57 CO 236/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa o určení výše finanční náhrady za nevydané pozemky o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2021, č. j. 37 C 184/2019-87

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I. a II. výroku mění takto: Žaloba, aby bylo určeno, že finanční objem nároku žalobkyně vůči žalované na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., který žalobkyni vznikl na základě rozhodnutí [magistrát], [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 99 D 719/2005, činí 913.600 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že žaloba na určení, že nárok žalobkyně vůči žalované na poskytnutí finanční náhrady, který žalobkyni vznikl na základě rozhodnutí [magistrát], [anonymizována dvě slova], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo], je co do základu důvodná (odstavec I. výroku), s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (odstavec II. výroku).

2. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a zároveň formální nedostatky rozsudku v jeho odstavci I. výroku s tím, že tak, jak je výrok formulován, je po významové stránce nejasný. Žalobkyně se domáhala určení výše„ finančního objemu nároku žalobkyně vůči žalované na poskytnutí finanční náhrady.“ Soud sice rozhodoval mezitímním rozsudkem o tom, že samotná žaloba na určení žalobkyní požadované částky je důvodná, avšak to nic nemění na tom, že výrok rozsudku formuloval z hlediska jazykového vyjádření nesrozumitelně. Vložená věta„ že nárok žalobkyně vůči žalované na poskytnutí finanční náhrady, který žalobkyni vznikl na základě rozhodnutí [magistrát], [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo]“ nedává sama o sobě smysl, navíc je v rozporu s žalobním žádáním. Žalovaná zastává názor, že určovací výrok, o který žalobkyně žádá, je v daném případě nepřípustný. Je sice pravdou, že judikatura Nejvyššího soudu připustila žalobu na určení výše finanční náhrady v restitučních věcech, avšak vždy se jednalo o případy, kdy se oprávněné osobě jednalo o to, aby se mohla na základě správně určené výše hodnoty jí vydaného zemědělského pozemku účastnit buď veřejných nabídek pozemků, nebo se domáhat žalobou převodu pozemků náhradních. Oprávněné osoby žalovaly na určení výše na finanční náhrady v takových případech tehdy, kdy podle jejich názoru Pozemkový fond, resp. SPÚ, určoval výši náhrady v nesprávné (příliš nízké) částce (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2607/2017, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014 či sp. zn. 28 Cdo 4120/2016). Žalovaná se ve shodě s judikaturou domnívá, že určovací žaloba je přípustná jen tehdy, je-li sama o sobě dostatečným nástrojem ochrany dotčeného subjektivního práva, resp. rozhodnutí o ní je způsobilé předejít dalším sporům. Z obsahu žaloby, i z předchozích kroků žalobkyně (zejména výzvy adresované žalované), je zjevné, že se žalobkyni jedná o zaplacení částky finanční náhrady, a proto měla žalovat na zaplacení. Výsledkem žalobkyní požadovaného určení bude stanovení výše finanční náhrady, avšak nikoliv povinnost žalované takovou částku zaplatit. Žalovaná nárok neuznává, a proto na základě rozsudku na určení výše náhrady žalobkyni žádnou částku nezaplatí. Žalovaná by zaplatila teprve na základě výroku rozsudku, kterým se jí taková povinnost ukládá (rozsudek na plnění). Určovací žaloba tedy žalobkyní tvrzenému právu ochranu neposkytne. Soud nevysvětluje, proč se domnívá, že určovací žaloba je přípustná. Pouze argumentuje, proč lze o věci rozhodnout mezitímním rozsudkem. Podle žalované požadavek žalobkyně na určení výše objemu finančního náhrady zákonným a judikatorním požadavkům na určovací žalobu neodpovídá (viz odkaz soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4120/2016 – zde šlo právě o spor o určení výše finanční náhrady za účelem převodu náhradního pozemku v adekvátní částce, tedy o situaci odlišnou od aktuálního sporu, v němž se žalobkyně dle svých tvrzení, nikoliv však dle žalobního návrhu, domáhá právě zaplacení finanční náhrady). Žalovaná dále považuje za chybný závěr okresního soudu, že promlčecí lhůta dosud neuplynula s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3881/2009, s tím, že dle jeho závěru žalovaná„ zamítla přecenění pozemku“ až v dopise ze dne 30. 5. 2019. Není sporu o tom, že žalovaná ocenila restituční nárok částkou 3.623 Kč, a to na základě posudku ze dne [datum]. Žalovaná nikdy neprojevila ochotu jednat s žalobkyní, resp. jejími právními předchůdci, o vyšší částce restitučního nároku, než je právě částka určená znaleckým posudkem. Žalovaná nikdy o vyšší částce restitučního nároku neuvažovala, protože je striktně vázána zákonem o půdě. Ještě v dědickém usnesení z roku 2005 je restituční nárok specifikován částkou 3.623 Kč, žalobkyně tedy nemohla nevědět o tom, jakou částkou je restituční nárok určován. Žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3881/2009 s tím, že v projednávané věci žádná jednání o podmínkách poskytnutí náhrady neprobíhala, resp. žalobkyně či její právní předchůdci byli nečinní od roku 2002 do roku 2019 Ani v korespondenci žalobkyně z roku 2019 nešlo o„ jednání“ o podmínkách poskytnutí náhrady, nýbrž o vznesení nároku na finanční náhradu ve výši určené samotnou žalobkyní. Skutečnost, že žalovaná dopisem ze dne 31. 1. 2019 nárok na zaplacení částky ve výši 85.662 Kč odmítla, nelze považovat za relevantní z hlediska běhu promlčecí lhůty. Soud dále dovozuje, že nárok žalobkyně je co do základu důvodný, přičemž po právní moci mezitímního rozsudku se bude moci zabývat již jen výši finanční náhrady. V této souvislosti dovozuje, že nevydaný pozemek je pozemkem stavebním, a jako takový má být též oceňován. Určení povahy pozemku (jako stavebního resp. zemědělského) v mezitímním rozsudku považuje žalovaná za předčasné, neboť právě na povaze pozemku je závislá konkrétní výše finanční náhrady, o které má soud teprve rozhodnout. Soud však pochybil z hlediska právního posouzení nároku, a to protože na věc nedopadá zákon o půdě. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se charakter pozemku posuzuje ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991. Je nepochybné, že k tomuto datu se jednalo o pozemek zastavěný (pro tento důvod nebyl vydán oprávněné osobě § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě). Tato podmínka působnosti zákona o půdě tak nebyla splněna. Dále se podle § 30 zákon o půdě vztahuje na majetek, který byl v době odnětí původnímu vlastníkovi užíván k zemědělským účelům. Ze skutkových zjištění je nepochybné, že nevydaný pozemek k těmto účelům v roce 1959 nesloužil. Pokud soud zjistil, že již v roce 1938 byl pozemek zakoupen jako stavební, přičemž stejný závěr plyne i ze stavební dokumentace, a pokud byl pozemek v roce 1959 za účelem výstavby vyvlastněn, je zjevné, že nešlo o pozemek, který by v době přechodu na stát sloužil k zemědělským účelům. Ani tato podmínka působnosti zákona o půdě nebyla splněna. Uplatněný nárok nebylo vůbec možno podřadit pod zákon o půdě. Pokud pozemkový úřad o restitučním nároku rozhodoval, rozhodoval chybně. Soud však není posouzením věci pozemkovým úřadem vázán (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3925/2020). Proto není vázán ani závěrem pozemkového úřadu o tom, že by oprávněné osobě náleželo právo na (finanční) náhradu. Odvoláním se žalovaná domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta.

3. Zástupce žalobkyně u jednání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen s tím, že rozsudek považuje za věcně správný.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu na základě včas podaného odvolání žalované dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Odvolací soud se zabýval nejprve odvolací námitkou žalované, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení s ohledem na to, že z obsahu žalobu a z předchozích kroků žalobkyně (zejména výzvy adresované žalované) je zjevné, že žalobkyni se jedná o zaplacení finanční náhrady.

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř.

7. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 520/2016 určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.

8. Dle usnesení NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 judikatura dovolacího soudu nevylučuje možnost oprávněné osoby domáhat se u soudu určení výše svého restitučního nároku, jež se stala mezi účastníky řízení spornou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 4120/2016).

9. Odvolací soud má však zato, že naléhavý právní zájem v případě žaloby na určení výše finanční náhrady je dán jen v případech, kdy SPÚ určoval výši náhrady v nesprávné výši a oprávněné osobě se jedná o to, aby se mohla na základě správně určené výše hodnoty jí nevydaného zemědělského majetku účastnit buď veřejných nabídek pozemků, nebo domáhat se žalobou převodu pozemků náhradních.

10. Ačkoliv zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu poukazoval na vyjádření žalobkyně ze dne 19. 11. 2019, v němž je mimo jiné uvedeno, že„ žalobkyně a žalovaná nejsou schopni se shodnout na výši náhrady za nevydaný pozemek, a proto je nejprve nezbytné přesně stanovit výši náhrady za nevydaný pozemek, aby jí následně mohl být žalovanou reálně vydán náhradní pozemek či poskytnuta finanční náhrada s tím, že jestliže je nejistá výše finanční náhrady, nemůže být žalobkyni vydán náhradní pozemek“, v žalobě ze dne 13. 6. 2019 a v dalším podání ze dne 6. 4. 2020 uvádí, že„ jelikož žalovaná ani její právní předchůdce žalobkyni ani jejím právním předchůdcům nenabídli adekvátní pozemek a neexistovala shoda na ocenění finanční náhrady za nevydaný pozemek, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení finanční náhrady nejprve ve výši 85.662 Kč, což bylo upřesněno na částku 913.600 Kč. S tímto oceněním žalovaná nesouhlasila, proto přistoupila žalobkyně k podání této žaloby.“ Jinak řečeno, žalobkyně uvádí skutková tvrzení, dle nichž je zřejmé, že poté, kdy na ni přešlo právo na vypořádání restitučního nároku, vyzvala žalovanou„ k výplatě peněžité náhrady za původní pozemek dopisem ze dne 28. 1. 2019 a následně dopisem ze dne 18. 3. 2019, kterým upřesnila výši požadované peněžité náhrady - s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 - na 913.600 Kč, a vyzvala žalovanou k zaplacení této částky. V žalobě naléhavý právní zájem odůvodnila tím, že„ vzhledem ke splatnosti finanční náhrady, která činí tři roky po převzetí písemné výzvy, má naléhavý právní zájem na tom, aby již nyní byl rozhodnutím soudu určen finanční objem jejího nároku na náhradu, neboť žalobkyně ke dni podání této žaloby nemůže žalovat o plnění, přitom zamítavé stanovisko žalované k výši finanční náhrady je jí již známo a určovací žalobou se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, kterým se předejde budoucímu sporu ze žaloby o plnění, jenž by beztak následoval v případě neposkytnutí finanční náhrady v požadované výši v době její splatnosti.“ 11. V řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že žalobkyně žádala výplatu náhrady nejprve ve výši 85.662 Kč (dopisem ze dne 31. 1. 2019), následně svůj požadavek zvýšila tak, že požadovala zaplacení částky 913.600 Kč. Tímto dopisem vyzvala úřad k vyplacení finanční náhrady za původní pozemek parc. [číslo] ve výši částky 913.600 Kč nejpozději do 7 dnů od doručení tohoto dopisu.

12. Z žalobních tvrzení a postupu žalobkyně před podáním žaloby je zřejmé, že důvodem, pro který podala žalobu na určení není to, aby následně mohla uplatnit nárok na poskytnutí jiného pozemku, naopak je jednoznačné, že žalobkyně žalobu na určení podala proto, aby předešla budoucímu sporu ze žaloby o plnění. Odvolací soud má za to, že v projednávané věci proto není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žalobkyni v daném případě nic nebránilo, aby podala žalobu na plnění.

13. Z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se odvolací soud již nezabýval dalšími námitkami žalované.

14. Odvolací soud rozsudek okresního soudu v odstavcích I. a II. výroku změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř.

15. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Aplikoval přitom nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19, dle kterého v případě státu, který je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinnosti v této oblasti přenášel na advokáta jako soukromý subjekt. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Tím ovšem není řečeno, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za„ neúčelně“ vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánů státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit. Nejsou-li takovéto důvody dány, pak uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení účastníkovi řízení, který je organizační složkou státu, bylo porušeno základní právo dotčeného účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) a s ohledem na dopad této povinnosti do jejich majetkové sféry také jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

16. V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná právě o ten případ, kdy nelze žalované přiznat náhradu nákladů řízení, neboť se nejedná o právní problematiku, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.