57 CO 194/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa insolvenční správce dlužníka právnická osoba zastoupený advokátem titul jméno příjmení , titul , titul sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa o zaplacení 349.548,39 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2022, č. j. 81 C 167/2021-74,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 349.548,31 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 72.600 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.100 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalovaný je povinen zaplatit na soudním poplatku částku 34.955 Kč Okresnímu soudu v Ostravě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 349.548,39 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení zaplacením 70.000 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že movité věci, a to kompresor + tlaková nádoba typ GA 55, pásová pila HBA 325G a upínací stůl o rozměrech 6000 × 1500 mm (dále též jen„ movité věci“), se k okamžiku odstoupení od kupních smluv, tedy k [datum], nacházely v areálu insolvenčního dlužníka (dále jen„ dlužník“), odkud byly v lednu 2019 převezeny do výrobní haly [právnická osoba], [anonymizováno], na čemž se žalovaný nepodílel, kde byly uskladněny, aniž by se na nich pracovalo, až do 20. 5. 2019, kdy byly vydány insolvenčnímu správci. Dále soud prvního stupně uvedl, že„ (sdělení žalovaného z 22. 3. 2019 a e-mailová komunikace mezi účastníky představují jediné důkazy, kterými žalobce prokazuje pasivní legitimaci žalovaného ve vztahu k tvrzení, že v žalovaném období, tedy od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019 žalovaný předmětné movité věci užíval bez právního důvodu“, přičemž – jak pokračoval –„ z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný jakýmkoliv způsobem měl možnost s jednotlivými movitými věcmi v žalovaném období disponovat. Předmětné movité věci převezl do areálu [právnická osoba], [anonymizováno], dlužník, a to prostřednictvím svého jednatele, movité věci byly v areálu uskladněny bez toho, že by byly používány, když žalovaný jako fyzická osoba neměl a nemohl k nim mít přístup.“ Na základě toho uzavřel, že sporné tvrzení žalobce o tom, že v rozhodném období se žalovaný ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)„ chopil výlučně kontroly nad předmětnými movitými věcmi a bez ohledu na to, zda z nich měl nějaký hospodářský výsledek, se v rozsahu žalované částky obohatil, neprokázal.“ 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Rozsudek soudu prvního stupně napadl zcela. Odvolací argumentaci zaměřil zejména do skutkové roviny sporu. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné hodnocení důkazních prostředků, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Poukázal zejména na to, že vzhledem k okolnostem předcházejícím, tj. uzavření a následného„ odstoupení od kupních smluv“, je zřejmé, že žalovaný se k movitým věcem choval jako vlastník a disponoval s nimi. Kontinuálně je držel již od jejich zakoupení, byť to neznamená jejich fyzické ovládání; tedy měl úmysl věci mít pro sebe, o čemž svědčí to, že k výzvám insolvenčního správce deklaroval, že věci ovládá, zařídí jejich předání a následně tak i učinil. Tento animus possidendi žalovaného potvrzuje i výpověď svědka [příjmení]. [příjmení], a snoubí se s tím také skutečnost, že žalovaný je společníkem [právnická osoba], [anonymizováno]. Ostatně chování žalovaného jako investora je patrné i z toho, že financoval provoz dlužníkova podniku prostřednictvím každoročně vystavovaných, resp. obnovovaných směnek. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání jak se skutkovou, tak s právní stránkou napadeného rozsudku ztotožnil. S odkazem na odstoupení od kupních smluv předestřel argumentaci vyvracející tvrzení žalobce o kontinuálním držení a ovládání movitých věcí žalovaným, která ústí v závěr opačný. Proto navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Žalobce, jako insolvenční správce v záhlaví zmíněného dlužníka, se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 349.548,39 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení za výkon užívacího práva movitých věcí za dobu od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019, po kterou žalovaný vyloučil dlužníka jako jejich vlastníka z jejich užívání; což žalovaný v rámci své procesní obrany popíral.

6. Přestože odvolací soud nemá výtky vůči jednotlivým skutkovým zjištěním, která učinil soud prvního stupně, nesouhlasí se závěrem o skutkovém stavu věci, jehož korekce vychází zejména z jiného přiřazení důkazní síly jednotlivým důkazům.

7. Klíčovým důkazem, o který se závěr o skutkovém stavu opírá je listina nadepsaná„ Sdělení insolvenčnímu správci“ ze dne 22. 3. 2019, ze které soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaný sděluje žalobci dle § 213 insolvenčního zákona, že má strojní vybavení dlužníka [právnická osoba], s. r. o., s tím, že se jedná o pásovou pilu HBA 325G, upínací stůl a kompresor GA 55 + tlaková nádoba. Pravost této soukromé listiny nebyla žalovaným (natož pak žalobcem) popřena, proto je namístě vyjít z domněnky (§ 565 věta druhá o. z.), že vystavitel, tedy žalovaný, projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, respektive učinil prohlášení v listině obsažené a že obsah tohoto prohlášení odpovídá skutečnosti. Ostatně žalovaný věcnou správnost („ pravdivost“) této listiny (srov. protokol o jednání - č. l. 54v, ve kterém je zachyceno vyjádření žalovaného, potažmo jeho zástupce:„ Po obsahové stránce a pravosti ke čteným důkazům nemám připomínky.“) nezpochybnil, přesněji vyjádřeno, o vyvrácení této domněnky ani neusiloval. Ve svých procesních stanoviscích netvrdil, natož aby logicky vysvětlil a prokázal, že by jeho prohlášení nebylo pravdivé, anebo že by jinak bylo vadné. Toliko se vyjádřil k tomu, zda žalobce unáší břemeno důkazní, když povšechně uvedl, že:„ Skutečnost, že zde podle žalobce měla panovat oprávněná držba movitých věcí žalovaným, neprokazuje ani dopis z 22. 3. 2019, ani následná e-mailová komunikace mezi účastníky řízení.“ (viz vyjádření žalovaného z 6. 5. 2022). Neoslabuje-li důkazní sílu soukromé listiny pouhé popření anebo formální zpochybnění jejího obsahu, tím spíše tak nemůže činit vyjádření žalovaného k tomu, zda strana žalující unáší břemeno důkazní. Odvolací soud tedy vychází z výše uvedené domněnky, se kterou souzní obecná zkušenost, že nikdo písemně nepotvrdí nepravdivé skutečnosti svědčící v jeho neprospěch.

8. Další z provedených důkazů, a to kupní a nájemní smlouvy z [datum], jakož i odstoupení od nich z [datum], výzvy k předání movitých věcí ze dne 16. 4. a 13. 5. 2019, následná e-mailová komunikace ze dne 30. 4. a 14. 5. 2019 a protokol o předání movitých věcí ze dne 20. 5. 2019, z nichž učinil soud prvního stupně správná zjištění, která zasazují sdělení žalovaného z 22. 3. 2019 do širšího kontextu jednání, které předcházelo a následovalo samotnému sdělení a nakonec vyústilo ve vydání movitých věcí žalobci, na výše zhodnocený důkazní prostředek logicky navazují a zjištění z něj učiněná doplňují v kompaktní a koherentní celek jednání, kterému konečně neodporují ani výsledky hodnocení zbylých, v řízení provedených, důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Otázka faktického užívání (zajištění transportu), popřípadě osobní nakládání s věcmi žalovaným ustupuje – vzhledem k závěrům níže uvedené judikatury – do pozadí.

9. Upíná-li žalovaný vyloučení dlužníka z užívání jeho movitých věcí k situaci, kdy tyto byly umístěny v areálu třetí osoby, dobou jejich umístění se časový rozsah vyloučení nevyčerpává, je namístě jej vztáhnout i na dobu předcházející a následující, tedy i na přípravu a realizaci jejich transportu a vydání, neboť zjištěné konkrétní okolnosti (uzavření kupních a nájemních smluv, odstoupení od nich, transport, umístění a nakonec vydání věcí) neposkytují rozumný důvod pro jakoukoliv redukci časového rozsahu vyloučení dlužníka z užívání.

10. Odvolací soud proto činí závěr o skutkovém stavu věci, že v období od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019 žalovaný vyloučil dlužníka jako osobu, které svědčí vlastnické právo k movitým věcem, z jejich užívání. Úplata za výkon užívacího práva každé ze tří movitých věci byla ujednána vždy ve výši 21.000 Kč měsíčně.

11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2999 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2).

13. Nárok z bezdůvodného obohacení předpokládá bezdůvodnost, obohacení, ochuzení a kauzální nexus mezi nimi. Po platném odstoupení od kupních smluv odpadl právní důvod a závazek byl zrušen od počátku, přičemž zároveň došlo ke změně vlastnictví. Žalovaný vyloučením dlužníka (vlastníka) z užívání (nakládání) movitých věcí (dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je nerozhodné nakolik obohacený věc fakticky užíval, nýbrž nakolik z užívání věci vyloučil (v tomto případě) vlastníka – srov. obdobně například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4608/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2552/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) zasáhl do dlužníkovy majetkové sféry. Obohatil se, neboť nedošlo k úbytku, který by za běžných okolností majetek žalovaného postihl, čemuž v posuzované věci odpovídá nezvýšení majetku ochuzeného. Vzhledem k tomu, že byly naplněny předpoklady bezdůvodného obohacení, ochuzenému vzniklo oprávnění vydat, oč se obohacený obohatil (§ 2991 o. z.).

14. Při užívání cizí věci (výkonu užívacího práva) není ipso facto vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, a proto vzniká potřeba určit výši peněžité náhrady. Při užívání cizí věci bez vazby k závazku, pro který je příznačná absence ujednání o ekvivalentnosti plnění a úplaty, se vychází z univerzálního kritéria obvyklé ceny (§ 2999 odst. 1 o. z.). Peněžitá náhrada ve výši úplaty – neuplatní-li se některá z výjimek zakotvených v § 2999 odst. 2 o. z. – se poskytne, pokud ochuzený plnil za úplatu.

15. Přestože v posuzované věci nastala atypická situace, odlišující se důsledkem odstoupení i od kupních smluv (z povahy kupních a nájemních smluv, čemuž svědčí jejich vznik a zánik, je zřejmé, že ve smyslu § 1727 o. z. jde o smlouvy závislé), a tedy opětovným nabytím vlastnického práva dlužníkem, stále ji je možno přiřadit nebo alespoň připodobnit k plnění za úplatu. Nelze totiž přehlédnout, že před odstoupením od závislých smluv bylo plněno na závazek, respektive smluvní strany si ujednaly ekvivalenci plnění a úplaty, přitom skutečnost, že žalobce se domáhá peněžité náhrady za vyloučení z výkonu užívacího práva pouze za dobu po zániku závislých smluv, na existenci ujednání vliv nemá, a tudíž nemůže negovat prosazení peněžité náhrady v podobě úplaty. Uvedenému závěru straní i účeloslovný výklad.

16. Nejvyšší soud přitom k upřednostnění účeloslovného výkladu právních norem před výkladem jazykovým ustáleně uvádí, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013), přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl ÚS-st .-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona, a to nejen při konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, ale i v případě nejednoznačnosti jazykového výkladu.

17. Účel § 2999 odst. 2 o. z. spočívá v ochraně, a tedy upřednostnění ujednání stran o ekvivalentnosti plnění a úplaty. Aplikace univerzálního kritéria obvyklé ceny by vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci vedlo k popření účelu právní úpravy reglementující poskytnutí peněžité náhrady, neboť ujednání stran o ekvivalentnosti plnění a úplaty by bylo upozaděno.

18. Lze proto uzavřít, že v posuzované věci je nutné peněžitou náhradu určit ve výši ujednané úplaty, tedy ve výši 21.000 Kč měsíčně za každou movitou věc, což za žalované období vskutku činí částku 349.548,39 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit.

19. Pro absenci jiné dohody platí, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení není určena zákonem, a proto nastává ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel požaduje plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), a jelikož v tomto případě jde o peněžitý nárok, nabíhají úroky z prodlení ode dne (včetně tohoto dne), který bezprostředně následuje po dni, v němž lhůta bez zbytečného odkladu uplynula (§ 1970 o. z.), tedy od 12. 2. 2021 (výzva k bezodkladnému plnění – 5denní lhůta v průběhu doručování uplynula – byla žalovanému doručena 11. 2. 2021).

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný, a proto mu byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva. Účelně vynaložené náklady žalobce se sestávají z odměny za zastupování žalobce advokátem a paušální částky jako náhrady hotových výdajů. Zástupce žalobce vykonal ve věci 6 úkonů právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), písemných podáních ve věci samé (žaloba a vyjádření k procesní obraně) podle § 11 odst. 1 písm. d) a účasti na jednání soudu dne 31. 3. 2022, které přesáhlo 2 hodiny a dne 7. 6. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalobce advokátem podle § 7 bod 6 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 9.700 Kč, celkem 58.200 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 1.800 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 60.000 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 12.600 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 72.600 Kč.

21. Podmínky pro potvrzení napadeného rozsudku podle § 219 o. s. ř. ani pro jeho zrušení podle § 219a o. s. ř. dány nejsou, a protože skutkový stav byl zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a současně rozhodl i o nákladech prvostupňového řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je vzhledem k úspěchu žalobce odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Struktura jeho účelně vynaložených nákladů zůstala i v této fázi řízení shodná, přičemž odměna a náhrada hotových výdajů za odvolání ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) činí 10.000 Kč podle § 7 bod 6 ve spojení s § 13 odst. 4 advokátního tarifu, což navýšeno o částku odpovídající příslušné sazbě DPH celkem činí 12.100 Kč.

23. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalobce.

24. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti pro prodloužení pariční lhůty, případně stanovení, že plnění se bude dít ve splátkách.

25. Z důvodu osobního osvobození žalobce od soudního poplatku a skutečnosti, že soud jeho žalobě vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení soudní poplatek žalovaný, neboť nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení a není od poplatku osvobozen (§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Výše soudního poplatku jak za žalobu, tak za odvolání činí podle položky 1, potažmo položky 22 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků vždy 17.477,50 Kč, tj. v součtu 34.955 Kč. Povinnost žalovaného zaplatit soudní poplatek do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku byla žalovanému uložena podle § 7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích.