57 CO 139/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení , příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec proti žalovaným: 1. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa adresa pro doručování: adresa 2. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa fakticky bytem adresa oba zastoupeni advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytu o odvolání žalobkyně a žalovaného 1. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2021, č. j. 54 C 57/2020-90,

I. Rozsudek okresního soudu v [obec] ze dne 8. 11. 2021, č. j. 54 C 57/2020-90 ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. se zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Žalovaný 1. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 19.346 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], [titul], sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec].

III. Ve výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2. se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2. na na náhradě nákladů řízení 8.530 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalované 2. [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa].

IV. Žalovaný 1. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], [titul], sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec].

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2. na na náhradě nákladů odvolacího řízení 907,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalované 2. [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa].

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému 1. povinnost vyklidit a odevzdat žalobkyni byt I. kategorie, [číslo] o velikosti 1+kk o započtené ploše 41,82 m2, nacházející v 2. nadzemním podlaží bytového domu [adresa] na ulici [ulice] v [obec] [část obce], do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalovanému 1. uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 21.524 Kč k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení], [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.), řízení proti žalované 2. zastavil (výrok III.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2. na nákladech řízení částku 10.890 Kč k rukám advokáta žalované 2. [titul] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Proti rozsudku podala žalobkyně i žalovaný 1. včasné odvolání.

3. Žalovaný 1. napadl výrok I. a související výrok II. z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem okresního soudu ohledně prodloužení nájemní smlouvy. Argumentuje tím, že ačkoliv zákon„ opční právo“ výslovně nezmiňuje a jedná se tak o nesprávný pojem z hlediska právní teorie, opce je jednostranné právní jednání, na jehož základě nastanou předpokládané právní následky. Běžně je jako„ opce“ označováno právo na prodloužení smlouvy. Ust. § 99 zákona o veřejných zakázkách definuje„ opční právo“ jako právo zadavatele na poskytnutí dalších dodávek služeb či stavebních prací, jejichž zadání si zadavatel vyhradil v zadávacích podmínkách původní veřejné zakázky. Ve smyslu jednostranného právního jednání, na jehož základě nastanou předpokládané následky, je pojem„ opce“ běžně vnímám také veřejností. Wikipedie definuje opci jako„ jednostranné právní jednání, kterým dojde k naplnění odkládací podmínky, a tím ke vzniku právních následků jiného právního jednání. Jde např. o právo rozhodnout, zda práva a povinnosti z již uzavřené, ale doposud nikoli právně závazné smlouvy vzniknou či nikoli.“ V nájemních smlouvách je pojem„ opce“, resp.„ opční právo“ používán právě pro případ, že si strany chtějí sjednat možnost nájemní vztah jednostranným právním jednáním některé ze stran prodloužit. Z ujednání mezi účastníky lze dovodit vůli stran k prodloužení nájmu v případě řádného plnění povinností ze strany nájemce. Jelikož smlouvy připravovala žalobkyně, mělo by být ujednání vykládáno v její neprospěch a přijmout závěr, že lze nájemní smlouvu prodloužit jednostranným právním jednáním žalobkyně. V takovém případě se smlouva prodlužuje za stejných podmínek na dobu 1 roku. Uzavřením dodatku byl obsah nájemní smlouvy ve vztahu k délce trvání změněn tak, že je nájemní smlouva uzavřena na dobu 2 let. Měl-li nájemce možnost jednostranným právním jednáním prodloužit nájemní vztah za stejných podmínek (tedy stejného obsahu), pak dodatek [číslo] je nutné posuzovat jako součást smlouvy a vyvodit závěr, že v případě uplatnění„ opčního práva“ se nájemní vztah prodlužuje o další 2 roky. Okresní soud připustil tři možné výklady sporného ujednání, tudíž nemůže být absolutně neurčité a nesrozumitelné. Není sporu o tom, že vůlí stran bylo umožnit prodloužení nájmu za podmínky řádného plnění povinností nájemce. Konstatovat absolutní neplatnost (zdánlivost) právního jednání z důvodu nesrozumitelnosti (neurčitosti) lze pouze za předpokladu, že je projev vůle na první pohled nejasný, tedy že z něj na první pohled nelze vyvodit, o co stranám konkrétně jde. V daném případě je však vůle stran docílit za určitých podmínek prodloužení nájemního vztahu zcela zřejmá. Otázkou tak není, jakých právních následků chtěly smluvní strany docílit, ale za jakých podmínek má k následkům dojít. Zda na základě jednostranného jednání nájemce nebo na základě následného kontraktačního procesu. Tuto nejasnost je však možno odstranit výkladem oněch podmínek. Při výkladu je přitom nutné vycházet také z toho, v jakém významu je pojem veřejností běžně vykládán a jakým způsobem je používán v právních textech. Opce v nájemních smlouvách, resp. smlouvách s opětujícím se plněním, bývá obvykle chápána jako právo na prodloužení nájemního vztahu, a to na základě jednostranného právního jednání některé ze stran. Ostatně právo na jednání o nové smlouvě nedává pro nájemce prakticky žádný smysl, a může být ze strany pronajímatele jednoduše obejito tím, že navrhne smlouvu zcela neakceptovatelnou. Z pohledu pronajímatele by takové ujednání snad jistý smysl dávat mohlo, neb je v jeho zájmu udržet si bezproblémového nájemce, leč z pohledu nájemce nikoli.„ Nesmyslnost“ takového práva z pohledu nájemce tak vylučuje alternativní výklady provedené okresním soudem, tedy že by vůlí stran bylo sjednat možnost jednat o nové smlouvě. V úvahu proto přichází jediný možný výklad, a to ten, který zastává žalovaný 1. Podle § 574 je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Podle § 579 odst. 1 o. z. způsobí-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z právního jednání pro sebe výhodu. Důvody neplatnosti zde dány nejsou. Stejně tak nejde o nicotné (zdánlivé) právní jednání ve smyslu § 553 občanského zákoníku, protože případné pochyby lze vyjasnit výkladem. Žalobkyně se tak nemůže dovolávat případné neplatnosti, neb smlouvy byly připravovány z její strany. Při posuzování platnosti a výkladu ujednání je také nutné zohlednit skutečnost, že občanský zákoník považuje nájem bytu za zvlášť chráněné právo, a proto by podle toho mělo být při rozhodování přistupováno. Umožňuje-li ujednání vícero výkladů, měl by být zvolen ten, který je pro nájemce příznivější. Je-li vůlí stran docílit prodloužení nájmu za určitých podmínek, je jediným smysluplným výkladem, že byla sjednána možnost prodloužit nájemní vztah jednostranným právním jednáním ze strany žalovaného 1. Odvoláním se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. V případě, že žalobu vezme žalobkyně zpět s ohledem na to, že se dne [datum] z bytu vystěhoval, navrhuje, aby bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému 1. náhradu nákladů řízení.

4. Žalobkyně napadla odvoláním výrok IV. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2. Nesouhlasí s názorem soudu, že byl-li žalovaný 1. jako nájemce povinen byt vyklidit, museli tak učinit všechny osoby, které s ním žijí v bytě, tedy i žalovaná 2., která neměla žádné samostatné užívací právo, a žalovaná 2. není ve sporu pasivně legitimována. Žalobkyně se domnívá, že musela podat žalobu i vůči žalované 2., neboť v případě, že by bylo rozsudkem rozhodnuto pouze o povinnosti vyklidit byt žalovaného 1. a žalovaná 2. by byt nevyklidila, neměla by žalobkyně žádný vykonatelný titul k tomu, aby mohla být po právu žalovaná z bytu vyklizena exekučně či výkonem rozhodnutí. Je nerozhodné, zda žalovaná 2. měla samostatné užívací právo k bytu či odvozené od žalovaného 1. Žalobkyně v řízení prokázala, že v době podání žaloby neměla povědomí o tom, že žalovaná 2. se z bytu odstěhovala, ve veškeré komunikaci s žalovaným 1. nikdy nebylo tvrzeno, že žalovaná 2. v bytě nebydlí. Tato skutečnost byla uvedena až u prvního jednání. Pokud žalovaná 2. komunikovala s žalobkyní prostřednictvím svého právního zástupce, mohla již v prvním přípise uvést, že v bytě nebydlí. Jedinou obranou žalované 2. do doby prvního jednání byla argumentace týkající se právního posouzení nájemní smlouvy, tedy skutečnosti, že žalovaní využili opčního práva a nájemní vztah trvá. Žalovaná 2. měla odvozené právo užívání, a to s ohledem na samotné ustanovení nájemní smlouvy, ve kterém bylo výslovně uvedeno, že paní [příjmení] je další osoba žijící s nájemcem v bytě. Odvoláním se domáhá změny napadeného výroku tak, že žalované 2. bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně dále uvedla, že žalobu podala důvodně vůči oběma žalovaným a má tak v plném rozsahu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Trvá na svém stanovisku týkající se platnosti sporného ustanovení nájemní smlouvy, když opakuje, že opční právo právní řád zná toliko v rámci veřejných zakázek. V rámci právní úpravy nájmu bytu v občanském zákoníku a obecně ve všech předpisech soukromého práva právní úprava opčního práva není. I kdyby připustila, že něco jako opční právo může být platně sjednáno i v nájemních vztazích, je nutno trvat na tom, že„ opční právo“ musí být ve smlouvě předem naprosto jasně a určitě vymezeno, tedy musí být zřejmé, co je obsahem takového opčního práva, zda se jedná o právo přednostně jednat o nájemní smlouvě nebo zda je to právo na prodloužení nájmu na základě jednostranného úkonu, nebo zda se jedná o právo na uzavření nové nájemní smlouvy, na základě jejíhož uzavření teprve dojde k prodloužení nájmu, za jakých podmínek je možno takové opční právo využít a tak dále. V daném případě takové podmínky chybí a nájemní smlouva o nich mlčí. Z ujednání nájemní smlouvy nelze zjistit, a to ani výkladem, co je vlastně obsahem opčního práva. Absence dohody v tomto směru nemůže být nahrazována subjektivním výkladem ze strany žalovaných. Nejednalo by se totiž o výklad právního jednání, nýbrž o nepřípustné nahrazení ujednání absentujících. Žalobkyně trvá na tom, že neurčitost sporného ustanovení o„ opčním právu“ nelze odstranit ani za pomocí aplikace výkladových pravidel (opakovaně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1738/2015 ze dne 30. 3. 2017). Žalobkyně se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti sporného ujednání o opčním právu a také s názorem, že i kdyby připustila, že sporným ujednáním v nájemní smlouvě„ získává nájemce opční právo na nový nájemní vztah“ a že žalovaní toto právo řádně jednostranně uplatnili, resp. jim vzniklo (což stále sporuje), pak by stejně mohla být nájemní smlouva prodloužena maximálně o dobu, na kterou byl nájem původně sjednán, tedy maximálně do [datum]. Žalobkyně by i při tomto výkladu měla nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalobu podala důvodně, byla v tomto sporu plně úspěšná (oba žalovaní se z předmětného bytu vystěhovali až po tomto datu). Žalovaný 1. se vystěhoval [datum], žalovaná 2. skutečnost, že v předmětném bytě nebydlí, sdělila až 28. 4. 2021. Do té doby ve všech vyjádřeních a přípisech, jež doručovala společně se žalovaným 1. žalobkyni, vystupovala tak, že se na dané adrese zdržuje.

6. Žalovaná 2. ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla, aby byl výrok IV. potvrzen jako věcně správný. Podle žalované 2. došlo k chybnému pochopení skutkového stavu a chybnému hodnocení právního stavu ze strany žalobkyně, a to zejména nepochopením právního významu pojmu„ odvozené právo užívání“.

7. Žalobkyně vzala žalobu ve vztahu k žalovanému 1. podáním doručeným okresnímu soudu dne 22. 3. 2022 zpět s odůvodněním, že žalovaný 1. byt vyklidil.

8. Podle § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

9. Žalovaný 1., který byl vyzván, nechť se ve lhůtě jednoho týdne od doručení výzvy vyjádří, zda se zpětvzetím žaloby souhlasí, a poučen o tom, že v případě, že tak neučiní, bude mít odvolací soud za to, že proti zpětvzetí žaloby nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Odvolací soud proto předpokládal, že žalovaný 1. se zpětvzetím souhlasí a v souladu s dispozitivním úkonem žalobce napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil.

10. Jelikož ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. byl rozsudek okresního soudu zrušen a řízení bylo zastaveno, odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. rozhodl znovu o nákladech řízení.

11. Mezi účastníky byl sporný výklad ujednání článku II. bod 2 smlouvy o nájmu uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1., dle kterého„ v případě, že si nájemce bude řádně plnit své povinnosti (placení záloh nájmu v řádných termínech, udržování pořádku) získání opční právo na nový nájemní vztah“. Žalovaní si toto ujednání vykládali jako přednostní právo na automatickou prolongaci nájemního vztahu za stávajících podmínek, žalobkyně namítala neurčitost a nesrozumitelnost ujednání, a tedy jeho neplatnost.

12. Podle § 2285 o. z. pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.

13. Z citovaného ustanovení plyne, že k obnovení nájmu dojde v případě, že nájemce pokračuje v užívání bytu alespoň po dobu 3 měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, v případě, že jej pronajímatel v této době nevyzve, aby byt opustil. To však neplatí, ujednají-li si strany něco jiného.

14. Žalovaný 1. namítá, že v nájemních smlouvách je pojem opce, resp. opční právo používán právě pro případ, že si strany chtějí sjednat možnost nájemní vztah jednostranným právním jednáním některé ze strany prodloužit. V projednávané věci se jedná o vůli k prodloužení nájmu v případě řádného plnění povinnosti ze strany žalovaného nájemce, a jelikož smlouvy připravovala žalobkyně, mělo by být ujednání vykládáno k její tíži. Současně namítá, že v projednávané věci je vůle strany docílit za určitých podmínek prodloužení nájemního vztahu zcela zřejmá s tím, že otázkou není, jakých právních následků chtěli smluvní strany docílit, ale za jakých podmínek má k následkům dojít, zda na základě jednostranného jednání nájemce nebo na základě následného kontraktačního procesu. Tuto nejasnost je však možno odstranit výkladem oněch podmínek.

15. Tzv. opce není součástí právní úpravy nájmu, jedná se o instrument finančního (burzovního) trhu, právní řád zná tento pojem v rámci veřejných zakázek. V právu se pojem opce označuje jako„ jednostranné právní jednání, kterým dojde k naplnění odkládací podmínky, a tím ke vzniku právních následků jiného právního jednání. Jde např. o právo rozhodnout, zda práva a povinnosti z už uzavřené, ale doposud nikoli právně závazné smlouvy vzniknou či nikoli. Opční právo je právem majetkovým, a proto převoditelným na jiného (viz definice na WIKIPEDIE). V praxi se„ opce či opční právo“ často používá v rámci sjednávání nájemních smluv na dobu určitou. Význam tohoto pojmu však obecně nelze chápat jako právo na automatické prodloužení nájemní smlouvy (aniž by byly sjednány další konkrétní podmínky). Naopak, pouze v případě, že byly sjednány konkrétní podmínky pro další prodloužení nájemní smlouvy, bylo by možné uvažovat o právu nájemce na automatické prodloužení nájmu za stávajících nebo předběžně dohodnutých podmínek. Z předmětného ujednání (článek II., bod 2 smlouvy) však právo žalovaného 1. na automatické prodloužení nájemního vztahu neplyne, neboť takto nelze vyložit ujednání„ získává opční právo na nový nájemní vztah“. Takto formulované ujednání ve smyslu výše uvedeného by bylo možné vyložit pouze tak, že nájemce má přednostní právo na jednání o prodloužení smlouvy či o uzavření nové nájemní smlouvy. Z obsahu ujednání však nelze dovodit, za jakých podmínek by se tak mělo dít (ohledně výše nájmu, atd.). Ani při zohlednění toho, že smlouvu vypracovala žalobkyně, nelze ujednání vykládat ve prospěch žalovaného 1. (tzn. že v případě, že bude plnit své povinnosti plynoucí z nájemní smlouvy, dochází k automatickému prodloužení nájmu za stávajících podmínek). Odvolací soud nesouhlasí s obsáhlou argumentací žalovaného 1., a ani s tím, že právo na jednání o nové smlouvě nedává pro nájemce a ani pronajímatele prakticky žádný smysl. Naopak z hlediska pronajímatele jako vlastníka bytu může jít o výhodnější pozici nejen, pokud jde o otázky nájemného, ale také pokud na prodloužení nájmu či novém nájemním vztahu již nemá zájem. S ochranou nájemního bydlení je počítáno v ustanoveních občanského zákoníku, ale není bezvýhradná. Nelze přehlédnout, že v daném případě byla nájemní smlouva uzavřena na dobu určitou, a v těchto případech je stanoveno (ve prospěch nájemce), za jakých podmínek dochází k prodloužení nájemního vztahu. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění okresního soudu s tím, že nájem skončil [datum], tedy ke dni zahájení řízení žalovaný 1. v bytě bydlel bez právního důvodu. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobkyně vůči žalovanému 1. podala žalobu důvodně.

16. Jelikož žalovaný 1. vyklidil byt v průběhu odvolacího řízení, žalobkyně vzala žalobu zpět pro jeho chování, je povinen žalobkyni podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

17. Za řízení před okresním soudem byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení ve výši 14.346 Kč představující odměnu advokáta za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby a repliky k vyjádření žalovaných ze dne 25. 1. 2021, účast u jednání okresního soudu dne 18. 10. 2021 a 1. 11. 2021) po 1.500 Kč (§ 9 odst. 1, § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrady hotových výdajů za 6 úkonů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady za ztrátu času za cestu ke dvěma jednáním okresního soudu z [obec] do [obec] a zpět celkem za 4 půlhodiny po 100 Kč a náhrady cestovného z [část obce] – [část obce] do [obec] a zpět vždy po 328 Kč (viz bod 13 odůvodnění rozsudku okresního soudu), k tomu 21% DPH ve výši 2.490 Kč, k tomu soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, tj. celkem 19.346 Kč.

18. Za řízení před odvolacím soudem byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení ve výši 4.356 Kč, a to za 2 úkony právní služby po 1.500 Kč (vyjádření k odvolání žalovaného 1. a za zpětvzetí žaloby), náhrada hotových výdajů za tyto úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 750 Kč.

19. Žalovaný 1. je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení zástupci žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení] dle § 149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

20. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu ve výroku IV. na základě včas podaného odvolání žalobkyně dle ust. § 212a odst. 1 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolací důvody žalobkyně sice neobstojí, ale důvod ke změně výroku IV. je dán, neboť okresní soud neurčil správně výši náhrady nákladů řízení.

21. Odvolací soud zcela souhlasí s argumentací okresního soudu, že žalovaná má užívací právo odvozené od práva žalovaného 1., že pasivně legitimován je žalovaný 1., neboť dle judikatury nařízený výkon rozhodnutí vyklizením vůči nájemci dle § 341 odst. 1 o. s. ř. bez dalšího opravňuje i k vykázání jiných osob obývajících byt na základě souhlasu nájemce (NS 20 Cdo 4784/2010). Pouze v případě, že by žalovaná 2. bydlela v bytě na základě svého vlastního práva, neodvozeného od práva povinného (což žalobkyně netvrdila), nebude na ni nařízené vyklizení dopadat (R 27/84, NS Cpj 40/83). Závěry okresního soudu v tomto směru jsou správné.

22. Odvolací soud však výrok IV. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2. změnil, neboť okresní soud přehlédl, že advokát žalované 2. současně zastupoval na základě plné moci žalovaného 1., a proto měl aplikovat ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna ve výši 1.500 Kč advokátu náleží jen za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., za další čtyři úkony právní služby (tj. vyjádření k žalobě, vyjádření na výzvu soudu k replice žalobkyně, účast u dvou jednání okresního soudu) mu náleží odměna snížená podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1.200 Kč, režijní paušál za pět úkonů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč s ohledem na zastupování dvou osob zkrácen na ½, tj. 750 Kč, a 21 % DPH ve výši 1.480 Kč, tj. celkem 8.530 Kč.

23. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2. bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalované 2. byla přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení, a to odměna ve výši ½ (podle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za vyjádření k odvolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů řízení, tj. 600 Kč, ½ režijního paušálu 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ponížen o ½ s ohledem zastupování dvou osob), tj. 150 Kč, a k tomu 21% DPH 157, 50 Kč, tj. celkem 907,50 Kč.