57 CO 159/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno jméno sídlem adresa o zaplacení 15.878 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2021, č. j. 36 C 116/2018-190

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15.878 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.529 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8.349 Kč od 6. 1. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 15.878 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 7.529 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 8.349 Kč od 6. 1. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 19.945,60 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec II. výroku).

2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, nesouhlasí s aplikací § 8 o. z., neboť soud I. stupně svým rozhodnutím umožňuje všem potenciálním budoucím univerzálním sukcesorům žalované zcela bezplatně užívat cizí majetek již napořád, neboť každý z nich bude moci kdykoli namítat naprosto totožné okolnosti. Odepřením spravedlivé finanční kompenzace žalobci za užívání pozemku v jeho vlastnictví jej současně nutí celou situaci řešit jiným způsobem, neboť žalobce coby řádný hospodář se nemůže (a ani nesmí s ohledem na příkaz, který mu ukládá zákonodárce v § 38 odst. 6 zákona č. 128/2000 Sb., v účinném znění, tj. zákon o obecním zřízení), spokojit s tím, že předmětné pozemky bude nadále bezplatně užívat žalovaná a případně také neurčitý počet generací dalších univerzálních sukcesorů. Za takové situace by žalobci nezbylo, než celou věc řešit vyklizovací žalobou, k čemuž původně přistupovat nechtěl, byť si je vědom judikatury Nejvyššího soudu ustálené v názoru, že nejde-li o nemovitosti užívané k bydlení, je zamítnutí takové žaloby s odkazem na dobré mravy prakticky vyloučeno. Žalobce si je vědom toho, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak záviselo v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Ustálená judikatura vycházela z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba činit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přitom přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročníku 1997 pod č. 62 a nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). V rozsudku ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, Nejvyšší soud doplnil, že jakkoli výše citované závěry Nejvyšší soud přijal při výkladu § 3 odst. 1 obč. zák., lze je, pokud jde o zneužití práva, přiměřeně aplikovat i na rozhodování podle § 8 o. z. Přitom zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). Žalobce je toho názoru, že napadený rozsudek je s citovanými judikatorními závěry v rozporu. Soud I. stupně při posuzování aplikace § 8 o. z. na danou věc totiž hodnotil toliko okolnosti na straně žalované a nikoli okolnosti na straně žalobce, jehož ústavně chráněné vlastnické právo k předmětným pozemkům zběžně konstatoval, čímž došlo k tomu, že nebyly zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Soud ignoroval zákonnou povinnost žalobce spravovat svůj majetek s péčí řádného hospodáře tak, jak mu ukládá obecně závazný právní předpis stejné právní síly, tj. zákon o obecním zřízení. Právní posouzení věci soudem I. stupně je proto neúplné a tedy i nesprávné. Považuje-li soud I. stupně za jednu z významných okolností věci, která odůvodňuje aplikaci § 8 o. z., mimo jiné to, že předmětné pozemky bezprostředně navazují na pozemky žalované a vytváření s nimi tzv. jednotný celek, pak zcela přehlíží, že každé vlastnické právo, bez ohledu na rozsah předmětu vlastnického práva, požívá právní ochrany a že žalobcem sledovaný výsledek nebyl nijak nelegitimní a tím méně měl žalobce v úmyslu žalovanou jakoby poškodit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020). Soud I. stupně svým rozhodnutím toliko neomezil (pro tentokrát) právo žalobce požadovat bezdůvodné obohacení za protiprávní užívání pozemku v jeho vlastnictví, nýbrž jej tohoto práva pro futuro trvale zbavil, čímž mimo jiné zrcadlově konstituoval ničím neomezené právo žalované, jakož i dalších možných univerzálních sukcesorů na další bezplatné a protiprávní užívání pozemků žalobce, které rozhodně nijak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Soud I. stupně nijak nezdůvodnil, proč by jím„ vybrané“ okolnosti měly představovat natolik významné skutečnosti odůvodňující použití zcela výjimečného postupu, kterým je zamítnutí žaloby s odkazem na § 8 o. z. Žalobce má za to, že soud I. stupně ignoroval stávající judikaturu Nejvyššího soudu, pokud jde o užívání věci nemovité bez právního důvodu, neboť v souzené věci je nerozhodné, že sama žalovaná předmětné pozemky neoplotila a ujmula se detence v době, kdy již byly oploceny. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 199/2007 ze dne 8. 1. 2008, na nějž odkazoval žalobce ve svém podání ze dne 26. 3. 2020. Soud I. stupně svým rozsudkem legalizuje protiprávní stav a omezuje nepřípustně vlastnické právo k dotčeným pozemkům žalobce tak, že jej trvale zbavuje možnosti realizovat svá vlastnická oprávnění. Odvoláním se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žalovaná bude zavázána zaplatit žalobci 15.878 Kč s požadovaným příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen. Žalobce v nalézacím řízení neprokázal, že jeho pozemky, z nichž se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, žalovaná užívá. Prokázal pouze to, že pozemky jsou obehnány oplocením. Žalovaná prokázala, že toto oplocení musel zbudovat otec na základě výměru právního předchůdce žalobce. Bez objasnění historických souvislostí vzniku současného stavu, který je reliktem někdejších křivd 50. let minulého století a na které se žádná z restitučních norem nevztahovala, nebylo možné spravedlivě a v souladu s právní úpravou ve věci rozhodnout. Soud I. stupně se historií vzniku protiprávního stavu pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že protiprávní stav nezavinil ani otec a ani žalovaná, naopak ten dopadá na margo žalobce, který jej převzal od svého právního předchůdce. Žalovaná prokázala, že několikrát žádala o nápravu protiprávního stavu, stejně jako její otec. Žalobce si tento protiprávní stav dlouhodobě uvědomoval, a ačkoli mohl, nikdy jej neřešil. Žalobce prokládá své odvolání četnými odkazy na judikaturu i odbornou judikaturu. Tyto prameny na danou věc nedopadají, žádný z uváděných judikátů a ani žádná odborná literatura se nezastává toho, kdo vyvolal protiprávní stav nebo je za něj odpovědný a snaží se z takového protiprávního stavu těžit. Naopak zákon výslovně uvádí, že taktové jednání, ať již aktivní či pasivní, je v rozporu s dobrými mravy a ochrany nepožívá (§ 6 a § 8 o. z.). Neodpovídá skutečnosti tvrzení žalobce, že soud I. stupně hodnotil pouze okolnosti na straně žalované a nikoli na straně žalobce. Odůvodnění rozsudku je podrobné a zabývá se všemi prokázanými skutečnostmi. Jestliže po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce těží z dlouhodobě neřešených majetkových vztahů mezi jím a žalovanou, které však řešit měl a mohl, má toto zjištění zcela reálný a prokázaný podklad. Otec žalované od počátku věřil, že mu pozemky patří, neboť v tom období se již změny vlastníků nemovitostí neevidovaly a neměl možnost si skutečný stav nějak ověřit. Poté, co zjistil, že mu pozemky nepatří, snažil se žádostmi a jednáním sjednat nápravu u právního předchůdce žalobce, posléze tak činila i žalovaná. Otec i žalovaná jednali poctivě a v dobré víře. Pokud soud dospěl k závěru, že žaloba není po právu a nelze jí vyhovět, nemohl jinak, než žalobu zcela zamítnout. Nelze souhlasit s názorem, dle něhož soud I. stupně legalizoval protiprávní stav. Odpovědnost za současný s právem nesouladný stav dopadá zcela na žalobce, který se z něj snaží těžit. Je na žalobci, aby tento stav narovnal, neboť ze strany žalované byla dobrá vůle projevená vícekrát. Vyhovění žalobě brání základní zásady občanského práva kodifikované v ust. § 6, § 7 a § 8 o. z. Prokázané okolnosti a rozhodné skutečnosti tohoto sporu jsou natolik podstatné, že zcela odůvodňují zásah do jinak zákonem chráněných práv žalobce.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu na základě včas podaného odvolání oprávněnou osobou dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Skutková zjištění okresního soudu, která odvoláním nebyla zpochybněna, jsou správná, odvolací soud na ně zcela odkazuje.

6. Odvolací soud však nesouhlasí s právním posouzením věci okresního soudu, s aplikací ust. § 8 o. z., dle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.

10. Okresní soud odůvodnil svůj závěr, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy tím, že„ právnímu předchůdci žalované bylo výměrem z roku 1954 uloženo, aby pozemky, jejichž vlastníkem je v současnosti žalobce, oplotil, že ten postupoval v souladu s daným výměrem, nejednalo se o svévolné oplocení“. Dále uvedl, že žalovaná pozemky žalobce neoplotila, daný stav nezpůsobila a ani nezavinila, a nelze jí klást k tíži, že pozemky byly oploceny, že bezprostředně navazují na pozemky žalované a vytváří s nimi tzv. jednotný celek. Žalovaná se opakovaně mnoho let snažila situaci ohledně předmětných pozemků vyřešit, žádala jejich odprodej či směnu. V roce 1993 bylo žalované sděleno, že z 255 m2 užívaného pozemku jí bude uznáno 211 m2 jako náhrada za odňaté pozemky, k vyřešení situace nedošlo.

11. Podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za zneužití práva vymáhání bezdůvodného obohacení v případě vlastníka nemovitostí, jehož vlastnictví je v katastru nemovitostí zapsáno desítky let, oběma stranám je tento stav dlouhodobě znám, k vyřešení situace nedošlo z toho důvodu, že ani jedna ze stran neakceptovala řešení nabízené druhou stranou, a to přes zjištění okresního soudu, že otec žalované se při oplocení pozemku řídil výměrem z roku 1954. Lze totiž souhlasit se s argumentací žalobce, že soud I. stupně svým rozhodnutím toliko neomezil (pro tentokrát) právo žalobce požadovat bezdůvodné obohacení za protiprávní užívání pozemku v jeho vlastnictví, nýbrž jej tohoto práva pro futuro trvale zbavil, čímž mimo jiné konstituoval ničím neomezené právo žalované, jakož i dalších možných univerzálních sukcesorů, na další bezplatné a protiprávní užívání pozemků žalobce. Historické okolnosti stavby plotu zůstanou neměnné, a pokud nedojde k vyřešení vlastnických práv účastníků jiným způsobem, stěží lze připustit, aby žalobci bylo odpíráno právo plynoucí z jeho vlastnictví. Nelze ani pominout, že žalobce se musí o svůj majetek starat s péčí řádného hospodáře, když konkrétní způsoby naložení s obecním majetkem nerespektující čistě ekonomická kritéria hospodárnosti jsou shledávány jako nezákonné (srovnej § 38 zákona č. 128/2000 Sb.).

12. Pokud jde o tvrzení žalované, že předmětné pozemky neužívá v plném rozsahu, v řízení bylo prokázáno, že na pozemku parc. [číslo] byla vybudována stavba chodníku a tento pozemek žalovaná užívá k přístupu ke svému domu. Pokud jde o pozemky parc. [číslo] zahrada, o výměře 106 m2 a parc. [číslo] zahrada, o výměře 38 m2, je nesporné, že tyto pozemky jsou napojeny na pozemky ve vlastnictví žalované. Pozemky jsou odděleny tzv. živým plotem od místní komunikace a je zřejmé, že tvoří jeden funkční celek s pozemky ve vlastnictví žalované (tato skutečnost byla ověřena nahlížením do katastrální mapy + ortofoto pro [katastrální uzemí]). Není tedy možné, aby předmětné pozemky byly využívány jiným subjektem než žalovanou, ačkoli plot není uzamčen, a není ani možné, aby pozemky jakkoli užíval žalobce. Za zjištěné situace není významné, zda pozemky žalovaná skutečně užívá a k jakým účelům. Žalovaná si ohledem na shora uvedené okolnosti musí být vědoma toho, jí vzniká bezdůvodné obohacení.

13. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, ta v průběhu řízení před okresním soudem zpochybněna nebyla, a činí 7.529 Kč za období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2017 a 8.349 Kč za dobu od 1. 10. 2017 do 30. 9. 2019 (v podrobnostech odvolací soud odkazuje na skutková zjištění okresního soudu).

14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 15.878 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (dle § 1968 o. z.), když žalovaná byla žalobcem řádně vyzvána k zaplacení částky 7.529 Kč výzvou ze dne 22. 11. 2017, která jí byla doručena dne 7. 12. 2017 a od 22. 12. 2017 je v prodlení se zaplacením této částky, a k zaplacení částky 8.349 Kč výzvou ze dne 28. 11. 2019, která byla žalované doručena 6. 12. 2019 a od 6. 1. 2020 je v prodlení se zaplacením této částky. Výše úroku z prodlení je v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř.

16. Jelikož byl rozsudek okresního soudu ve věci samé změněn, bylo o nákladech řízení před okresním soudem rozhodnuto dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se s ohledem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu nejprve zabýval posouzením otázky, zda náklady vzniklé žalobci za zastoupení advokátem jsou náklady účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 5. 2019, č. j. 30 Cdo 2698/2017, uvedl (s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu), že se ustálil na závěru, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou jejich náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. Možné náklady na zastoupení statutárního města však nelze považovat za„ neúčelně“ vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., lze shledat, že v takových případech zastupování statutárního města advokátem, který se na danou problematiku specializuje, může být adekvátní. Zastoupení statutárního města advokátem v soudním řízení je však akceptováno jako výjimka z pravidla, již je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů řízení statutárním městem vždy záleží na konkrétním soudním řízení, na jeho náročnosti. Odkázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1707/15, v němž Ústavní soud (s odkazem na vlastní nálezovou judikaturu) konstatoval, že„ předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí výkonu působnosti orgánu veřejné správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, či dosud neřešenou, vyžadující speciální odborné či jazykové znalosti apod. V takových případech by bylo lze shledat zastoupení subjektu veřejné moci advokátem - při řádném odůvodnění účelnosti vynaložených nákladů – za adekvátní.“ Dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, IV. ÚS 3243/09, dle kterého ve specifických právně obtížných případech si lze nechat zpracovat (i od soukromých subjektů) znalecké expertízy, právní rozbory a analýzy, ze kterých mohou (statutární města) posléze vycházet. Zastoupení advokátem při hájení zájmů by mělo být krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím naznačené podmínky.

18. Z internetových stránek [označení města] odvolací soud zjistil, že město má mimo jiné odbor majetkoprávní se dvěma právníky a lze proto očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti, které jsou předmětem projednávané věci. Podle odvolacího soudu se nejedná o právně obtížný případ, o specializovanou právní problematiku či o věc dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, atd. Naopak jedná se o problematiku, která přímo souvisí s oblastí spravovanou městem a podléhá běžné agendě města.

19. Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady na zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Z těchto důvodů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.