57 Co 141/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: jméno žalované IČO IČO sídlem adresa žalované jednající prostřednictvím Jméno žalované , sídlem Adresa žalované o zaplacení 50 000 Kč k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2025, č. j. 80 C 64/2024-142

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 44 000 Kč (výrok I), žalobu co do 6 000 Kč zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení zaplacením 16 644 Kč (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl stíhán na základě usnesení , policie, ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , pro přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, usnesení bylo žalobci doručeno dne 29. 3. 2021. Obžaloba ve věci byla podána dne , datum, a trestní stíhání bylo skončeno usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. , číslo jednací, , ze dne , datum, , kdy rozhodoval krajský soud o odvolání státního zástupce proti v pořadí druhému rozsudku – prvním rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let – Okresního soudu v Ostravě ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , kterým byl obžalovaný zproštěn obžaloby, neboť skutek není trestným činem [§ 226 písm. b) zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Trestní stíhání mělo dopad do osobnostní sféry žalobce, jak pokud jde o rozchod a ukončení soužití s partnerkou a synem, toho vídá pouze o víkendech, tak pokud jde o nespavost a psychickou nepohodu vyplývající z dlouhodobého stresu žalobce o zajištění rodiny, když byl jejím jediným živitelem. K intenzitě zásahů přispěl i sám žalobce, neboť nevyhledal odbornou pomoc. Žalobce byl dříve trestně stíhán. Pravdivost tvrzení o zásahu v pracovní sféře verifikována nebyla.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], a s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi (představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08) uzavřel, že nárok na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je dán. Při posuzování rozsahu nemajetkové újmy zohlednil i) povahu trestní věci a její průběh, ii) délku trestního stíhání a iii) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalovaného.

4. Zohlednil, že žalobce byl stíhán pro spáchání , trestný čin, podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, byl ohrožen podmíněným trestem odnětí svobody, byl nepravomocně odsouzen a byl mu uložen jednak trest obecně prospěšných prací, jednak zákaz činnosti řízení motorových vozidel. Následně odvolací soud, v rámci odvolacího přezkumu, uzavřel, že nebylo provedeno úplné dokazování odpovídající tr. řádu a hodnocení důkazů bylo nedostatečné, což vedlo k pochybnostem o správnosti skutkových zjištění. Rozsudek okresního soudu byl zrušen a na to byl žalobce rozsudkem okresního soudu zproštěn od skutku uvedeného v obžalobě, neboť není trestným činem [§ 226 písm. b) tr. řádu]. Rozsudek napadl odvoláním státní zástupce. Odvolací soud však jeho odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl. Trestní stíhání nebylo medializováno. Žalobce byl stíhán na svobodě. Trestní stíhání žalobce bylo vedeno po dobu 22 měsíců a mělo dopad do jeho osobnostní sféry, když vedlo jednak k rozchodu a ukončení soužití s partnerkou a synem, kterého nyní vídá pouze o víkendech, jednak ke zdravotním problémům – nespavosti a psychické nepohodě. Soud nepominul, že k intenzitě projevů přispěl i sám žalobce, neboť nevyhledal odbornou pomoc a nešlo pro něj o novou situaci, neboť byl dříve trestně stíhán.

5. Provedl srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy a z referenčních případů se opřel o věc vedenou u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 Co 309/2020, kterou s ohledem na posuzované konkrétní okolnosti, považoval za přiléhavou (oproti věcem označeným žalovanou), pročež za odpovídající odškodnění považoval 44 000 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla ve výrocích I a III. Argumentovala, že žádný konkrétní, zásadní a nezaměnitelný zásah do osobnostní sféry žalobce prokázán nebyl. Zejména zdůraznila, že bezprostřední příčinou rozchodu nebylo trestní stíhání, ale nevhodné chování žalobce. Nevyhledal-li odbornou pomoc, nelze mít za prokázané ani překročení běžné míry stresu a nepohody, která je spojena s každým trestním stíháním. Brojila taktéž proti přiléhavosti soudem zvolené referenční věci, kde byl prokázán intenzivnější zásah do osobnostní sféry – hrozba závažnějšího trestu a léčba obžalovaného na , diagnóza, . Prosazovala, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se vzhledem ke stavu věci jeví jako dostatečné [odkázala na (správně) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017]. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zcela zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení.

7. Žalobce se ve vyjádření k odvolání fakticky ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že podstatné je, že příčinou jeho nevhodného chování, které vedlo k ukončení rodinného soužití bylo neoprávněné trestní stíhání. Vyhledání odborné pomoci není povinností. Komparovaná věc byla přiléhavá, v případě přeměny trestu hrozilo žalobci odnětí svobody necelých 7 měsíců (v komparované věci byl obžalovaný odsouzen k 10 měsícům s podmíněným odkladem), což při zohlednění dalšího uloženého trestu zákazu činnosti jej vede k závěru, že v posuzované věci byl v konečném důsledku trest přísnější než v komparované věci. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů jak prvostupňových, které bude korigovat, tak za odvolací řízení.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] ve výrocích I a III, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 50 000 Kč, jakožto peněžité náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, a sice zahájením trestního stíhání. Základ žalobní narace vymezil tak, že po dobu necelých 22 měsíců byl stíhán pro spáchání , trestný čin, podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Byl nepravomocně odsouzen jak k trestu obecně prospěšných prací, tak zákazu činnosti řízení motorových vozidel, přičemž nakonec byl zproštěn od obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Trestní stíhání žalobce negativně ovlivnilo jeho osobnostní sféru, a to jak rodinné soužití, tak jeho zdraví i profesní kariéru. Jako přiléhavou referenční věc označil věc vedenou u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 Co 309/2020 a vymezil se vůči nedůvodnosti aplikace referenčních věcí označených žalovanou.

10. Procesní obrana žalované byla vybudována zejména na argumentu, že poskytnutí omluvy je v posuzované věci dostatečné. Poukázala na to, že žalobce neprokázal zásah do osobnostní sféry (blíže viz bod 6), již byl 5krát trestně stíhán, není to pro něj neznámá situace, žalobcem označenou referenční věc nepovažovala za přiléhavou, oproti jí označených referenčních věcí.

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 53/2025“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

12. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

15. Přestože by v posuzované věci odvolací soud mohl toliko poukázat – v souladu s výše uvedenou judikaturou (srov. bod 11) – i na správné právní posouzení, což v podrobnostech činí, k tomu, že soud prvního stupně dostál požadavkům, které vyplývají z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považuje za vhodné zmínit, že je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sb. rozh. obč., a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

16. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.

17. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

18. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že výše zadostiučinění „musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sb. rozh. obč.).

19. V poměrech posuzované věci lze uzavřít, že soud prvního stupně se náležitě zaobíral kritérii (zpravidla) indikujícími rozsah nemajetkové újmy způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Adekvátně do úvahy o rozsahu nemajetkové újmy promítl povahu trestní věci, průběh řízení a délku trestního stíhání, jakož i následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce – ukončení partnerského, potažmo rodinného soužití a negativních zdravotních následků. Správnost argumentace žalované o neprokázání zásahu do partnerského soužití, potažmo rodinného života, musí odvolací soud odmítnout, a to za použití argumentu ad absurdum. Nezohledňovalo-li by se trestní stíhání jako příčina nechtěného (negativního) jednání poškozeného, fakticky by v rozporu s výše uvedeným účelem objektivizace rozsahu nemajetkové újmy došlo k její neopodstatněné redukci (typovému vyloučení zásahů).

20. Odvolací soud může akceptovat i výši zadostiučinění, která odpovídá výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Soud prvního stupně uvedl podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, jakým způsobem se promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené i z hlediska komparace. Přesvědčivě se vypořádal i s tím, proč za přiléhavé referenční věci nezvolil věci označené žalovanou. Neopodstatněný je žalovanou prosazovaný závěr, že v komparované věci hrozil závažnější trest. Žalovaná – jak správně argumentuje žalobce – nezohlednila jak možnou přeměnu trestu obecně prospěšných prací, tak současně uložený zákaz činnosti, pročež i z tohoto hlediska lze mít referenční věc za srovnatelnou.

21. Poukaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, je nutno mít taktéž za nepřiléhavý. Nejenže tímto usnesením bylo jako nepřípustné dovolání odmítnuto, nýbrž závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sb. rozh. obč., k nimž se usnesení hlásí, se týkají jiného skutkového stavu, resp. žalobce, který již byl trestně stíhán a nebyl odsouzen a utrpěl v tomto důsledku újmu, tvrdil a prokázal, že mu způsobené příkoří překročilo míru, kterou nebylo možno odčinit jinak než penězi.

22. Protože rozsudek soudu prvního stupně je v napadeném výroku I správný, byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Ve výroku III jej odvolací soud – s ohledem na závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod č. 40/2014 Sb. rozh. obč., o plném úspěchu žalobce – změnil podle § 220 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sb. rozh. obč.), neboť tento výrok nebylo možno ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (pro absenci důvodu zakládající postup podle § 219a o. s. ř.). Korekce se týká toliko vyloučení postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a proto v souladu s R 53/2025 lze na odůvodnění odměny a paušální náhrady ohledně počtu úkonů, tarifní hodnoty a sazby, v plné výši činící 21 900 Kč, odkázat.

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, přičemž za tuto fázi sestávají jeho účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování ve výši 7 400 Kč a paušální náhrady ve výši 900 Kč podle § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. d) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání soudu celkem činí 8 300 Kč.

24. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalobce.

25. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., když odvolací soud neshledal okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena nebo plnění rozloženo do splátek.