57 Co 193/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zaplacení 189 295,16 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 4. 2025, č. j. 38 C 201/2022-191

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích III, IV, V a VI potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě na náhradě nákladů žalované za odvolací řízení 17 303 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud řízení co do částky 4 295,16 Kč s úrokovým příslušenstvím zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 45 918 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok II), co do částky 139 082 Kč s úrokovým příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III), a výroky IV, V a VI rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to jak o náhradě nákladů státu (výrok IV a V), tak o základu přísudku mezi účastníky (výrok VI).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, že žalobce je a v období od 4. 10. 2019 do 5. 9. 2020 (dále již jen „rozhodné období“) byl výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , v katastrálním území , adresa, , v níž se nacházely 3 bytové jednotky, klubovna, garáž, skladové prostory a půdní prostory. V březnu 2019 ukončili účastníci soužití, když do té doby užívali spolu se svými nezletilými dětmi , jméno FO, a , jméno FO, jednu z bytových jednotek. Žalobce se odstěhoval do klubovny ve spodní části domu, žalovaná s dětmi po dohodě s žalobcem zůstala bydlet v bytě s tím, že od dubna 2019 mu bude hradit nájemné ve výši 3 000 Kč měsíčně a náklady spojené s užíváním nemovitosti. Takto žalovaná žalobci uhradila nájemné ve výši 3 x 3 000 Kč za měsíce duben až červen 2019. V červenci 2019 žalobce žalované všechny úhrady nájemného ve výši 9 000 Kč vrátil s tím, že další nájemné již po žalované nechce. Tuto skutečnost žalobce potvrdil při jednání zdejšího soudu v řízení o úpravě poměrů ke společným nezletilým dětem. V srpnu 2019 se žalobce z domu odstěhoval ke svému otci. Žalovaná s dětmi byt dále užívala a hradila žalobci zálohy na energie, a to až do 5. 9. 2020. Dne 18. 2. 2020 sdělil žalobce žalované, že byt a společné prostory užívá bez právního důvodu, a zaslal žalované nájemní smlouvu s tím, že požaduje její uzavření od 1. 3. 2020 do 31. 12. 2020. Současně požádal za období od listopadu 2019 do února 2020 vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 x 4 500 Kč, se splatností do 31. 3. 2020. Žalovaná odmítla nájemní smlouvu uzavřít a ohradila se vůči tomu, že by užívala jiné prostory v domě než vlastní bytovou jednotku.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 2992 a § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. ani toto posledně zmiňované ustanovení ve svých úvahách nepominul, přičemž předně odmítl, že by uplatněný nárok byl „v rozporu s mravy“, byť – jak dodal – toto jednání žalobce má „za společensky nevhodné či neetické“. Protože žalovaná užívala, avšak toliko bytovou jednotku – žalobce neunesl své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaná užívala také dvougaráž, klubovnu, půdní skladové prostory –, bez právního důvodu, získala na úkor žalobce majetkový prospěch, ovšem toliko za období od 21. 2. 2020 do 5. 9. 2020 ve výši 45 918 Kč. K předcházejícímu období rozhodné doby uvedl, že „(ž)alovaná přirozeně od počátku věděla, že užívá prostory ve vlastnictví žalobce, nicméně za situace, kdy jí žalobce dosud zaplacené nájemné vrátil a uvedl, že další nájemné již od ní nechce, byt užívala v domnění, že jej užívá bezplatně. To, že žalobce svůj názor změnil a nájemné po ní požaduje, se žalovaná dozvěděla až z dopisu datovaného 18. 2. 2020“, který byl do její dispozice doručen 21. 2. 2020. Proto žalobě vyhověl jen částečně.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl – posuzováno z obsahového hlediska – ve výrocích III, IV, V a VI. Odvolací argumentaci vystavěl na (ve skutečnosti) na čtyřech argumentech, když brojil: i) proti závěru, že jednání žalobce je společensky nevhodné či neetické; ii) okamžiku odstěhování, iii) soudem prvního stupně provedenému hodnocení výpovědi syna účastníků a iv) závěru, že žalovaná „o své povinnosti platit nevěděla a dokonce, že se domnívala, že nemovitost užívá bezplatně.“ Navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změněno tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně – odmítla relevantnost odvolací argumentace, zejména pak zdůraznila, že byt s dětmi mohla užívat bezplatně. Navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jako věcně správné potvrzeno.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu, tj. ve výroku III a závislých výrocích IV až VI a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce se domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho bytové jednotky a dalších prostor (klubovny, garáže, skladových prostor a půdních prostor) za dobu od 4. 10. 2019 do 5. 9. 2020 s tím, že výše činila měsíčně – jak vyplývá ze znaleckého posudku – 17 100 Kč, celkem tedy 189 295,16 Kč; resp. po částečném zpětvzetí 185 000 Kč. Tvrdil, že v březnu 2019 došlo k ukončení společného soužití účastníků. Žalovaná jej požádala, aby do doby, než si zajistí bydlení jinde mohla s nezletilými dětmi účastníků obývat bytovou jednotku a další prostory, a to za nájemné 3 000 Kč měsíčně; s ohledem na to, že očekával obnovení společného soužití (a urovnání vztahů), vrátil v červenci 2019 žalované zaplacené nájemné (9 000 Kč) s tím, že jí sdělil, že „další nájemné již nechce.“ U jednání odvolacího soudu vysvětlil, že jeho úmyslem bylo nepožadovat toliko vrácené nájemné. Žalovaná nemovitost užívala až do 5. 9. 2020 a ačkoliv ji následně žádal o úhradu nájemného, žalovaná toto odmítla.

8. Procesní obrana žalované byla vystavěna na argumentu, že bytovou jednotku (další prostory neužívala vůbec) užívala na základě dohody o bezplatném užívání, kterou s žalobcem uzavřela, toto i sám žalobce vypověděl v opatrovnickém řízení; in eventum nesouhlasila s výší a nárok má „za rozporný s dobrými mravy“.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011], a to s níže zdůvodněným doplněním.

10. Soudu prvního stupně je nutno vytknout, že neprovedl (nezdůvodnil) výklad ústního právního jednání, pro které žalobu částečně zamítl. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětlil, že výklad prostřednictvím výkladových pravidel je indikován i tehdy podávají-li jej účastníci v průběhu řízení odlišně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019). Pokud se výše uvedené prosadilo pro právní poměry účinné do 31. 12. 2013, tím spíše platí to i v poměrech současných (již z tohoto důvodu bylo namístě výklad provést).

11. V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že tvrzení ohledně společného úmyslu účastníků ohledně „vrácení zaplaceného nájmu, k čemuž žalobce dodal, že po žalované již žádný nájem nechce“, byl ze strany žalobce redukován toliko na vrácenou částku 9 000 Kč, zatímco ze strany žalované, že může byt bezplatně užívat až do doby, kdy bude mít zajištěno bydlení jinde.

12. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

13. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího [byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět], popřípadě – u vícestranných právních jednání, jako je tomu v posuzované věci – společný úmysl jednajících stran. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 Sb. rozh. obč.).

14. Vypověděl-li sám žalobce (v opatrovnické věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, ), že žalované v červenci 2019 vrátil nájemné za předcházející 3 měsíce s tím, že po ní „od té doby žádné nájemné nechce“, nelze než uzavřít, že společným úmyslem účastníků bylo, aby žalovaná mohla s dětmi užívat bezplatně bytovou jednotku žalobce do doby, kdy se bude moci přestěhovat do bytu obecního (kdy bude uzavřena nájemní smlouva). Jinak vyjádřeno, byla vyvrácena pravdivost tvrzení o společném úmyslu, které žalobce předestírá v tomto řízení, resp. naopak byla verifikována pravdivost tvrzení žalované; ostatně i za použití objektivní metody interpretace jiný výsledek výkladu v úvahu nepřipadá.

15. Podle § 2193 o. z. Smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání.

16. Podle § 2198 o. z. půjčitel se nemůže domáhat předčasného vrácení věci; to neplatí, užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou.

17. Pro smlouvu o výpůjčce je charakteristické, že půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc k dočasnému a bezúplatnému užívání. Jde o smlouvu reálnou zakládající oboustranný závazek, avšak je bezúplatná. Nevyžaduje písemnou formu, a to ani v případech, kdy je nepřímým předmětem výpůjčky nemovitost, potažmo bytová jednotka. Zjištěný skutkový stav, respektive (zejména) společný úmysl účastníků, tj. smluvních stran, o přenechání bytové jednotky žalobce k bezplatnému užívání žalobkyni (a nezletilým dětem účastníků), nemůže vést k jiné kvalifikační úvaze, než že šlo o výpůjčku. Výše uvedené znaky, včetně reálnosti byly v tomto případě naplněny, a jde-li o nepřímý předmět tohoto závazku, pak závěr, že byt může být předmětem výpůjčky, byl zastáván dokonce i v právních poměrech účinných do 31. 12. 2013 – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 376/2009.

18. Vhodné je dále zdůraznit, že výpůjčka od výprosy se odlišuje (kromě jiného) dočasností. Tedy o výprosu se jedná tehdy, pokud si strany neomezí dobu užívání, avšak to se v posuzované věci stalo – účastníci si ujednali bezúplatné užívání bytové jednotky na dobu určitou, která byla vymezena, resp. její konec, obstaráním si jiného bytu –, a proto výprosa v úvahu nepřipadá.

19. Odvolací soud podotýká, že možnost posouzení věci ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nemohla být pro účastníky překvapivá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Stejně rozsudek ze dne 15. l1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).

20. Možnost reálně a efektivně hájit před soudem svá práva žalobci nebyla (ani nemohla být) upřena. Nelze totiž pominout, že tuto materii do řízení vnesla již žalovaná, která se bránila uzavřením smlouvy o bezúplatném užívání bytové jednotky v rozhodném období. Tudíž žalobce k tomu mohl (a také tak učinil) skutkově a právně argumentovat. Na tom nic nemění skutečnost, že soud prvního stupně svou právní kvalifikaci výslovně neuvedl; z obsahového hlediska ovšem nelze pochybovat, že bezúplatné užívání bytové jednotky bylo pro jeho rozhodnutí – jde-li o napadený rozsah věci samé – zásadní.

21. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

22. Postavil-li odvolací soud ucelenou argumentaci, je bezpředmětné zabývat se jednotlivými námitkami žalobce, které lze v maximálně stručné formě i tak odmítnout, neboť otázka „neetičnosti jednání“ žalobce neměla ani pro soud prvního stupně žádný význam[ad i)]; k okamžiku odstěhování sám uvádí, že je nerozhodný [ad ii)]; hodnocení věrohodnosti důkazního prostředku k rozsahu užívání za situace šlo-li o výpůjčku postrádá význam [ad iii)] a odvolací argumentace výše uvedená pod bodem 4 iv) je budována na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn.

23. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že v období od 4. 10. 2019 do 20. 2. 2020 (další část rozhodného období nemůže odvolací soud přezkoumat) neužívala žalovaná bytovou jednotku bez právního důvodu, naopak užívala ji na základě platně sjednané výpůjčky, a proto je rozsudek v napadeném rozsahu, ve výsledku (věcně) správný, a podle § 219 o. s. ř. byl potvrzen, včetně nákladových výroků, na jejichž zdůvodnění lze odkázat; ostatně vůči základu nákladového výroku žalobce ani nebrojil [za dané situace se tímto výrokem nezabýval (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, bod 30)].

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování a paušální náhrady, což podle § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 7 bod 6, § 8 odst. 1 (tarifní hodnotu činí napadená část věci samé) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, včetně navýšení o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty, činí 17 303 Kč [{(6 700+450)*2}*1,21].

25. V souladu s § 149 odst. 2 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám státu.

26. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.