57 CO 211/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Jany Bojkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa 2. obec , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva o odvolání žalovaného 1. proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 7 C 102/2020-44

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku potvrzuje.

II. V odstavci II. výroku se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalobce.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalobce.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že vlastníkem pozemku parc. č. [číslo], ostatní plocha, o výměře 1039 m2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], pro obec a k. ú. [obec], na [list vlastnictví], je [obec], [IČO], sídlo [obec a číslo], [PSČ] [obec] (odstavec I. výroku) a žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec II. výroku).

2. Proti rozsudku podal žalovaný 1. odvolání, kterým napadl rozsudek v celém rozsahu. Namítal, že okresní soud nesprávně posoudil otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce, a to z důvodu, že právní postavení žalobce v případě úspěchu v řízení se nijak nemění, a že žalobce nebyl účastníkem nabídkového řízení, zájem o koupi nemovitosti neprojevil a obci nabídku neučinil. Žalobce musel ze zveřejněného záměru vědět, jaký pozemek je předmětem převodu, že předmětem převodu je jeho část. Pakliže by jeho úmyslem bylo o část pozemku sousedící s pozemkem v jeho vlastnictví usilovat, nepochybně by se musel zajímat o to, o jakou část se jedná a o pozemek se ucházet. Žalovaný 1. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3390/2008, dle kterého závěr, že„ určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Ne každý (údajný) rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004). V posuzované věci došlo k prodeji pouze části původně avizovaného pozemku. Jiný zájemce se zjevně o pozemek neucházel. Zastupitelstvo obce s převodem souhlasilo a využití pozemku z její strany bylo v souladu s výhledovými záměry obce. Za těchto okolností není důvodu učinit závěr, že by orgány obce porušily výše citované ustanovení zákona č. 128/2000 Sb. či další relevantní předpisy. Proto nelze dospět k závěru, že by měl být převod pozemku ze dne 22. 2. 2005 neplatný ve smyslu § 39 obč. zák.“ Podle rozhodnutí NS ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97 naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je dán pouze tehdy, pokud se daný subjekt účastnil nabídkového řízení, jinými slovy, aby se žalobce mohl úspěšně takového určení domáhat, je nutné, aby ve výběrovém řízení nejprve projevil zájem o koupi nemovitosti a učinil tak nabídku (sp. zn. 28 Cdo 4199/2009 ze dne 20. 10. 2010). Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se právní postavení žalobce stalo nejistým. Žalobce neprokázal, že by se jeho postavení mělo v důsledku úspěchu ve věci jakkoli změnit. Předmětný pozemek, jehož vlastnictví je předmětem sporu, je v katastru nemovitostí evidován jako ostatní plocha – neplodná půda. Nejde o veřejnou komunikaci, která by zajišťovala přístup k pozemkům a kterou by žalobce mohl automaticky užívat, ostatně k uvedené části pozemku, která je mezi účastníky v řízení sporná, nevede žádná veřejně přístupná cesta, neboť z pozemku p. [číslo] ostatní plocha – ostatní komunikace, který je ve vlastnictví obce, je přístup pouze přes pozemek p. č. [číslo], trvalý travní porost, který je ve vlastnictví soukromého subjektu. Tedy ani v případě, že vlastníkem sporného pozemku se stane obec, by žalobce neměl zajištěn přístup ke svému pozemku z veřejné cesty. V tomto směru soud neprováděl žádné relevantní dokazování, spoléhal se na tvrzení žalobce, že jde o jedinou přístupovou cestu k jeho pozemkům. Důkazní břemeno ohledně prokázání naléhavého právního zájmu leží na žalobci. S odkazem na rozsudek NS ČR ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 157/2006, uvádí, že právní postavení žalobce zůstane stejné bez ohledu na to, zda vlastníkem předmětného pozemku bude žalovaný 1. či žalovaná 2.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen jako věcně správný. Není sporu o tom, že žalovaný 2. o předmětnou část pozemku nemá zájem (využití), a proto jej nabízí k prodeji. Úmysl obce je realizován po zralé racionální úvaze a není vázán pouze na osobu kupujícího, jde o vážně projevenou vůli obce pozbýt vlastnické právo k tomuto pozemku. Obec jako veřejnoprávní korporace takovou vůli musí provádět za podmínek zvláštní právní úpravy § 38 a 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. V situaci, kdy bude na základě tohoto soudního řízení uvedeno najisto, že obec je vlastníkem předmětného pozemku a obec bude tento pozemek prodávat, bude se moci žalobce o jeho koupi ucházet svou nabídkou a zajistit si tak přístup ke svému pozemku. Toto právo mu bylo předchozím postupem žalovaných upřeno. Nejedná o lecjaký pozemek na území obce, ale o pozemek, k němuž má žalobce relevantní vztah, jak to popisuje v čl. IV. své žaloby. Pokud by žaloba byla zamítnuta a žalovanému 1. by bylo potvrzeno vlastnické právo, není pravděpodobné, že by se žalobce na odkoupení pozemku nebo alespoň spoluvlastnického podílu s žalovaným 1. dohodl. To mimo jiné i pro jiný soudní spor, který spolu žalobce a žalovaný 1. vedou, jehož předmětem je spoluvlastnický podíl na pozemku, k němuž touto žalobou řešený pozemek vede. To, že žalobce nemohl svou nabídku podat do předchozího vyhlášeného záměru pro jeho neurčitost, uznává i žalobcem uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, které řeší skutkově v podstatě totožnou situaci zejména co do míry konkrétnosti, s jakou je popsána část pozemku zamýšleného k prodeji. Pokud žalovaný 1. namítá, že žalobce nepodal do vyhlášeného záměru svou nabídku, přehlíží, že způsob, jakým byl záměr prodeje předmětné části pozemku zveřejněn, podání relevantní nabídky neumožňuje, a tato skutečnost existenci naléhavého právního zájmu žalobce zakládá. Žalovaným 1. předloženou judikaturu žalobce odmítá jako nepřípadnou, neboť vychází ze zcela odlišných skutkových okolností a není na tuto věc aplikovatelná. Žalobce dále poukázal na to, že původní pozemek p. č. [číslo], ze kterého byl řešený pozemek oddělen geometrickým plánem [titul] [příjmení], [číslo] má výměru 54185 m2, kdežto řešený pozemek p. č. [číslo] pouze 1039 m2. Jde o pozemek nesrovnatelně menší, který tvořil pouze malou část původního pozemku, v jehož rámci se mohl nacházet kdekoli, a proto jsou požadavky na jeho přesné vymezení vyšší. Pokud žalovaný 1. napadá existenci naléhavého právního zájmu s tím, že na řešeném pozemku se nenachází žádná veřejně přístupná komunikace, pak pokud by se zde nacházela, bylo by celé řízení zbytečným, neboť žalobce by měl přístup zajištěn z titulu veřejného užívání komunikace. Jde-li o technické provedení komunikace, je to dle názoru žalobce nerozhodné, neboť ke svým pozemkům ze sousedních pozemků lze přistupovat i bez toho, aby se na nich nacházela vybudovaná komunikace ve smyslu stavby, nebo třeba jen vyjetých kolejí. Paradoxní je, že žalovaný 1. ve své nabídce uvedl, že důvod, pro který se uchází o předmětný pozemek, je zajištění si přístupu k nemovitostem, které nyní spoluvlastní se žalobcem. Ke spojení pozemku p. č. [číslo] s veřejnou komunikací poukazuje na sdělení [obecní úřad], odboru výstavby sp. zn. [značka] [číslo] ze dne [datum], kterým bylo příslušným stavebním úřadem schváleno rozdělení pozemku p. č. [číslo] dle GP [titul] [příjmení] úřad může vydat takový souhlas pouze v případě, kdy je ke každému z nově zřizovaných pozemků zajištěn přístup z veřejné komunikace (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 166/2016-38).

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu na základě včas podaného odvolání oprávněné osoby dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu, na které v podrobnostech odkazuje, a souhlasí i s právním posouzením věci.

6. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

7. Podle § 39 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích záměr obce prodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jako výprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k pozemku ve vlastnictví obce obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platnými ke dni zveřejnění záměru.

8. Podle rozsudku NS ČR ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, jestliže zákon o obcích v ustanovení § 39 odst. 1 explicitně stanoví, že záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku, musí být zveřejněn, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, je tím současně i vymezeno verifikační kritérium pro určení předmětu takové majetkoprávní dispozice. Pokud totiž z objektivního hlediska nebude seznatelné, k jakému předmětu se vlastně záměr vztahuje, bude tím současně objektivně vyloučena možnost potencionálních zájemců se k předmětu záměru relevantně vyjádřit a případně předložit své nabídky. Není přitom žádných pochyb o tom, že u prodeje části pozemku sehrává v motivaci zájemců důležitou roli výměra k prodeji nabízeného pozemku, která spoluurčuje jeho cenu, a která buď sama o sobě anebo zpravidla ve spojení s dalšími okolnostmi (druh pozemku, jeho poloha a využitelnost atd.) ovlivňuje vytváření (ze strany projevivších se zájemců) reálného zájmu o jeho koupi. Pokud ovšem v záměru absentuje jakýkoliv formulačně interpretovatelný údaj o zamýšleném rozsahu prodávané části pozemku, nemohou se logicky žádní zájemci k takovému záměru relevantně vyjádřit a předložit své nabídky. Z toho tedy plyne, že zveřejnění záměru„ o prodeji části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY", neodpovídá dikci § 39 odst. 1 zákona o obcích a tudíž nenaplňuje předpoklad pro právní perfekci následně učiněného majetkoprávního úkonu obce.

9. Odvolací soud nejprve uvádí, že zcela souhlasí s názorem okresního soudu, že žalobce v daném případě má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), které se zabývalo problematikou, zda občan, který tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná proto, že nebyl zveřejněn záměr města nemovitosti prodat, má ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že město (obec) je vlastníkem těchto nemovitostí. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na takovém určení je obecně naléhavý právní zájem dán, neboť v případě, že by dotčená kupní smlouva byla neplatná podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl dozvědět), byla by obec povinna záměr obce nemovitosti prodat znovu zveřejnit vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit.

10. Nelze přehlédnout, že v projednávané věci bylo posouzení platnosti smlouvy otázkou předběžnou. Stěžejní bylo posouzení, zda žalovanou obcí učiněný a zveřejněný záměr ve znění:„ [obec] – Zastupitelstvo obce vyhlašuje záměr na prodej části obecního pozemku p. č. [číslo]“ je v souladu s ust. § 39 odst. 1 zákona o obcích, tedy zda obcí následně učiněný majetkoprávní úkon (zde uzavřená kupní smlouva mezi žalovaným 1. a 2. o převodu vlastnictví k pozemku, který je předmětem sporu), byl od samého počátku postižen absolutní neplatností či nikoliv.

11. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem, že vada zveřejněného záměru spočívá v jeho neurčitosti, neboť není zřejmé, jaká konkrétní část předmětného pozemku (jehož výměra je 54185 m2) byla určena k prodeji. Zveřejněný záměr je natolik obecný a neurčitý, že z něj nelze zjistit, jaká konkrétní část pozemku se nabízí k prodeji, a to ani předpokládanou výměrou nebo slovním popisem, z něhož by bylo možné dovodit, co je předmětem předpokládaného prodeje a za jakých podmínek. Kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými 1. a 2. je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. V podrobnostech odkazuje na právní hodnocení okresního soudu v bodě 18. a 19. odůvodnění rozhodnutí.

12. Další námitky žalovaného 1. ve vztahu k otázce naléhavého právního zájmu (zejména že okresní soud neprováděl žádné relevantní dokazování a spoléhal se pouze na tvrzení žalobce, že jde o jedinou přístupovou cestu k jeho pozemkům, atd.), nejsou významné, neboť zveřejněný záměr nebyl v souladu s ust. § 39 zákona o obcích a neumožňoval tak žalobci předložení relevantní nabídky, což existenci naléhavého právního zájmu žalobce zakládá.

13. Z výše uvedených důvodů byl rozsudek okresního soudu potvrzen podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

14. Odvolací soud však dospěl k závěru, že náhrada nákladů řízení v odstavci II. výroku není určena správně, neboť při stanovení odměny je třeba vyjít z § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., tzn. že odměna za 1. úkon právní služby činí [částka]. Žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení za celkem za 3 úkony právní služby po [částka] (tj. [částka]), k tomu 3 režijní paušály po [částka] (tj. [částka]) podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 21 % DPH [částka] a za zaplacený soudní poplatek [částka], celkem [částka]. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozsudek v odstavci II. výroku změnil a žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku [částka].

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci byly přiznány náklady odvolacího řízení ve výši [částka] sestávající z odměny advokáta za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu po [částka], náhrady hotových výdajů za dva úkony po [částka] podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady cestovného osobním automobilem k jednání odvolacího soudu 14. 2. 2022 ve výši [částka] (vzdálenost [obec] – [obec] a zpět 170 km, spotřeba 5 l /100 km motorové nafty při vyhláškové ceně 36,1 Kč /l, sazba náhrady 4,7 Kč za 1 ujetý km), náhrady za ztrátu času za 6 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH [částka].

16. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. advokátu žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř.