57 CO 192/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o vyklizení bytu o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2022, č. j. 11 C 229/2020-173,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.122 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit a (žalobci) předat byt [číslo] nacházející se ve [číslo] nadzemním podlaží domu [adresa] na ulici [ulice] ve [obec] na pozemcích p. [číslo] vše v [katastrální uzemí], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení zaplacením částky 5.000 Kč (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že vlastnictví bytové jednotky je v katastru nemovitostí evidováno pro žalobce, přičemž nájem bytové jednotky založený smlouvou ze dne [datum] uzavřenou na dobu neurčitou byl vypovězen bez výpovědní doby z důvodu zvlášť závažného porušení povinností nájemce, a to dlouhodobého dluhu na nájmu ve výši 1.126.982,43 Kč dne [datum]. Žalovaný byl vyzván k vyklizení a předání bytu do [datum]. Další navržené důkazy, které soud specifikoval, neprovedl s odůvodněním, že„ nemohly sloužit k objasnění projednávané věci“, popřípadě„ žalovaný na jejich provedení netrval“. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 1012, § 1040 odst. 1 a § 1041 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“), a protože žalobce, vlastník bytové jednotky, se důvodně domáhá, aby žalovaný vyklidil bytovou jednotku, kterou mu neprávem – nájemní vztah byl platně ukončen výpovědí, o čemž bylo již pravomocně rozhodnuto – zadržuje, žalobě vyhověl, neboť ačkoliv byl žalovaný vyzván k vyklizení a předání bytové jednotky, neučinil tak. Procesní obranu žalovaného odmítl jako nedůvodnou; zejména k námitce, že„ je 45% podílníkem na celé bytové jednotce“ uvedl, že„ s ohledem na princip specializace věcných práv toto není možné, když vlastnické právo může vzniknout pouze na existující věci, věci individuálně určené a na věci jako celku“. Dále uvedl, že v řízení„ nebylo prokázáno“ jak to, že„ by došlo k rozdělení předmětné bytové jednotky na dvě samostatné bytové jednotky“, takto, že„ by realizací tzv. klientských změn mělo dojít k převodu vlastnického práva“. Argumentaci námitkou zneužití vlastnického práva neměl za přiléhavou, a to„ s ohledem na výše uvedené skutkové závěry, ze kterých nevyplývá porušení citovaných právních předpisů“ (§ 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014, ve spojení s čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“)), když„ žalobce postupoval v souladu s literou zákona“. Konečně k námitce týkající se odstoupení od budoucí kupní smlouvy (dalšími se pro jejich irelevantnost nezabýval) dodal, že jde o jednostranné právní jednání, které může z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti učinit jakákoliv smluvní strana.

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Rozsudek soudu prvního stupně napadl zcela. Odvolací argumentaci staví zejména na námitce, že žalobce měl„ povinnost udělat kupní smlouvu a zapsat podíl na bytě do katastru nemovitostí“, neboť kupní cenu na část bytu zaplatil již v roce [rok]. V souvislosti s touto zásadní námitkou soudu prvního stupně dále vytýká jeho úvahu, kterou odůvodňuje neprovedení jím navržených dalších důkazů (specifikovaných v bodě 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Dále poukazuje na to, že měl snahu dluh uhradit, čemuž se ovšem žalobce brání jak„ zastrašením“ rodinných příslušníků nebo dalších osob, tak nesouhlasem s rozdělením bytové jednotky na 2, a to vše za účelem„ sebrat mu byt a udělat z něj bezdomovce“. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne.

3. Žalobce se ve vyjádření k odvolání jak se skutkovou, tak s právní stránkou napadeného rozsudku ztotožnil. Shrnul hlavní argumenty vedoucí k závěru o jeho věcné správnosti a dodal, že třetí osoby, které chtěly uhradit dluh žalovaného a vstoupit do práv a povinností nájemce, tak neučinily vzhledem k požadavkům žalovaného. Proto navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a žalobci předat výše označenou bytovou jednotku, jejímž je vlastníkem a kterou žalovaný užívá, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu byl platně vypovězen. Dlouhodobý dluh je navyšován o další částky, které je žalobce nucen hradit ze svého. Odmítl, že by šlo o zneužití práva.

6. Žalovaný procesní obranu staví na argumentech – jde-li alespoň o ty z nich, které jsou nosné – uvedených v odvolání, a proto lze pro stručnost na ně odkázat (viz bod 2 odůvodnění).

7. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a jsou náležitě reflektována závěrem o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze odkázat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) s výjimkou toho, že žalovaný„ neprokázal“ jednak lepší právo k bytové jednotce, jednak rozdělení bytové jednotky a převod vlastnických práv. Přestože soud použil tuto formulaci, nejedná se o situaci, kdy by rozhodoval na základě neunesení důkazního břemene. Zvolená formulace je nejen nadbytečná, nýbrž matoucí. Navíc přiléhavě nevystihuje procesní obranu (námitky) žalovaného (blíže viz body 12 až 16 napadeného rozsudku).

8. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

9. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

10. Otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud, s výjimkou případů uvedených v § 135 odst. 1 o. s. ř., posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba § 135 odst. 2 o. s. ř. vykládat v kontextu s § 159a o. s. ř. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 77/2008). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, dovodil, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Závazný je výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Tím Nejvyšší soud navázal na závěry vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, v němž dovodil, že i když je podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv - posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí.

11. Byla-li pravomocným výrokem rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 5. 2021, č. j. 42 C 25/2021-168 (ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu), zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi, pak předběžná otázka platnosti výpovědi, byť vyřešená v odůvodnění rozhodnutí, byla již nezměnitelně a závazně rozhodnuta (materiální účinky právní moci), a ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z tohoto rozhodnutí vychází.

12. Protože žalovaný užívá bytovou jednotku žalobce aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, je pro závěr o poskytnutí ochrany vlastnického práva formou reivindikační žaloby podle § 1040 odst. 1 o. z. (k tomu, že tato ochrana je založena na stejných principech jako tomu bylo v případě úpravy vyplývající z § 126 odst. 1 obč. zák., a v tomto směru lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení ze dne 24. 0. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015)) dále významné posoudit, zda požadavek žalobce na vyklizení není uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně nepředstavuje zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.).

13. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně představuje zneužití práva má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, které je (byť přiměřeně) využitelné i v poměrech současné právní úpravy (k tomu, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018)).

14. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, vyložil, že„ se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu.“ Uvedl také,„ že ochranou vlastnictví (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) se rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva.“ Je tedy třeba rozlišovat, zda jde (na základě posouzení všech skutečností) o dostatečně doložený předpoklad nabytí vlastnického práva (v takovém případě by bylo nutné žalobu na vyklizení nemovitosti„ pro tentokrát“ zamítnout), či o pouhé tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu (které nepředstavují důvod pro zamítnutí žaloby), srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3386/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2249/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3191/2016.

15. V posuzované věci přitom nejenže nejde o dostatečně doložený předpoklad nabytí vlastnického práva, nýbrž nejde ani o pouhé tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu. Od smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne [datum] žalobce platně odstoupil dne [datum]. Také v případě otázky platného odstoupení od smlouvy o uzavření kupní smlouvy platí, že již byla nezměnitelně a závazně rozhodnuta, a to rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 15 C 42/2021 Odvolací soud taktéž z tohoto rozhodnutí vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) (blíže k tomu viz argumentaci rozvedenou pod bodem 10 odůvodnění).

16. Z uvedeného vyplývá, že nejde o„ formální“ vlastnické právo – jak uvádí nálezová judikatura –, existující jen za současného porušování principu pacta sunt servanda, a proto v tomto nelze spatřovat okolnost, pro kterou by bylo namístě odepřít žalobci ochranu výkonu jeho vlastnického práva, když další skutečnosti podřaditelné pod rozpor s dobrými mravy, potažmo zjevné zneužití práva tvrzeny nebyly.

17. Odvolací soud nemůže přisvědčit procesní obraně ani v námitce týkající se tzv. opomenutých důkazů. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

18. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

19. Soud prvního stupně opodstatněně neprovedl důkazy, a to jednak výslech svědků [titul] [příjmení]. [příjmení], [titul] [příjmení]. [příjmení] a [titul] [příjmení], jednak další listiny, tj. notářský zápis NZ [číslo], zápis ze zasedání shromáždění ze dne [datum], stanovy SVJ [ulice a číslo], domovní řád tohoto SVJ a pokyny SVJ k zajištění požární ochrany. Tvrzené okolnosti, jejichž pravdivost měla být prokázána jak výpovědí jmenovaných svědků (ohledně navrhovaného rozdělení bytové jednotky, ke klientské změně, potažmo k odkoupení bytové jednotky), tak jednotlivými listinami, nemají relevantní souvislost s předmětem řízení.

20. Stejně tak je pro úvahu o poskytnutí ochrany vlastnického práva formou reivindikační žaloby podle § 1040 odst. 1 o. z. irelevantní otázka vzniku (důvody) a existence dluhu na nájmu (a službách poskytovaných s užíváním bytu).

21. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobce byl i v odvolacím řízení zcela úspěšný. Účelně vynaložené náklady se sestávají jednak z paušální náhrady, jednak z cestovného. Paušální náhrada, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů (svého pověřence) za 3 úkony podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c), ve svém souhrnu podle § 2 odst. 3 téhož právního předpisu činí 900 Kč. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase [obec] – [obec] a zpět v celkové vzdálenosti 64 km osobním motorovým vozidlem je účtována v redukované výši ceny jízdenky, tj. 122 Kč (2 x 61 Kč), a prokázaného výdaje 100 Kč za parkovné. Souhrnná výše účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení činí 1.122 Kč.