57 CO 216/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 244.643,33 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2022, č. j. 57 C 282/2021-56,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. -) pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 221.800,35 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 11. 2. 2021 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 221.800,35 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 11. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, -) pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 22.842,98 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 11. 2. 2021 do zaplacení, potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 46.125 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.557 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 244.643,33 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení zaplacením částky 34.848 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [právnická osoba], [anonymizováno] (dále jen„ obchodní korporace“), uzavřela dne [datum] s [právnická osoba] (dále jen„ úvěrující banka“),„ smlouvu o úvěru do maximální výše 1.800.000 Kč“, úvěr byl zajištěn jak blankosměnkou vlastní, vystavenou klientem (obchodní korporací) na řad banky, kterou nynější žalobce a žalovaný (společníci obchodní korporace) avalovali, tak bankovní zárukou [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] (dále jen„ záruční banka“), vystavené na základě smlouvy o bankovní záruce ze dne [datum] uzavřené mezi záruční bankou a obchodní korporací až do výše 1.260.000 Kč.

3. Směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-32, byla nynějším účastníkům, jakožto směnečným rukojmím, uložena povinnost zaplatit úvěrující bance společně a nerozdílně směnečný peníz 1.207.596,02 Kč spolu s 6 % úrokem za dobu od 25. 5. 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.025 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 61.182 Kč (dále též jen„ přisouzená pohledávka“). Námitky nynějšího žalobce proti směnečnému platebnímu rozkazu byly odmítnuty pro absenci jejich odůvodnění (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 Cm 93/2019-67, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 2 Cmo 1/2020-92), zatímco o námitkách nynějšího žalovaného (o neplatnosti směnky) bylo rozhodnuto tak, že směnečný platební rozkaz byl ve vztahu mezi úvěrující bankou a nynějším žalovaným ponechán v platnosti (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 7 Cm 93/2019-122).

4. Záruční banka – k výzvě úvěrující banky ze dne 31. 10. 2019 – plnila z titulu bankovní záruky 840.896,52 Kč.

5. Oprávněná úvěrující banka pak dne 23. 11. 2020 podala exekuční návrh vůči nynějšímu žalobci k vymožení 366.966,50 Kč představující rozdíl mezi přisouzenou pohledávkou poníženou o plnění z bankovní záruky. Po vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce (46.824,50 Kč), byla exekuce zastavena a žalovaný byl vyzván k zaplacení 244.643,33 Kč.

6. Právní posouzení soud prvního stupně založil na dvou postupných na sebe navazujících závěrech. Jednak, že pro absenci zvláštní právní úpravy ohledně vypořádání vzájemných vztahů mezi směnečnými rukojmími, aplikoval obecnou občanskoprávní úpravu týkající se vztahu více ručitelů (§ 2027 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)), podle které zaručí-li se za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za dluh celý a ručitel má vůči ostatním ručitelům stejná práva jako spoludlužník (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu [webová adresa])), jednak, že následný regres nevznikl (§ 1876 odst. 2 o. z.), protože žalobce nesplnil dluh v části převyšující jeho podíl. Žalobce totiž uhradil toliko částku 489.286,66 Kč. Výše podílu žalobce se přitom odvíjí od dluhu obchodní korporace 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím, aniž by byl ponížen o plnění poskytnuté třetím subjektem z jiného právního titulu, v tomto případě z bankovní záruky (840.896,52 Kč), které je beneficiem„ ve vztahu k ručiteli, který by jinak byl povinen uhradit dluh věřiteli v plné výši sám a až následně může žádat o náhradu plnění“, a proto činí 603.798,01 Kč. Další námitky měl vzhledem k zaujatému názoru za irelevantní.

7. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Rozsudek napadl zcela. Nesouhlasil s druhým výše uvedeným právním závěrem soudu prvního stupně. Argumentoval, že v době úhrady činil společný dluh, včetně příslušenství pouze 489.286,66 Kč (ve zbylém rozsahu zanikl splněním), pročež částku 244.643,33 Kč zaplatil nad rámec svého podílu, a proto regresní nárok vznikl. Soudu prvního stupně vytkl, že jím aplikovaná judikatura Nejvyššího soudu není, s ohledem na poměry posuzované věci, přiléhavá, a to včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, byť v tomto rozhodnutí dovolací soud naznačil, jakými úvahami by se soud za daného skutkového stavu měl řídit, a které straní závěru prosazovanému žalobcem. Ve vztahu mezi ručiteli navzájem je taktéž nezbytné aplikovat zásadu ekvity, aby jejich vypořádání nebylo záležitostí náhody závislé na postupu věřitele či kalkulu (spekulace) některého z nich, který se splnění povinnosti zaplatit směnku vyhýbal (jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015). Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a žalobci přizná přísudek.

8. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání je z převážné části důvodné.

10. Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 244.643,33 Kč 8,25 % úrokem ročně od 11. 2. 2021 do zaplacení, jakožto (následného) regresu po druhém ze směnečných rukojmích, neboť v rámci exekuce zaplatil úvěrující bance dluh obchodní korporace ve výši 489.286,66 Kč sestávající z jistiny přisouzené pohledávky ve výši 366.699,50 Kč, vyčísleného úroku z prodlení 57.380,16 Kč, směnečné odměny 4.025 Kč a nákladů nalézacího řízení 61.182 Kč (náklady exekuce a náklady oprávněného ve výši 46.824,50 Kč předmětem regresního nároku neučinil).

11. Procesní obrana žalovaného byla vybudována jak na argumentu o neplatnosti směnky, který považuje za přípustný pro nesplnění notifikační povinnosti žalobcem, tak na argumentu, že regresní nárok žalobce nevznikl, protože žalobce splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění (k tomu poukázal rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3192/2016). Pro případ byl-li by shledán žalobní nárok důvodným má vyčíslené příslušenství ve výši 57.380,16 Kč za neopodstatněné, neboť toto z částky 366.699,50 Kč v sazbě 6 % ročně za dobu od 23. 5. 2002 do 3. 12. 2019 činí 11.694,20 Kč (v této souvislosti poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012).

12. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze odkázat.

13. Podle § 1876 odst. 2 o. z. vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se i jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.

14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi, a to s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněného pod číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůrazňuje, že nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Opačný přístup by mohl vést k potlačení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a s tím svázaného principu legitimního očekávání, tedy principů patřících ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování (srov. např. rozsudky ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, a usnesení ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014).

15. Protože důvody pro odchýlení se od právního závěru o platnosti směnky, ke kterému dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 9. 2020, č. j. 7 Cm 93/2019-122, dány nejsou (jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech nebyla ani tvrzena), lze s odkazem na výše uvedenou argumentaci lze odvolací námitku vedoucí k závěru o neplatnosti směnky považovat za lichou.

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněném pod č. 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, zformuloval a odůvodnil závěr, že vnitřní vztah mezi směnečnými rukojmími, jenž nemá povahu vztahu směnečného, se řídí pravidly určenými § 511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že je namístě postupovat dle občanskoprávní úpravy reglementující regresní vztah mezi spoludlužníky, resp. následný regres (§ 1876 odst. 2 o. z.), neboť jakkoliv se tato ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu upíná k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, není důvod, aby se uvedený právní závěr neprosadil i v posuzované věci. Tedy i v případě následného regresu podle § 1876 odst. 2 o. z.

17. Následný regres vzniká tehdy, pokud některý spoludlužník splní celý dluh, popřípadě alespoň uspokojí věřitele v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu ve vzájemném vnitřním poměru.

18. Nelze přisvědčit úvaze soudu prvního stupně, že plnění z bankovní záruky se nepromítá do vzájemného vnitřního vztahu mezi solidárními dlužníky. Směnečný dluh byl zčásti, v důsledku plnění třetí osoby (odlišné od solidárních dlužníků), splněn a v tomto rozsahu došlo k zániku závazku s uspokojením věřitele. Pokud závazek zčásti zanikl, nemůže věřitel plnění představující jeho předmět po solidárních dlužnících požadovat, potažmo žádný ze solidárních dlužníků nemůže tuto část již neexistujícího dluhu s objektivními účinky splnit. Podíl solidárních dlužníků se proto odvíjí od části původního dluhu, který nebyl třetí osobou splněn. Vyjádřeno jinak, zanikne-li zčásti závazek solidárních dlužníků splněním dluhu třetí osobou, je pro vyčíslení podílu a tedy úvahu, zda spoludlužník vyrovnal více, než činí jeho podíl, rozhodující výše plnění, které je předmětem části existujícího závazku.

19. Promítnuto do poměrů posuzované věci, pokud závazek solidárních dlužníků, jehož předmětem bylo plnění 1.207.596,02 Kč s příslušenstvím, zčásti zanikl splněním dluhu záruční bankou v rozsahu 840.896,52 Kč, odvíjí se vyčíslení podílu žalobce od zbylé jistiny přisouzené pohledávky, tj. částky 366.966,50 Kč s příslušenstvím.

20. Vyslovený závěr respektuje požadavek ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která souzní se zásadami formulovanými nálezovou judikaturou Ústavního soudu (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nebo ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09), aby vnitřní vztahy mezi směnečnými rukojmími, jež nemají povahu vztahů směnečných, byly uspořádány v souladu s ekvitními principy soukromého práva, tedy způsobem stanoveným § 1876 odst. 2 o. z.; přestože tento závěr byl přijat při výkladu ve vztahu k občanskoprávní úpravě účinné do 31. 12. 2013, není důvod, aby se neprosadil také v poměrech současné právní úpravy (srov. již opakovaně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněném pod č. 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Pokud by totiž byl přijat závěr zaujatý soudem prvního stupně, vedl by k zjevně nepřijatelnému důsledku, a sice že směnečný rukojmí, který dostál povinnosti zaplatit směnku by se ocitl ve výrazně horším postavení, než druhý ze směnečných rukojmích (za téhož dlužníka), který se téže povinnosti„ dostatečně dlouho vyhýbal“, což představuje další argument, pro který je nezbytné soudem prvního stupně zaujatý závěr odmítnout.

21. Poukázat lze i na obiter dictum, které Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016. Přestože tímto rozhodnutím bylo dovolání (aniž by bylo věcně projednáno) odmítnuto, může odvolací soud přisvědčit žalobci, že zde dovolací soud naznačil řešení nastolené otázky (jinak by úvaha o tom, že nad rámec poskytnutého plnění, které nepřevyšuje podíl spoludlužníka, pohledávka nezanikla, byla z pohledu splnění podmínek vzniku regresního nároku bezúčelná), kterému odvolacím soudem přijatý závěr odpovídá.

22. Odkaz žalovaného na judikaturu Nejvyššího soudu (viz bod 11), která má podporovat jeho argumentaci, že věřitel byl žalobcem uspokojen v rozsahu svého podílu, respektive v rozsahu ještě menším, a proto regres nevznikl, není přiléhavý, potažmo žalovaný si její závěr v důsledku odlišně pojatého významu„ celého plnění“ vykládá nesprávně.

23. Námitka zaměřená vůči výši žalobcem vyčísleného úroku z prodlení (57.380,16 Kč) je ovšem důvodná, neboť nesplnil-li přisouzenou pohledávku žalobce ve lhůtě určené soudním rozhodnutím, úroky z prodlení, které přirostly po uplynutí pariční lhůty, jdou pouze k jeho tíži (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012); z částky 366.966,50 Kč 6 % úrok z prodlení ročně za dobu od 23. 5. 2002 do 3. 12. 2019 činí 11.694,20 Kč.

24. Odvolací soud může uzavřít, že žalobce uspokojil věřitele v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu ve vzájemném vnitřním poměru. Splnil celý existující dluh ve výši 443.600,70 Kč, sestávající z jistiny 366.699,50 Kč, vyčísleného úroku z prodlení 11.694,20 Kč, směnečné odměny 4.025 Kč a nákladů nalézacího řízení 61.182 Kč, a proto má právo, aby mu žalovaný, druhý solidární dlužník, podle svého podílu poskytl náhradu, a to ve výši 221.800,35 Kč.

25. Pro absenci jiné dohody platí, že splatnost náhrady není určena zákonem, a proto nastává ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel požaduje plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), a jelikož v tomto případě jde o peněžitý nárok, nabíhají úroky z prodlení ode dne (včetně tohoto dne), který bezprostředně následuje po dni, v němž lhůta bez zbytečného odkladu uplynula (§ 1970 o. z.), a proto lze úrok z prodlení přiznat od 11. 2. 2021.

26. Podmínky pro potvrzení napadeného rozsudku, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 221.800,35 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 11. 2. 2021 do zaplacení, podle § 219 o. s. ř. ani pro jeho zrušení podle § 219a o. s. ř. dány nejsou, a protože soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl a současně rozhodl i o nákladech prvostupňového řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.); jinak v částce 22.842,98 Kč s příslušenstvím byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobce byl v řízení převážně úspěšný, a to v rozsahu 82%. Účelně vynaložené náklady žalobce se sestávají z odměny za zastupování žalobce advokátem, paušální částky jako náhrady hotových výdajů a soudního poplatku. Zástupce žalobce vykonal ve věci 4 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), písemném podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) a účasti u jednání soudu, které přesáhlo 2 hodiny (16. 2. 2022), podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalobce advokátem podle § 7 bod 6 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 9.300 Kč, celkem 37.200 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 1.200 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 38.400 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 8.064 Kč. Do náhrady nákladů řízení je třeba zahrnout taktéž 9.786 Kč za soudní poplatek. Souhrnná výše plné náhrady účelně vynaložených nákladů činí 56.250 Kč, přičemž žalobce má na ni nárok v rozsahu svého úspěchu, tedy co do částky 46.125 Kč.

28. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Při shodném rozsahu úspěchu a struktury účelně vynaložených nákladů žalobce i za tuto fázi řízení, a to za jeden úkon právní služby spočívající v odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí náhrada nákladů řízení podle § 7 bod 6, § 13 odst. 4 advokátního tarifu (při výši soudního poplatku 12.233,50 Kč) částku 19.557 Kč.

29. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce.

30. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť nebyly shledány okolnosti, pro které by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.