57 CO 182/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Šárky Bokůvkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa insolvenční správkyně dlužníka titul jméno příjmení , datum narození , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 580 000 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2022, č. j. 21 C 174/2021-203,

I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 580 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 66 695 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 213 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 580 000 Kč, zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně důvodu převodu vlastnického práva na žalovaného a bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně. Věc byla postoupena okresnímu soudu Vrchním soudem v Olomouci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Při aplikaci tohoto rozhodnutí je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně tvrdila, že z majetku dlužníka ušlo nikoli peněžité plnění, nýbrž předmětná vozidla, a přesto se dožadovala úhrady jejich obvyklé ceny v penězích jako bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Pro tento závěr by měla žalobkyně tvrdit konkrétní důvod převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům z dlužníka na žalovaného, aby bylo možno tento důvod prokazovat a následně dospět k závěru o tom, že žalovaný se skutečně bezdůvodně obohatil. Oba účastníci tvrdili, že vlastnické právo k předmětným vozidlům na žalovaného přešlo, avšak otázka důvodu převodu vlastnického práva zůstala sporná. Břemeno tvrzení a důkazní stran důvodu převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům na žalovaného soudu tíží žalobkyni. Pokud by k převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům (obohacení) na žalovaného z dlužníka nedošlo, nemohla by se žalobkyně u žalovaného domáhat uhrazení bezdůvodného obohacení, ale pouze vydání předmětných vozidel, neboť jejich vlastníkem by byl stále dlužník. Žalobkyně důvod převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům spatřovala v kupních smlouvách ze dne [datum] nebo v jiném právním jednání před zápisem vlastnictví žalovaného v registru vozidel, které měli žalovaný s dlužníkem důvod vůči třetím osobám zastřít a které konkretizovala jako ústní právní jednání, jehož obsahem byla dohoda dlužníka a žalovaného o bezplatném převodu vozidel s okamžikem předání předmětných vozidel do dispozice žalovaného dle požadavku žalovaného, resp. na základě konkrétní dohody mezi účastníky tohoto právního vztahu. Žalobkyně zcela vylučovala, že by mohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům na základě kupní smlouvy ze dne [datum], jak tvrdil žalovaný. V případě kupních smluv ze dne [datum] se jedná o neplatné právní jednání, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by je žalovaný podepsal. Co se týče jiného právního jednání, které měl žalovaný s dlužníkem uzavřít, toto jednání nebylo podle názoru soudu přes poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. dostatečně určitě tvrzeno tak, aby mohlo být prokazováno. Pokud žalobkyně uvedla, že bezdůvodné obohacení lze spatřovat také v zisku, který žalovaný získal převodem předmětných vozidel na třetí osoby, neboť z registru vozidel vyplývá, že s vozidly bylo po převodu vlastnictví k vozidlům na žalovaného dále nakládáno, v řízení nebyl žalobkyní dostatečně tvrzen a prokazován důvod převodu vlastnického práva na žalovaného, nemohlo být tudíž prokázáno, že vlastnické právo z žalovaného přešlo na tyto třetí osoby a nebylo tedy ani vyloučeno, že mohlo sice dojít k bezdůvodnému obohacení žalovaného, ale nikoli na úkor žalobkyně nýbrž na úkor třetích osob, které by vozidla zakoupily od žalovaného nevlastníka.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Rozsudek v této věci byl fakticky vydán již podruhé, poté, co byl předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě (v rámci insolvenčního řízení, resp. v něm uplatněné žaloby na neúčinnost převodu předmětných vozidel, spolu s nárokem na poskytnutí rovnocenné náhrady za toto neúčinné plnění), byl zrušen rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2021, č. j. [spisová značka], [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), co do zamítnutí žaloby v rozsahu 580 000 Kč a v tomto rozsahu byla věc postoupena nalézacímu soudu, když v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 2. 2018, sp. zn. [spisová značka], bylo namístě, poté, co bylo zamítnutím odpůrčí žaloby postaveno najisto, že žalovaná částka nenáleží do majetkové podstaty dlužníka z titulu neúčinného právního jednání, projednat u obecného nalézacího soudu tuto další část žaloby. Zásadní odvolací důvod spatřuje žalobkyně v tom, že nalézací soud po žalobkyni formalisticky požadoval tvrzení a prokázání právní skutečnosti, na základě které mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům na žalovaného, namísto toho, aby se věcně zabýval posouzením shora připomenutého požadavku, tj. uložit žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty odpovídající/rovnocennou náhradu za předmětná vozidla, která do své neomezené právní i faktické dispozice prokazatelně a bezúplatně získal, a to lhostejno jakým konkrétním způsobem - tedy zda na základě jakého právního jednání nebo zcela bez právního důvodu. Z hlediska zachování zákonných lhůt podle § 240 a násl. IZ došlo k přesunu této majetkové hodnoty v okamžiku, k jakému bylo to které vozidlo zaznamenáno v registru silničních vozidel jako vozidlo, jehož vlastníkem byl nově žalovaný, a mohl tak s ním začít právně i fakticky neomezeně nakládat. Což koneckonců také činil, když většinu z předmětných vozidel dále převedl a prodal třetím, dobrověrným osobám. Zcela nesprávné je právní posouzení nalézacího soudu, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazů právě ohledně konkrétního právního důvodu, na základě kterého měla předmětná vozidla z majetku dlužníka (do vlastnictví žalovaného) ujít. Nalézací soud bez opory v právní úpravě i samotném odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 2. 2018, sp. zn. [spisová značka], odlišuje situaci, kdy je předmětem nároku žalobkyně (insolvenčního správce) na vydání plnění z neúčinného úkonu, poté co se po provedeném dokazování ukáže být původně namítaná neúčinnost jednáním neplatným, plnění peněžité, od situace, kdy je předmětem tohoto nároku požadavek na vydání věcí (zde předmětných vozidel), byť je v tomto případě v souladu s § 236 odst. 2 IZ žalován nárok na poskytnutí rovnocenné náhrady za ně. Smysl a účel vydání do majetkové podstaty původního dlužníkova plnění, nebo poskytnutí za něj rovnocenné náhrady, je-li to z ekonomického hlediska smysluplné (tedy podle zvláštní právní úpravy dle § 236 odst. 2 IZ), nebo obecně vydání ochuzenému všeho, oč se na jeho úkor obohatil bez spravedlivého důvodu obohacený (tedy podle obecné právní úpravy dle § 2991 a násl. o. z.), je v obou případech stejný, totiž že se jedná o významný právní institut poskytující ochranu proti defektům majetkových vztahů, které jsou v rozporu se zákazem obohacovat se na úkor jiného právem neuznaným způsobem a které často není možné napravit jinými právními nástroji. Stejně jako je tomu podle zvláštní právní úpravy v § 236 odst. 2 IZ, má ochuzený i v režimu obecného uplatnění nároků z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. možnost požadovat namísto vydání původního předmětu bezdůvodného obohacení jeho peněžitý ekvivalent, není-li toto vydání původní věci (dobře) možné.„ Hledání“ existence právního důvodu (pro převod předmětných vozidel), a to za situace, kdy odvolací soud postoupil věc obecnému soudu z toho důvodu, že bylo v předchozím průběhu řízení pravomocně postaveno najisto, že je předmětný převod všech vozidel neplatný (zamítnutím žaloby na neúčinnost tohoto jednání právě pro jeho neplatnost), a to k právnímu posouzení, zda žalobou uplatněná částka nenáleží do majetkové podstaty dlužníka z jiného právního důvodu, je výrazem nepochopení pohledu a v podstatě i pokynů v tomto smyslu udělených ze strany odvolacího soudu. Nejednalo se totiž o nalezení právního důvodu/právní skutečnosti jiné – než v žalobě tvrzených kupních smluv - pro převod vlastnického práva ke všem vozidlům z dlužníka na žalovaného, ale o posouzení existence právního důvodu/právní skutečnosti, která by opravňovala žalobkyni uplatňovat po žalovaném nárok na vydání/zaplacení žalované částky, třebaže vlastnické právo k vozidlům na žalovaného formálně nepřešlo; tedy namísto vydání předmětných vozidel žalovaným prokazatelně získaných do jeho neomezené právní i faktické dispozice, což plyne jednak z nesporných tvrzení obou účastníků řízení a dále z provedených důkazů (listiny předložené v rámci registrace těchto převodů vozidel včetně plných mocí, údaje z technických průkazů vztahujících se ke každému z předmětných vozidel). Ve vztahu k žalovaným tvrzenému plnění, tj. k úhradě částky 1 200 000 Kč, bylo nalézacím soudem správně zjištěno, že se zde nejednalo o úhradu kupní ceny za převod předmětných vozidel, ale o vypořádání vzájemných majetkových vztahů mezi stejnými osobami, a to z titulu úvěrového vztahu dlužníka u [právnická osoba], zajištěného blanko směnkou avalovanou žalovaným a zástavním právem na nemovitostech, spoluvlastněných z ½ dlužníkem a z ½ žalovaným, jejichž zatížení bylo po úhradě této částky 1 200 000 [právnická osoba] (na splacení daného úvěrového vztahu) zrušeno a vymazáno a zároveň se stal žalovaný na základě darovací smlouvy ze dne [datum] vlastníkem celých těchto nemovitostí. Otázka existence právního důvodu, zda, resp. proč žalovaná částka náleží do majetkové podstaty dlužníka, pokud tomu tak není z titulu žalované neúčinnosti právních jednání, je přitom výsostnou otázkou právního posouzení, tedy náležející do výlučné gesce rozhodujícího soudu. K jejímu posouzení se nalézací soud z důvodu svých pochybení vůbec nedostal, a proto nemohl žalobkyni udělit příslušná procesní poučení. Žalobkyně tvrzenou a prokazovanou ekonomickou nemožnost požadavku na vrácení předmětných vozidel opírá o relevantní závěry z judikatury Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1630/2020, sp. zn. 20 Cdo 1373/2018 a sp. zn. 32 Cdo 2437/2015. Předmět původního plnění tvořila vozidla, která byla již v době, kdy bylo toto bezdůvodné obohacení žalovaným získáno, tedy v dubnu roku 2014, ojetinami, jejichž reálná hodnota byla v řádu pouhých desítek tisíc korun, což znamená, že nyní v době rozhodování, s odstupem dalších 8 let nemají vozidla hodnotu žádnou, resp. zcela zanedbatelnou a navíc tři z takto pěti vyvedených vozidel se nyní nacházejí ve vlastnictví třetích dobrověrných osob (jejich nabyvatelů), což samo o sobě představuje další důvod nemožnosti jejich restitučního navrácení do majetkové podstaty dlužníka. Dále nalézací soud nepřistoupil k aplikaci tzv. vysvětlovací povinnosti, přestože bylo její použití za dané procesní situace zcela na místě. Nezbytnost aplikace této procesní povinnosti je přitom v tomto případě dána tím spíše, když žalobkyní tvrzené a prokázané právní skutečnosti – zápisy změn v osobě vlastníka předmětných vozidel – objektivně založily dostatečně konkrétní, vyvratitelné domněnky převodů předmětných vozidel do vlastnictví žalovaného, jež by musel aktivně vyvrátit právě žalovaný. Žalobkyně připomíná závěry soudní judikatury, jak byly předestřeny např. v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 ze dne 29. 1. 2014. Je přitom přesvědčena, že v případě aplikace vysvětlovací povinnosti by žalovaný buď této nevyhověl, a pak musel nutně nést negativní důsledky z toho vyplývající, anebo vyhověl, čímž by uvedl na pravou míru okolnosti převodu tak, že by soudu nezbylo než dospět k závěru i o existenci onoho právního důvodu, na základě kterého došlo nejen k přesunu či předání vozidel do neomezené dispozice žalovaného, ale i k převodu vlastnického práva k nim ve prospěch žalovaného. V občanském právu platí zásada vyjádření v § 6 odst. 2 o. z., že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nicméně v daném případě žalovaný a jeho otec ze svého nepoctivého jednání bohužel zjevně těží a napadené rozhodnutí je ve„ správnosti“ jejich postupu ještě utvrzuje. Jako poslední odvolací námitku žalobkyně uvádí skutečnost, že nalézací soud přes správně a v úplnosti provedené dokazování, a to k okolnostem uzavření žalovaným tvrzené a k důkazům předložené kupní smlouvy o převodu všech vozidel datované [datum], neprovedl její právní posouzení, tedy z hlediska její platnosti, byť správně dospěl k závěru, že úhrada částky 1 200 000 Kč žalovaným dne [datum] nepředstavovala plnění na úhradu kupní ceny podle této smlouvy, to vše, ačkoli je žalobkyně přesvědčena o účelovosti/simulaci vzniku tohoto právního vztahu, resp. právního důvodu pro převod předmětných vozidel. Absence provedení tohoto právního posouzení činí napadený rozsudek v této části neúplný, nesrozumitelný, a tím tedy i nepřezkoumatelný.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

5. Po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu v intencích § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, se závěrem, že odvolání je důvodné.

6. Odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu za správná a v podrobnostech na tato zjištění odkazuje, když správnost těchto skutkových zjištění nebyla v podaném odvolání ani napadána.

7. Okresní soud nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S jeho závěry vyslovenými v odůvodnění napadeného rozsudku a s aplikací zákona č. 89/2012 Sb. se odvolací soud neztotožňuje.

8. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí na základě zjištění učiněného ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] (bod 11 odůvodnění) uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný kupní smlouvy ze dne [datum] podepsal. Odvolací soud s tímto závěrem souhlasí, avšak s výhradou, že v řízení bylo prokázáno, že kopie podpisů kupujícího na kupních smlouvách ze dne [datum] ohledně vozidla [název vozidla] [příjmení], [registrační značka], vozidla [název vozidla] [jméno], [registrační značka] vozidla [název vozidla] [jméno], [registrační značka] pravděpodobně nejsou pravými podpisy žalovaného, dále nelze objektivně rozhodnout, zda podpisy kupujícího na kupních smlouvách ze dne [datum] ohledně vozidla [název vozidla], [registrační značka] a vozidla [název vozidla], [registrační značka] jsou kopiemi pravých podpisů, nebo zdařilých padělků, anebo jde o podpisy překopírované z jiných listin. Toto zjištění plyne rovněž z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2021, č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2021, č. j. [číslo jednací], v němž žalobkyně učinila předmětem odpůrčí žaloby jednoznačně označené písemné kupní smlouvy ze dne [datum] ohledně pěti předmětných vozidel, když Vrchní soud v Olomouci uzavřel, že kupní smlouvy nebyly uzavřeny platně, a proto žalobkyně nemohla být úspěšná s žalobou na určení jejich neúčinnosti. Závěr o neplatnosti těchto jednání učinil rovněž okresní soud v této věci a odvolací soud s tím závěrem souhlasí.

9. Bylo na místě zabývat se dalším, žalovaným tvrzeným, důvodem nabytí předmětných vozidel do jeho vlastnictví. U jednání odvolacího soudu žalovaný setrval na svém dosavadním tvrzení, že jediným právním jednáním, na základě kterého se stal vlastníkem předmětných vozidel, byla kupní smlouva ze dne [datum], přičemž variabilní symbol pro platbu částky 1 200 000 Kč na základě této kupní smlouvy uvedl jeho otec (dlužník). Pokud jde o další právní jednání v souvislosti s přepisem vozidel v registru silničních vozidel, v souvislosti s technickou prohlídkou vozidel a v souvislosti se zrušením pojistných smluv ohledně předmětných vozidel, pak tato byla učiněna jeho otcem (dlužníkem) na základě plné moci, kterou mu žalovaný udělil.

10. Odvolací soud se zabýval posouzením platnosti tohoto právního jednání, tedy kupní smlouvy ze dne [datum], což okresní soud v návaznosti na svůj nesprávný právní názor neučinil a v tomto směru byla odvolací námitka žalobkyně důvodnou.

11. Ačkoliv je v kupní smlouvě ze dne [datum] odkaz na občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“), nelze její obsah posoudit jako ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit o. z. ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 3 o. z.), a proto je nutné věc posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), jelikož se jedná o práva a povinnosti vzniklé přede dnem účinnosti o. z.

12. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. K problematice simulovaných právních úkonů Nejvyšší soud (jak se podává např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, nebo ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016, anebo ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) mj. vyložil:

1. Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny.

2. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon.

3. Z uvedeného vyplývá, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná na oko, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.

4. Tvrzení o simulovaném právním úkonu, při jejichž prokázání by soud musel dospět k závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí podat účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti vyvstaly v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008).

13. V návaznosti na zjištění okresního soudu ohledně platby částky 1 200 000 Kč, určení účelu této platby variabilním symbolem (body 48 a 49 odůvodnění napadeného rozsudku), datu této platby a další zjištění ohledně zápisů změn v registru silničních vozidel, žádostí o zrušení pojistných smluv, zelené karty vozidel a protokolů technické prohlídce ve vztahu k předmětným vozidlům, dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo skutečnou vůlí účastníků uzavřít dne [datum] kupní smlouvu ohledně předmětných vozidel, ale jednalo se o předstíraný (tzv. simulovaný) právní úkon, kterým měl být zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon). Pravým důvodem platby 1 200 000 Kč byl společný úmysl žalovaného a dlužníka splatit úvěr ve výši 1 220 000 Kč, který byl dlužníkovi poskytnut [právnická osoba] úvěrovou smlouvou [číslo] ze dne [datum], který byl zajištěn mj. zástavním právem na nemovitostech, které byly ve spoluvlastnictví dlužníka a žalovaného (každý byl vlastníkem ideální ½ nemovitostí), když žalovaný částku 1 200 000 Kč zaslal dne [datum] na účet dlužníka, přičemž tuto platbu označil variabilním symbolem [číslo], tedy údajem totožným s číslem úvěrové smlouvy, přičemž dne [datum] bylo na pohledávku z úvěrové smlouvy uhrazeno 1 200 000 Kč a na základě darovací smlouvy ze dne [datum] se stal výlučným vlastníkem nemovitostí žalovaný. Takový simulovaný právní úkon pro nedostatek vážné vůle subjektů jej skutečně uzavřít, je absolutně neplatný.

14. Podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

15. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

16. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 19/2016 ze dne 28. 2. 2018„ Domáhal-li se žalobce neúčinnosti právního úkonu a zároveň vydání plnění, které tímto neúčinným úkonem ušlo z majetku dlužníka, nebrání zamítavý výrok soudu o požadavku na určení neúčinnosti právního úkonu (pro absenci právního důvodu poskytnutého plnění) tomu, aby soud vyhověl požadavku na zaplacení (vydání) tohoto plnění do majetkové podstaty dlužníka.“ Právě tato situace nastala v dané věci, když žaloba žalobkyně na určení neúčinnosti právních úkonů, tj. kupních smluv ze dne [datum] ohledně předmětných pěti vozidel byla zamítnuta, avšak žalobkyně se nadále v tomto řízení domáhala zaplacení (vydání) tohoto poskytnutého plnění. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalovanému se dostalo do dispozice plnění (v podobě předmětných vozidel), a to bez právního důvodu, neboť i žalovaným tvrzená kupní smlouva ze dne [datum] byla odvolacím soudem shledána absolutně neplatným právním jednáním (úkonem).

17. Z hlediska výše náhrady je rozhodující to, oč se povinný k vydání bezdůvodného obohacení obohatil v době jeho vzniku (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3603/2008 ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2794/2013 ze dne 26. 8. 2015 nebo sp. zn. 32 Cdo 3521/2017 ze dne 28. 11. 2017). V případě plnění, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tj. obvyklou cenu tohoto plnění (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2562/2010 ze dne 11. 11. 2010 nebo sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 ze dne 29. 11. 2016).

18. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vlastníkem vozidla [název vozidla] [příjmení] [registrační značka] do 14. 7. 2015, vozidla [název vozidla] [jméno] [registrační značka] do 27. 8. 2018 a vozidla [název vozidla] [jméno] [registrační značka] do 17. 7. 2018. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu je žalovaný nadále vlastníkem přívěsu [název] [registrační značka] a vozidla [název vozidla] [registrační značka]. Žalovaný rovněž učinil nesporným, že v období březen a duben 2014 nebyla obvyklá cena předmětných vozidel nižší než 580 000 Kč.

19. Odvolací soud zopakoval dokazování přihláškou k registraci vozidla do registru silničních vozidel ze dne 4. 4. 2014 a protokolem č. [číslo] [číslo] o technické prohlídce ze dne 3. 4. 2014 ohledně nákladního přívěsu [název] a zjistil rok výroky 2010, datum první registrace je 27. 4. 2010, na vozidle nebyly zjištěny závady.

20. Dále zopakoval dokazování přihláškou k registraci vozidla do registru silničních vozidel ze dne 3. 4. 2014 a protokolem č. [číslo] [číslo] o technické prohlídce ze dne 2. 4. 2014 ohledně vozidla [název vozidla] [registrační značka] a zjistil rok výroby 2004, datum první registrace 16. 6. 2004, na vozidle bylo jištěno celkem 5 závad (brzdový kotouč nadměrně zkorodovaný; vnější krycí sklo, těleso nebo optický systém potkávacího světlometu nebo dálkového světlometu, směrové svítilny poškozeny, ale stav poškození neovlivňuje funkci; povrchová koroze rámu nebo pomocného rámu vozidla nemá vliv na pevnost konstrukce vozidla; povrchová koroze kabiny, karoserie nebo nadstavby vozidla).

21. Tato zjištění byla významná pro posouzení výše bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému dostalo. V případě vozidel, jejichž vlastníkem již žalovaný není, tedy v případě plnění, které není dobře možné vrátit, je žalovaný povinen poskytnout žalobkyni, na jejíž úkor se bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tj. obvyklou cenu tohoto plnění. V případě vozidel, jejichž vlastníkem je žalovaný i nadále pak odvolací soud s ohledem na zjištění ohledně stavu těchto vozidel souhlasí s odvolacími námitkami žalobkyně, že z ekonomického hlediska již nedává žádný smysl v tomto stavu předmět obohacení, tedy tato dvě vozidla, žalobkyni vydávat a žalobkyni tak náleží toliko peněžitá náhrada i za tato dvě vozidla. Pokud jde o obvyklou hodnotu těchto vozidel, a to v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tato činila nejméně 580 000 Kč (nesporné tvrzení).

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

23. Odvolací soud pak v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení, když procesně zcela úspěšné žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení. V řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. [spisová značka] se žalobkyně domáhala vyslovení neúčinnosti právního jednání označeného jako písemné kupní smlouvy ze dne [datum] a uložení povinnosti takové plnění (ve výši 421 000 Kč) zaplatit do majetkové podstaty dlužníka. V souvislosti s obranou žalovaného, který popřel, že by uzavřel kupní smlouvy ohledně předmětných vozidel dne [datum] a současně tvrdil, že tato vozidla nabyl do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne [datum], žalobkyně až u jednání soud v řízení o určení neúčinnosti právních úkonů dne 12. 3. 2021 (č. l. 141) v rámci závěrečného návrhu uvedla skutkové tvrzení, které bylo možné posoudit jako samostatnou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení v případě, že napadené právní jednání nebude shledáno neplatným. Podle názoru odvolacího soudu další níže uvedené úkony právní služby lze považovat za úkony učiněné nikoli pouze v souvislosti s odpůrčí žalobou, ale rovněž současně za úkony učiněné v souvislosti s žalobou na zaplacení požadovaného plnění z titulu bezdůvodného obohacení (objektivní kumulace nároků).

24. Účelně vynaložené náklady řízení vzniklé žalobkyni pak představuje odměna za právní zastoupení, jejíž výše podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) činí z požadovaného peněžitého plnění do majetkové podstaty dlužníka ve výši 580 000 Kč částku 10 620 Kč. Žalobkyni byla přiznána odměna ve výši 42 480 Kč za následující úkony právní služby 1. sepis odvolání, 2. účast u jednání odvolacího soudu dne 11. 8. 2021, 3. vyjádření na výzvu soudu ze dne 28. 2. 2022 a 4. účast u jednání soudu dne 1. 6. 2022 pouze v rozsahu jednoho úkonu právní služby, když jednání soudu bylo zahájeno v 9.25 hodin a ukončeno v 11.27 hodin, dále 4 x režijní paušál po 300 Kč, dále náhrada za ztrátu času podle § 14 odst. 1 vyhlášky za účast u jednání odvolacího soudu dne 11. 8. 2021 za 12 započatých půlhodin a za účast u jednání soudu dne 1. 6. 2021 za 18 započatých půlhodin, tj. celkem 3 000 Kč, cestovné k jednání odvolacího soudu dne 11. 8. 2021 ve výši 2 975,20 Kč (při vzdálenosti [obec] - [obec] a zpět 500 km, průměrné spotřebě vozidla 5,7 l /100 km, nafty, v ceně dle vyhlášky) a k jednání soudu dne 1. 6. 2022 ve výši 5 464,67 Kč (při vzdálenosti [obec] - [obec] a zpět 740 km, průměrné spotřebě vozidla 5,7 l /100 km, nafty, v ceně dle vyhlášky), to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 11 575,17 Kč, celkem (po zaokrouhlení) 66 695 Kč.

25. Odvolací soud považuje za neúčelné následující úkony žalobkyně 1. vyjádření ze dne 16. 3. 2021 k tomu, co zaznělo u jednání dne 12. 3. 2021, když tato tvrzení mohla žalobkyně sdělit u jednání soudu, 2. vyjádření žalobkyně na výzvu odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2021, když tato chybějící tvrzení měla žalobkyně uvést již v žalobě (jak plyne z výzvy odvolacího soudu).

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšná žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, když předmětem odvolacího řízení byla částka 580 000 Kč, tedy odměna za jeden úkon právní služby činí 10 620 Kč Tyto náklady představuje odměna za právní zastoupení ve výši 10 620 Kč za jeden úkon právní služby, a to za 1.sepis odvolání, 1 x režijní paušál po 300 Kč, navýšeno o 21 % DPH ve výši 2 293,20 Kč, celkem (po zaokrouhlení) 13 213 Kč.

27. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., advokátu žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.