57 CO 258/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudkyň JUDr. Lenky Severové a JUDr. Ilony Lövyové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul jméno jméno, titul. sídlem adresa o převod náhradních pozemků o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 6. 2022, č. j. 42 C 59/2018-1780,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 188 096 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce titul jméno příjmení, titul, advokáta se sídlem adresa.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 589 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce titul jméno příjmení, titul, advokáta se sídlem adresa anonymizováno číslo, obec a číslo.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení v části týkající se povinnosti žalované uzavřít s žalobcem dohodu o předání náhradních pozemků ve vztahu k pozemkům parc. číslo trvalý travní porost a parc. číslo trvalý travní porost, jak jsou tyto pozemky zapsány u katastrální úřad, katastrální pracoviště na listu vlastnictví číslo pro obec, katastrální uzemí, a parc. číslo orná půda, jak je tento pozemek zapsán u katastrální úřad, katastrální pracoviště na listu vlastnictví číslo pro obec, katastrální uzemí anonymizována dvě slova, zastavil (výrok I rozsudku), nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. číslo trvalý travní porost, jak je tento pozemek zapsán u kastastrální úřad, katastrální pracoviště na listu vlastnictví číslo pro obec, katastrální uzemí, a parc. číslo trvalý travní porost, jak je tento pozemek zapsán u katastrální úřad, katastrální pracoviště na listu vlastnictví číslo pro obec, katastrální uzemí, které jsou ve vlastnictví státu, a to k uspokojení části restitučního nároku žalobce ve výši 89 378 Kč (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 199 470 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).

2. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že je zřejmá liknavost a svévole na straně žalované, přičemž zdůraznil, že ke stejnému závěru dospěly soudy v mnoha dalších rozhodnutích, která okresní soud v napadeném rozsudku citoval. Uzavřel, že vznesená námitka promlčení není důvodná s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, přičemž poukázal na to, že restituční nárok žalobce byl přiznán postupně v letech 2002, 2003 a 2009 a od té doby se žalobce snaží o uspokojení tohoto nároku, jak formou účasti ve veřejných nabídkách, tak formou podávání soudních žalob. Žalovaná po celou dobu eviduje žalobcův neuspokojený restituční nárok, byť jeho výši opakovaně zpochybňuje, a nerespektuje již vydaná soudní rozhodnutí. Nepřisvědčil názoru žalované o tom, že restituční nároky žalobce za nevydané pozemky jsou již přečerpané, neboť celkový restituční nárok u žalobce činil částku 5 814 699 Kč, avšak žalobci bylo dosud plněno maximálně 5 659 274 Kč, a tedy minimálně zbývá žalované plnit ještě 155 428 Kč, přičemž hodnota náhradních pozemků, které zůstaly předmětem řízení, činí 89 378 Kč. Ve vztahu k tomuto závěru plně odkázal na právní závěry, ke kterým dospěl odvolací soud v bodě 20 - 27 zrušujícího rozhodnutí ze dne 20. 1. 2001. Dále pak učinil závěr, že oba předmětné pozemky jsou vhodné k převodu žalobci, neboť nebyly zjištěny žádné překážky bránící jejich převodu. Předmětné pozemky jsou v obou případech nadále součástí zemědělského půdního fondu a jsou jako zemědělské pozemky i reálně využívány a skutečnost, že podle územního plánu obce jsou vedeny jako smíšená obytná plocha určená k zástavbě obytnými domy, nenaplňuje znění § 6 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Oba pozemky se při pohledu na katastrální mapu ani nenacházejí v samotném centru předmětné obce, takto určených ploch k zástavbě je podle územních plánů obcí v daných obcích daleko více a dle okresního soudu v tomto případě nemůže převážit ani veřejný zájem obcí na rozvoji bydlení. Pokud žalovaná ve vztahu k pozemku parc. číslo v katastrální území anonymizována dvě slova, obec, namítala, že pozemek není přístupný z veřejné komunikace, pak dle okresního soudu taková podmínka pro převod vlastnického práva nevyplývá z žádného zákonného ustanovení a nemůže převodu na žalobce bránit, kdy dle okresního soudu neexistuje ani žádná judikatura, která by převod v takovém případě vylučovala. Okresní soud odmítl jako nesprávný poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, neboť toto rozhodnutí řeší situaci, kdy nově vznikajícím pozemkům v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí být zajištěn přístup ke komunikaci, nicméně v daném případě nedochází k vzniku nového pozemku, na žalobce má být převeden pozemek celý, přitom ani samotná žalovaná nemá k tomuto pozemku v současné době zajištěn jakýkoliv přístup, přesto s ním hospodaří; žalobce pak uvedl, že si je této skutečnosti vědom a je připraven vést jednání s vlastníky okolních pozemků o zajištění přístupu.

3. Proti výrokům II a III podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobci bude uloženo nahradit jí náklady řízení před soudy obou stupňů, případně se domáhala zrušení rozsudku v napadeném rozsahu a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná namítala, že: - restituční nárok žalobce byl přečerpán a tedy, že žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky je stále sporné zejména ocenění nevydaného pozemku parc. číslo v k. ú. část obce, který přešel na stát na základě kupní smlouvy ze dne datum. Jelikož ke dni přechodu pozemku na stát definovalo stavební pozemek ust. § 2 vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., dle kterého se stavebním pozemkem rozumí místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění, přičemž územní rozhodnutí číslo jednací číslo bylo vydáno až dne 14. 10. 1975, tedy až poté, kdy došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy, lze až na základě tohoto rozhodnutí učinit závěr o stavebním charakteru pozemku, pročež žalobci náležela náhrada dle ocenění pozemku v druhu role tak, jak byl oceněn žalovanou, a závěr soudu, že by uvedený pozemek měl být oceněn jako stavební částkou 3 021 000 Kč, není správný. Pokud byly znaleckými posudky žalobci nevydané pozemky oceněny jako stavební, měly být použity srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a to zejména srážka ve výši 60 % dle položky č. 1 tabulky I, neboť předmětný pozemek se v době odnětí nacházel na území, které nebylo stavebně srostlé s město (katastrální uzemí), a rovněž měly být uplatněny srážky za to, že nebyl dán přístup po zpevněné komunikaci, či, že v místě nebyla možnost napojení na veřejný vodovod, veřejnou kanalizaci, a že pozemek netvořil funkční celek s jakoukoli stavbou. - závěr okresního soudu o tom, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobce liknavě či svévolně, není správný. Liknavost či svévoli žalované nelze dovozovat od toho, jak uvádí okresní soud, že žalobce nebyl připuštěn do několika veřejných nabídek, když z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce se účastnil velkého množství veřejných nabídek, konkrétně se ucházel o 307 pozemků, přičemž v nich získal 15 pozemků o celkové výměře 64989 m2 jako náhradu za nevydané pozemky o výměře 23665 m2. Dále popsala mechanismus uspokojování restitučních nároků oprávněných osob ve veřejných nabídkách a uvedla, že pokud s ohledem na tento mechanismus nebyl žalobce do některých veřejných nabídek připuštěn s ohledem na blokaci části restitučního nároku, resp. nedostatečnou výši restitučního nároku, nelze z této skutečnosti dovozovat liknavost či svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce. Tuto nelze rovněž dovozovat z toho, že žalobce nesouhlasí s výší restitučního nároku, jak tento byl oceněn žalovanou. - ani jeden z předmětných pozemků není vhodnou náhradou k uspokojení restitučního nároku žalobce, neboť oba pozemky nejsou do budoucna určeny k zemědělskému obhospodařování, ale k rozvoji obce tak, jak bylo v řízení prokázáno. Oba pozemky jsou do budoucna určeny pro zastavění rodinnými domy, přičemž okresní soud u obou pozemků založil své rozhodnutí na nesprávném skutkovém zjištění, že tyto se nachází mimo centrum obce. Oba pozemky leží v místě, které je převážně zastavěno, a které je určeno k další zástavbě. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021. Ve vztahu k pozemku parc. číslo v k. ú. obec je nevhodnost k převodu na žalobce dána také tím, že k tomuto pozemku nebude mít žalobce zajištěn přístup. Přístup na tento pozemek vede pouze přes pozemky jiných vlastníků. V současné době je sice užíván, a tedy je zřejmé, že jeho současný uživatel k němu přístup zajištěn má, nicméně ve stejném postavení nemusí být žalobce, který sice avizoval, že je připraven vést s vlastníky okolních pozemků jednání o zajištění přístupu k tomuto pozemku, nicméně nelze zaručit, že toto jednání bude úspěšné, a že se mu přístup na pozemek podaří vyjednat. - žalobce se domáhal převodu celkem 19 pozemků a byl úspěšný pouze v případě 2 pozemků, přičemž ve vztahu k ostatním pozemkům bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, které žalobce učinil převážně buďto bez bližšího odůvodnění nebo z důvodu, že jím vybrané pozemky byly zjevně nepřevoditelné či z důvodu, že jeho restituční nárok již nebyl pro převod jím požadovaných pozemků dostačující. Za této situace mu nelze přiznat plnou náhradu nákladů řízení, když úspěšnějším účastníkem byla naopak žalovaná. Při rozhodování o nákladech řízení, které bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, které je plně ovládáno zásadou procesního zavinění, bylo namístě použití § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), což okresní soud neučinil. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení žalovaná poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3063/2021. Dále pak uvedla, že žalobci nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení za použití vozidla taxislužby v rámci obec, když k hospodárnému cestování po obec lze využít služeb MHD, tím spíše, když právní zástupce žalobce má v tomto městě sídlo. Současně žalobci nenáleží náhrada nákladů za vypracování geometrického plánu číslo když tento byl vyhotoven pouze z důvodu, že část žalobcem vybraného pozemku byla nepřevoditelná, a tedy pokud by si žalobce vybral k převodu vhodný pozemek, resp. vhodný v celé své výměře, nebylo by nutné tento geometrický plán vypracovávat. Nadto tento pozemek ani žalobci v řízení nebyl napadeným rozsudkem přiznán.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného. V otázce ocenění nevydaných pozemků uvedl, že okresní soud na základě dokazování dospěl k vlastním skutkovým zjištěním ohledně ocenění a v rozsudku podrobně vysvětlil, proč dochází ke shodnému skutkovému závěru jako ostatní soudy v 17 rozsudcích, a sice že výše uvedený pozemek má být oceněn částkou 3 021 000 Kč; ze skutkových zjištění rovněž vyplývá závěr, že není důvod uplatnit srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Okresní soud rovněž učinil vlastní skutková zjištění, ze kterých dovodil liknavost žalované, a dále uvedl, že liknavost byla shledána ve všech ostatních soudních řízeních, ve kterých žalobce usiloval o uspokojení svého restitučního nároku. Nadto otázkou ocenění pozemku parc. číslo v k. ú. část obce, otázkou srážek a liknavosti žalované se již zabýval odvolací soud v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2021, č. j. 57 Co 2/2020-1453. Rovněž otázku vhodnosti náhradních pozemků posoudil okresní soud správně. Zařazení pozemku parc. číslo v k. ú. část obce v územním plánu obec v ploše SV (smíšené obytné venkovské) nezakládá žádný zákonem stanovený, ani judikaturou vytvořený důvod pro nepřevedení pozemku oprávněné osobě jako náhrady. Žalovaná netvrdí a ani neprokazuje žádnou skutečnost, která by zakládala důvod pro nevydání pozemku coby náhrady. Neuvádí žádnou skutečnost, ze které by vyplývala nevhodnost pozemku sloužit jako náhradní a ze které by vyplýval konkrétní důvod, proč by pozemek nebyl vhodný k zemědělskému obhospodařování. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021, je nevhodný, neboť se jednalo o situaci, kdy náhradní pozemky byly funkčně navázány a propojeny s dalšími zastavěnými pozemky. V případě pozemku parc. číslo v k. ú. část obce nicméně ze strany žalované žádná funkční propojenost, resp. souvislost tohoto pozemku s jinými zastavěnými pozemky, nebyla ani tvrzena, natož prokazována. Žalovaná neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, ze které by vyplývala funkční souvislost s jinými zastavěnými pozemky. Zemědělské pozemky, které jsou v územním plánu zařazeny do plochy obytné venkovské bydlení, se zcela běžně vydávají oprávněným osobám podle zákona o půdě jako pozemky náhradní. Výše uvedené platí také pro pozemek parc. číslo v k. ú. obec. Rovněž otázku přístupu z veřejné komunikace vyhodnotil okresní soud správně. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3063/21 v žalovanou citované části na výrok ohledně nákladů řízení z rozsudku soudu I. stupně nepřiléhá, neboť rozsudek soudu I. stupně ohledně nákladů řízení není nepřezkoumatelný. Nicméně jiná část tohoto nálezu podporuje správnost rozsudku soudu I. stupně týkající se nákladů řízení, když z tohoto nálezu plyne, že v usnesení ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3392/20 Ústavní soud odmítl stěžovatelčinu argumentaci, že úspěch žalobců byl - ať už vzhledem k hodnotě požadovaných pozemků, či vzhledem k jejich počtu - minimální a z hlediska ústavnosti akceptoval názor odvolacího soudu, podle něhož byl postup státu vůči žalobcům liknavý a svévolný, zakládající mimořádnou možnost požadovat přímo konkrétní náhradní pozemky mimo veřejné nabídky, a že s ohledem na charakter daného řízení (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) za určující pro rozhodování o nákladech řízení nelze považovat okolnost, že se okruh konkrétních pozemků požadovaných k převodu v průběhu řízení měnil, a z tohoto důvodu uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobcům podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení. Poukázal na to, že okresní soud považoval za podstatné, že žalovaná po celou dobu řízení, tedy od února 2018, nenavrhla žádné pozemky, které by byly vhodné k tomu, aby byly žalobci vydány jako pozemky náhradní. Vyhledávání a prověřování vhodných náhradních pozemků bylo tedy na žalobci. Ve vztahu k 7 z 10 pozemků, které žalobce učinil původně předmětem žaloby, žalobce uvedl, že pokud v podání ze dne 3. 9. 2018 navrhl změnu žaloby, a sice aby z původně označených 10 pozemků zůstaly předmětem řízení pouze 3 pozemky, nevznikly žádné zbytečné náklady řízení, kdy žalovaná se ve vztahu k 7 pozemkům, ohledně kterých bylo řízení zastaveno, nikterak nevyjádřila, a ani ohledně nich neproběhlo žádné soudní jednání a ani dokazování. Zásadní z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení je skutečnost, že povaha předmětného řízení a přístup žalované k nároku žalobce nezbytně vyžadují, aby žalobce učinil předmětem řízení z důvodu opatrnosti větší množství pozemků, a to i při vědomí toho, že některé z nich se v průběhu řízení ukáží být nevhodnými. Lustrace pozemků a zajišťování znaleckých posudků je pro žalobce věcí velice pracnou a rovněž ekonomicky náročnou, což je, mimo jiné potvrzené tím, že žalovaná se ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 2018 nebyla schopna k převoditelnosti pozemku vyjádřit. Ke zpětvzetí, které žalobce učinil svým podáním ze dne 6. 10. 2021, došlo z důvodu skutečností, které neexistovaly, nebo objektivně nebyly žalobci známy v době, kdy tyto pozemky učinil předmětem řízení. Žalobci není možné přičítat k tíži, že vzal některé pozemky zpět z důvodu, že v mezidobí byly některé pozemky převedeny na obec a na některé pozemky uplatnila obec žádost o bezúplatný převod. Důvodem zpětvzetí ze dne 1. 6. 2022 byla restituční cena pozemků. Jedná se o skutečnost, která vyšla najevo až v průběhu řízení a v důsledku vyjádření žalované ze dne 24. 8. 2022, která označila a předložila soudu znalecké posudky ohledně ceny, které žalobce učinil nespornými. Zpětvzetím učiněným při jednání konaném dne 22. 6. 2022 žalobce reagoval na tvrzení žalované ohledně nevhodnosti pozemku být vydán žalobci jako pozemek náhradní. Za této situace a vzhledem k míře liknavosti a svévole, kterou žalovaná po celou dobu procesu uspokojování restitučních nároků žalobce vůči žalobci projevuje, nelze skutečnost, že žalobce několikrát navrhl změnu žaloby, přičítat z hlediska nákladů řízení k jeho tíži, a to tím spíše, že náklady na vyhledávání a lustraci vhodných pozemků, mu nejsou kompenzovány, a to ani výrokem rozsudku soudu I. stupně.

5. Odvolací soud předně uvádí, že napadený rozsudek je druhým rozsudkem ve věci. První rozsudek okresního soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 42 C 52/2018-845, ve spojení s usnesením ze dne 19. 11. 2019, č. j. 42 C 59/2018-857, byl zrušen rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 57 Co 2/2020-1453.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II a III, dle ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. se závěrem, že odvolání žalované není důvodné. Výrok I rozsudku okresního soudu nabyl samostatně právní moci, neboť nebyl dotčen odvoláním.

7. Okresní soud z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Okresní soud věc rovněž správně právně posoudil podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“), a to dle ust. § 11a odst. 1, dále pak dle § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících předpisů, a poukázal na přiléhavou judikaturu. Odvolací soud uvádí, že hodnotící závěr okresního soudu, že postup žalované lze označit za liknavý, nesoucí znaky nepřiměřené svévole, odpovídá skutkovým okolnostem věci. Za situace, kdy i přes aktivní přístup žalobce žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jeho restitučního nároku zásadně předpokládaným způsobem nesprávným oceněním restitučního nároku (nerespektováním ustálené soudní judikatury, dle níž pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož dosud nedošlo k jeho uspokojení, pročež se žalovaná ocitla v mnohaletém prodlení, okresní soud zcela správně dovodil, že v důsledku jejího liknavého postupu bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Nadto již v bodě 17 odůvodnění rozhodnutí ze dne 20. 1. 2021, č. j. 57 Co 2/2020-1453, se odvolací soud vyjádřil k odvolací námitce žalované týkající se absence liknavého či svévolného postupu, a to tak, že již na základě nesporných skutkových tvrzení učiněných v průběhu odvolacího řízení ve spojení s nespornými tvrzeními učiněnými v řízení před okresním soudem je s ohledem na dobu prodlení žalované s uspokojením nároku žalobce a její postup při uspokojování nároku žalobce a s ohledem na jednání žalobce, jeho aktivní účast ve velkém množství nabídkových řízení nutno uzavřít, že postup žalované byl liknavý a svévolný a odvolací námitku žalované považoval za nedůvodnou stejně jako současnou námitku. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem zdůrazňuje, že k tomuto závěru již dospěly soudy v mnoha jiných řízeních mezi týmiž účastníky, jak jsou tato řízení uvedena v napadeném rozsudku.

8. Rovněž k odvolací námitce žalované, že restituční nárok žalobce byl již vyčerpán, a k žalovanou tvrzenému nesprávnému ocenění vydaných pozemků se vyjádřil odvolací soud v předchozím zrušujícím rozhodnutí v bodech 18 až 27 se závěrem, že pozemek parc. číslo je správně oceněn jako stavební částkou 3 021 000 Kč. Stejně tak dopodrobna vysvětlil, z jakého důvodu správně nebyly provedeny srážky. Okresní soud se v napadeném rozsudku s výše uvedenými otázkami podrobně a přiléhavě vypořádal a odvolací soud uzavírá (stejně jako v předchozím rozhodnutí), že odvolací námitka žalované, že restituční nárok žalobce byl vyčerpán, neboť pozemek parc. číslo neměl být oceněn jako stavební, že hodnota odňatého a nevydaného pozemku parc. číslo činí správně 64 045,20 Kč a že měly být použity srážky, není důvodná, přičemž odkazuje na své předchozí rozhodnutí. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z toho, že účastníci učinili nesporným, že od vydání napadeného rozsudku se dosud ničeho nezměnilo, stále nebylo vyčerpáno 155 428 Kč za situace, kdy původní nárok byl ve výši 5 814 699 Kč Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že žalobcův nárok za nevydané pozemky dosud není vyčerpán. Odvolací soud provedl dokazování sdělením obecní úřad ze dne 25. 10. 2022, ze kterého zjistil, že 1. územní plán (ÚP) obec vydalo zastupitelstvo obce opatřením obecné povahy dne datum s účinností dne datum; v této 1. verzi územního plánu byl předmětný pozemek parc. číslo v k. ú. část obce součástí zastavěného území a funkční plochy – plochy změn„ Plochy smíšené obytné – venkovské“; dne datum vydalo zastupitelstvo obce opatřením obecné povahy změnu číslo územního plánu obec. Po této změně je předmětný pozemek součástí zastavitelných ploch (Z11) a funkční plochy„ SV – plochy smíšené obytné – venkovské“. Předmětný pozemek parc. číslo je dle územního plánu obec určen především k výstavbě rodinného domu, přičemž obec o záměrech spojených s tímto pozemkem nemá žádné další poznatky. Dále provedl dokazování sdělením obec ze dne datum, ze kterého zjistil, že pozemek parc. číslo v k. ú. obec je v územním plánu obec určen k zastavění individuálními obytnými domy více než 10 let a tento způsob využití stále trvá.

9. Po zhodnocení výše uvedeného odvolací soud konstatuje, že ani po doplnění dokazování se zásadně nezměnil skutkový stav oproti stavu, z jakého vycházel okresní soud.

10. Odvolací soud plně odkazuje na bod 42 odůvodnění napadeného rozsudku a dodává, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníků a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody, přičemž jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).

11. Okresní soud se přidržel veškerých judikatorních východisek, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu dovodil, že v daném případě jde o pozemky vhodné k převodu na žalobce. Bylo-li v řízení zjištěno, že předmětné pozemky jsou v obou případech podle územního plánu obcí vedeny jako smíšená obytná plocha určená k zástavbě obytnými domy, lze souhlasit s okresním soudem, že je podstatné, že předmětné pozemky jsou v obou případech nadále součástí zemědělského půdního fondu a jsou jako zemědělské pozemky reálně využívány, přičemž zahrnutí pozemků do územního plánu jako smíšená plocha obytná určená k zástavbě obytnými domy nenaplňuje znění § 6 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Okresní soud rovněž správně uzavřel, že při pohledu na katastrální mapu se oba pozemky ani nenacházejí v samotném centru předmětných obcí, přičemž takto určených ploch k zástavbě je podle územních plánů obcí daných obcí daleko více. Odvolací soud po doplněném dokazování zjistil, že předmětné pozemky jsou vedeny jako smíšená obytná plocha určená k zástavbě obytnými domy, přičemž není známo, že by zástavba měla být realizována v blízkém časovém horizontu, resp. že by byla plánovaná výstavba na předmětných pozemcích. Toto zjištění činí předmětnou věc skutkově odlišnou od věci, kterou řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021 Odvolací soud ve shodě s okresním soudem uzavírá, že skutečnost zařazení pozemku v územním plánu předmětných obcí v ploše SV (smíšené obytné venkovské) nezakládá žádný zákonem stanovený, ani judikaturou formulovaný důvod pro nepřevedení pozemku oprávněné osobě jako náhradního. Rovněž lze souhlasit s žalobcem, že žalovaná netvrdí ani neprokazuje žádnou skutečnost, která by zakládala důvod pro nevydání pozemku coby náhrady a neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by vyplýval konkrétní důvod, proč by pozemky nebyly vhodné k zemědělskému obhospodařování. V této souvislosti lze rovněž souhlasit s žalobcem, že odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 1339/2021, je nepřiléhavý, neboť ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu šlo o situaci, kdy náhradní pozemky byly funkčně navázány a propojeny s dalšími zastavěnými pozemky. Rovněž správně posoudil okresní soud námitku neexistence přístupu z veřejné komunikace a na jeho závěry odvolací soud odkazuje a zcela se s nimi ztotožňuje. Lze tedy uzavřít, že existence přístupu z veřejné komunikace coby podmínka pro převod nevyplývá z žádného zákonného ustanovení a ani nebyla judikaturou formulována, pročež tato skutečnost nemůže převodu na žalobce bránit. Ani žalovaná v současné době nemá zajištěn jakýkoliv přístup, přesto s tímto pozemkem hospodaří, pročež nelze tuto skutečnost dát k tíži žalobce.

12. Odvolací soud opětovně (stejně jako v předchozích rozhodnutí) uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěrem okresního soudu ohledně nedůvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení a na jeho závěry plně odkazuje (viz bod 40 odůvodnění napadeného rozsudku).

13. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II, tj. ve výroku o věci samé, potvrdil jako správný dle ust. § 219 o. s. ř.

14. K odvolací námitce týkající se výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud uvádí, že rozhoduje-li soud o náhradě nákladů řízení o vydání náhradního pozemku podle § 11a zákona o půdě, je povinen vzít v úvahu, jak právní povahu takového řízení (viz § 153 odst. 2 o. s. ř.), tak i to, zda postup státu vůči oprávněné osobě (žalobci) při uspokojování jejího restitučního nároku byl liknavý či svévolný a nezakládal mimořádnou možnost požadovat konkrétní pozemky mimo veřejnou nabídku. Stejně tak však musí posoudit, zda oprávněná osoba z procesního hlediska nezavinila zastavení řízení (viz § 146 odst. 2 o. s. ř.), konkrétně, zda nezahájila řízení, ač mohla/měla vědět, že požadovaný pozemek nebude možné vydat, a z tohoto důvodu musela (i opakovaně) navrhnout soudu zastavení řízení, tj. kdy postupovala procesně neopatrně, a v důsledku tohoto způsobila vznik nákladů, které by v takovém řízení jinak nevznikly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3063/21).

15. Okresní soud postup žalobce, který žalobu částečně měnil (i vzhledem k názoru vyslovenému odvolacím soudem), částečně bral zpět a nakonec setrval na vydání dvou původně nežalovaných pozemků, neposoudil podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jako jeho zavinění na částečném zastavení, neboť dle okresního soudu žalobce neměl jinou možnost, jak reagovat na námitky žalované ohledně nepřevoditelnosti jím požadovaných pozemků, než svůj nárok postupně upravovat, měnit, a omezovat, když navíc žalovaná po celou dobu řízení zůstávala i přes svoje námitky k označeným pozemkům, pokud jde o označení jiných převoditelných pozemků, zcela pasivní, pročež okresní soud přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a vycházel z hodnoty restitučního nároku, v němž byl žalobce v konečném důsledku úspěšný, tj. z částky 89 378 Kč. V návaznosti na odvolací námitku žalované odvolací soud uvádí výčet částečných zpětvzetí žalobce takto: 16. 1. zpětvzetí (přípisem ze dne 12. 9. 2018 – č. l. 189) se týkalo 7 pozemků z původně v žalobě uvedených 10 a nebylo zřejmé, co bylo jeho důvodem. V tomto případě nelze uzavřít, jak učinil okresní soud, že žalobce reagoval na námitky žalované ohledně nepřevoditelnosti jím požadovaných pozemků. V tomto směru z obsahu spisu vyplývá, že již v přípise ze dne 25. 6. 2018 na č. l. 28-30 (stejně tak na č. l. 111-113) žalovaná uvedla, že z hlediska vhodnosti teprve prověřuje pozemky a požádala z důvodu prověřování o lhůtu 3 měsíců k vyjádření, tedy žalovaná dosud pozemky prověřovala a neuvedla žádné argumenty svědčící o nevhodnosti předmětných pozemků. Dále pak v přípise ze dne 11. 1. 2019 na č. l. 118-452 žalovaná uvádí, že se jí zatím nepodařilo zajistit kompletně relevantní podklady pro posouzení vhodnosti pozemků k vydání a vyjádřila se toliko k pozemkům parc. číslo. 17. 2. zpětvzetí (č. l. 500) se týkalo pozemku parc. číslo bylo učiněno u přípravného jednání, a to bez uvedení důvodu a ačkoliv se k němu žalovaná dosud nevyjádřila, zatím zjišťovala informace k vhodnosti a nevyjádřila se.

18. Odvolací soud u výše uvedených dvou zpětvzetí má za to, že žalobce zavinil zastavení řízení ohledně těchto pozemků už jen z toho důvodu, že tato zpětvzetí neodůvodnil, přičemž není rozumného důvodu, aby soud postupoval v tomto specifickém řízení jinak, než v jiných řízeních. 19. 3. zpětvzetí (přípisem ze dne 8. 8. 2019 na č. l. 807-808) se týkalo pozemku parc. číslo části pozemku parc. číslo s tím, že předmětem řízení zůstala část pozemku parc. číslo vymezená novým geometrickým plánem, přičemž v tomto případě se jedná o zjevnou reakci žalobce na námitky žalované ohledně nevhodnosti předmětných pozemků. 20. 4. zpětvzetí (přípisem ze dne 6. 10. 2021 na č. l. 1555) se týkalo 4 pozemků, které žalobce vyhledal po zrušujícím rozhodnutí zdejšího soudu, a důvodem zpětvzetí byla reakce na námitky žalované ohledně nevhodnosti těchto pozemků. Jednalo se o pozemky uvedené v bodě 23 rozsudku okresního soudu. V tomto případě odvolací soud souhlasí s tím, že žalobce nezavinil zpětvzetí. Předmětem řízení tak zůstaly 2 pozemky, a to parc. číslo v k. ú. část obce, obec a parc. číslo v k. ú. obec, obec, a zároveň žalobce změnil žalobu tak, že učinil předmětem řízení další pozemky, a to parc. číslo v k. ú. obec, obec, parc. číslo v k. ú. obec a parc. číslo v k. ú. obec anonymizována dvě slova (viz usnesení na č. l. 1567 – předmětem řízení tak v této fázi řízení bylo 5 pozemků). 21. 5. zpětvzetí učinil žalobce podáním ze dne 1. 6. 2022 na č. l. 1662-1664 a týkalo se pozemku parc. číslo v k. ú. obec, obec, který byl oceněn žalovanou částkou 78 801 Kč, s čímž žalobce souhlasil, a pozemku parc. číslo v k. ú. obec anonymizována dvě slova, který žalovaná ocenila částkou 22 307 Kč, s čímž žalobce souhlasil. Důvodem zpětvzetí byla skutečnost, že výše restitučního nároku žalobce nebyla dostatečně vysoká pro převod všech 5 pozemků, které byly předmětem řízení. Dle odvolacího soudu ani toto částečné zpětvzetí nelze vyhodnotit jako zaviněné žalobcem, neboť žalobci nebylo ohodnocení těchto pozemků známo a nelze po žalobci požadovat, aby předem vynakládal vysoké náklady na znalecké posudky, které stanovují cenu pozemků. 22. 6. zpětvzetí bylo učiněno u ústního jednání dne datum a týkalo se pozemku parc. číslo v k. ú. obec, který vzal žalobce zpět s ohledem na námitky žalované, že není vhodný, protože tvoří funkční celek s domem č. or. číslo, pročež ani toto zpětvzetí nelze vyhodnotit jako zavinění žalobce.

23. Jelikož každý z účastníků zavinil zastavení řízení ve vztahu k osmi pozemkům, je nutno v rámci spravedlivého uspořádání dospět k závěru, že k těmto částečným zpětvzetím nebude přihlíženo v rámci výpočtu výše náhrady nákladů řízení. Za dané situace s ohledem na specifikum tohoto řízení okresní soud zcela správně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve vztahu ke dvěma pozemkům, o kterých bylo meritorně rozhodnuto, přičemž vycházel z hodnoty restitučního nároku, v němž byl žalobce v konečném důsledku úspěšný, tj. z částky 89 378 Kč, když odměnu za jeden úkon právní služby stanovil správně dle ust. § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 4.700 Kč Odvolací soud však výrok o náhradě nákladů řízení změnil dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť žalobci nenáleží odměna za sepis návrhu na změnu žaloby a vyjádření ve věci samé ze dne 3. 9. 2018 na č. l. 199, neboť se jedná o částečné zpětvzetí žaloby, když zastavení řízení je nutno označit jako zavinění žalobce, dále pak žalobci nenáleží odměna za návrh na vydání předběžného opatření ze dne 20. 7. 2018 na č. l. 56 a za vyjádření k odvolání proti usnesení o vydání předběžného opatření ze dne 23. 8. 2018, neboť odvolací soud napadené usnesení okresního soudu, který návrhu žalobce na vydání předběžného opatření vyhověl, změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Jelikož jinak procesně úspěšný žalobce v této fázi řízení neuspěl, odvolací soud mu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 628/2015, ze dne 20. 12. 2016) náhradu nákladů v ní vynaložených nepřiznal. Za této situace totiž nelze odměnu za návrh na vydání předběžného opatření a vyjádření k odvolání žalované považovat za potřebné ve vztahu k účelnému uplatňování nebo bránění práva, přičemž z textu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. plyne, že se náhrada nákladů podle něj poskytuje v případě, že tyto náklady byly potřebné ve vztahu k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Z tohoto důvodu byly jinak správně vypočtené náklady řízení žalobce okresním soudem poníženy o částku 9 400 Kč za výše uvedené úkony a 900 Kč za 3 režijní paušály a příslušnou daň z přidané hodnoty. Důvodná je odvolací námitka týkající se použití vozidla taxislužby v rámci obec, které nejsou účelně vynaloženými náklady za situace, kdy zástupce žalobce má sídlo v obec. Žalobci tedy vznikly náklady řízení ve výši 185 808 Kč, tato částka představuje 103 400 Kč odměnu za 22 úkonů právní služby po 4 700 Kč, tedy za úkony specifikované okresním soudem s výjimkou výše uvedeného úkonu, 9 400 Kč odměnu za 4 úkony právní služby po 2 350 Kč, tedy za úkony uvedené okresním soudem s výjimkou dvou výše uvedených úkonů, 7 800 Kč náhradu hotových výdajů advokáta za 26 úkonů právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 5 221 Kč jízdné za cestu vlakem z obec do obec a zpět k jednáním ve dnech 14. 1. 2019, 6. 3. 2019, 20. 5. 2019, 15. 8. 2019, 30. 9. 2019, 1 920 Kč jízdné za cestu vlakem z obec do obec a zpět k jednáním ve dnech 18. 5. 2020 a 18. 1. 2021, 1.016 Kč jízdné za cestu vlakem z obec do obec a zpět k jednání dne 22. 6. 2022, 4 000 Kč náhradu za ztrátu času při cestách na jednání soudu konaných dne 18. 5. 2020 a 18. 1. 2021 za 40 půlhodin po 100 Kč dle ust. § 14 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 13 200 Kč náhradu za ztrátu času při cestách na jednání soudu konaných dne 14. 1. 2019, 6. 3. 2019, 20. 5. 2019, 15. 8. 2019, 30. 9. 2019, 22. 6. 2022 za 132 půlhodin po 100 Kč dle ust. § 14 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 30 651 Kč 21% daň z přidané hodnoty z částky 145 957 Kč, kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady hotových výdajů dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., a částku 9 200 Kč, kterou žalobce vynaložil za vypracování geometrického plánu, jenž byl v dané fázi řízení nutný, pročež v tomto směru není odvolací námitka žalované důvodná.

24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Dle těchto zákonných ustanovení má procesně úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 589 Kč. Tato částka představuje: 9 400 Kč odměnu advokáta za 2 úkony právní služby po 4 700 Kč dle ust. § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za vyjádření k odvolání a účast u ústního jednání, 600 Kč náhradu hotových výdajů advokáta za 2 výše uvedené úkony právní služby dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 884 Kč cestovné za jízdu vlakem z obec do obec a zpět a 2 000 Kč náhradu za ztrátu času za 20 půlhodin po 100 Kč dle stanovení § 14 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 2 705 Kč 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady hotových výdajů dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř.

25. Náhradu nákladů řízení byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a to zástupci žalobce dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).