57 Co 258/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudců Mgr. Daniely Teterové a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení vlastnického práva k nemovitým věcem o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 C 336/2023-31

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 130 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ poloviny k nemovitým věcem, a to konkrétně k pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 347 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba , adresa, , č. p. , hodnota, , rodinný dům (stavba stojí na pozemku parc. č. , hodnota, ), pozemku parc. č. , hodnota, , o výměře 328 m2, zahrada, pozemku parc. č. , hodnota, , o výměře 34 m2, ostatní plocha (ostatní komunikace), vše zapsáno na LV č. , hodnota, , katastrální území , adresa, , obec , adresa, , zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10 774,14 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel primárně ze zjištění, že jako spoluvlastníci specifikovaných nemovitostí v žalobě, jsou v katastru evidováni žalovaný a , jméno FO, , každý k ideálnímu podílu ve výši ½. Věc posoudil podle § 80 o. s. ř. a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5302/2009 dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť žaloba nesměřovala proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Nelze žalovat pouze jednoho ze spoluvlastníků za situace, kdy se jedná o ideální spoluvlastnický podíl.

3. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, domáhal se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasí se závěrem soudu, že naléhavý právní zájem žalobce není dán, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5302/2009. Soudem citované rozhodnutí vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1333/2002. Závěry z tohoto rozsudku jsou pak komplexně a srozumitelně parafrázovány např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2940/2012 ze dne 29. 8. 2013, a to takto: „Rozsudečný výrok, kterým soud určil vlastnické právo k nemovitosti, je podkladem pro záznam změny vlastnického práva v katastru nemovitostí. Tento účinek však má takový rozsudek jenom vůči účastníkům řízení. Jestliže výrok rozsudku, kterým se rozhoduje o určení vlastnictví, nebude zavazovat osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí; takové rozhodnutí totiž nemůže mít žádný vliv na zápis do katastru nemovitostí.“ Tyto závěry jsou dále rozvedeny v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5582/2016 ze dne 11. 1. 2017, dle kterého: „Ač judikatura Nejvyššího soudu v minulosti i u určovací žaloby zdůraznila požadavek, aby byli účastníky řízení všichni spoluvlastníci, tento závěr učinila pouze ve vztahu k více spoluvlastníkům, kteří by o své vlastnické právo měli přijít a jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Naopak judikatura připouští, že se spoluvlastník může domáhat určení svého vlastnického práva i ke spoluvlastnickému podílu“. Je tedy zřejmé, že závěr, z něhož vycházel soud prvního stupně, je dílem generalizující a dílem zjednodušující, v důsledku čehož je nepřesný. Ze shora uvedeného totiž vyplývá, že žalobce má naléhavý právní zájem, pokud žaluje ty osoby, jež jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci toho, co je (v užším smyslu) předmětem žaloby. V projednávané věci je předmětem sporu spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½. Žalobce je přesvědčen, že tento podíl měl vydržet od žalovaného, který byl v minulosti výlučným vlastníkem celé nemovité věci. V roce 2022 převedl podíl o velikosti id. ½ na třetí osobu (na manželku), přesto je stále vlastníkem podílu o velikosti id. ½, který co do rozsahu odpovídá předmětu žaloby. Druhý spoluvlastník nemá s předmětem žaloby nic společného. Současně žalobce napadl související výrok, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

4. Žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako správného.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, avšak z jiných než v rozsudku uvedených důvodů.

6. Žalobce se požadovaného určení domáhal s tvrzením, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. , hodnota, , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , rodinný dům, pozemek parc. č. , hodnota, , zahrada a pozemek parc. č. , hodnota, , ostatní plocha (dále jen „nemovité věci“). Tyto nemovité věci nabyl žalovaný na základě kupní smlouvy ze dne 7. 12. 1998 a kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2000. Současně vždy spolu s uzavřením kupních smluv došlo rovněž k uzavření dohody mezi žalobcem a žalovaným s tím, že žalovaný sice kupuje cele nemovité věci, nicméně tak činí se záměrem, že následně prodá spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ žalobci za ½ kupní ceny, za kterou koupil nemovité věci žalovaný. V souladu s touto dohodou žalobce uhradil žalovanému kupní cenu, a to v roce 1998 ve výši 250 000 Kč a v roce 2000 ve výši 24 500 Kč. Jinak řečeno, mezi žalobcem a žalovaným došlo v roce 1998, resp. v roce 2000, k uzavření dohod (kupních smluv), na základě kterých došlo k převodu spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ k nemovitým věcem z žalovaného na žalobce. Žalobce v roce 1998, resp. v roce 2000, nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem v souladu s § 1091 odst. 2 a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když v tuto dobu se ujal žalobce držby nemovité věci, a to tak, aby ji měl jako vlastník. Spolu s žalovaným provedli kompletní rekonstrukci stavby rodinného domu, který po dokončení rekonstrukce užívá žalobce k bydlení s rodinou, a to druhé a třetí nadzemní podlaží, žalovaný užívá první nadzemní podlaží, společně užívají chodbu, schodiště a zahradu. Žalobce se od počátku řádně stará o jím užívanou část domu, sám hradí náklady spojené s běžnou údržbou a drobnými opravami. Dle žalobce došlo k mimořádnému vydržení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ½ k nemovitým věcem.

7. Obrana žalovaného spočívala v tvrzení, že je vlastníkem id. ½ nemovitých věcí, druhá ideální polovina je ve vlastnictví , adresa, (manželky) na základě darovací smlouvy ze dne 21. 4. 2022. Poté, co žalovaný nabyl v roce 1998, resp. v roce 2000, nemovité věci do svého vlastnictví, nebyla mezi účastníky nikdy uzavřena dohoda o následném prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ žalobci za kupní cenu rovnající se polovině kupní ceny, za kterou nemovité věci koupil žalovaný, žalobce mu z tohoto důvodu nezaplatil 250 000 Kč, resp. 24 500 Kč. Již v minulosti u Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 50/2022 o nahrazení projevu vůle oproti tvrzením v této věci žalobce tvrdil, že účastníci byli ústně dohodnuti na tom, že někdy v budoucnu žalovaný na výzvu žalobce převede do vlastnictví žalobce id. ½ nemovitých věcí, ale žalovaný s ním odmítá uzavřít smlouvu.

8. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to s odkazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 238/2005 „Domáhá-li se žalobce určení spoluvlastnického podílu k nemovitostem proti dalším spoluvlastníkům nemovitostí zapsaným v katastru nemovitostí, pak předmětem řízení je vždy jen určení spoluvlastnického podílu žalobce. Nicméně pokud žalobce tvrdí, že každý ze žalovaných je zapsán jako spoluvlastník nemovitostí neoprávněně (že není nositelem hmotného práva) v nestejném???? rozsahu, pak nelze vyloučit ani formulaci žalobního petitu na určení, že žalobci náleží ze spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných příslušný ideální podíl.“9. Dále je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně v rozsudku uvedl (bod 1), že žalobce svůj nárok opírá o ústně uzavřené kupní smlouvy, oproti tomu z žaloby a dalšího obsahu spisu však vyplývá něco jiného, konkrétně, že nemovité věci byly zakoupeny se záměrem, že následně bude spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ převeden na žalobce, v čemž pro poměry posuzované věci odvolací soud spatřuje podstatný rozdíl.

10. S ohledem na shora uvedené může odvolací soud ve vztahu ke skutkovému stavu uzavřít, že nastala výjimečná situace v tom, že i kdyby byla pravdivost tvrzení žalobce verifikována, již na základě toho by nemohlo být jeho nároku vyhověno. Tím důvodem je skutečnost, že zde schází držební vůle, a to, což je také vhodné zdůraznit, toliko ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu, resp. výkonu tohoto práva. Držba představuje faktické (nikoliv nezbytně i právní) panství nad věcí s vůlí nakládat s věcí jako vlastní. Pokud jde o uchopení držby žalobcem, pak již na základě samotných tvrzení žalobce je zřejmé, že žalobce se fakticky nechopil držby, neboť od nabytí nemovitých věcí do vlastnictví žalovaným věděl, že tyto nabyl do vlastnictví toliko žalovaný, přičemž žalobce byl pouze přesvědčen o tom, že má nárok na to, aby mu žalovaný spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ převedl.

11. Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2903/2024 „Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). V usnesení ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to, aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden, a fakticky o něj pečovali, „jako by byl jejich vlastní“. K vydržení tak nemohlo dojít (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018).“12. Všeobecné panství nad věcí znamená přímé fyzické ovládání věci nebo působení na věc (v tomto případě údržba věci, zřízení věcných břemen ve vztahu k věci). V rozsudku ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5916/2016 (uveřejněném pod č. C 16 400 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že je-li držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, publikovaný např. v Soudních rozhledech č. 10/2014). Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat. Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). K tomu není třeba dobrá víra třetích osob. Jestliže někdo začne užívat cizí věc jako oprávněný držitel spoluvlastnického práva, může toto právo vydržet bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 730/2021).

13. I kdyby odvolací soud od výše uvedené argumentace odhlédl, nepřichází v úvahu ani řádné či mimořádné vydržení, a to primárně právě pro nedostatek držební vůle na straně žalobce (viz shora). Pro posouzení toho, zda žalobce nabyl spoluvlastnické právo k nemovitým věcem mimořádným vydržením bylo podstatné prokázání skutečnosti, že se žalobce chopil držby, aniž by byl v nepoctivém úmyslu při uchopení držby.

14. Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek. Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 obč. zák., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě, a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn). Jde-li o mimořádné vydržení, je nutno držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby (srovnej rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 534/2023 ze dne 21. 8. 2024)

15. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.).

16. V poměrech souzené věci, a to již na základě samotných tvrzení žalobce, lze dle odvolacího soudu uzavřít, že žalobce usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno toliko výprosou, jedná se tedy u něj o nepoctivý úmysl.

17. S ohledem na shora uvedené má sice žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř., ale žaloba není důvodná, neboť žalobce spoluvlastnické právo k ideální jedné polovině nemovitých věcí nenabyl. Proto odvolací soud rozsudek ve výroku I dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

18. Odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když žalovaný byl plně úspěšný rovněž v odvolacím řízení a vzniklo mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení představuje odměna advokáta za jeden úkon právní služby (účast u jednání), která dle § 9 odst. 3, § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění od 1. 1. 2025 činí 3 700 Kč, náhrada za ztrátu času za dvě započaté půlhodiny podle § 14 odst. 3 AT ve výši 300 Kč a dále cestovné ve výši 290 Kč (při vzdálenosti , adresa, a zpět celkem 36 km, při průměrné spotřebě vozidla 6,3 l/100 km za použití benzínu 95 oktanů při vyhláškové ceně 35,80 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km). Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna (3 700 Kč) a náhrada za ztrátu času (300 Kč) navýšeny o 21 % DPH (840 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu). Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení činí 5 130 Kč. Jinou, než takto vyčíslenou náhradu nákladů odvolacího řízení zástupkyně žalovaného výslovně neúčtovala.

19. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupkyně žalovaného.

20. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.