokud žalobce krátce po prodeji zjistil, že skutečný celkový nájezd tohoto vozidla je skoro dvojnásobný, lze dospět k jednoznačnému závěru, že předmět koupě byl ke dni přechodu nebezpečí škody na věci vadný (§ 2099 o. z.), neboť neměl dohodnuté vlastnosti, přičemž takovou vadu je nutno posoudit ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z. jako vadu která znamená podstatné porušení kupní smlouvy, neboť vozidlo s takřka dvojnásobným nájezdem má zcela jiné jízdní vlastnosti, předpokládanou dobu životnosti a hodnotu, než vozidlo s polovičním nájezdem. Žalovaný si tedy musel být vědom, že by žalobce takovou kupní smlouvu neuzavřel, pokud by o takovém porušení smlouvy ze strany žalovaného věděl, pročež takové porušení smlouvy je nutno vyhodnotit právě jako podstatné, pro které měl žalobce podle § 2106 odst. 1 písm. d) o. z. právo na odstoupení od kupní smlouvy, které bez zbytečného odkladu po zjištění vady společně s jejím oznámením realizoval. V důsledku tohoto odstoupení odpadl právní důvod plnění mezi stranami s retroaktivními účinky, což má za následek vrácení poskytnutého plnění podle zásad bezdůvodného obohacení.

35. Soud prvního stupně přitom správně konstatoval, že oproti předchozí právní úpravě koncepce § 2993 o. z. vychází z předpokladu, že při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní, a ponechává autonomii každé ze stran, zda bude požadovat, nač má sama právo (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020). Synallagmatická povaha závazku vrátit si vzájemně poskytnutá plnění je v § 2993 o. z. zachována pouze k námitce toho, kdo je o vrácení plnění žádán. Oproti předešlé právní úpravě tak již žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§ 2999 o. z.). Shledá-li soud žalovaným uplatněnou námitku vzájemného plnění opodstatněnou, promítne tuto skutečnost do výroku rozhodnutí, aniž by musel žalobce v tomto směru jakkoliv upravovat žalobní petit.

36. Za situace, kdy žalobce již v řízení před soudem prvního stupně tuto námitku dle obsahu svého přednesu vznesl, aniž by ji okresní soud zohlednil ve výroku rozsudku, přistoupil odvolací soud v tomto směru ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ke změně rozsudku okresního soudu tak, že uložení povinnosti žalovanému vydat bezdůvodné obohacení v podobě zaplacené kupní ceny navázal na povinnost žalobce vrátit to, co získal z odstoupením zrušené kupní smlouvy, tj. vydat žalovanému osobní motorové vozidlo zn. , název, , RZ , SPZ, , VIN: , VIN kód, .

37. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vztahu k přiznané částce 599 Kč a přiznanému příslušenství odvolací soud odkazuje na bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které považuje za zcela správné.

38. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nesouhlasí s názorem vysloveným okresním soudem ve vztahu k tomu, že uplatnění námitky podmíněnosti povinnosti plnění v podobě vzájemného vrácení toho, co bylo plněno, je vázáno na koncentraci řízení (která navíc v tomto sporu nenastala, jak vyplývá z bodu 14 odůvodnění tohoto rozsudku), neboť má za to, že k uplatnění této námitky je možno přistoupit i po zákonné koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.) nebo neúplné apelaci (§ 205a, § 211a o. s. ř.), pokud skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky nebrání uzavřít, že námitka je důvodná a vrácení plnění je možné. Ve své podstatě obdobné závěry jsou dlouhodobě přijímány i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k námitce promlčení (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010).

39. O lhůtě k plnění povinnosti žalovaného vůči žalobci, jakož i vzájemné povinnosti žalobce vůči žalovanému bylo rozhodnuto ve smyslu § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro poskytnutí lhůty delší nebyly v řízení shledány, resp. nebyly stranami sporu ani tvrzeny.

40. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Z pohledu konečného rozhodnutí byl v řízení před okresním soudem úspěšný žalobce, přitom jeho neúspěch co do části příslušenství je možno vyhodnotit jako neúspěch toliko nepatrný a přiznat mu právo na plnou náhradu nákladů. Stejně tak nemá vliv na jeho úspěch ani to, že povinnost plnit byla vázána k námitce žalovaného na povinnost žalobce vydat žalovanému vozidlo, neboť žalobě na zaplacení bylo plně vyhověno.

41. Žalobci přitom vznikly náklady v celkové výši 87 660 Kč, tato částka představuje 8 530 Kč za zaplacený soudní poplatek, 57 560 Kč jako odměnu advokáta za 3 úkony právní služby po 7 900 Kč z celkové tarifní hodnoty 170 000 Kč a 4 úkony právní služby po 7 940 Kč z celkové tarifní hodnoty 170 599 Kč, vždy vypočtených dle § 7 bod. 5, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024 (tj. příprava a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 19. 3. 2024, účast u jednání dne 30. 5. 2024 v době od 8:30 hod. do 9:20 hod. a dne 24. 1. 2024 v době od 12:30 hod. do 14:00 hod., sepis závěrečného návrhu učiněný na výzvu soudu), 2 100 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 7 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, 3 970 Kč jako náhradu za promeškaný čas v rozsahu jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast u jednání dne 18. 9. 2024, které se nekonalo, aniž by o tom byl advokát včas předem vyrozuměn dle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, 600 Kč jako náhradu za promeškaný čas v souvislosti s cestou advokáta k jednáním soudu dne 30. 5. 2024, 18. 9. 2024 a 24. 10. 2024 z , adresa, a zpět v rozsahu 3 x 2 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, 1 412 Kč jako cestovné za cestu advokáta osobním vozidlem zn. , název, , RZ , SPZ, , adresa, a zpět ve dnech 30. 5. 2024, 18. 9. 2024 a 24. 10. 2024 k jednáním u okresního soudu při ujetí 3 x 60 km tam a zpět při kombinované spotřebě vozidla 5,8 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy [vždy počítáno dle vzorce (počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km)]. Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % náhradu za DPH (13 488 Kč).

42. Pokud je ve výroku III rozsudku o nákladech řízení mezi účastníky uvedena částka v nesprávné výši, byla tato opravena usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 7. 2025.

43. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v řízení před soudem odvolacím byl žalobce plně úspěšný, pročež je žalovaný povinen zaplatit mu na náhradě nákladů odvolacího řízení 20 304 Kč. Tato částka představuje 15 880 Kč za odměnu advokáta [za 2 úkony právní služby po 7 940 Kč dle § 7 bod. 5, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 v podobě sepisu vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu dne 24. 7. 2025 v době od 8:30 hod. do 10:25 hod] a 900 Kč jako náhradu hotových výdajů advokáta za tyto 2 uvedené úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. I v tomto případě byla odměna advokáta, jakož i náhrada jeho hotových výdajů navýšena o 21 % náhradu za daň z přidané hodnoty (3 524 Kč).

44. Žalovaný byl zavázán zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.