57 CO 19/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa o nahrazení projevu vůle podle zákona č. 428/2012 Sb. o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 11. 2021, č. j. 26 C 252/2015-137

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba technického vybavení bez č. p. / e., a pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] vedeném [katastrální úřad], [katastrální pracoviště] pro [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova], [obec], zamítl (odstavec I. výroku), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 2.417,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec II. výroku).

2. Žalobkyně proti rozsudku podala odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu. Namítala, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o tom, že žalobkyně pozbyla své vlastnické právo k nemovitosti před rozhodným obdobím, a v návaznosti na tento závěr pak nesprávně právně vyhodnotil otázku majetkové křivdy způsobené žalobkyni, resp. touto otázkou se nezabýval. Okresní soud se opomněl zabývat pro žalobkyni příznivými právními závěry vyplývajícími z poválečného nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze č. j. 690/46-6, ze dne 17. 12. 1948, dle kterého vlastníkem dotčených nemovitých věcí byla žalobkyně, přičemž jakékoliv převzetí majetku žalobkyně [stát ] [anonymizováno] bez završení konfiskačního procesu je nepřípustné, resp. ve vztahu k majetku žalobkyně nelze hovořit o konfiskátu. Okresní soud se sice nezabýval tvrzenou konfiskací majetku žalobkyně, přesto se k tomu žalobkyně vyjádří, a to s odkazem na bod č. 208 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, dle kterého je nutné zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo ke zneužití dekretu. Došlo-li k vydání pravomocného konfiskačního rozhodnutí v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 199, byť se tak stalo na základě dekretu, je soud povinen zabývat se zkoumáním, zda toto správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Hlavní důvod podaného odvolání spočívá v nesprávném posouzení věci z pohledu hmotného práva. Žalobkyně zpochybňuje, že by po kapitulaci [říše] [anonymizováno] nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva. Převod vlastnického práva v pozemkové knize KV [číslo], kat. [obec] – [část obce], KV [číslo], kat. [obec], provedený na základě rozhodnutí Říšského komisaře [oblast] [anonymizována čtyři slova] [obec], či [obec], byl stižen neplatností dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a též dle Všeobecného občanského zákoníku (zák. č. 946/1811 Sb. - OZO) platného v tu dobu na našem území, který byl postaven na zásadě, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Platnost samotného konečného výnosu Říšského komisaře ze dne [datum], žalobkyně zpochybňovala též prostřednictvím ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944, Úř. věst. čsl., o obnovení právního řádu, kde se v čl. 1 odst. 2 uvádí, že předpisy vydané v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody, nejsou součástí československého právního řádu. Vedle toho poukazuje též na vyhl. č. 19/1947 Ú.l. ze dne 20. 12. 1946, kterou se uveřejnil seznam některých neplatných právních předpisů, jenž provedly anebo umožnily zásah do majetku [republika] [anonymizováno] a osob vydaných národní, rasové nebo politické persekuci. V čl. I. je za neplatné prohlášeno nařízení o zavedení likvidačního komisaře pro organizace v sudetoněmeckém území ze dne [datum] a nařízení o zrušení, převedení a přičlenění organizací v sudetoněmeckých územích ze dne [datum]. Pokud byl sám říšský úřad, který rozhodl o nacistické konfiskaci majetku žalobkyně, postižen nulitou, je logické, aby jakékoliv majetkové dispozice s majetkem žalobkyně byly stiženy též nicotností. Žalobkyně před soudem prokázala, že nacisté [Řád] [anonymizována dvě slova] neplatně rozpustili a jeho majetek zkonfiskovali pro styky Řádu s čelními představiteli [stát ] a pro pomoc a podporu [stát ] [anonymizováno] při budování vojenských staveb a opevnění v pohraničí. Dále žalobkyně prokázala, že v roce 1939 měl [Řád] [anonymizována dvě slova] osm inkorporovaných far a jedenáct far a kostelů patronátních, že pečoval a svým nákladem udržoval 4 nemocnice a dva chudobince, chudým nemocným a rekonvalescentům bylo poskytováno bezplatné ošetření, udržoval celou řadu škol s právem veřejnosti a věnoval se bohoslužbám. Dle § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. platí, že„ jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce“. Dekret č. 5/1945 Sb. neupravoval způsob, jakým se žalobkyně měla domoci obnovení vlastnického práva. Teprve dne 17. 6. 1946 byl vyhlášen zák. č. 128/1946 Sb., který umožňoval domoci se obnovení vlastnického práva zaniklého v důsledku nacistických převodů v době nesvobody v procesní 3leté lhůtě od nabytí účinnosti zákona. Restituční judikatura Ústavního soudu připustila, aby se restituent domáhal obnovení svého vlastnického práva dvojím způsobem, a to buď uplatněním nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb. či restituční žalobou dle zák. č. 128/1946 Sb. Navíc Ústavní soud již mnohokrát ve svých nálezech (např. Pl. ÚS 10/13) vyslovil závěr o použitelnosti restituční judikatury dle zák. č. 87/1991 Sb. pro církevní restituce. K obnovení vlastnického práva žalobkyně plně postačovaly žádosti velmistra [jméno] [příjmení] realizované ihned po skončení druhé světové války, a to žádost ze dne [datum] adresovaná Zemskému národnímu výboru v [obec], žádost ze dne [datum] adresovaná Zemskému národnímu výboru v [část obce], žádost vládě ze dne [datum], žádost Ministerstvu školství a osvěty ze dne [datum] a žádost prezidentu republiky ze dne [datum]; závěr okresního soudu, že tyto žádosti k obnovení vlastnického práva nepostačovaly, tak není správný. Dále pak žalobkyně vytýkala okresnímu soudu, že se vůbec nezabýval judikaturou, na kterou žalobkyně odkazovala z pohledu nutnosti domáhat se obnovení vlastnického práva dle zákona č. 128/1946 Sb. Přestože okresní soud nevyslovuje závěr, že tato judikatura je na daný případ neaplikovatelná, tento závěr z jeho postoje lze nepřímo dovodit a žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí. Polistopadovému restitučnímu zákonodárství jsou společné určité mezi zvláštními restitučními předpisy navzájem aplikovatelné nosné ideje a zásady. Bylo by např. proti smyslu církevních restitucí, aby se na ně nevztahovala zásada favoris restitutionis jen proto, že tuto zásadu při přezkumu restituční věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích dovodil československý ústavní soud (I. ÚS 597/92). Každý subjekt očekává, že pokud něco platí pro jednu skupinu, toto má platit i pro skupinu druhou, bez ohledu na to, jestli má podobu právnické či fyzické osoby. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/98 sice tento poukazuje na to, že je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytuje méně výhod než druhé, ale takový postup musí být odůvodněn. Mimo to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 Ústavní soud hovoří o tom, že je v rozporu se zásadou rovnosti, pokud jsou zvýhodňováni restituenti menších zemědělských usedlostí na úkor velkých zemědělských usedlostí a obráceně. Dále žalobkyně poukázala na rozsudek NS ČR ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 367/2004, podle kterého je třeba brát v potaz, že lhůty podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zák. č. 128/1946 Sb. spadaly až do období nesvobody, přičemž„ ...pro změnu politického režimu po Únoru 1948 bylo již úplně zbytečné žalobu na vrácení nemovitosti podávat…“, dále že nelze přičítat k tíži restituentů, že po uplynutí takového časového odstupu se obtížně prokazují rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví, jehož všechny druhy a formy, vyjma socialistického vlastnictví, byly v období nesvobody systematicky destruovány, a že pro naplnění znaku oprávněné osoby podle restitučních předpisů stačí existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zák. č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn. Dále žalobkyně poukázala na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 254/2000 ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 3/2000 ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 3943/14 a sp. zn. I. ÚS 4563/12 Okresní soud zcela záměrně opomenul závěry Nejvyššího správního soudu v Praze z nálezu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, ve vztahu k domnělé konfiskaci majetku žalobkyně. Pokud vycházíme z toho, že pouze v rámci správního soudnictví je možné těmito otázkami se zabývat, pak závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí měly být pro obecné soudy závazné. Na jejich důležitost upozorňuje Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 4563/12 ze dne 4. 9. 2014. Pro úplnost žalobkyně odkázala rovněž na ustálenou judikaturu NS ČR, zejména rozsudek ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2515/2014, nebo ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2147/2004. Z judikatury vyplývá, že nedochování určité listiny (v tomto případě nálezu) lze učinit i nepřímými důkazy a chováním účastníků po vydání takového nálezu. Tím, že okresní soud neposkytl právní ochranu žalobkyni, vykládal závěry z nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze v rozporu se skutečností, založil novou majetkovou křivdu a zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. S obnovením vlastnického práva úzce souvisí i otázka přípustnosti či nepřípustnosti konfiskace majetku žalobkyně a otázka završení konfiskačního procesu a to, zda konfiskační proces ve vztahu k dotčeným nemovitostem mohl probíhat k [Řád] [anonymizována dvě slova]. V obci [obec] nebyla vydána vůči řádovému majetku žádná konfiskační vyhláška či konfiskační výměr. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1474/09, v nichž Ústavní soud konstatoval, že konfiskační vyhláška jako akt deklaratorní měla vymezovat, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny a jakého subjektu se týká; teprve právní mocí konfiskační vyhlášky byla konfiskace majetku dovršena. Pro zasazení majetkové křivdy do rozhodného období není rozhodný toliko okamžik vydání takového správního aktu, nýbrž okamžik jeho právní moci a vykonatelnosti, která by měla nastat až po 25. 2. 1948 (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2148/2001). K otázce završení konfiskačního procesu se vyjádřil i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 Co 200/2016-453, kdy uvedl, že konfiskační výměr jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním (právní mocí) byla konfiskace dovršena. V této souvislosti žalobkyně poukázala též na judikaturu Nejvyššího správního soudu v Praze, a to na nález Boh. A 1689/47, nález Boh. A 1512/46 a Boh. A 1689/47. Ze systematiky zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi vyplývá, že skutečnost konfiskace musí být prokázána ke každé věci a nepostačí tedy například zjištění, že vůči oprávněné osobě směřovalo konfiskační rozhodnutí v jiném řízení (v jiném okrese). Je sice pravdou, že současná judikatura vychází z toho, že mimo rámec správního soudnictví není civilní soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, nicméně, jak Nejvyšší soud, tak i zejména Ústavní soud dodává, že soudy v rámci civilního soudnictví musí vždy zkoumat, zda jde o správní akt, zda nejde o paakt, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního aktu a zda je pravomocný a vykonatelný (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2155/2004 ze dne 6. 9. 2005, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04). Soud I. stupně se ve svém rozhodnutí uvedeným pravidlem neřídil, což mělo nepochybně za následek jeho nesprávné rozhodnutí ve věci. V nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 39/95 ze dne 13. 10. 1995 Ústavní soud vychází z povinnosti soudu přezkoumat, zda bylo konfiskační rozhodnutí vydáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Okresní soud z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, která postačovala pro rozhodnutí ve věci, pročež odvolací soud pro stručnost na tato zjištění odkazuje.

6. Zcela správně se okresní soud pro nadbytečnost nezabýval vyhodnocením dalších provedených důkazů, rovněž se správně nezabýval otázkou vlastnického převodu předmětných nemovitostí, ke kterým došlo po„ rozhodném období“ podle zák. č. 128/1946 Sb., jelikož by to na rozhodnutí ve věci s ohledem na zjištěný nedostatek věcné právní legitimace žalobkyně ve sporu nemělo žádný vliv. Okresní soud správně neprováděl dokazování listinami, z nichž mělo být seznatelné, že některé státní orgány považovaly později předmětné nemovitosti za majetek žalobkyně (viz bod 21 odůvodnění), a to s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1754/2019. Rovněž správně neprovedl dokazování listinami prokazujícími tvrzení žalobkyně o její loajálnosti vůči [stát ] [anonymizováno] pro nadbytečnost.

7. Okresní soud v rozsudku též citoval přiléhavá zákonná ustanovení a dospěl ke správnému právnímu závěru (viz body 18 a 19 odůvodnění), že žalobkyně není ve sporu podle § 10 odst. 4 zák. č. 428/2012 Sb. aktivně věcně právně legitimována, neboť nebylo zjištěno, že by jí vznikla v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 majetková křivda a vznikl jí tak nárok na vydání předmětných nemovitostí, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností.

8. Dle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen„ zákon č. 428/2012 Sb.“) - oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

9. Předně odvolací soud uvádí, že Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat podle zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. K obnovení vlastnického práva žalobkyně proto nepostačovaly žádosti tehdejšího velmistra žalobkyně, jak se domnívá žalobkyně. Uzavřel-li proto okresní soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 a § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.), neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je jeho závěr správný a souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Okresní soud tedy správně žalobu na určení vlastnictví k nemovitým věcem zamítl z důvodu, že žalobkyně postrádá aktivní věcnou legitimaci k určení. Závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, již učinil dovolací soud v mnoha věcech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, a ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Tento závěr plyne také z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 133/2018, které ve svém rozhodnutí správně cituje okresní soud.

10. Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 367/2004 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/98, dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., tak tyto závěry se ve věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.).

11. Princip ex favore restitutionis, na který žalobkyně poukázala v odvolání, nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.

12. Okresní soud nepochybil, pokud se pro výše uvedený závěr nezabýval dalšími námitkami uplatněnými žalobkyní, týkajícími se splnění zákonných podmínek konfiskace majetku žalobkyně, dokončení konfiskačního procesu, vydání pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 690/1946 k otázce konfiskace majetku veřejnoprávních subjektů. Z tohoto pohledu jsou tyto námitky nadbytečné i v odvolacím řízení.

13. Ze všech výše uvedených důvodů odvolacího soud napadený rozsudek potvrdil jako správný ve všech odstavcích dle ust. § 219 o. s. ř., neboť okresní soud nepochybil ani ve výrocích o náhradě nákladů řízení.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých byla procesně neúspěšné žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč, tj. paušální náhradu po 300 Kč za 1. za vyjádření k odvolání, 2. za přípravu účasti na jednání a 3. za účast u jednání před soudem dle ust. § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.