57 CO 254/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Jany Bojkové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. za nezákonná rozhodnutí ve výši 200.000 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2021, č. j. 54 C 363/2017-99

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 200.000 Kč, se zamítá (odstavec I. výroku), přičemž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku).

2. Žalobkyně napadla rozsudek v celém rozsahu odvoláním, kterým se domáhala změny rozhodnutí tak, že bude žalobě vyhověno v plném rozsahu a žalovaná bude zavázána k náhradě nákladů řízení před soudy obou instancí. V odůvodnění odvolání žalobkyně uvedla, že okresní soud po provedeném dokazování sice dospěl k závěru, že všechna správní rozhodnutí, z nichž žalobkyně požadovala odškodnění, byla soudy v dalším řízení zrušena pro nezákonnost, ale i přes tento závěr okresní soud dovodil, že nelze odškodnění žalobkyní poskytnout, neboť žalobkyně nebyla schopna v řízení tvrdit, jakým konkrétním způsobem se řízení negativně projevila v její osobnostní sféře. Žalobkyně v průběhu řízení prokázala, že pět správních řízení, ve kterých bylo rozhodováno o jejich právech, byla ukončena vydáním nezákonných rozhodnutí. Žalobkyně je osobou invalidní, kdy invalidní důchod jí byl přiznán z důvodu trvalé psychické poruchy. Tato psychická porucha žalobkyni znesnadňuje orientaci v běžných životních situacích, u kterých jí musí vypomáhat její manžel, který je taktéž osobou invalidní (rovněž z důvodu trvalé psychické poruchy). I přes tento zdravotní handicap, má žalobkyně právo, stejně jako každá další osoba, na vydání zákonného rozhodnutí. Je však pochopitelné, že takto postižená osoba může jen s obtížemi specifikovat projevy nezákonných rozhodnutí ve svém běžném životě. Řízení, z nichž odškodnění požaduje, pro ni měly význam, neboť v těchto řízeních bylo rozhodováno o poskytnutí finančního příspěvku, který pro žalobkyni není zanedbatelný, když žalobkyně je odkázána na svůj invalidní důchod a státní sociální dávky. Uvedené skutečnosti však okresní soud žádným způsobem nevyhodnotil, stejně jako se nezabýval samotným základem, tedy, zda poškozená osoba, vůči které bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, má právo na odškodnění, alespoň v podobě konstatování porušení práva.

3. Žalovaná navrhovala, nechť je napadený rozsudek okresního soudu odvolacím soudem potvrzen, neboť má za to, že byl vydán po pečlivém zvážení všech skutečností a přesvědčivě odůvodněn.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání důvodné není.

5. Žalovaná omluvila svoji nepřítomnost u jednání, odvolací soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti za užití ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

6. Okresní soud z důkazů provedených v řízení učinil správná a postačující skutková zjištění, tato skutková zjištění odvolací soud přejímá a pro stručnost na tyto odkazuje (viz bod 5 – 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Na základě těchto zjištění učinil závěr o skutkovém stavu uvedený v bodě 16. odůvodnění napadeného rozsudku, který také odvolací soud přejímá, zejména o tom, že žalobkyně podala dne 21. 4. 2015 žádost o přiznání průkazu osoby s těžkým zdravotním postižením, když rozhodnutím ze dne 25. 6. 2015 rozhodl Úřad práce v [obec] o zamítnutí její žádosti, o její další žádosti rozhodl Úřad práce ČR rozhodnutím ze dne 22. 4. 2016, kterým rovněž její žádost zamítl s tím, že později bylo toto rozhodnutí změněno tak, že žalobkyni byl od 1. 1. 2016 přiznán průkaz osoby tělesně postižené označené symbolem„ TP“ na trvalo. Proti všem zamítavým rozhodnutím podala žalobkyně odvolání, její odvolání byla zamítnuta, avšak následně byla rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2016 pod sp. zn. 19 Ad 1/2016, dále rozsudkem ze dne 13. 12. 2016 pod sp. zn. 19 Ad 34/2016 a rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 pod sp. zn. 19 Ad 44/2016, zrušena. Konečné rozhodnutí bylo naposledy vydáno ve věci přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením dne [datum] Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen MPSV) [číslo jednací] s tím, že původní zamítavé rozhodnutí ze dne 25. 6. 2015 bylo změněno tak, že žalobkyni byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem„ TP“ ode dne 1. 4. 2015 trvale. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí rovněž podala odvolání, přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. 19 Ad 17/2020 u Krajského soudu v Ostravě, rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. jedn. 19 Ad 17/2020-50, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. S účinností od 1. 1. 2016 pak žalobkyně podala žádost o příspěvek na mobilitu, který byl dne 15. 11. 2016 Úřadem práce v [obec] zamítnut, MPSV pak její odvolání dne [datum] zamítlo, přičemž toto jeho rozhodnutí bylo Krajským soudem v Ostravě rozsudkem z 16. 8. 2017, č. j. 20 Ad 2/2017-29, zrušeno. Konečně žalobkyně rovněž podala v roce 2015 žádost o příspěvek na péči, její žádost Úřad práce v [obec] dne 2. 11. 2015 zamítl, MPSV její odvolání dne 9. 8. 2016 rovněž zamítlo a toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2017 v [obec], č. j. 19 Ad 33/2016-73, zrušeno (nabyl právní moci dne 21. 12. 2017). V posledních jmenovaných žádostech o příspěvku na mobilitu a příspěvku na péči bylo rozhodnutím MPSV ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rozhodnuto tak, že její odvolání proti zamítnutí přiznání příspěvku na péči bylo zamítnuto a rozhodnutí Úřadu práce ČR potvrzeno. Ve věci příspěvku na mobilitu pak bylo naposledy rozhodnuto MPSV dne [datum rozhodnutí], pod [číslo jednací], a to tak, že s konečnou platností byla žádost o příspěvek na mobilitu od 1. 1. 2016 zamítnuta. Žalobkyně podala žalobu na náhradu škody způsobenou nezákonnými rozhodnutími dne 11. 9. 2017. Dopisem ze dne 11. 9. 2017, který byl žalované doručen dne 13. 9. 2017, požádala žalobkyně žalovanou o odškodnění nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč v souvislosti s žádostmi o poskytnutí příspěvku na péči, příspěvku na mobilitu a vydání průkazu osoby se zdravotním postižením s označením„ ZTP“ s tím, že její žádosti byly opakovaně projednávány nejméně od roku 2015, byly zamítány a následně byla všechna rozhodnutí soudu zrušena jako nezákonná. Žalovaná dopisem ze dne 22. 1. 2018 žalobkyni sdělila, že jí žádnou náhradu neposkytne.

7. Okresní soud po takto učiněném závěru o skutkovém stavu nárok žalobkyně správně posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným postupem (dále jen„ zákon 82/1998 Sb.“). Odvolací soud konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v daném případě byl splněn zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu (žalované byla žádost doručena 13. 9. 2017), jež je podmínkou pro uplatnění nároku na zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 31a zákona 82/1998 Sb. Rovněž nebylo sporným, že nárok žalobkyně nebyl žalovanou v rámci předběžného projednání uspokojen.

8. Dle ust. § 8 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

9. Dle ust. § 13 odst. 1 téhož zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Dle druhého odstavce téhož zákona ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

11. Dle ust. § 32 odst. 3 věta prvá téhož zákona nárok na náhradu majetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě nejpozději do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

12. Okresní soud vyhodnotil správně námitku promlčení vznesenou žalovanou ve vztahu k nárokům z řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Ad 1/2016 a 19 Ad 34/2016; ve vztahu k této části nároku došlo ve smyslu ust. § 32 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. k jejímu promlčení. Žalobkyně uplatnila nárok až po uplynutí promlčecí lhůty, neboť podala žádost o odškodnění až dne 11. 9. 2017 (tato žádost byla doručena žalované dne 13. 9. 2017), přičemž pokud jde o nárok žalobkyně vztahující se k řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Ad 1/16, pak rozsudek ze dne 17. 5. 2016, který zrušil příslušné rozhodnutí, byl žalobkyni doručen dne 16. 6. 2016 a k tomuto dni nabyl právní moci, pokud jde o nárok vztahující se k řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Ad 34/2016, pak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2016, kterým bylo zrušeno příslušné rozhodnutí správního orgánu, byl žalované doručen dne 10. 1. 2017 a téhož dne nabyl právní moci. Odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že námitka promlčení je s ohledem na její zdravotní stav vznesena žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně byla v obou řízeních právně zastoupena, tudíž i přes její zdravotní handicap (zejména pokud se jedná o duševní stav žalobkyně) její práva byla dostatečně chráněna, a to prostřednictvím jejího právního zástupce.

13. Žalobkyně v rámci svých žalobních tvrzení, které v průběhu řízení opakovaně doplňovala, uváděla, že požaduje nárok ze zbylých 3 řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Ad 33/2016 50.000 Kč, pod sp. zn. 20 Ad 2/2017 50.000 Kč a pod sp. zn. 19 Ad 4/2019 33.333 Kč. K odůvodnění svého nároku žalobkyně mimo jiné uváděla, že byla nucena opakovaně podstupovat řadu vyšetření u posudkových lékařů, jehož výsledkem však bylo nesprávné rozhodnutí žalované. I přesto, že řízení trvalo neúměrně dlouho a žalobkyně musela podle pokynů žalované podstoupit tyto úkony a vyšetření, bylo výsledkem vždy nezákonné rozhodnutí, které muselo být zrušeno až soudně, což pochopitelně znovu žalobkyni zatěžovalo. Přiznání ZTP má význam také v běžném životě, kdy osoba, která je držitelem takového průkazu má řadu úlev v dopravě, při vstupu do různých institucí jak sportovních, tak kulturně společenských. Příspěvek na mobilitu nebyl žalobkyni vyplácen právě z toho důvodu, že jí nebyl přiznán průkaz ZTP. Žalobkyni nebyl rovněž vyplácen ani příspěvek na péči, přestože žalobkyně je přesvědčena, že má na tento příspěvek nárok. Uvedený příspěvek se poskytuje osobě, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby. Pokud žalobkyni není uvedený příspěvek vyplácen, pak pochopitelně má omezené možnosti zvládat běžné životní situace, neboť ze svého příjmu nemá možnost uhradit zvýšené náklady spojené s nepříznivým zdravotním stavem.

14. Odvolací soud podotýká, že ve vztahu k důvodnému uplatňování předmětného nároku připomenout, že musí být vždy založeno na splnění základních předpokladů odpovědnosti, tedy na existenci nezákonného rozhodnutí, na vzniku škodného následku a na příčinné souvislosti mezi předcházejícími dvěma předpoklady. Předpoklad vzniku příčiny konkrétní nemajetkové újmy zakládá relativně samostatný skutkový základ, tzn. jednotlivé nároky, které je třeba při jejich společném uplatnění co do následku i příčinné souvislosti individualizovat. Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno) a vedle nepříznivých důsledků vyvolaných nepřiměřenou délkou soudního (správního) řízení může zahrnout i jiné negativní dopady nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, zejména do osobnostní integrity poškozeného. Aby mohla být dovozena objektivní odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy, musí být kumulativně splněny 3 podmínky, a to 1. existence nezákonného rozhodnutí, 2. vznik nemajetkové újmy a 3. příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem nemajetkové újmy. Přiměřené zadostiučinění se poskytuje za vzniklou újmu nemajetkové povahy, nikoli již v důsledku nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, jiným slovy řečeno, je třeba, aby poškozená tvrdila a v případě procesní potřeby prokazovala, že jí v důsledku nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí vznikla újma nemajetkové povahy. Bylo tak na žalobkyni uvést taková tvrzení, tedy v důsledku čeho jí byla tvrzená nemajetková újma způsobena, přičemž v případě vydání nezákonného rozhodnutí se může jednat, např. o újmu spočívající ve snížení dobrého jména poškozené, narušení rodinného či profesního života, zasažení do jeho důstojnosti, tedy o stavy narušující celkovou integritu poškozené. Odvolací soud je toho názoru, že pokud žalobkyně požadovala za daná výše označená řízení odškodnění v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, pak její tvrzení pro splnění výše uvedených předpokladů jsou zcela nepostačují, když nebyl řádně tvrzen ani primární předpoklad, a to vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Obsahově, za splnění dalších zákonem předpokládaných podmínek, by mohla tvrzení žalobkyně odpovídat nároku na nemajetkovou újmu vzniklou na základě nesprávného úředního postupu (pokud žalobkyně namítá např. jak dlouho řízení trvala, kolikrát opakovaně musela navštěvovat příslušné lékaře za účelem vyšetření svého zdravotního stavu). Další žalobkyní tvrzená újma spočívající ve skutečnosti, že jí nebyly přiznány jednotlivé příspěvky, představují vznik majetkové újmy, stejně jako nároky spojené s vydáním průkazu. Jestliže žalobkyně přesvědčivým způsobem nesplnila povinnost tvrzení ohledně vzniku konkrétní nemajetkové újmy spojené s vydáním výše označených nezákonných rozhodnutí, pak již tato samotná okolnost nutně vede k závěru, že takto uplatněný nárok žalobkyní nemůže obstát. Za těchto okolností pak není rozhodné, zdali k takto uplatněnému nároku žalobkyně splnila i povinnost důkazní, neboť splnění povinnosti tvrzení je povinností primární. Okresní soud správně uzavřel, že žalobkyně nesplnila řádně svou povinnost tvrzení, tudíž z tohoto důvodu neshledal nároky žalobkyně uplatněné ze zbylých 3 rozhodnutí důvodnými (když stejné závěry se vztahují i na nároky z předchozích 2 řízení, které jsou však promlčeny), přičemž odvolací soud dále pro stručnost odkazuje na závěry okresního soudu v bodě 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

15. Z důvodu výše uvedených tedy odvolací soud za užití ust. § 219 o. s. ř. rozhodnutí okresního soudu, které je věcně správným, potvrdil, stejně jako správné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů řízení, které jí však v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly.