57 Co 161/2023

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Michaely Janošcové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně: právnická osoba IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem jméno zástupce sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1 proti žalované: stát, IČO IČO sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0, za kterou jedná organizační složka, IČO IČO sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/2 o zaplacení 372 710 Kč k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2023, č. j. 25 C 329/2019-213,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I co do částky 50 297 Kč mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Ve zbývající části výroku I, tj. co do částky 235 900 Kč, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II co do částky 79 050,82 Kč potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 54 215 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1, adresa.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu České republice – Okresnímu soudu v Ostravě 4 172,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu České republice – Okresnímu soudu v Ostravě 7 104,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1, adresa.

VIII. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu za odvolací řízení 2 450 Kč České republice – Krajskému soudu v Ostravě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu za odvolací řízení 4 550 Kč České republice – Krajskému soudu v Ostravě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 286 197 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky 86 513 Kč žalobu žalobkyně zamítl (výrok II), dále žalované uložil jednak povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 225 768 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III) a jednak povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech státu částku, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, že dne 2. 3. 2012 v 9:00 hod. vydal jméno FO policejnímu orgánu motorové vozidlo zn. typ vozidla barvy černé metalízy, RZ SPZ, VIN VIN kód, jako věc důležitou pro trestní řízení, kdy podle protokolu bylo předáno bez viditelných oděrek s ujetými 47 916 km, dojezdem 92 km, s podhuštěnou pravou zadní pneumatikou a s jedním klíčem. Téhož dne v 9:10 hod. bylo vozidlo policií ohledáno a sepsán protokol, podle něhož bylo pravé zadní kolo podhuštěné, na exteriéru nebyly vidět žádné známky poškození, vozidlo bylo špinavé, interiér vozidla byl vybaven sedadly ve světlé kůži, úložné prostory mezi sedadly byly prázdné, stejně jako úložný prostor v palubní desce, v němž se nacházel pouze zapalovací klíč a držák, vozidlo mělo vestavěné autorádio, kufr, místo pro rezervní kolo a postranní úložné prostory v kufru vozidla byly prázdné. Téhož dne v 10:00 hod. bylo vozidlo prostřednictvím odtahové služby právnická osoba uloženo u právnická osoba – jméno FO, kdy při předání byly zjištěny škrábance na předním a zadním nárazníku vozidla, drobné oděrky laku celého vozu a vzhledem k tomu, že vozidlo bylo znečištěno, byla konstatována možnost dalšího poškození, světlomety a hliníkové disky kol byly poškrábané, pravá zadní pneumatika měla defekt, interiér vozidla byl znečištěn a lehce opotřeben, motorová část byla bez viditelného poškození, vozidlo bylo pojízdné. Vozidlo bylo uskladněno v uzavřené nevyhřívané hale, po celou dobu stálo na jednom místě, bez provádění údržby, a to do 28. 11. 2014, kdy bylo nově uloženo v areálu krajské ředitelství policie (areál kasáren). Pokud bylo následně usnesením policejního orgánu ze dne datum trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu druh trestného činu odloženo, vozidlo nemohlo být vráceno osobě, která jej vydala, neboť svůj nárok na něj uplatnila pojišťovna právnická osoba. Na základě návrhu Policie České republiky, městské ředitelství policie ze dne datum bylo vozidlo uloženo do úschovy u Okresního soudu v Ostravě (sp. zn. 99 Sd 81/2013). Na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 29 C 162/2014, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2015, bylo vyhověno žalobě společnosti právnická osoba. a bylo rozhodnuto tak, že se žalobkyni uděluje souhlas za žalovanou právnická osoba s vydáním předmětu úschovy. Usnesením ze dne 9. 2. 2016, s právní mocí dne 10. 3. 2016, v řízení vedeném pod sp. zn. 99 Sd 81/2013 bylo rozhodnuto o vydání vozidla ze soudní úschovy společnosti právnická osoba., k faktickému předání vozidla došlo dne 5. 4. 2016. Při předání byla pořízena fotodokumentace a videozáznam nakládání vozidla k odtahu, bylo převezeno do autorizovaného servisu právnická osoba, kde při prohlídce vozidla dne 8. 4. 2016 byla zjištěna zničená izolace kapoty, oxidace šroubů v motorovém prostoru, orezlé kladky + řemenice, popraskané řemeny, prošlá životnost náplní, oleje, brzdové a chladící kapaliny, aktuální chyba ovládání turba v diagnostice, chybějící gumové těsnění v motorovém prostoru ke kapotě na straně spolujezdce, vadná baterie, staré pneumatiky, rozbitý pravý nárazník s mřížkou, defekt pravé zadní pneumatiky, oxidace, koroze podvozku, zrezivělé brzdové kotouče a unašeče brzd, sjeté brzdové obložení, čidlo opotřebení mimo brzdy, natržené zástěrky, odřený levý a pravý disk, oxidace všech disků, loupání středových krytek disků, rozbité kryty pod vozidlem, chybějící pravá přední a pravá zadní zvedací kostka, poničený přední práh dveří, odřený levý práh a zadní nárazník, zatuhlé brzdiče, odřené pravé zadní světlo, moucha v levém zadním světle, odřený levý a pravý přední blatník, odřené kryty zrcátek, odřený levý světlomet, únik oleje z hadice od turba k mezichladiči, zoxidovaná kostra motoru, oťukaný lak kapoty, odřené malé okno u pravých zadních dveří, stopy po páčení levých předních dveří, odření vnější lišty levých předních a levých zadních dveří, protržení vnitřního plastu kolem okna, nesvítící levé přední parkovací světlo, nesvítící vnější žárovka levé brzdovky, znečištění interiéru, poškození sedáku levého předního sedadla, znečištění podlahy kufru, oxidace zadního znaku, škrábance na dveřích kufru, chybějící lékárnička, hlučná servo pumpa, rozříznutý dálkový ovladač, nevyfrézovaný mechanický klíč, nefunkční klimatizace z důvodu chybějící náplně do systému. Cena za opravu vozidla (za práci a materiál) byla tímto servisem stanovena na 372 710 Kč včetně DPH, přitom zjištěná poškození měla různé příčiny svého vzniku, některé z nich byly způsobeny prostým plynutím času, některé nastaly v důsledku dlouhodobého stání vozidla a neprovádění, resp. zanedbání údržby, některé byly důsledkem mechanického poškození, kdy roztřídění do jednotlivých kategorií příčin bylo provedeno znalecky. Stejně tak znalecký posudek potvrdil zjištěnou cenu opravy vozidla v autorizovaném servise s tím, že v daném případě jde o vozidlo vyšší střední třídy a je potřeba použít originální díly s homologací. Vlastník předmětného vozidla, společnost právnická osoba., následně svou pohledávku za žalovanou postoupila smlouvou ze dne datum na žalobkyni, která u žalované nejpozději dne datum uplatnila svůj nárok v rámci předběžného projednání. Žalovaná nárok neprojednala ve stanovené lhůtě, pročež ji žalobkyně ještě předžalobní výzvou ze dne 20. 9. 2019 vyzvala k plnění uplatněného nároku.

3. Na zjištěný skutkový stav okresní soud navázal právním posouzením ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk), a to ve spojení se zákonem č. 279/2003 Sb. o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, v němž poté, co vysvětlil své úvahy o tom, co je nesprávným úředním postupem a jaké jsou obecné předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu tímto postupem způsobenou, uzavřel, že pokud policejní orgán převzal vozidlo jako věc důležitou pro trestní řízení, bylo jeho povinností tento majetek zajistit tak, aby po dobu zajištění a úschovy nedošlo k jeho znehodnocení. V daném případě však vozidlo, které bylo zajištěno dne 2. 3. 2012, bylo nejprve do 28. 11. 2014 uskladněno v nevyhřívané hale bez jakékoli údržby, nebylo s ním vůbec manipulováno ve smyslu např. nastartování, zkontrolování jeho funkcí apod., poté bylo až do jeho vydání dne 5. 4. 2016 umístěno do úschovy v objektu Policie ČR ve adresa. Při vrácení vozidla jeho vlastníku po uplynutí více než 4 let bylo na vozidle oproti jeho stavu v době jeho předání policejnímu orgánu zjištěno jednak jeho mechanické poškození, jednak poškození vlivem dlouhodobého stání a neprovádění bazální údržby v rozsahu, který vyplývá ze závěru o skutkovém stavu. právnická osoba právnická osoba stanovil hodnotu opravy zjištěných závad (práci i materiál) na 372 710 Kč včetně DPH. Závěry znaleckého posudku vypracovaného v řízení se s rozsahem zjištěných závad, jejich opravou, jakož i se stanovenou výší nákladů ztotožnily. Okresní soud dospěl k závěru, že na žalobkyni byla pohledávka představující nárok na náhradu této škody ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) řádně postoupena. Ze strany žalované nebyly při zajištění a úschově vozidla dodrženy stanovené postupy dané zákonem č. 279/2003 Sb., neboť její povinností bylo majetek řádně ochraňovat, pečovat o jeho zachování, chránit před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením či zneužitím a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Za tohoto stavu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když motorové vozidlo, které bylo předmětem zajištění, nebylo dostatečně chráněno a v období jeho zajištění a následné úschovy bylo vozidlo poškozeno a došlo ke ztrátě jeho hodnoty. Nesprávný úřední postup spočívá v nedostatečné ochraně svěřené věci, když ze strany zajišťujícího orgánu nebyla učiněna taková opatření, která by vzniku škodu na vozidle předešla; způsob a podmínky uskladnění této věci neodpovídaly jejímu charakteru. Příčinná souvislost mezi vznikem škody a nedodržením povinností ze strany žalované je dána, neboť pokud by policejní orgán postupoval při zajištění v souladu s výše citovanými právními předpisy, ke vzniku škody v takovém rozsahu by nedošlo. Dále okresní soud poukázal na to, že dle § 2 zákona č. 82/1998 Sb. se stát nemůže uložené objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem zprostit, a to ani v případě existence vyšší moci, stejně tak pro něj nejsou připuštěny žádné liberační důvody, jedná se o odpovědnost absolutní. Při stanovení výše škody způsobené nesprávným úředním postupem soud zohlednil, že vozidlo při jeho zajištění dne 2. 3. 2012 nevykazovalo žádné závažné poškození, vyjma poškozené pravé zadní pneumatiky, a nenacházela se v něm základní výbava, včetně lékárničky a rezervního kola; dále vyhodnotil, že poškození brzdových destiček a kotoučů nemohlo nastat v době po zajištění vozidla, neboť v té době vozidlo pouze stálo v hale, resp. na ploše, a tudíž nemohlo dojít ke sjetí brzd. V obou případech jde o nedostatečnou údržbu jeho provozovatele před zajištěním vozidla. Opravu zadního pravého kola zohlednil tak, že za jeho výměnu odečetl podle přiloženého rozpočtu 135 Kč za práci a 6 032,37 Kč za materiál, v případě brzd 4 995 Kč za práci a 60 336,26 Kč za materiál, tj. celkem 86 513 Kč včetně DPH. Výslednou výši škody určil na 286 197 Kč, k jejímuž zaplacení zavázal žalovanou ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku ve smyslu § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zatímco do částky 86 513 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce žalované, že žalobkyně neprokázala stav vozidla v době jeho převzetí, konstatoval, že bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že vozidlo bylo v tomto okamžiku v takovém stavu, že na něm žádná škoda po dobu jeho zajištění nevznikla, případně, že vozidlo bylo řádně zabezpečeno tak, že tímto dlouhodobým stáním a nulovou údržbou k žádnému poškození, včetně mechanického nedošlo. Dále neshledal právně významnou námitku žalované, že žalobkyně finanční prostředky na opravu fakticky nikdy nevynaložila, když měl za to, že škoda v uvedené výši na vozidle vznikla už jeho samotným poškozením. Za nevýznamné považoval tvrzení žalobkyně, že vozidlo nebylo policejním orgánem odňato přímo vlastníku tohoto vozidla – společnosti právnická osoba., když tato skutečnost je pro posouzení věci bezvýznamná.

4. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě procesní strany.

5. Žalovaná svým odvoláním napadla výroky I, III a IV rozsudku a domáhala se jeho změny tak, aby žaloba byla i ve zbývajícím rozsahu zamítnuta a žalobkyni uložena povinnost náhradit náklady řízení jak vůči žalované, tak vůči státu. Namítala, že závěr soudu, že žalovaná byla povinna chránit vozidlo před poškozením jinou osobou nebo zvěří a zničením, a způsob uložení vozidla musí odpovídat charakteru majetku a účelu správy, ve smyslu § 10 zákona č. 279/2013 Sb., a v rozsudku zmíněné judikatury Nejvyššího soudu, není pro daný případ přiléhavý. Okresní soud zcela pominul, že vozidlo bylo nejprve zajištěno dle § 78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řádu), následně od 22. 7. 2013 bylo uloženo v soudní úschově, když si na předmětné vozidlo činila majetkový nárok jak pojištovna právnická osoba, tak společnost právnická osoba. Žalovaná má za to, že minimálně od 22. 7. 2013 není možno na danou věc aplikovat zákon č. 279/2013 Sb., stejně tak v rozsudku zmíněná judikatura je přiléhavá v případě postupu podle tohoto zákona a v případě, že dojde k poškození věci třetí osobou nebo zvěří. Zákon ani judikatura nestanoví pravidla základní údržby motorového vozidla, tudíž žalovaná nemůže odpovídat za vady z důvodu tzv. nedostatečné základní údržby vozidla. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná měla prokázat, že na vozidle po dobu zajištění žádná škoda nevznikla, při vydání věci jednatelem společnosti právnická osoba. dne 2. 3. 2012 v 9:00 hod. byla policií pořízena fotodokumentace, ze které je patrné, že ve vozidle již v okamžiku jeho vydání absentovala rezerva a základní výbava vozu; dle protokolu o ohledání vozidla z téhož dne v 9:10 hod. bylo vozidlo špinavé, jeho kufr byl prázdný a prázdné bylo i místo pro rezervní kolo a postranní úložné prostory v kufru, pravé zadní kolo bylo podhuštěné. V protokolu o uložení vozidla ze dne 2. 3. 2012 v 10:00 hod. je popsáno, že u vozidla byl poškrábaný přední a zadní nárazník, byly zjištěny drobné oděrky celého vozu, poškrábání světlometů, znečištění vozidla a defekt pravé zadní pneumatiky, přičemž pro znečištění vozidla nebylo možno vyloučit přítomnost jeho dalších poškození. Z předávacího protokolu ze dne 5. 4. 2016 vyplývá poškození předního nárazníku, absence rezervy a základní výbavy, nefunkčnost levého předního světlometu na denní svícení. Z uvedených důkazů tak bylo prokázáno, že vady způsobené mechanickým poškozením střety s překážkami se nacházely na vozidle již dne 2. 3. 2012, naopak nebylo prokázáno, že došlo k poškození věci třetí osobou, nebo zvěří. Vzhledem ke skutečnosti, že nejsou stanovena zákonem žádná pravidla tzv. základní údržby, není možné považovat za nesprávný úřední postup, pokud závady vznikly z důvodu dlouhodobého stání vozidla. Není zřejmé, jak měla žalovaná zabránit např. znehodnocení pneumatik, když vozidlo stálo a pneumatiky se již v roce 2012 nacházely na hraně své životnosti, nebo nefungujícímu turbu, případně jiným závadám, které mohly být na vozidle již dne 2. 3. 2012 a jako skryté vady nebyly při běžné prohlídce vozidla diagnostikovány. Dále namítla, že vypracovaný znalecký posudek, z něhož soud vycházel, není možno z pohledu úrovně zpracování, z hlediska úplnosti, přesvědčivosti a logického odůvodnění považovat za úplný pro učinění odborných závěrů, neboť znalec osobní automobil fyzicky neviděl, v tomto směru poukázala na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008 (pozn. soudu : rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), podle něhož „aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.“ I položená znalecká otázka je za uvedené situace návodná, neboť implikuje stav, že veškeré vady či poškození vznikly až v době od 2. 3. 2012 do 5. 4. 2016, byť toto bylo mezi stranami sporné. Sám znalec si byl dané skutečnosti vědom, když v bodě 2. 3. posudku uvedl, že „ze samotné podstaty jsou zprostředkované podklady ve většině případů zpracovatelem neověřitelné, zejména údaje o používání vozidla, jeho údržbě a o předchozím provozu jsou subjektivní, nikoliv objektivní, ne vždy musí být zcela relevantní či věrohodné a jejich ověření může být i samotným předmětem znaleckého zkoumání.“ V bodě 3. 3. 5. posudku upozornil na to, že neměl dostatek podkladů „vzhledem k nedoložené servisní historii.“ Ze znaleckého závěru nelze jednoznačně stanovit, že vzniklé vady mají příčinu pouze v nesprávném úředním postupu na straně žalované, nikoliv ve stáří vozidla či v jeho opotřebení, majícím původ v chování vlastníka či provozovatele vozidla před zajištěním vozidla či po jeho vydání dne 5. 4. 2016. Neexistuje tedy adekvátní příčinná souvislost mezi jakýmkoli postupem žalované a údajnou škodou. Byť znalec u jednání okresního soudu dne 14. 2. 2023 konkretizoval svá zjištění v tom směru, jakou cestou dospěl ke zjištěním o existenci vad vzniklých střety s překážkami a nedostatečnou údržbou v daném období, a na základě jakých úvah tak učinil, i přesto nestanovil najisto, zda případně vady vozidla vznikly pouze a jen z důvodu majících příčinu v nedostatečné údržbě v době od 2. 3. 2012 do 5. 4. 2016 nebo mohou mít příčinu v nedostatečné údržbě či nakládání s vozidlem vlastníkem či provozovatelem vozidla před jeho zajištěním či po jeho vydání. K tomuto uvedl, že „tato skutečnost měla samozřejmě z technického hlediska vliv, ale nemá jednoznačné podklady, aby toto mohl objektivizovat, protože pořád vychází ze spisového materiálu, z dané dokumentace. Kdyby vozidlo viděl, mohl by to jednoznačně posoudit.“ Konečně žalovaná zpochybnila i výši stanovené náhrady škody, a to jednak proto, že cena náhradních dílů a oprav je čistě účelově stanovena autorizovaným servisem, byť v něm předmětné vozidlo nebylo před zajištěním nikdy servisováno; cena neprovedených oprav je navyšována o daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem malý servis ne vždy bývá; žalobce navíc nikdy nebyl vlastníkem poškozeného vozidla, a v takovém případě, pokud nebylo poškozené vozidlo opraveno, je možno škodu vyčíslit pouze ve výši rozdílu mezi obvyklou hodnotou vozidla před poškozením a po něm, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3019/2015. Rovněž brojila do výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že i v případě, že by odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku okresního soudu, nelze v dané věci aplikovat § 142 odst. 3. o. s. ř., předmětem řízení byl nárok na náhradu škody, žalobkyně nebyla co do základu nároku zcela úspěšná, přičemž znalecký posudek nesloužil primárně k určení výše škody, nýbrž k prokázání základu nároku. Okresní soud navíc přiznal žalobkyni náhradu i za položky zcela neúčelné (5 úkonů v podobě porad advokáta s klientem 17. 1. 2020, 9. 6. 2020, 28. 8. 2020, 2. 9. 2020 a 15. 11. 2022). V rozporu s § 148 o. s. ř. je i výrok IV rozsudku, pokud byla žalované uložena povinnost hradit státu náklady řízení v celém rozsahu. Výrok II rozsudku, který byl napaden odvoláním žalobkyně, na rozdíl od žalobkyně žalovaná považuje za věcně správný, tj. že k poškození brzdových destiček a kotoučů nemohlo dojít po dobu stání vozidla. Poukázala v tomto směru na závěry znalce, podle něhož brzdové destičky byly sjeté a nemohlo tak k této závadě dojít z důvodu nesprávného úředního postupu na straně žalované. Ani samotný znalec nestanovil najisto, zda vady vozidla (včetně poškození brzd a kotoučů) vznikly pouze a jen z důvodu majících příčinu v nedostatečné údržbě v době od 2. 3. 2012 do 5. 4. 2016.

6. Žalobkyně odvoláním napadla toliko výrok II rozsudku ve vztahu k částce 79 050,82 Kč, představující náhradu škody za poškození brzd (cena práce 4 995 Kč + cena materiálu 60 336,26 Kč, vše navýšeno o 21 % DPH). Okresní soud chybně posoudil povahu poškození brzd, neboť toto poškození nespočívalo ve sjetí brzdových destiček, nýbrž v přidření brzdičů (brzdových třmenů) a ve zkorodování brzdových kotoučů, přičemž tyto závady jednoznačně vznikly v důsledku stání vozidla a jeho nedostatečné údržby po dobu několikaletého stání. Dané poškození proto je v příčinné souvislosti s chováním orgánů činných v trestním řízení, potažmo s následnou úschovou u soudu, a je tedy z hlediska odpovědnosti přičitatelné žalované. Domáhala se změny rozsudku v napadené části tak, aby žalobě bylo i v této části vyhověno a současně byl revidován ve prospěch žalobkyně nákladový výrok tak, aby žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Ve vyjádření ze dne 31. 8. 2023 k odvolání žalované žalobkyně doplnila, že otázku odpovědnosti státu za škodu způsobenou na věci vydané na základě požadavku orgánů činných v trestním řízení pro účely trestního řízení je nutno posuzovat jak z pohledu judikatorní praxe vnitrostátních soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 983/2021, z něhož mimo jiné vyplývá, že k založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem stačí i porušení těch pravidel v činnosti státního orgánu, která slouží a měla by být dodržena k tomu, aby účel a smysl zákona byl naplněn; příslušný orgán musí přizpůsobit způsob uskladnění věci po dobu jejich zajištění charakteru věcí a jejich vlastnostem; policejní orgán má postavení správce, jež vykonává práva a povinnosti v rozsahu a za účelem naplnění primárního účelu správy, tj. uchování hodnoty majetku po dobu zajištění a jeho ochrany; kromě bazální ochrany musejí způsob a podmínky uložení odpovídat charakteru majetku a účelu správy; odpovědnost státu za škodu po dobu odnětí věci se neomezuje tím, že by tato odpovědnost byla vyloučena v případech, že by škoda „vznikla i jinak“; stát se objektivní odpovědnosti za škodu nemůže zprostit, a to ani v případě existence vyšší moci, odpovědnost státu je zde absolutní bez možnosti liberace), tak z pohledu rozhodovací činnosti ESLP (zejména rozsudku SCI Le CHATEAU du FRANCPORT proti Francii ze dne 7. 7. 2022, rozhodnutí o stížnosti č. 32/69/18, z něhož plyne, že při zabavení majetku musí orgány státní správy přijmout přiměřená a nezbytná opatření k jeho ochraně a zachování; vnitrostátní legislativa musí umožňovat podání žaloby na náhradu škody proti státu za škodu způsobenou v důsledku vadného nakládání se zabaveným majetkem; důkazní břemeno ohledně vzniku škody na zabaveném majetku leží na orgánech státní správy). Z tohoto pohledu neobstojí odvolací argumentace žalované, že vedle úschovy orgánů činných v trestním řízení zde byla i úschova soudu po dobu soudního sporu dvou žadatelů o vydání věci z úschovy, neboť stát odpovídá za škodu způsobenou na odňaté věci v obou případech a pokud zákon č. 279/2013 Sb. výslovně na úschovu soudu nedopadá, je nezbytné jej aplikovat analogicky tak, aby poškozený měl k dispozici prostředky právní ochrany. V obou případech má schovatel postavení správce a je povinen o zajištěnou věc (či o věc tvořící předmět úschovy) pečovat s péčí řádného hospodáře. Jiný postup by znamenal znemožnění poškozenému účinně se proti státu domáhat náhrady škody a tím i porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech. Jediné důkazní břemeno, které tížilo žalobkyni, se týkalo škody na vozidle. Toto žalobkyně unesla zejména zprávou o poškození vozidla autorizovaného servisu pro právnická osoba k němuž bylo za účelem prohlídky a zjištění poškození vozidlo odtaženo přímo po vydání z úschovy, přičemž naložení vozidla na odtah bylo zadokumentováno videozáznamem. Podpůrným důkazem pak je znalecký posudek tituly před jménem jméno FO. Žalovaná by se v řízení mohla ubránit pouze tím, že by prokázala, že vozidlo již bylo poškozeno k okamžiku jeho vydání dne 2. 3. 2012 v 9:00 hod., přičemž toto své důkazní břemeno neunesla. Její argumentace, že v řízení prokázala, že vozidlo k okamžiku převzetí policejním orgánem neobsahovalo rezervu a základní výbavu a mělo poškozenou pravou zadní pneumatiku defektem, je mimoběžná s napadeným vyhovujícím rozsudečným výrokem, protože právě tyto položky soud nepřiznal, pročež tyto její odvolací námitky jsou irelevantní. Pokud argumentuje tím, že protokolem o uložení vozidla sepsaným dne 2. 3. 2012 v 10:00 hod. prokázala poškození vozidla v době jeho odnětí v podobě poškrábání předního a zadního nárazníku, drobných oděrek celého vozu, poškrábání světlometů a znečištění vozidla, policejní orgán měl povinnost sepsat řádný protokol o převzetí věci od společnosti právnická osoba. s uvedením všech vad a poškození a pokud se tak nestalo, musí jít taková skutečnost k tíži státu. Tato listina ve vztahu ke stavu vozidla k okamžiku jeho vydání policejnímu orgánu nemá žádnou vypovídací hodnotu, stejně jako případná fotodokumentace pořízená při převzetí vozidla společností Procar od policejního orgánu. Naopak v protokolu o vydání věci ze dne 2. 3. 2012, sepsaném v době od 9:00 do 9:15 hod. v kolonce „bližší popis vozidla před vydáním“ se uvádí: “vozidlo bez viditelných oděrek, pravá zadní pneu podhuštěná“, protokol byl podepsán jak jednatelem společnosti právnická osoba., tak policisty jméno FO a jméno FO. Právě z tohoto důkazu jednoznačně plyne, že v době vydání věci vozidlo žádné vady ani poškození kromě podhuštěné pravé zadní pneumatiky nemělo. Jde-li o znalecký posudek tituly před jménem jméno FO, v žádném případě není neúplný, nepřesvědčivý či nelogický, podle žalobkyně je zpracován velmi pečlivě a zodpovědně, je srozumitelný, přesvědčivý a má svou logickou strukturu, stejně tak obsahuje všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, přičemž případné nejasnosti znalec odstranil v rámci svého výslechu. Byť znalec nemohl provést fyzické ohledání vozidla a vycházel jen z fotodokumentace a dalších listin, sám tento handicap znaleckého zkoumání opakovaně uvádí, přesto však podklady ke zpracování posudku považuje za dostatečné a absence ohledání vozidla nijak nesnižuje validitu jeho závěrů stran jednotlivých poškození, jejich příčiny, jakož i stanovení výše škody. Znalecké zadání v žádném případě nelze považovat za návodnou otázku, znalecké zadání znělo na posouzení poškození zjištěných společností právnická osoba na vozidle, soud v něm předem neurčil, že všechna poškození vozidla vznikla v době od 2. 3. 2012 do 5. 4. 2016, ostatně žalovaná ve vztahu k opatření o přibrání znalce žádné námitky proti formulaci znaleckého zadání nevznášela. Lichá je rovněž námitka, že ze znaleckého posudku nelze vyloučit, že určitá poškození nevznikla stářím či opotřebením vozidla před jeho vydáním či po jeho vrácení, důkazní břemeno o tom, že poškození vznikla jindy, než v době úschovy, leží na žalované, která však neprokázala, že tomu tak bylo. S ohledem na absolutní odpovědnost žalované bez možnosti liberace je pak lhostejno, jaká byla konkrétní příčina jednotlivých poškození, k nimž došlo v době úschovy. Neobstojí ani námitka, že při stanovení výše škody nelze vycházet z ceny opravy u autorizovaného servisu, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3019/2015 bylo překonáno, nálezová judikatura Ústavního soudu stojí konstantně na principu úplného odškodnění při poškození vozidla (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 155/16, ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16 nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13), tento princip následně akceptoval i Nejvyšší soud (v rozhodnutích ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, nebo ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2651/2021). Výše škody je tak ve výši nákladů na jeho opravu (na uvedení do původního stavu před vznikem škody) a na dorovnání do hodnoty vozidla před vznikem škody, pokud by i po opravě vozidlo této hodnoty nedosahovalo. Ústavní soud také akceptoval užití nových značkových dílů, je-li to k bezpečnému provozu poškozeného vozidla vhodné, přitom znalec ve svém výslechu zdůvodnil, že s ohledem na rozsah potřebné opravy a prémiovost značky vozidla by měl opravu provést autorizovaný servis za užití značkových náhradních dílů. Žalobkyně pak má za to, že nalézací soud správně postupoval dle § 142 odst. 3 o. s. ř.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek okresního soudu (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) zcela a dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalobkyně ve věci samé není důvodné, odvolání žalované zčásti důvodné je.

8. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 372 710 Kč jako náhrady za škodu, která měla být způsobená na vozidle zn. typ vozidla, barvy černé metalízy, RZ SPZ, v důsledku nezajištění vozidla po dobu od 2. 3. 2012 v 9:00 hod., kdy bylo vydáno vlastníkem vozidla jako věc důležitá pro trestní řízení, do 5. 4. 2016, kdy bylo fakticky vlastníku vozidla vráceno ze soudní úschovy, tak, aby nedošlo k jeho znehodnocení. Aktivní legitimaci žalobkyně odvozovala od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum na základě které vlastník vozidla, společnost právnická osoba., převedl svou pohledávku na náhradu škody vzniklé na vozidle na žalobkyni, která uplatnila nárok u žalované dne 27. 12. 2018, avšak tato její nárok neprojednala ve stanovené lhůtě.

9. Procesní obrana žalované byla vybudována zejména na argumentu, že žalobkyně neprokázala, že by na straně žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu (resp. že by policejní orgán nebo autoservis, který pro tento vozidlo uskladnil, zanedbal jakoukoli povinnost při uskladnění vozidla), neprokázala ani vznik příčinné souvislosti, dále namítala, že výše škody se nemůže odvíjet od servisní nabídky autorizovaného servisu, ani v případě, že by veškeré práce na vozidle byly skutečně provedeny.

10. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze" přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

11. V této souvislosti má odvolací soud za potřebné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 983/2021, v němž Nejvyšší soud stanovil jasná pravidla, za jakou škodu odpovídá stát v důsledku nesprávného úředního postupu v případech, kdy je zajištěna věc důležitá pro trestní řízení následně převzata do úschovy. V tomto předně zdůraznil, že „definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud přitom v tomto směru setrvale judikuje, že k založení odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se nevyžaduje přímé porušení zákona či protiprávní postup, nýbrž může jít i o porušení těch pravidel v činnosti státního orgánu, která slouží a měla by být dodržena k tomu, aby účel a smysl zákona byl naplněn. Nesprávným úředním postupem je jak okolnost, že věc po dobu zajištění nebyla chráněna před poškozením či ztrátou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněný pod č. 54/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak i okolnost tkvící v tom, že se zajištěnou věcí nebylo ve výsledku naloženo zákonu odpovídajícím způsobem“. Poté, co odkázal na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2527/98, a ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 356/2003, dále konstatoval, že „odborná literatura – jejíž závěry Nejvyšší soud plně sdílí i v této věci – ve vztahu k povinnosti osoby, jež je označována legislativní zkratkou „správce“ (v projednávané věci šlo o policejní orgán) dovozuje, že správce vykonává práva a povinnosti v rozsahu a za účelem naplnění primárního účelu správy, tj. uchování hodnoty majetku po dobu zajištění a jeho ochrany. Při své činnosti musí mít správce na zřeteli, že spravuje majetek zajištěný v trestním řízení. Nejedná se o majetek ve vlastnictví státu, ale jedná se o majetek, který je stále, a to až do pravomocného skončení trestního řízení, ve vlastnictví obviněného nebo jiné osoby, které byl zajištěn. Pokud správce spravuje hmotný movitý majetek, který fakticky převzal, má kromě povinnosti tzv. právní ochrany majetku dle § 10 odst. 1 zákona o zajištění majetku další povinnosti související s tím, že má majetek v dispozici. Zejména má povinnost majetek řádně zabezpečit, skladovat a chránit jej před neodbornou manipulací, úmyslnými zásahy ze strany třetích osob, ale i před nepříznivým působením klimatických podmínek. Způsob uložení a zabezpečení má chránit majetek mj. proti odcizení a záměrnému poškození (jinou osobou). Kromě této bazální ochrany musejí způsob a podmínky uložení odpovídat charakteru majetku a účelu správy (např. suché garáže pro hodnotná motorová vozidla, přístřešek pro běžná vozidla apod., odvětraný sklad pro běžné potraviny a nápoje, nevyžadující specifickou teplotu a vlhkost, temperovaný sklad pro elektrozařízení, trezor pro šperky atd.). Z pohledu zajištění bezpečnosti lze zvolit elektronickou ochranu (např. kamery, alarm s napojením na pult centrální ochrany) nebo personální ochranu (ostraha), příp. kombinovanou. Je potřeba zamezit volnému přístupu neoprávněných osob k zajištěnému majetku, a to včetně pracovníků správce, kteří nejsou pro správu určeni (srov. Škrobák, I., Trešlová, L. Zákon o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení: Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, ISBN: 978-80-7598-196-7, výklad k § 10). Nejvyšší soud doplňuje, že účelem výše zmiňované péče o zajištěný majetek je, aby s ním bylo (ve výsledku) naloženo způsobem, který trestní řád předpokládá. Z uvedeného plyne, že právě nastíněná právní úprava ukládá tuzemským orgánům činným v trestním řízení postupovat při zajištění (odnětí) věci předem určeným způsobem“. Pokud nejsou naplněny předpoklady dle § 441 odst. 6 trestního řádu (ve vztahu k trestním řízením, kde vystupuje tzv. cizí prvek), „je třeba tomu, kdo věc vydal (byla mu odňata) nebo tomu, o jehož právu není pochyb, popř. tomu, kdo k věci prokáže své právo prostřednictvím občanskoprávního řízení o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy (srov. k tomu např. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněné pod č. 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) takovou věc vrátit (vydat), ledaže by bylo pravomocně v průběhu trestního řízení rozhodnuto o jejím propadnutí či zabrání. Nejsou-li proto splněny předpoklady pro jiný zákonem předjímaný postup a orgánům činným v trestním řízení vznikla povinnost vrátit (vydat) zajištěnou či odňatou věc, lze již v samotném nevrácení (nevydání) zajištěné (odňaté) věci oprávněné osobě spatřovat nesprávný úřední postup, a to v zásadě zcela bez zřetele k okolnostem, pro něž taková situace nastala. Ostatně také proto zákon č. 82/1998 Sb. neomezuje odpovědnost státu za škodu po dobu odnětí věci, tím, že by ji vyloučil v případě, že by škoda „vznikla i jinak“ [buď z vnitřních příčin, spočívajících např. v povaze věci a v jejích vadách, nebo z vnějších příčin, např. při živelné pohromě, jejichž vliv by se stejnou měrou projevil, i kdyby dlužník (schovatel) věc ke splnění závazku nepřevzal], jak tuto formu liberace znal ve vztahu mezi osobami soukromého práva např. § 421 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dospěla k závěru, podle něhož se ve smyslu § 2 OdpŠk stát nemůže zákonem uložené objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem zprostit, a to ani v případě existence vyšší moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009). Na uvedený závěr pak dále navázal v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1217/2010, v němž vysvětlil, že u objektivní odpovědnosti státu nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody, jedná se tedy o odpovědnost absolutní.“ 12. Ve vztahu ke skutkovým i právním závěrům okresního soudu o naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem tudíž odvolací soud toliko konstatuje, že tyto jsou správné. Skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, který obstojí i pro odvolací řízení, stejně tak je správný i nosný závěr okresního soudu o odpovědnosti žalované a pro stručnost odůvodnění lze na tyto i s ohledem na výše specifikovanou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu odkázat. Pro úplnost je na místě toliko zdůraznit, že pro stav vozidla při jeho převzetí orgány činnými v trestním řízení je rozhodující okamžik vydání vozidla těmto orgánům, tedy to, jaký stav vozidla byl zjištěn dne 2. 3. 2012 v 9:00 hod., neboť právě v tento okamžik vznikla žalované povinnost věc chránit a zabezpečit před poškozením. Pokud v daný okamžik nebyla učiněna policejním orgánem veškerá potřebná zjištění o stavu vozidla, pak veškerá její následná zjištění o jeho stavu či jeho závadách nemohou být v tomto řízení rozhodná a nemohou jít k tíži žalobkyně. Škoda na vozidle pak vznikala po delší dobu, tj. až do vydání vozidla ze soudní úschovy dne 5. 4. 2016, pročež je na místě vycházet z právní úpravy škody dle § 2951 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.

13. Byť se tedy odvolací soud shoduje se závěry soudu okresního ve vztahu k samotné odpovědnosti žalované, nesouhlasí s jeho závěry ohledně způsobu výpočtu výše škody. Okresní soud přehlédl, že pohledávku na náhradu škody neuplatnil ten, jehož věc byla policejnímu orgánu vydána a následně byla uschována, nýbrž subjekt, na nějž byla pohledávka na náhradu škody postoupena smlouvou ze dne 6. 6. 2018, uzavřenou ve smyslu § 1879 o. z., navíc za situace, že v řízení nebylo ani tvrzeno, že by si vlastník vozidla toto skutečně nechal opravit.

14. Jak totiž vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3019/2015, „vlastník, který nenechal havarované vozidlo opravit, může třetí osobě postoupit pohledávku na náhradu škody ve výši rozdílu obecných (obvyklých) hodnot vozu před poškozením a po něm“. Byť se předmětný judikát vztahoval k úpravě dle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je, dle názoru odvolacího soudu, použitelný i podle současné právní úpravy, která je v tomto směru zcela totožná. Skutečnou škodou na věci se rozumí taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Při poškození použitého a částečně opotřebeného vozidla se v důsledku škodné události snižuje jeho hodnota a tím i majetkový stav poškozeného. Škoda spočívá v rozdílu mezi obecnou hodnotou vozu před škodnou událostí a jeho sníženou hodnotou po havárii. Není přitom podstatné, zda věc byla následně opravena či nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu); tyto okolnosti jsou totiž nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody. V případě, že poškozený nechá vůz opravit, může být výše škody vyjádřena i cenou opravy, která zahrnuje opravu škodnou událostí dotčených částí vozu, s případným odečtením částky odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu (pokud k němu skutečně dojde – jinak by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci náhradou opotřebených součástí novými). To však nic nemění na tom, že bez ohledu na postup poškozeného a na způsob či metodu vyčíslení, vzniká vlastníkovi vozu škoda již v okamžiku, kdy je při dopravní nehodě snížena hodnota havarovaného vozidla.

15. Tato judikatura doposud dle odvolacího soudu nebyla překonána, jak namítala žalobkyně, neboť jí zmíněná rozhodnutí (specifikována v bodě 6. odůvodnění tohoto rozsudku) na daný případ nedoléhají, když se jednak týkají buď opravy vozidla skutečně realizované, případně tzv. totální škody, jednak nejde o případy, kdy by současně došlo k postoupení pohledávky na náhradu škody na jiný subjekt.

16. Podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.

17. Jak vyplývá z komentářové literatury k zákonu č. 89/2012 Sb. (Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání, 2022, s. 1517 – 1519: P. Koukal), jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012, „obvyklá cena je cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou.“ 18. Z těchto důvodů proto odvolací soud přistoupil za účelem zjištění výše skutečné škody k doplnění dokazování doplňkem znaleckého posudku znalce tituly před jménem jméno FO za účelem zjištění obvyklé ceny vozidla v okamžiku před jeho převzetím orgány činnými v trestním řízení dne 2. 3. 2012, kdy vozidlo bylo provozuschopné, nevykazovalo žádné technické závady, které by bránily jeho užívání, s výjimkou podhuštěné pravé zadní pneumatiky, s přihlédnutím k běžnému opotřebení vzhledem ke stáří vozidla, a dále v okamžiku jeho převzetí vlastníkem vozidla dne 5. 4. 2016, vycházeje ze stavu vozidla, jak byl tento zjištěn autorizovaným servisem právnická osoba a zaznamenán fotodokumentací a videozáznamem ze dne 5. 4. 2016. Z doplňku ke znaleckému posudku č. 854/2022, vypracovaného dne 28. 5. 2024, jakož i z výslechu znalce odvolací soud zjistil, že všechna znalci dodaná data byla technicky přijatelná, pro stanovení ceny vozidla znalec provedl zhodnocení jeho technického stavu, výpočet základní amortizace, výpočet časové ceny, stanovil koeficient prodejnosti a následně vypočetl cenu obvyklou. K datu 2. 3. 2012 určil základní amortizaci vozidla při zohlednění 4 let doby provozu a 47 916 km ujetých kilometrů na 38,18 %, zbytkovou životnost redukovaného vozidla na 61,82 %, výchozí hodnotu vozidla na 1 563 349 Kč, koeficient prodejnosti na 0,8 (vycházeje z metodiky Znaleckého standardu č. I/2020, kdy byly zjišťovány prodejní ceny vozidel srovnatelného typu v inzerci tuzemských autobazarů při použití databáze systému CebiCat GT, Tipcars, Teas, Auto Esa, Bazoš a byly vyhledány tři srovnatelná vozidla na trhu ojetých vozidel); tržní hodnotu vozidla určil částkou 763 900 Kč. K datu 5. 4. 2016 určil základní amortizaci vozidla při zohlednění 8 let doby provozu a 47 916 km ujetých kilometrů na 48,18 %, zbytkovou životnost redukovaného vozidla na 42,47 %, výchozí hodnotu vozidla na 1 563 349 Kč, koeficient prodejnosti na 0,8 (vycházeje opět ze stejných podkladů); tržní hodnotu vozidla určil částkou 528 000 Kč. Z předmětného doplňku znaleckého posudku vyplývá, že tento je vypracován s využitím metodiky, doporučené Znaleckým standardem č. I/2022 - Oceňování silničních a zvláštních vozidel, tento vychází ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku ve znění účinném od 1. 1. 2021 a stanovuje doporučené metodické postupy pro oceňování silničních a zvláštních vozidel a určení výše majetkové újmy způsobené jejich poškozením. V posudku pak znalec podrobně vysvětlil v doplňku použité pojmy, přičemž dospěl k závěru, že obvyklá cena předmětného vozidla činila ke dni 2. 3. 2012 763 900 Kč a ke dni 5. 4. 2016 528 000 Kč. Na těchto svých závěrech znalec setrval i v rámci výslechu u jednání odvolacího soudu, navázal na ně vysvětlením, že pokud v doplňku vycházel se Znaleckého standardu č. I/2022, tento je vhodný i pro určování obvyklé ceny ve smyslu občanského zákoníku. Vychází se z prohlídky konkrétního vozidla, pokud je k dosažení, zjišťuje se technický stav jednotlivých částí vozidla, zjišťuje se cena srovnatelného vozidla na trhu; pokud jde o vozidlo starší, vychází se z ceníků, které vede např. společnost Cebia, jenž udává ceny z prodejů za určité časové období (vede databázi již po dobu 15 let), a podle technické amortizace, tj. živostnosti vozidla, se stanoví tzv. technická hodnota vozidla k datu ocenění dle tabulek, stanovených v standardu. V těchto je uvedená technická amortizace vozidla podle stáří vozu, následně se použije přepočtový koeficient, z něhož se zjistí technická cena vozidla a podle koeficientu prodejnosti se vypočte cena obvyklá vozidla na trhu. Koeficient prodejnosti se zjišťuje nejméně ze tří průměrných cen srovnatelného typu vozidla na trhu stejné značky, stáří, náběhu kilometrů, z toho se zjistí aritmetický průměr, kterým se vynásobí technická cena vozidla. Závady zjištěné na vozidle ke dni 2. 3. 2017 jsou běžné, způsobené provozem, nejsou závažné, a nemají žádný význam při stanovení obvyklé ceny vozidla. Ke stavu vozidla ke dni 5. 4. 2016 znalec doplnil, že koeficient prodejnosti se i přes rozsáhlá poškození nezměnil, neboť poškození vozidla (kdy cena předpokládané opravy byla zjištěna v původním posudku), rovněž nebylo tak markantní a významné pro hodnotu vozidla, zohlednilo se zejména stáří vozidla, to vše i s ohledem na typ vozidla a jeho specifika. Srážky z důvodu poškození znalec promítl v procentuálním vyjádření v bodě 2.2.8. doplňku posudku ve sloupci c (přirážka či srážka k základní amortizaci) a d (zbytková životnost), kdy, pokud je vozidlo nepoškozené, jsou tyto srážky ve výši 0 % (pro srovnání tabulka 2.2.2. doplňku posudku). Tyto srážky se promítnou do procentuálního vyjádření (u motoru, přední nápravy, karosérie a výbavy karosérie činila srážka -20 %, u převodovky a zadní nápravy -5 %). Poškození bylo dostatečně patrné z obsahu spisu, zejména z fotodokumentace a dále ze zprávy autoservisu. Vozidlo bylo v r. 2016, dle znalce, prodejné za částku 528 000 Kč. Pokud vozidlo nebylo opraveno a následně prodáno za smluvní cenu, tato neodpovídala ceně obvyklé. Podle znalce, i pokud by byla zohledněna výše opravy oproti výši zhodnocení vozidla, dospěl by ke zcela stejným závěrům jako v doplňku znaleckého posudku. Ke dni 5. 4. 2016 měl znalec k dispozici tři prodeje srovnatelného vozidla, vycházeje z toho, že poškození na předmětném vozidle skutečně nebyla natolik významná. Rozptyl takto zjištěných cen prodeje byl relativně značný, proto provedl snížení obvyklé ceny srážkami, které stanovil na základě vlastní kvalifikované úvahy. Aritmetický průměr zjištěných tří realizovaných prodejů toliko objektivizoval znalcem určený koeficient prodejnosti. Znalec zdůraznil, že z logiky věci není možno dohledat zcela stejné vozidlo s úplně stejným poškozením, právě z tohoto důvodu bylo poškození předmětného vozidla zohledněno výše popsanými srážkami.

19. Ve vztahu k takto vypracovanému doplňku znaleckého posudku, jakož i k výslechu znalce má odvolací soud za to, že znalec nevybočil ze zadaného úkolu a náležitě posoudil zadanou odbornou otázku, metoda, kterou k posouzení obvyklé ceny vozidla použil, je součástí jeho odbornosti, znalec zvolený postup, jakož i použitou metodu, zcela logicky vysvětlil a svoje závěry z pohledu odvolacího soudu jednoznačně obhájil. Zejména znalec smysluplně vysvětlil, že poškození vozidla, která byla zjištěna, nebyla s ohledem na typ a specifikum daného vozidla natolik markantní, aby se mohla jakkoliv výrazně promítnout do obvyklé ceny vozidla, jakož i to, že cena získaná vlastníkem při prodeji neopraveného vozidla v daném případě neodpovídala obvyklé ceně vozidla, za níž by vozidlo mohlo být skutečně prodáno. Úvahy znalce se soudu jeví jako zcela logické, znalec vycházel jednoznačně ze svých odborných znalostí o prodejnosti vozidel na tuzemském trhu a obvyklých cenách při jejich prodeji, pročež jeho závěry odvolací soud převzal při své úvaze o výši způsobené škody.

20. V tomto směru odvolací soud nemůže souhlasil s návrhem žalobkyně, aby soud při úvaze o výši škody aplikoval § 136 o. s. ř. a určil výši nároku žalobkyně pouze na základě své volné úvahy. Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, „ustanovení § 136 o. s. ř. je možno aplikovat toliko tehdy, je-li nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nepoměrné obtíže při zjišťování nároků mohou být dány též nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku (např. nákladné znalecké dokazování), které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku.“ V rozsudku ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1016/2018, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jde o výjimečné procesní ustanovení, které by soudce měl používat jen v mimořádných situacích, aby jeho postup nevyvolával dojem soudcovské libovůle. Svoji úvahu může soudce použít jen ve vztahu k výši nároku, nikoliv tedy k jeho základu, který musí být prokázán vždy (srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: Soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014. ISBN 978-80-8710-951-9). Zákon má tedy na mysli pouze situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9).“ Za situace, kdy výši škody bylo možno v řízení zjistit na základě znaleckého posudku, nemůže být, dle názoru odvolacího soudu, aplikována volná úvaha soudu dle § 136 o. s. ř. jen z toho důvodu, že žalobkyně se závěry znaleckého posudku o výši obvyklých cen vozidla nesouhlasí, pročež postup podle tohoto zákonného ustanovení není v daném případě na místě (blíže srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008).

21. Za tohoto stavu tedy odvolací soud určil výši vzniklé škody jako rozdíl znalcem zjištěných obvyklých cen předmětného vozidla ke dni 2. 3. 2017 a ke dni 5. 4. 2016 na částku 235 900 Kč (763 900 Kč - 528 000 Kč), k jejímuž zaplacení žalovanou zavázal. Odvolací soud proto ve smyslu § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I co do částky 50 297 Kč tak, že žaloba byla nově v tomto rozsahu zamítnuta, zatímco ve zbývající části výroku I (tedy právě co do částky 235 900 Kč) byl rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrzen, stejně jako výrok II tohoto rozsudku v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně (co do částky 79 050,82 Kč).

22. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení.

23. Ve vztahu mezi účastníky řízení byl aplikován odvolacím soudem § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V řízení před okresním soudem byla žalobkyně úspěšná z 63 % (co do 235 900 Kč), neúspěšná z 37 % (co do 50 297 Kč), pročež žalovaná je povinna uhradit jí na náhradě nákladů řízení před okresním soudem 26 % těchto nákladů. Žalobkyni přitom vznikly náklady v celkové výši 210 520,30 Kč, tato částka představuje 2 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, 162 030 Kč jako odměnu advokáta za 16,5 úkonů právní služby po 9 820 Kč z celkové tarifní hodnoty 372 710 Kč, vypočtených dle § 7 bod. 6, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. a), c), d), g), odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení dne 23. 7. 2018, 1 úkon za sepis kvalifikované výzvy ze dne 25. 12. 2018, 1 úkon za sepis žaloby ze dne 30. 9. 2019, 1 úkon za doloženou další poradu s klientem o způsobu reakce na výzvu soudu dne 17. 1. 2020, 1 úkon za podání obsahující doplnění skutkových tvrzení učiněné na výzvu soudu dne 21. 1. 2020, 1 úkon za účast u jednání dne 11. 5. 2020 v době od 9:01 hod. do 10:30 hod., 1 úkon za doloženou další poradu s klientem o způsobu reakce na výzvu soudu dne 9. 6. 2020, 1 úkon za podání obsahující doplnění skutkových tvrzení učiněné na výzvu soudu dne 10. 6. 2020, 1 úkon za účast u jednání dne 8. 7. 2020 v době od 9:03 hod. do 10:54 hod., 2 úkony za účast u jednání dne 31. 8. 2020 v době od 8:30 hod. do 10:58 hod., 1 úkon za podání obsahující právní rozbor věci ze dne 7. 9. 2020, 1 úkon za doloženou další poradu s klientem o způsobu reakce na znalecký posudek dne 15. 11. 2022, 1 úkon za účast u jednání dne 30. 11. 2021 v době od 9:00 hod. do 9:35 hod., 1 úkon za vyjádření k závěrům znaleckého posudku ze dne 16. 11. 2022, 1 úkon za účast u jednání dne 14. 2. 2023 v době od 9:11 hod. do 10:39 hod., 0,5 úkonu za účast u jednání dne 23. 2. 2023, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku), 5 100 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 17 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 2 400 Kč jako náhradu za ztrátu času za 24 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou právního zástupce žalobce k jednáním soudu dne 11. 5. 2020, 8. 7. 2020, 31. 8. 2020, 30. 11. 2021, 14. 2. 2023 a 23. 2. 2023 ze sídla pobočky advokáta adresa do adresa a zpět, 3 389 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. typ vozidla, RZ SPZ z adresa a zpět ve dnech 11. 5. 2020, 8. 7. 2020, 31. 8. 2020, 30. 11. 2021, 14. 2. 2023 a 23. 2. 2023 k jednáním u okresního soudu při ujetí 6 x 70 km při průměrné spotřebě vozidla 10,2 km/100 km za použití benzínu 95 oktanů při vyhláškové ceně 32 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednáním konaným dne 11. 5. 2020, 8. 7. 2020, 31. 8. 2020, vyhláškové ceně 27,80 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání dne 30. 11. 2021 a vyhláškové ceně 41,20 Kč/1 l, a sazbě základní náhrady 5,20 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednáním konaným dne 14. 2. 2023 a 23. 2. 2023 (vždy počítáno dle vzorce počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km). Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (35 601,30 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu). Z celkové částky nákladů pak bylo žalobkyni přiznáno právě 26 % jejího čistého úspěchu ve věci, tj. částka 54 735 Kč.

24. Z výše uvedeného plyne, že na rozdíl od okresního soudu má odvolací soud za to, že ve vztahu k nákladům řízení není možno v dané věci aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. Pokud okresní soud vyšel ze závěru, že znalec v dané věci posuzoval toliko výši plnění, pročež znalecký posudek byl prováděn jen ke zjištění výše nároku, není tento závěr správný. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015, tento vyslovil, že „pro aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je třeba rozlišovat, co je úkolem znalce, zda posouzení výše plnění nebo samotného základu nároku; přímo z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že takto lze o náhradě nákladů řízení rozhodovat pouze v těch případech, kdy znalec posuzuje výši plnění. Pokud znalecký posudek zkoumá samotný základ nároku, nelze podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat.“ Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 941/2017, nebo Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 793/12 (bod 20. nálezu). Pokud v daném případě znalecký posudek byl okresním soudem zadán i za účelem zjištění příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti ze strany žalované, pročež spornou nebyla toliko výše této škody, pak nelze, podle odvolacího soudu, postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, byť nebyla v řízení plně úspěšná, nýbrž je nutno aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř.

25. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že není na místě přiznat žalobkyni odměnu za další 2 úkony právní služby v podobě z pohledu soudu nedůvodných dalších porad s klientem konaných ve dnech 28. 8. 2020 a 2. 9. 2020, když z obsahů záznamů o těchto poradách vyplývá, že při nich došlo toliko k projednání výsledků předchozích ústních jednání, případně k přípravě na jednání další, tyto porady tak nebyly reakcí na žádnou významnou změnu v řízení a ani žádná taková změna z těchto porad dle obsahu spisu nevzešla.

26. Ve vztahu k nákladům státu odvolací soud aplikoval § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V řízení před okresním soudem vznikly státu náklady v souvislosti s přiznaným a proplaceným svědečným svědku jméno FO v celkové výši 1 577 Kč (na základě usnesení okresního soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 25 C 329/2019-121) a dále v souvislosti s přiznaným a proplaceným znalečným znalci tituly před jménem jméno FO v celkové výši 9 700 Kč (na základě usnesení okresního soudu ze dne 24. 10. 2022, č. j. 25 C 329/2019-121, a ze dne 22. 2. 2023, č. j. 25 C 329/2019-210). S ohledem na poměr úspěchu účastníků ve sporu je žalobkyně povinna uhradit 37 % těchto nákladů, tedy částku 4 172,50 Kč, a žalovaná 63 % nákladů, tedy částku 7 104,50 Kč, a to na účet Okresního soudu v Ostravě.

27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je rovněž odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v řízení před soudem odvolacím byla žalobkyně úspěšná z 65 % (co do 235 900 Kč s příslušenstvím) a její neúspěch představoval 35 % (50 297 Kč), vycházeje z předmětu odvolacího řízení, tj. z částky 365 247,82 Kč (když žalobkyně odvoláním napadla výrok II rozsudku okresního soudu toliko co do 79 050,82 Kč), pročež žalovaná je povinna uhradit jí na náhradě nákladů odvolacího řízení 30 % těchto nákladů v celkové výši 49 745,20 Kč. Tato částka představuje 39 120 Kč jako odměnu právního zástupce, počítanou rovněž z předmětu odvolacího řízení (za 4 úkony právní služby po 9 780 Kč dle § 7 bod. 6, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. 1 úkon za sepis odvolání ze dne 5. 6. 2023, 1 úkon za vyjádření k odvolání žalované ze dne 31. 8. 2023, 1 úkon za sepis vyjádření k závěrům doplňku znaleckého posudku ze dne 2. 7. 2024, 1 úkon za účast u jednání odvolacího soudu dne 24. 7. 2024 v době od 8:30 hod. do 10:16 hod.), 1 200 Kč jako náhradu hotových výdajů advokáta za 4 výše uvedené úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 400 Kč jako náhradu za ztrátu času za 4 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou právního zástupce žalobkyně k jednání odvolacího soudu dne 24. 7. 2024 z adresa, 474 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. typ vozidla, RZ SPZ z adresa a zpět dne 24. 7. 2024 k jednání odvolacího soudu při ujetí 50 km při průměrné spotřebě vozidla 10,2 km/100 km za použití benzinu 95 oktanů při vyhláškové ceně 38,20 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy. I v tomto případě byla odměna advokáta, jakož i náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % DPH (8 551 Kč). Z celkové částky nákladů pak bylo žalobkyni přiznáno 30 % jejího čistého úspěchu ve věci, tj. částka 14 924 Kč.

28. Konečně výroky VIII a IX rozsudku o nákladech státu za odvolací řízení opět vychází § 148 odst. 1 o. s. ř. Před odvolacím soudem vznikly státu náklady v souvislosti s přiznaným a proplaceným znalečným znalci tituly před jménem jméno FO v celkové výši 7 000 Kč (na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2024, č. j. 57 Co 161/2023-265, a ze dne 26. 7. 2024, č. j. 57 Co 161/2023-305). S ohledem na poměr úspěchu účastníků v odvolacím řízení je žalobkyně povinna uhradit 35 % těchto nákladů, tedy částku 2 450 Kč, a žalovaná 65 %, tedy částku 4 550 Kč, a to na účet Krajského soudu v Ostravě.

29. Jak žalovaná, tak žalobkyně byly zavázány zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., žalovaná ve vztahu k žalobkyni zástupci žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě.