57 CO 173/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudců JUDr. Ilony Lövyové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím a o úrocích z částky 55 000 Kč o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 5. 2022, č. j. 17 C 244/2021-79,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky od 22. 9. 2021 do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek okresního soudu ve výroku II potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 12 794 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 039 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 55 000 Kč od 5. 4. 2021 do 8. 4. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 50 000 Kč od 24. 6. 2021 do 21. 9. 2021 (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 55 000 Kč od 9. 4. 2021 do 12. 7. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 50 000 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů po právní moci rozsudku (výrok II), a náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč do tří dnů po právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).

2. Proti výrokům II a III rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a namítal odvolací důvody uvedené v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e), d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Podle žalovaného v rozsudku soudu I. stupně zcela absentuje vypořádání se s argumentem žalovaného ve vztahu k výpovědi zápůjčky ze dne [datum] (dále jen„ zápůjčka“), kterou žalovaný dokládal soudu I. stupně spolu s odůvodněním odporu ze dne 21. 2. 2022. Mezi stranami je nesporné, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce částky 50 000 Kč, kterou žalobce zaplatil na účet žalovaného dne [datum], že zápůjčka byla dohodnuta jako úročená s vyčísleným úrokem ve výši 5 000 Kč, a že k vrácení půjčky včetně sjednaného úroku došlo ke dni 12. 7. 2021. Neztotožňuje se se závěrem soudu I. stupně ve vztahu k výpovědi zápůjčky, zejména k datu učinění tohoto úkonu ze strany žalobce a v této souvislosti ani s výší tvrzeného úroku z prodlení. Nepopírá, že smlouva byla vypovězena, nicméně žalovaný disponuje pouze výpovědí ze [datum], která je podepsána žalobcem, a kterou žalovaný dokládal soudu I. stupně, přičemž datum doručení této výpovědi opatřené datem [datum] nebylo v řízení před soudem I. stupně prokázáno, pročež není možné určit datum splatnosti pohledávky zákonného úroku z prodlení. Pokud jde o nárok plynoucí z kupní smlouvy ze dne [datum], žalovaný namítá, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se v ust. § 506 oproti předchozí právní úpravě vrací k superficiální zásadě a stavby jsou tak považovány za součást pozemku, nikoli za samostatné nemovité věci jako v předchozí právní úpravě. Samotný pojem stavby občanský zákoník nijak nevymezuje. Vymezení je však důležité vzhledem k rozdělení věcí na movité a nemovité (podzemní stavby), a dále v souvislosti s vymezením součástí pozemku a výjimek z tohoto pravidla. Poměrně ucelený výklad pojmu stavba podává např. Komentář k občanskému zákoníku (TÉGL, P., MELZER, F. In MELZER, F., TÉGL, P. Občanský zákoník. Svazek III. s. 260). Uvádí, že o stavbu v občanskoprávním smyslu jde tehdy, jedná-li se o„ 1) výsledek stavební činnosti člověka, který 2) má materiální podstatu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel) a 5) vyznačuje se kompaktností materiálu.“ Výjimku z uvedené superficiální zásady mají podzemní stavby se samostatným účelovým určením - podle ust. § 498 odst. 1 o. z. je samostatnou nemovitou věcí i podzemní stavba se samostatným účelovým určením. Jde o stavbu, jejíž hodnota (využitelnost pro lidi) se neodvíjí od pozemku, pod nímž se nachází. Stavbou, která nemá samostatné účelové určení tak může být např. podzemní sklep sloužící k uskladnění potravin produkovaných na pozemku, tedy něco, co má být trvale užíváno spolu s pozemkem.„ Účelovým určením“, které je podstatné pro rozlišení, zda podzemní stavba je nebo není součástí pozemku, se rozumí nikoli navenek neprojevená vůle vlastníka podzemní stavby k tomu, že tato stavba bude používána jako samostatná jednotka bez vztahu k pozemku, ale vlastníkem vytvořená objektivní realita při využití podzemní stavby. Své samostatné účelové určení si podzemní stavba podrží minimálně po dobu, kdy je vlastněna někým jiným než vlastníkem pozemku. Po tuto dobu totiž účel stavby (hodnota podzemní stavby v právním smyslu) bude jak pro vlastníka pozemku, tak vlastníka stavby odlišný. A to i tehdy, když vlastník podzemní stavby umožní vlastníku pozemku, aby ji využíval ku prospěchu pozemku nebo činností na něm prováděných. Jakmile bude vlastník pozemku a vlastník stavby tentýž, může se (ale nemusí) podzemní stavba stát součástí pozemku. Rozhodující bude, zda si podzemní stavba i poté zachová své převážně samostatné účelové určení. V případě, že podzemní stavba má zčásti účel související s pozemkem a zčásti je užívána i bez souvislosti s pozemkem, půjde o samostatnou nemovitou věc. Účel určení podzemní stavby se odvíjí nikoli od momentálního využití podzemní stavby, ale od dlouhodobého stavu užívání do té doby, než dojde ke zcela zjevné a trvalé změně účelu jejího užívání (srov. DAVID, O., DEVEROVÁ, L., DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, L., DVOŘÁK, J., DVOŘÁK, T., FIALA, J., FRINTA, O., HOLČAPEK, T., HURDÍK, J., KINDL, T., MACKOVÁ, A., PAULY, J., PAVLÍK, P., PELIKÁN, R. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654), ISSN 2336-). Podzemní stavby se samostatným účelovým určením mají rozdílný právní režim od staveb nadzemních. Zatímco výkon vlastnického práva k pozemku, na kterém by stála nadzemní stavba jiného vlastníka, by byl v podstatě nemožný, v případě podzemní stavby již taková nemožnost nemusí být pravidlem. Výkon vlastnických práv ke stavbě i k pozemku totiž nemusí být nutně v kolizi; obojí lze užívat relativně samostatně a nezávisle. Je tak zřejmé, že vinný sklep, který je předmětem kupní smlouvy, je typickou podzemní stavbou se samostatným účelovým určením, a jako takový netvoří součást pozemku. Tento závěr vyplývá ze samotného pohledu na pozemek, na kterém se předmětný vinný sklep nachází, kdy se jedná o strmý zalesněný pozemek, na jehož úpatí je vyhlouben sklep k uskladnění vína. Stavba předmětného sklepa je užívána jako samostatná jednotka bez jakéhokoliv vztahu k pozemku. Uvedené je jednou z výjimek ze zásady„ superficies solo cedit“, která hraje hlavní roli v závěrech soudu I. stupně. Smyslem ustanovení, která ukotvují výjimku ze zásady„ superficies solo cedit“, přitom není popřít jejich přirozenou nemovitou povahu, ale sdělení, že tyto přirozené součásti pozemku nesdílejí právní osud pozemku (viz např. komentář k ust. § 506 o. z.). Závěr o„ samostatnosti“ sklepa obiter dictum konstatoval např. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 536/2008, kde je uvedeno, že„ zděný sklep, není-li součástí budovy, je samostatnou věcí; jako takový nemůže být součástí pozemku“. Je sice pravidlem, že jakmile se stanou pozemek i stavba vlastnictvím téhož vlastníka, přestane být stavba samostatnou věcí a nadále je součástí pozemku, na němž je zřízena – to ovšem neplatí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle občanského zákoníku, nebo o nemovitou věc podle ust. § 498 odst. 1 věty druhé o. z. (srov. ust. § 3061 o. z.). Žalobce je profesionálem v oboru realit a jako takový si jednoznačně byl vědom toho, jaká konkrétní nemovitost je prodávána, přičemž jakákoliv tvrzená neplatnost smlouvy nemůže jít k tíži žalovanému. Předmětem kupní smlouvy je toliko vinný sklep, nikoliv pozemek, přičemž samotný sklep (jakožto samostatná nemovitá věc) nebyl postižen exekučním příkazem a mohl být ze strany žalovaného prodán. V daném případě nemohly nastat účinky tzv. speciálního inhibitoria ve smyslu ust. § 47 odst. 6 exekučního řádu. Zákaz byl zákonodárcem koncipován na principech relativní neplatnosti právního jednání, přičemž neplatnost tohoto jednání v daném případě nikdo nenamítal. Dle přesvědčení žalovaného jde o platné právní jednání. Soud I. stupně se nevypořádal ani s námitkou žalovaného ve vztahu k předmětnému exekučnímu řízení, kdy v daném řízení byly zajištěny věci mnohem větší hodnoty, než byl samotný dluh, kdy byl žalovanému (coby povinnému) dokonce vrácen zbytek výtěžku, přičemž prodejem předmětného vinného sklepa nedošlo a ani nemohlo dojít k jakémukoliv zkrácení práv věřitelů. Rozsudek je vadný i ve vztahu k výroku III týkajícímu se náhrady nákladů řízení. Soud I. stupně v bodu 33 rozsudku výslovně uvádí, že žalobce neprokázal doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení k dřívějšímu datu, než k 21. 9. 2021 (tj. k okamžiku doručení žaloby žalovanému), a netvrdil tak a nedoložil ani po poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., přesto v bodu 34 rozhoduje o náhradě nákladů řízení dle ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná s odkazem na § 142a odst. 1 o. s. ř. má za to, že soud I. stupně nepostupoval v souladu se zákonem.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný s odůvodněním, že rozsudek vychází ze skutkově zjištěného stavu věci a je v souladu s právními předpisy.

4. Odvolací soud na základě včas podaného odvolání oprávněné osoby přezkoumal dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výroku II a souvisejícím výroku III, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zčásti důvodné.

5. Pokud jde o nárok žalobce vyplývající z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], odvolací soud zcela odkazuje na skutková zjištění okresního soudu pod body 8 až 10 odůvodnění rozsudku a na skutkový závěr uvedený v bodu 11. Tento závěr o skutkovém stavu zcela odpovídá výsledkům dokazování v řízení před okresním soudem. Pokud žalovaný namítal, že nebylo prokázáno, kdy mu byla doručena výpověď smlouvy o zápůjčce, není jeho námitka důvodná. Žalovaný tvrdí, že disponuje výpovědí ze dne [datum], přičemž okresní soud při dokazování vycházel z výpovědi, která je opatřena datem [datum]. Obsah obou právních jednání označených jako„ výpověď zápůjčky finanční částky“, tj. ze dne [datum] i ze dne [datum], je zcela shodný. V obou je uvedeno:„ Tímto vypovídám smlouvu o zápůjčce ze dne [datum]. Výpovědní doba uplyne 6 týdny po doručení této výpovědi. Jistinu a sjednaný úrok zaplaťte na účet č. [bankovní účet], [variabilní symbol] nejpozději v den splatnosti. Výše úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky bude vypočtena v souladu s nařízením vlády“. V řízení před okresním soudem bylo rovněž prokázáno, že výpověď zápůjčky finanční částky byla žalovanému doručena 25. 2. 2021 na adresu [obec a číslo]. Žalovaný nerozporuje skutečnost, že převzal výpověď smlouvy o zápůjčce, nerozporuje ani obsah listiny, rozporuje pouze datum, kterým je listina označena. Tato okolnost však na řádném doručení výpovědi a s tím spojených účinků nemá vliv. Jelikož okresní soud zjištěný skutkový stav správně právně posoudil (viz body 12, 13 a 14), je rozsudek okresního soudu, pokud jde o povinnost žalovaného zaplatit úroky z prodlení od 9. 4. 2021 ve výši 8,25 % p. a. z částky 55 000 Kč do 12. 7. 2021, zcela správný.

6. Pokud jde o nárok žalobce vyplývající z titulu smlouvy o koupi nemovité věci ze dne [datum], odvolací soud rovněž odkazuje na skutková zjištění okresního soudu uvedená pod body 18 až 23.

7. Žalovaný namítá, že vinný sklep, který je předmětem kupní smlouvy, je typickou podzemní stavbou se samostatným účelovým určením, jako takový netvoří součást pozemku. Tento závěr vyplývá ze samotného pohledu na pozemek, na kterém se předmětný vinný sklep nachází. Stavba sklepa je užívána jako samostatná jednotka bez jakéhokoliv vztahu k pozemku.

8. Účastníci v odvolacím řízení učinili nesporným, že vinný sklep, který je předmětem kupní smlouvy, je stavbou pod zemským povrchem, zapuštěnou ve svahu, tj. ve strmém zalesněném pozemku, na jehož úpatí je vyhlouben sklep k uskladnění vína. Nad stavbou sklípku je les, viditelný je pouze vstup do vinného sklepa.

9. Podle ust. § 498 odst. 1 o. z. -nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.

10. Podle ust. § 506 odst. 1 o. z. - součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen„ stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.

11. Podle ust. § 506 odst. 2 o. z. - není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když zasahuje pod jiný pozemek.

12. Ve vztahu k charakteru stavby vinného sklepa odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení než okresní soud. V návaznosti na dále uvedená nesporná tvrzení účastníků o stavebně technickém stavu předmětného vinného sklepa odvolací soud zcela souhlasí s argumentací žalovaného v bodu IV odvolání.

13. Pro posouzení věci bylo významné zjištění, že vinný sklep, který byl předmětem převodu kupní smlouvy z [datum], je zcela zapuštěn pod zemí, což účastníci v odvolacím řízení učinili nespornou skutečností. Je tedy nesporné, že se jedná o podzemní stavbu se samostatným účelovým určením. Proto lze souhlasit se žalovaným, že se jedná o samostatnou nemovitou věc ve smyslu ust. § 498 odst. 1 o. z., která není součástí pozemku, a nesdílí právní osud pozemku. Je sice pravidlem, že jakmile se pozemek i stavba stanou vlastnictvím téhož vlastníka, přestane být stavba samostatnou věcí a nadále je součástí pozemku, na němž je zřízena. To však neplatí, jedná-li se o stavbu, která není součástí pozemku podle o. z. nebo o nemovitou věc podle ust. § 498 odst. 1 věty druhé o. z. Jedná se proto o jednu z výjimek ze zásady„ superficies solo cedit“.

14. S ohledem na to, že dle ust. § 2001 o. z. lze odstoupit od smlouvy jen, je-li to ujednáno ve smlouvě nebo ze zákonných důvodů a porušení smlouvy podstatným způsobem v řízení nebylo prokázáno (viz ust. § 2002 o. z.), nebyl naplněn zákonný důvod odstoupení od kupní smlouvy, nedošlo tedy k zániku závazku a žalovanému nevznikla povinnost vrátit žalobci kupní cenu.

15. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím změněn dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ve zbývající části potvrzen jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř.

16. Podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem. Předmětem řízení byla částka celkem 51 096 Kč sestávající se ze dvou samostatný nároků, a to na zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení od 24. 6. 2021 do zaplacení (tato částka představuje 98 % z celého předmětu řízení) a na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 55 000 Kč za dobu od 5. 4. 2021 do 12. 7. 2021, přičemž kapitalizovaná výše úroku z prodlení za tuto dobu představuje částku 1 096 Kč (tato částka představuje 2 % z celého předmětu řízení).

17. Žalovaný byl s nárokem na zaplacení 50 000 Kč s úrokem z prodlení od 24. 6. 2021 do zaplacení (který činí 98 % z celého předmětu řízení) procesně úspěšný, a má proto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na 100 % nákladů řízení, které mu s tímto nárokem vznikly. Žalovanému vznikly náklady řízení v celkové výši 13 920 Kč sestávající z odměny advokáta za 4 úkony po 3 180 Kč za úkon (odměna vypočtená z částky 51 096 Kč dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a to za přípravu a převzetí zastoupení, podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu včetně jeho doplnění, vyjádření ze dne 22. 3. 2022 a účast u jednání dne 3. 5. 2022, dále náhrady hotových výdajů za 4 výše uvedené úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 13 920 Kč. Žalovaný má právo na náhradu 98 % z této částky, tj. 13 642 Kč.

18. Žalobci vznikly celkem náklady za právní zastoupení ve výši 27 265 Kč sestávající z odměny advokáta za 6 úkonů právní služby po 3 180 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby a sepis podání ze dne 18. 1. 2022, ze dne 31. 1. 2022 a ze dne 10. 3. 2022), náhrady hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 21% DPH 4 385 Kč a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Jelikož žalobce měl neúspěch v poměrně nepatrné části tohoto nároku, který činí 2 % z předmětu řízení (tj. úrok z prodlení v celkové výši 1096 Kč), má dle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na 100% náhradu nákladů, které mu s tímto nárokem vznikly, což činí 545 Kč.

19. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému rozdíl částek 13 642 Kč a 545 Kč, tj. 13 097 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., advokátu žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byla částka celkem 51 062 Kč (úrok z částky 55 000 Kč za dobu od 9. 4. 2021 do 12. 7. 2021 ve výši 1 062 Kč, který představuje 2 % z celkově uplatněné částky; nárok na zaplacení 50 000 Kč s přísl. představuje 98 % z celkově uplatněné částky), odměna za zastupování ve výši 3 180 Kč je stanovena z předmětu řízení podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

21. Žalovanému vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 2 500 Kč za zaplacený soudní poplatek a náklady za právní zastoupení, a to odměna za sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 11. 2022, odměna ve výši ½ za účast u vyhlášení rozhodnutí rozhodnutí odvolacího soudu 24. 11. 2022, k tomu náhrada hotových výdajů za 3 úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 11 350 Kč. Jelikož žalovaný byl ve vztahu k nároku na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím 100% úspěšný, náleží mu dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 98% vzniklých nákladů odvolacího řízení, tj. 11 123 Kč.

22. Žalobci vznikly náklady v souvislosti s odvolacím řízením ve výši 4 211 Kč (sestávají z odměny advokáta za sepis odvolání – 3 180 Kč, náhrady hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 21 % DPH 731 Kč). Jelikož žalobce byl s nárokem na zaplacení úroku z částky 50 000 Kč 100% úspěšný, má právo dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. na 2 % celkových nákladů odvolacího řízení, přičemž 2% z částky 4 211 Kč činí 84 Kč.

23. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému rozdíl částek 11 123 Kč a 84 Kč, tj. 11 039 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., advokátu žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.